Labuť

zobrazeno 32×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 22.55

V jedné zemi panoval král, který měl velmi sličného a dobrého syna, jejž nadevšecko miloval; tím více ale nenáviděla ho královna, jeho macecha. Ona neměla sice žádné vlastní děti, pro které by mu snad přednost záviděla; ona jej toliko proto nenáviděla, že sama panovat chtěla, v čemž jí on jedinou byl překážkou, poněvadž otec pro velikou lásku svou v brzkém čase vládu mu odevzdat chtěl. 
K tomu však nechtěla ona nikterak přivolit. Věděla dobře, že by jí ani lest, ani jakákoli chytrost, v kteréžto u krále velmi zběhlá byla, nic nepomohla, hledala tedy pomoci v jiném prostředku, který byl mnohem hroznější; její černé srdce bylo ale všeho schopno. 
Několik mil od hlavního města bydlela v lese stará čarodějnice, která daleko široko pro své čáry a tajné umění rozhlášena byla. K ní se královna uchýlila. 
Přestrojená šla do lesa, v kterém stará bydlela. Když přišla až na určené místo, spatřila jeskyni, u jejíhož vchodu dva draci hlídali. Ti jak královnu spatřili, hned ze tlam a z očí oheň na ni sršeli, ona se toho ale nelekla a silným hlasem na starou do jeskyně volala. Ta za malou chvíli vyšla a za ní dvě kočky, dvě sovy a ještě jiní podivní netvoři. 
„Co žádáš, královno?“ ptala se jí čarodějnice. 
Královna se podivila, že ji žena poznala, a řekla k ní: 
„Velmi mnoho slyšela jsem o Tobě i o Tvém umění, a proto bych ráda o pomoc Tě prosila ve věci, na které mi mnoho záleží a za kterou bych se Ti královsky odměnila.“ 
„Jestli to, co žádáš, je v mé moci, chci Ti být po vůli,“ odpověděla stará, slíbené odměny nemohouc se ani dočkat. 
„Poznala jsem,“ pravila královna, „že máš nejtajnějších věcí známost, a proto skoro zbytečné bylo by povídat Tobě, že mám syna neobyčejné krásy, kterého nenávidím a jehož bych se ráda zbavila, protože mi cestu k trůnu zamezuje. Jestli Tobě možno proměnit jej v jakékoli zvíře a ode dvora vypudit, dám Ti, co sama chtít budeš.“ 
„To je arci těžká věc,“ odpověděla po dlouhém rozmýšlení čarodějnice, „ale pokusím se o to. Zítra o polednách přijdu k Tvému dvoru.“ 
Spokojena slovy těmito odešla královna z lesa. Druhý den v poledne přišla čarodějnice všem ostatním neviditelná, ke královně, která v komnatě plna netrpělivosti čekala. Čarodějná žena, podpírajíc se o hadovitě točenou hůl, promluvila k ní:, Především musím mít od prince několik vlasů.“ 
„To bude ovšem věc těžká,“ pravila královna, procházejíc se v myšlenkách po komnatě; za chvilku ale odešla do zahrady, kde se princ posledního času obyčejně zdržoval a kde náhodou také tenkráte pod stromem libě spal. Jak ho spatřila, byla ráda, že tak brzy a tak lehko k vlasům přijde. I běžela to staré povědět, která bez meškání spícímu princovi ostrými nůžkami opatrně několik vlasů ustřihla. 
Byl ale princ ten tak krásný, že ho i tomu zatvrzelému srdci čarodějnému líto bylo; pročež umínila si, že ho nechce navěky zničit, jak královna nařídila. Když opět do zámku přišla, uzavřela se v jednom pokoji, a tu čáry své prováděla. Princ spal pokojně. I zdálo se mu, že se k němu blíží škaredá žena, která černou holí se ho dotýkajíc praví: 
„Proměň se v krásnou bílou labuť, s citem však člověčím; zpěv Tvůj buď tak líbezný, že kdo Tě uslyší, každý si Tě zamiluje. Získáš-li si v té podobě srdce nejkrásnější princezny, aby Tobě k vůli mocným princem pohrdla a Tebe za manžela pojala, budeš vysvobozen; ta však, jež příčinou je Tvého zakletí, v tu chvíli ve škaredého pavouka se promění.“ 
Poděšen tímto ukrutným snem, mnul si princ oči, aby ze spaní procitl; když se mu to podařilo, lekl se náramně, neboť viděl, že je v labuť proměněn a že po jezeru plyne. I počal naříkat zpěvem tak bolestným, že se všichni z celého zámku sběhli a tu labuť poslouchali. Sám král přišel a slyšel s bolným citem zpěv ten labutí. Ubohý neměl ani zdání, že je to jeho vlastní milovaný syn. 
Zakletý princ loučil se s otčinou a plaval dále; nevěděl, kam má jít, aniž chtěl doma zůstat. Král se zatím sháněl po synovi, avšak nadarmo; nikde ho nenalezl. I byl nářek a pláč po celém království. Umínil si tedy král, že se optá staré čarodějnice, zdali by ona věděla, kam jeho syn se poděl. Ta mu pověděla pravdu, ačkoli neřekla, že ona a královna jsou toho příčinou. I naříkal král a smutek ani odložit nechtěl, dokud by syn vysvobozen nebyl. 
Ten plaval pořád dále a dále, až přišel z jezera do veliké řeky, kde viděl mnoho, přemnoho ptáků, kteří si povídali, kde byli a co viděli; tu si vzpomněl, že mu baba řekla, najde-li princeznu, která si ho zamiluje a za manžela vezme, že bude vysvobozen. I umínil si hledat pannu, která by nejkrásnější byla na celém světě. 
Přimísil se tedy mezi ptáky a vyptával se jich, zdali by některý z nich o takové princezně věděl. Ale žádný mu zprávu jistou dát nemohl. Věděli sice o krásných princeznách, ale žádná z nich nebyla by mohla nejkrásnější slouti. Plaval tedy dále, až přišel k moři, kde množství vlaštoviček lítalo. I ptal se jedné, zdali by ona o takové panně věděla. 
„Slyšela jsem o jedné panně,“ zaštěbetala, „která je nejkrásnější na celém světě, ale nevím, kde se zdržuje.“ 
„To já Ti povím, a chceš-li, také Tě tam dovedu,“ zavrkal divoký holub, jenž poslední slova jejich zaslechl. „Já vím o té krásné princezně, bývám tam někdy, a vždy z její ruky nejlepší jídla dostávám. Jsi-li svolný, ukážu Ti k ní cestu.“ 
Labuť byla radosti plná, že se dověděla o panně, která by ji vysvobodit mohla. Sivý holoubek se do povětří vznesl a s labutí do dáli odletěl. Dlouho letěli, dříve než onu zem, kde ta krásná princezna s otcem přebývala, uhlídali. 
Jednoho dne zrána ale holoubek radostí křídly zatřepal, když zámek královský spatřil. „Zde je to tedy a tam v té zahradě je rybník, kde se vodní ptactvo zdržuje, a na těch krásných stromech zase my si poletujem; odpoledne přijde princezna a přinese nám v bělounkých rukou hojnost potravy. Spusťme se tedy do té zahrady a tam ji očekávejme.“ 
Jak řekl, tak učinil. Když po hladině křišťálového rybníku královská labuť plavala, počala zpívat. Dcera králova, jménem Lída, dívala se právě z okna. „Co to za libě bolestný hlas?“ pravila sama k sobě, „kdo to tak překrásně zpívá?“ 
Tu přilítl k oknu holoubek a zaklobal zamyšlené panně na rameno. 
„Hleď, hleď, kdepak Ty jsi se tu zase vzal? Chce se Ti jíst?“ I podávala mu jídlo, holub ale poletoval dál a dále a vábil princeznu za sebou po zahradě, až k rybníku přišla. „Ach, to je překrásná labuť,“ vzkřikla, a na holoubka zapomenuvši, k labuti běžela a sladká zrna jí podávala. Princ užasl nad krásou té ženy a cítil, jak mu srdce pod sněhobílým peřím bije. Nebyl arci na takovou stravu zvyklý, ale z její ruky byl by všecko vzal. 
„Zpívej, krásná labuti, ještě jednou zazpívej,“ prosila Lída. 
I nedala se k tomu dlouho pobízet. Přívětivě své krásné oko k ní pozdvihnuvši, počala tak líbezně pěti, že Lídě divně okolo srdce bylo. Nemohla ani uvěřit, že by to hlas ptačí byl. Tu přišel i sám král a též se tomu krásnému zpěvu podivil. Od té chvíle princezna nejraději u rybníka sedala a s labutí se bavila, a ta rozumná a zamilovaná labuť se také nikomu jinému hladit nedala nežli jí. A když z vody ven vyšla a princezně u nohou, ba i na klíně ležela, červeným zobákem její bílé ruce a růžová ústa líbajíc, přála si Lída, aby labutí nebyla. 
Dlouhý čas již trávil princ na krásném ostrově. Tu přišla jednoho dne Lída k němu a počala si tuze naříkat. „Zpívej, drahá, zpívej, abys ten bol ze srdce mého zahnala; ach pomysli jen, mám si vzít prince, jehož milovat nemohu!“ 
Tu se ulekl princ velice a v tesklivém zpěvu svůj bol pronášel. Nedlouho za Lídou přišel její ženich, krásný to a bohatý princ. Jakmile jej zakletá labuť spatřila, začala tak divně a zoufale křičet, že ten si uši zacpav ihned utéci musel. Lída jí však srdečně poděkovala. 
Večer seděla princezna u okna a rozmýšlela, jak by se nemilého ženicha zbavila; neboť druhý den již měla s ním buďto zasnoubena, anebo navždy otcovského domu zbavena být. Tu ji vytrhl z jejího rozmýšlení sivý holoubek silným do ramena klobnutím. 
„Já Ti dám dobrou radu,“ pravil k ní, „zítra zvol bílou svou labuť za manžela, uděláš dobře a vysvobodíš krásného prince.“ Nato uletěl. 
Princezna nemohla se ani z podivení vybrat. Tu slyšela zase bolestný zpěv labutí a pocítila v srdci svém, že to nemůže pouhý nerozumný pták být. Upokojena ulehla na lože. 
Labuť však plavala a naříkala celou noc; neboť přišla doba, kdy se její vysvobození rozsoudit mělo. Zvolí-li princezna prince, umínila si, že smrtí zahyne, jelikož bez ní a v takové podobě byl jí život hrozný. Jak se rozednívalo, nastal velký shon a hluk po celém zámku, hosté přijížděli a všude se přípravy k zasnoubení strojily. Jen princezna na to nemyslela. Když se přiblížila hodina a ona již v bílém šatu drahými kameny a perlami ozdobena a přichystána čekala, přišel otec a ženich, též v samém zlatě a stříbře ustrojený, pro ni, aby ji do velké síně vedli. 
„Nikoli zde,“ pravila, když tam přišli, „k rybníku pojďte, tam Vám rozsudek svůj vyjevím.“ 
Šli tedy do zahrady až k rybníku. Ulekla se labuť a myslela, že se již Lída s ní rozloučit přichází. Ta však pravila: 
„Nemohu si, otče, vzít ženicha, kterého jsi mi ustanovil, a raději se od Tebe odloučím, budeš-li na svém stát; dovol ale, abych do svého zajetí tuto labuť vzít a s ní se zasnoubit směla.“ 
Král již myslel, že dcera rozumu pozbyla. Ta však pěvce k sobě zavolala a do náručí ho tiskla. „Ty jsi můj ženich a nastávající manžel.“ 
Sotva to dořekla, přivinul ji k srdci krásný jinoch a místo červeného labutina zobáku líbaly ji růžové jeho rty. Všichni ustrnuli; Lída však v srdci vroucně holoubku za dobrou radu děkovala. Když se princ z jejího náručí vyvinul, přistoupil ke králi a všecko mu řekl, jak se to s ním stalo. Král tomu však věřit nechtěl; ale když dcera prosit počala a princ se sám v rukojemství dával, chtěl-li by král k jeho otci poslat, tu konečně svolil. 
Odbytý ženich nemeškal déle, ale hned odejel. 
Zasnoubení milenců slavilo se hlučně a skvostně. V noci, když princ do své ložnice přišel, viděl holoubka na okně sedět. „Ty dobrý ptáčku,“ pravil k němu princ, „Tobě jedině za všecko děkuju; pověz mi, kdo jsi, vím, že nejsi všední pták, a rád bych se Ti odsloužil.“ 
„Já jsem byl u Tvého dědečka ve službě,“ řekl holoubek, „a když umřel, přišel jsem k jednomu čarodějníku, který mě svou dceru za manželku dal a umění tomu naučil. Nemohl jsem na Tvůj rod zapomenout, a proto jsem po jeho smrti aspoň blíže města, kde Tvůj otec přebývá, se usadil. Vídával jsem Tě často a mnoho neštěstí od Tebe odvrátil. Poslední však jsem nemohl odstranit, protože to v mé moci nebylo. Když však stará čarodějnice Tvou krásou obměkčena výjimku při Tvém zakletí učinila, předsevzal jsem si, že ji vyplním, což se mi také poštěstilo. Tvá matka se v pavouka proměnila, a jakmile Tě na trůně uhlídá, zlostí pukne. Otce jsem o všem zpravil, a již je na cestě Tobě vstříc. Buď šťastný a vzpomeň si někdy na mě. Nemám žádného a o samotě dlouho živ nebudu, a proto odměnu nežádám.“ Dříve než se princ vzpamatovat mohl, byl staroušek pryč. 
Druhý den se mladí manželé s otcem rozloučili a jeli k otci princovu. V polovině cesty se s ním setkali i vítal s velkou radostí syna i dceru. Když přijeli domů, byl princ hned za krále zvolen. Jak holoubek řekl, tak se stalo; v pokoji královny nebylo po změně princově nikoho vidět nežli škaredého pavouka, který se při zvolení nového krále rozpukl. Mladý král poslal slavné poselství pro otce manželčina, a když přijel, hlučné a radostné hody se slavily, přičemž král nařídil, že se v celé jeho zemi žádný holub zabít nesmí, na věčnou památku jeho vysvobození. V královském rybníku se mnoho a mnoho labutí na památku chovalo, které královna sama krmívala; ale žádná neuměla tak krásně zpívat jako ten zakletý princ.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight