Kterak Vilém z Hazmburka potkal čarodějnici z pomezního hvozdu

zobrazeno 10×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 22.47

Vilém z Hasenburka a Jakoubek z Vřesovic, který tenkráte na Jestřebí seděl, byli zapřísáhlí nepřátelé; onen Říman, tento Husita. Na výpravě proti pánu z Vřesovic vedlo se jednou Vilémovi zle. Téměř celá družina jeho byla zjímána a on sám se jen rychlou jízdou zachránil. Bloudil lesními houštinami, kde pěšky těžko mečem klestiti si cestu musel. Po dlouhém bloudění uslyšel štěkot psa. Šel po hlase a přišel na lesní mýtinku, kde krčila se polorozpadlá lesní chatrč, celá nakloněná a mechem zarostlá. Před ní stála shrbená babka, o hůl opřená; v hubeném vrásčitém obličeji seděl jí ostrý, jako zobák zahnutý nos a pichlavé oči její zkoumavě měřily rytíře.
"Dobrý den, matičko! Kudy dostanu se do údolí?" tázal se pan Vilém. Babka na ta slova přibelhala se blíže a prohlížejíc rytíře i koně, pravila:
"Tak, tak, pane rytíři, na Hasenburk chceš? Znám Tě i tvůj hrad, jako sta jiných až tam ku Praze i za ní dolů do kraje pána Rožmberka."
"Nežvatlej, stařeno, a ukaž mi raději, kudy vyjdu z toho prokletého hvozdu," odvětil mrzutě pan Vilém.
"Hihihihi," zaskřehotala babka, "ukáži, ukáži, ale vezměte dříve za vděk mým pohostinstvím, abyste mi nevynesl spaní. Nemusíte se styděti; velcí páni byli již mými hostmi. Opati, rytíři, biskupové, pan z Jenštejna, arcibiskup a jiní. Pojďte jen, pojďte a odpočiňte si u mne. Snad není panu rytíři má chalupa sprostou ? "
"Bojím se, aby mi tvé hnízdo na hlavu nespadlo, pověz mi raději cestu, spěchám," odpověděl nevrle pan Vilém.
"Povím, pyšný rytíři, ale věz, že má chalupa všechny tvé syny přetrvá. Slzy, pláč a krev jsi rozsil po zemi. Jestřebí jsi chtěl přepadnouti, ale patami ti zaplatili. Hvězda tvého rodu zapadá a rod tvůj hyne jako vykotlaný dub a z tvého bohatství zůstane jen staré haraburdí. Pojď, rychle pojď, aby tě pán z Vřesovic nedostihl ; zle by se ti vedlo, neznáť on žertů," krákorala babice.
Zaražen hleděl rytíř na ni ; vzpomínal, až vzpomenul. Ano, před ním stála čarodějnice z pomezního hvozdu.
Kolikráte chtěl přival řeči babky zastaviti, ale slova mu na jazyku uvázla. Mlčky vzal koně za uzdu a následoval babu úzkou, příkrou stezkou, až stanuli na volném návrší, odkud rozevřela se před ním vyhlídka do krásného údolí Modly a Ohře i na známé kužele hor.
Tam v dáli kynuly mu obě věže rodného Hasenburku. Babka sledovala jeho zrak a řekla s úsměškem. "Jdi, pane rytíři, a pamatuj na mé proroctví. Zablýskne se ještě hvězda tvoje, ale bude to jen vzplanutí louče před zhasnutím. Budeš míti jediného syna, ale ten zemře již bez potomků. Bude slavným, ale všecka sláva a bohatství bude mu břemenem, jehož rád se zhostí. Potomci tvoji půjdou s papeženci proti vlastnímu králi, ale zle se na nich vlastizrada vymstí. Bohatství i rodinné poklady mezi prsty se jim rozejdou a žebrati budou jako poslední chudák u cesty. Dcera, poslední tvého pyšného rodu, bude oplakávati smutný jeho konec a opuštěné rozvaliny tvého hradu budou jediným svědectvím potomkům o zaniklé slávě a smutném konci tvého rodu."
Dávno zmlkl skřek čarodějnice, dávno dozněl v zelené hloubi lesa její skřípavý výsměch a pan rytíř stál ještě v dumách a hleděl do dáli na svůj hrad, který již do večerní mlhy se halil.
Byla již noc, když do hradu dojel. Od té doby navždy zmizel úsměv s jeho tváře a výchova synka Zbyňka byla mu jedinou starostí.
Když studené tělo jeho roku 1438 kladli do rodinné hrobky, rozhořela se hvězda rodu pánů z Zajíců v jeho synu naposled, aby docela uhasla. V cizích službách vykrváceli potomci a poslední svého rodu, paní Kateřina, dcera pana Jaroslava z Hasenburku, zemřela roku 1698 jako žebračka.
Bílá paní, duch její bloudí o půlnoci v rozvalinách hradu dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight