Líná žába

zobrazeno 77×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 0.26

Na kraji jednoho malého městečka u malinkého lesíčka byla tůň, teda tůňka.

V tom rybníčku žila spousta zvířátek: čolci, mloci, žáby. A ti si od rána do večera hráli nebo závodili. Až na jednu žabku, jmenovala se Kvakulka. Ta jediná celý den nedělala nic, jen si každé slunečné ráno vylezla na ten největší leknín a celý den jen spala a jedla, všechno byla nuda, nic jí nebavilo. Bráškové ji lákali na závody v chytání much „Kvakulko, pojď si s námi zazávodit!“

A sestřičky zase na ni volaly: ,,Kvakulko, pojď si s námi zahrát na schovávanou pod kameny.“

„Nejdu, je moc horko a nebo zase, nejdu, mouchy lítají moc vysoko“ neustále měla nějaké výmluvy. Ale mezi námi, děti, byla prostě líná.

Ti jsou, ale otravní, žábu tady nenechají chvilku na pokoji, pomyslela si, ale nahlas neřekla raději nic, lenošila dál. Jak šel čas, Kvakulka byla čím dál tím víc jako melounek a ne jako krásná štíhlá žabka. Došlo to tak daleko, že už se skoro nemohla na ten svůj leknín vyškrábat, jak už byla kulatá.

„Uf, to je práce“ vzdychala u toho jako by to bylo bůhvíco za práci.

Když už se tam konečně dostala, sedla a mocně odfukovala. V té chvilce letěl okolo muší kluk, prudce zabrzdil a sedl si vedle Kvakulky. Narodil se na skládce a žábu nikdy neviděl, možná, že ji znal z vyprávění, ale mouchy toho moc nepamatují, mají trošku děravou hlavu.

„Čau,“ oslovil překvapenou žábu, „kde to jsem, tady to neznám a co ty jsi za podivné zvíře?“

Kvakulce překvapením málem vypadl jazyk z tlamičky, kdyby ji rychle nezavřela.

„Já sem žába, ty se mně nebojíš?“

„Ne, proč? Ty snad jíš mouchy? Jééé…“ překvapeně se vznesl z dosahu Kvakulky „O tobě mi vyprávěla babička, teda myslím, že o tobě!“

„Ale vypadáš jinak, babi říkala, že jste štíhlí, máte vypracované svaly a chytáte mouchy. A ty jsi, no, jak bych to řekl, mírně, tedy hodně kulatá. Ty by jsi mě asi nedohonila.“ Mrknul Kvakulce na bříško.

„Hele, nech si toho jo, mám trochu bříško, ale zase to není tak hrozný.“ Stoupla si na leknín a snažila se zatáhnout bříško, moc to teda nešlo.

„Není,“ zasmál se mušák. „Schválně jestli mě dohoníš!“ Rozlétl se na druhý konec tůňky.

Kvakulka skočila do vody a plavala za ním. Když konečně doplavala, Mušák uznale pokýval hlavou. „No tak hrozné to zase není.“

Kvakulka udýchaně: „tak vidíš že to zvládnu.“ „A tobě říkají jak?“

„No doma mi říkali Mušák a ty se jmenuješ jak?“

„Já Kvakulka a proč sedíš tak daleko? Takhle přece musíš hodně křičet, abych Ti rozuměla!“

„Jo, já si sednu blíž a ty mě sežereš to znám, takhle mi vrabčák slupnul brášku. Taky pořád, sedni si blíž a ještě blíž, pak zob a byl snědený.“

„Neboj, kdybych tě chtěla sníst, tak už jsem to dávno udělala, koukej,“ a vyplázla jazyk, co to šlo. A opravdu, kdyby chtěla Mušáka, už by slupla.

„Tak jo, budu Ti věřit.“ uznale kývnul Mušák hlavou a opatrně se o kousek posunul. „A co tvoji příbuzní? Koukám, že ty by si na mne smlsli?“ A ukázal nožkou na tůňku, tam se zrovna pořádaly závody, kdo pochytá víc much.

„Neboj, já jim řeknu, že jsi kamarád, snad Tě nechají na pokoji.“

„Jenom snad, to abych si dával pořádného bacha, je to tady nebezpečný, a to se mi líbí!“ Zabzučel Mušák a protáhl si křídla.

„Teda Ty si ale statečný, když tu zůstaneš,“ obdivně vydechla Kvakulka.

A tak vzniklo zvláštní přátelství mezi mouchou a žábou. Jenže to kamarádství přinášelo nejenom hezké chvilky strávené na leknínu, ale znamenaly pro Kvakulku i hodně práce. Mušák byl neposeda od přírody a neustále musel někde poletovat, něco ochutnávat a Kvakulka z obavy o jeho život musela za ním. V tůňce se jim sice všichni smáli, ale to jim nevadilo, bylo jim spolu dobře, měli si o čem povídat.

Kvakulka statečného mušáka obdivovala čím dál víc, jak obratně létal a kličkoval nad nebezpečnou tůňkou a nic ho při tom nesnědlo. Kvakulka taky vypadala každý den líp a líp, veliké bříško se pomalu ztrácelo, už se jí taky nikdo neposmíval, že je líná žába. Byla z ní docela kočka, teda žába, pardon.

Jenže všechno má svůj začátek i konec.

Jednoho dne se Mušák přišel rozloučit, zamiloval se do krásné mušky a chtěli se brát, tak ji chtěl ukázat doma na skládce. Kvakulce to sice bylo hrozně líto, ale sama věděla, že tohle kamarádství není na celý život. Když se loučili, tak mu Kvakulka slíbila, že na něj nezapomene a nikdy už nebude chytat mouchy, jen ostatní hmyz, aby neumřela hlady. Nějaký čas byla smutná, chyběl jí kamarád, ale nakonec smutek překonala a taky se vdala za nejhezčího žabáka v tůňce. Měli spoustu dětí – žabiček, žádné z nich nejedlo mouchy na památku Mušáka.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight