Liptaňský poklad

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 29. 3. 2016 17.53

Soudě podle kronikářských záznamů založil obec Liptaň rytíř Helembert, který byl hlásným na hradě severoněmeckých hrabat Schaumburgů ..... Holsteinů, však měl také přízvisko Helembert z Věže. Jak se tento rytíř dostal do jesenických hor? To byla věru dlouhá cesta.
Tehdy panovník sbubnoval válečnou výpravu proti mohamedánům. Do řad vojska se přihlásil také rytíř Helembert a po únavném putování skutečně došel až do vzdálené země. Jestliže si však představoval, že si v mužném boji dobude čest a slávu, pak se měl mýlit. Nezvyklé podnebí a útrapy dlouhých pochodů řady bojovníků tak vyčerpaly, že když konečně narazili na nepřítele, který jim po celou dobu chytře unikal, nedokázali vzdorovat jeho šavlím a neslavně podlehli. Mnoho rytířů zahynulo na bojišti, jiní, mezi nimi také Helembert, upadli do zajetí, které se rovnalo otroctví.
Helembert se dostal do jakéhosi paláce a vedle jiných úkolů, které mu připadly, musel také pečovat o lvíče, jež mohamedánský pán choval pro svou kratochvíli a zábavu. Protože lvíček byl jediný živý tvor, se kterým se mohl Helembert po celé dlouhé dny stýkat, přilnul k němu velikou náklonností. Také lvíče, i když už vyrostlo, mu oplácelo stejným citem a tak vznikla mezi nimi vzájemná příchylnost. Lev by snad přeskočil hradby, kdyby byl od svého pěstouna dlouze odloučen, ale toho nebylo potřebí, protože pána bavilo, jak zajatec zkrotil divoké zvíře, a dopřával mu více svobody než jiným otrokům.
Právě toho Helembert mínil využít. Bez přestání myslel na útěk a kul plány, jak jej uskutečnit, a jakmile se naskytla příležitost, i se lvem uprchl. Zpáteční pouť do vlasti byla strastiplná, a nebýt lva, který mu nejednou pomohl z nesnází, Helembert by snad nikdy nedošel. Takto však přes všechny útrapy přece jen ti dva dorazili až na Moravu, kde se mezitím stal velmožem někdejší Helembertův rádce Bruno. Ten přijal utýraného válečníka ve své rezidenci a potom mu daroval kus území v severním podhůří Jeseníků, kde potoky stékají z horských svahů k městu Osoblaze. Tam založil rytíř Helembert osadu Liptaň a za ní dal vybudovat veliký dvůr s bytelnou obytnou budovou. Dvůr obehnal vodním příkopem, přes který se klenul padací most, a nad budovu vyhnal věž, takže se jeho sídlo podobalo spíše opevněnému hradu než hospodářskému stavení. V tomto sídle ještě dlouhá léta žil i se svým věrným lvem, a aby nikdy nezapomněl na mohamedánské zajetí, dal připevnit na věž půlměsíc. Ten půlměsíc přežil rytíře a udržel se bezmála do konce minulého století, kdy byla věž stržena.
Kdy a jak zahynul rytíř Helembert, o tom se už v kronice nedočteme, a také co se stalo se lvem nikdo nepoví ..... nejspíše uhynul žalem po smrti svého pána, pokud ho ovšem přežil. Zato se ještě dlouho vypravovalo, že po rytíři Helembertovi zůstala v místech, kde stával jeho dvůr, zakopána truhla plná zlata, skvostů a drahých předmětů, které si rytíř přivezl domů z mohamedánské země. Zdá se věru málo podobno pravdě, že by rytíř na útěku ze zajetí pamatoval ještě na zlato, ale lidé takovým pověstem rádi uvěří a hubu jim nezašiješ.
Pověst o pokladu se donesla ke sluchu sedláčkovi Valentinovi, který hospodařil na horním konci Liptaně. Za celý den se nalopotil dost a dost, vždyť pole byla kamenitá a on od božího rána svážel z úbočí drny a kamení, večer už únavou tělo ani necítil. Toho dne však musel ještě přes kopec do osady, které se říkalo Damašek. Měl tam příbuzného, jemuž chtěl donést luštěninové semeno, které příbuzný ve světě prodá. V Damašku se totiž lidé chytali více obchodu než hospodaření na poli a kolikrát se celé rodiny vydávaly pod plachtami formanských povozů do okolí na trhy a jarmarky, prodávaly venkovské plodiny a pod hory zase přivážely městské zboží. Valentinův příbuzný měl právě takovou nepokojnou krev. Zdálo se ostatně, že se mu při obchodování daří lépe, než kdyby roztloukal hroudy na poli. O tomhle si ovšem museli důkladně popovídat, a tak když Valentin pořídil, kvůli čemu přišel, zasedli v krčmě za stůl a pomlouvali ten světa běh ze všech stran. V hospodě se nesedí poprázdnu, a tak Valentin musel chtě nechtě sáhnout na měďáčky, které právě utržil. Nejdříve vytáhl rozpraskanými prsty z kapsy kamizolky jeden císařský peníz, ale když ani to brzy nestačilo, putoval na stůl i druhý, sedláček z Liptaně se přece nedá zahanbit!
Dobře se v hospůdce sedělo, ale hůře se Valentinovi vedlo, když se za tmy vracel přes kopec domů. Hlava ztěžkla a nohy neposlouchaly a ke všemu si dělal Valentin výčitky, že utratil sotva utržené penízky, které byly určeny do dceřiny výbavy. Jak tak kráčel nejistou chůzí a napůl klímal, zaslechl vrzání cvrčků. Nu což, hlasu cvrčků se už Valentin něco naposlouchal, ale to nebyl obyčejný zpěv cvrčků, to zrovna jako kdyby celý řad ženců brousil kosy. Valentin se překvapen zastavil a napínal zrak do tmy. Co spatřil, ho tak polekalo, že chtěl vzít do zaječích, ale stěží jenom potácivě uskočil: před ním stál na polní cestě mužíček ne větší než nedorostlé dítě, ale se šedivým plnovousem, na hlavě měl špičatou čepičku a na zádech kapuci a uprostřed vrásčité tváře mu směšně trčel tučný červený nosík jako zralé rajské jablíčko. Chytrýma očkama si Valentina prohlížel a pitvorně se na něho šklebil.
Valentin se vzpamatoval a dal se na útěk, běžel cesta necesta. Avšak mužíček ho lehoučkými krůčky snadno předběhl a už byl zase vedle něho. Valentin uhnul na druhou stranu, klopýtal o hroudy zoraného pole, aby mu unikl ..... marně. Mužíček se hbitě míhal mezi brázdami, jenom kapuce mu poskakovala na zádech. Valentin nevěděl, jak dlouho ta podivná honička trvala.
Skřítka se stejně nezbavil, ten ho vždy doběhl a ještě se mu stačil tenounkým hláskem posmívat:
„Dva čtvrtníky, čtyři mázy ..... z věna sedm přehršlí, chichichí, chichichí.“
„I o tomhle víš?“ polekal se Valentin dvojnásob.
A mužíček vystrkoval hlavu z jetele a pištivě se chichotal:
„Chichichí ..... chichichí ..... “
Pojednou přestal se svými posměšnými veršíky a s pitvořením, přiklekl do brázdy a ponořil tvář do zorané země. Nasál vůni hlíny a samou radostí poskočil, až se kopl patami do zadku.
„Zem je plná zlata. Nebreč, neleň, dobývej!“ vypískl na Valentina. „Chci Ti pomoci, když jsem Tě tak vystrašil. Vezmi si zlato, co je tady zakopáno. Ale to Ti povídám, při dolování nesmíš promluvit, ať se děje co se děje!“
V tom zaslechl Valentin z dálky liptaňské kohouty a mužíček v tu ránu zmizel, jako by ho zem pohltila. Jenom Valentin tam stál jako očarován a nevěděl, zda se mu všechno jenom zdálo, nebo zda tu opravdu mužíček ještě před chvílí byl. Vzchopil se a nahrabal z pole několik hrstí hlíny a tu vysypal na místo, které určil skřítek. Potom konečně ..... už za jitřního světla ..... došel domů.
Když se probudil, vzpomněl si ze všeho nejdříve, jak s kmotrem v krčmě utrácel, a pojala ho lítost nad ztracenými penízky. Ale hned se mu také připomenula ta podivná noční příhoda s polním mužíčkem a zaradoval se: jestli mužíček nelhal, pak snadno nahradí utracené peníze a ještě nevídaně zbohatne. Tolik si však uvědomil, že sám by poklad ze země nedokázal vykopat. Proto zašel za hrobníkem, aby ho na tu práci najal. Věděl, že hrobník je mlčenlivý podivín, na toho se může spolehnout.
Starý hrobník neměl mnoho chutí jít kopat někam do polí, ale když uviděl na dlani měďáček, přikývl. A jakmile padla na kraj večerní tma, vzal lopatu, rýč a žebřík a šel s Valentinem za ves.
Valentin našel označené místo a pustili se bez řečí do práce. Valentinovi se všechno zdálo pomalé, nejraději by se holýma rukama vetřel do země, už aby byl u pokladu. Ale zatím kopali už bezmála tři hodiny a pořád nic. Hrobník nebyl zvyklý kopat do takové hloubky a obtížná práce v jámě mu šla stále pomaleji od ruky, třebas Valentin nakopanou hlínu lopatou z jámy vyhazoval. Snad by té marné dřiny zanechali, když tu narazil hrobníkův rýč na kov. Bylo to víko veliké železné truhly.
Valentin by nejraději radostí vykřikl, ale zavčasu si vzpomněl na skřítkova slova, že nesmí při dolování promluvit, a raději se bolestně kousl do rtu, jen aby mu ani hlásek neunikl.
Bez žebříku by těžkou truhlu z jámy nedostali. Hrobník tedy Valentina přidržel a ten vylezl z jámy, aby žebřík přinesl. Venku se už noční tma protrhávala a v tom šírání spatřil Valentin žebřík opřen o šibenici a chlapa, který na něm stál a posledními údery přitloukal šibeniční břevno, zatímco jeho společník mu žebřík přidržoval. Valentin nechtěl vlastním očím věřit a musel se štípnout, zda nesní ..... vždyť tam, kde ještě včera nic nebylo, strměla nyní k nebi šibenice a na ní dvě oprátky.
„Koho vezmeme prvního?“ houkl chlap ze žebříku na svého pomocníka.
„Toho sedláka, hrobník počká!“
„Ne, to ne!“ vykřikl v tu chvíli v nesmírné úzkosti Valentin, údy mu zemdlely a on se zřítil do jámy.
Jak dočkali ti dva rána, nikdo z nich nevyzradil. Hrobník byl přivyklý vídat v zemi ledacos, ten mlčel jako vždy. A Valentin tím úlekem ztratil řeč.
Takže ani on nevyzradí, kde je zakopán liptaňský poklad.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight