Les lidských duší

zobrazeno 41×

Vložil(a): jitkamety, 5. 3. 2016 7.58

Matka se vracela z pole s plnou nůší trávy. Vedle ní cupital malý chlapec s kytičkou za utrženým štítkem staré kulaté čepice. Když někdy, jak tak poskakoval, zakopl palcem u nohy o kořen nějakého stromu, tiskl svou hlavu k matčině sukni, jako kdyby prosil o pohlazení. A sepraná látka zachytila všechny jeho dětské slzy. Stačilo se jen dotknout matčiných šatů a hned mu bylo dobře.
Šli krásným lesem. Rostly tam bílé břízy, osiky stříbřité jako dukáty, urostlé jedle i tmavé jalovce. Pod keři se krčily malé květinky a na větvích zpívali ptáci. V tom lese rostl také jeden strom, který měl čarovnou moc. Když se ho někdo dotkl, proměnil se v strom. Z nohou mu začaly růst kořeny a z rukou větve. Nikdo však nevěděl, kde ten strom je, aby se mohl uchránit před jeho kouzlem. Někdo ho našel hned u kraje cesty, jiný prý na něho narazil v lesním houští. Jindy to byl nějaký kvetoucí keř, k němuž děvčata nebo pasáček přišli trhat květy. Stříbrovlasí starci se proměňovali v bílé břízy, mladá děvčata v rozkvetlé střemchy, a kdo šel kolem plané lesní jabloně se skloněnými větvemi, vzpomněl si na svou zemřelou matku. Tak se rok od roku rozrůstal les lidských duší. Malé děti se tu proměňovaly v růžové keře a o starém dubu na kopci se vyprávělo, že byl kdysi králem. Bylo prý to tak: král si prý vyjel na lov a zabloudil v lese. Průvodci prý troubili, ale král se už neozval. Teprve druhý den prý našli jeho koně u starého dubu. Třel se čelem o jeho kůru, hrabal nohama a nemohli ho odtamtud dostat.
Ale v lese nebylo smutno. Poutník tam slyšel radostný šelest listí, pasáčkové zpívali a lovci troubili. Nikdo nemyslel na to, že by se s ním mohlo přihodit totéž co s ostatními. A na ty, kdo tu zmizeli, se brzy zapomínalo.
Celý večer se matka shýbala nad mezemi a pod křoví, aby pro svou kravičku natrhala šťavnatou trávu. Lezla po kolenou a ještě přitom dávala pozor, jestli odněkud nepřichází sedlák. Často se tiskla k zemi a chvěla se při každém hlasitějším křiku ptáka. Její tvář byla teď už klidná, ale byla velmi unavená a jen s námahou nesla těžkou nůši.
Jako kdyby tušila něco zlého, nechtěla jít přes les, ale nastal večer a matka už nebyla s to jít velkou oklikou kolem lesa až k domovu. Sotva vlekla nohy v pomalé chůzi, takže brouk, který se hřál v písku na lesní stezce, se jí snadno stačil uhnout z cesty. Zakopla o křivý kořen nějaké břízy, který se táhl přes cestu, a upadla. Zasténala a chytila se dlouhé převislé větve stromu. Její ruce, které držely nůši, se přitom rozevřely a celá hromada voňavých květů a trávy se jí vysypala k nohám. Vstala a jako by hledala oporu, přitiskla se k bílému kmeni břízy. V téže chvíli pocítila, že její tělo srůstá s břízou.
„Maminko, maminko!“ zakřičel malý chlapec a její zesláblé ruce, po kterých se hnědé žíly táhly jako stébla zvadlých květin, naposled k sobě synka přivinuly.
„Maminko, pojďme!“ vybízel ji chlapec, který ještě doufal, že se jim podaří uniknout zlému kouzlu, ale matka už měla místo nohou hladký bílý kořen.
Polekaný chlapec se díval do matčiny tváře, ale v té se zračila jen únava a bolestný soucit. Otevřel svou olšovou krabičku a nasypal do matčiny mozolnaté vrásčité dlaně několik červených jahod. Žena zvedla ruku k ústům, ale ruka jí klesla a jahody se vysypaly na zem.
„Pít!“ poprosila vyschlými rty.
Chlapec odběhl dolů ke studánce, nabral do čepice vodu, která mu na zpáteční cestě tekla na nohy. Stoupl si na špičky a podával matce vodu ve své malé dlani. Ale její rty se třásly žalem a kapky padaly na zem. Hasnoucíma očima se dívala kamsi do prázdna a smutně řekla:
„Říká se, že medvěd má zázračnou sekeru. Tou prý se dá odseknout kouzlo stromu. Ale ty, synáčku, nechoď pro tu sekeru. Nechoď, snažně Tě o to prosím, synáčku!“
Ale chlapec se přece jen vydal do lesního houští, aby našel medvědí brloh.
„Kampak běžíš a proč jsi tak zamyšlený?“ zeptal se ho známým hlasem ptáček na větvi.
„Běžím k medvědovi pro zázračnou sekeru,“ odpověděl chlapec.
„Běda! Nikam neběhej! Medvěd Tě sežere!“ vykřikl ptáček a zatřepetal křídly. Ale chlapec běžel bez ohlédnutí dál. Chvojí a větvičky ho sekaly do očí. Nakonec se ocitl v lesní houštině, kde byla tma jako v noci.
Medvěd seděl před svým brlohem. Ve tmě svítily jen jeho oči.
„Medvídku, nemohl bys mi dát sekeru, kterou se odsekávají stromům kouzla? Moje maminka vrostla do stromu!“
„Ne, chlapče, nemám takovou sekeru,“ řekl medvěd. „Ale slyšel jsem, že ji má Slunce. Dalo ji však Hromu a ten ji jednou zlostně zasekl do dubu. Zasekl a potom zapomněl do kterého, a tak nikdo neví, kde sekera zůstala.“
Zoufalý chlapec běžel zpět k matce. Držel se kmene břízy a vzlykal.
„Obejmi mě, maminko, obejmi mě!“ volal.
„Nemohu Tě obejmout, už nemám ruce ..... mám už jen větve,“ pravila matka sotva slyšitelným hlasem.
Přitiskl svou tvář k jejím prsům, které ještě vystupovaly ze stromu, a poslouchal, zda jí bije srdce.
„Máš mě ráda, maminko?“ ptal se jí chlapec, který ani nezpozoroval, že už neobjímá matku, ale jen bílý kmen břízy.
„Už nemohu mít nikoho ráda. Už nemám srdce. Jen dřeň stromu,“ šeptala matka.
Chlapec zanaříkal hořem a upadl na hromádku vadnoucí trávy.
Když zvedl své uplakané oči, nebyl už s to rozeznat rysy matčiny tváře. Nad ním stála stará zasmušilá bříza, jejíž větve se tiše chvěly Když přišel chlapec druhý den do lesa, aby vyhledal matčiny stopy, nebyl už s to tu břízu najít. Rostlo tam mnoho podobných stromů. Rozhlížel se kolem, ale v kterém z nich matka zmizela, nepoznal.
Přistupoval hned k jednomu, hned zas k druhému stromu a hladil dlaní jejich drsnou kůru. Potom poklekl a pomodlil se k celému lesu.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight