Křesadlo

zobrazeno 75×

Vložil(a): jitkamety, 5. 3. 2016 7.55

Křesadlem kdysi rozdělávali lidé oheň, ještě než byly vynalezeny zápalky. Skládalo se z kamínku, ocelové tyčinky a troudu (hořlavé vlny). Když se kříslo ocelí o kámen, vzlétla jiskra a zapálila troud. O takovém křesadle znám tuto pohádku:
Po silnici si vykračoval voják: Ráz, dva! Ráz, dva! Měl torbu na zádech a šavli po boku; byl ve válce a teď se vracel domů.
Potkal starou čarodějnici; byla tuze ošklivá, spodní ret jí visel až na prsa. Dala se s ním do hovoru:
„Dobrý večer, vojáčku! Když máš tak pěknou šavli a velkou torbu, to jsi opravdový voják, a chceš-li, dostaneš peněz, kolik budeš chtít.“
„Děkuji Ti, stará čarodějnice!“ odpověděl voják.
„Vidíš tamhleten vysoký strom?“ pravila čarodějnice a ukazovala na strom, který stál blízko nich u cesty. „Je uvnitř dutý. Vylez na vršek a tam spatříš otvor. Tím se můžeš protáhnout a tak se dostaneš hluboko do stromu. Ovážu Ti provaz okolo těla, abych Tě mohla zase vytáhnout, až na mne zavoláš.“
„A copak mám v tom stromě dělat?“ tázal se voják.
„Nabrat si peníze!“ řekla čarodějnice. „Abys věděl: Až se dostaneš stromem k zemi, uvidíš velkou chodbu; je jasně osvětlena, protože tam hoří víc než sto svítilen. Potom spatříš troje dveře a ty můžeš otevřít. Klíče jsou v nich. Až vejdeš do první komory, uvidíš uprostřed na podlaze velikou bednu; na ní bude sedět ohromný pes s očima jako dva čajové koflíky. Ale Ty se ho neboj! Já Ti dám svou modře pruhovanou zástěru; rozestři ji na podlaze, pak vezmi rychle toho psa, posaď ho na mou zástěru, otevři bednu a naber si peněz, kolik chceš. Jsou tam samé měďáky. Chceš-li však raději stříbrňáky, jdi do druhé komory! Tam sedí pes s očima jako dvě mlýnská kola; ale Ty se ho neboj, jen ho posaď na mou zástěru a naber si peněz. Chceš-li však mít zlaťáky, můžeš také dostat, kolik jich uneseš; jenom vejdi do třetí komory! Ale pes, který tam sedí na bedně s penězi, má oči ..... nu, jako dvě kulaté věže! Je to pořádný pes, tomu věř! Ale neboj se ho, jen ho posaď na mou zástěru, tak Ti nic neudělá. A potom si naber z bedny zlata, kolik budeš chtít!“
„To by nebylo zlé!“ dodal voják. „Ale co za to chceš, stará čarodějnice? Něco jistě budeš chtít, myslím si.“
„Ne,“ řekla čarodějnice, „nežádám ani haléř. Jen mi přines staré křesadlo, které tam zapomněla moje bába, když byla posledně dole.“
„Dobrá, tak mi uvaž ten provaz okolo těla,“ pravil voják.
„Tady je,“ řekla čarodějnice, „a zde je moje modře pruhovaná zástěra.“
Potom vylezl voják na strom, spustil se otvorem dovnitř a již stál, jak mu čarodějnice řekla, ve veliké chodbě, kde hořelo několik set svítilen.
Otevřel první dveře. Hu! Tam seděl pes s očima jako dva čajové koflíky a díval se na něj.
„No, Ty jsi náramně krásný!“ zvolal voják. Pak posadil psa na čarodějčinu zástěru a nabral si měďáků, co se mu vešlo do kapes.
Potom zavřel bednu, posadil na ni psa a šel do druhé jizby.
Ech! Tam seděl pes s očima jako dva mlýnské kameny.
„Jen tak na mne nekoukej,“ zvolal voják, „mohly by Tě z toho bolet oči!“ I posadil psa na čarodějčinu zástěru. Ale když spatřil v bedně tolik stříbrňáků, vyházel z kapes všechny měďáky a naplnil kapsy i brašnu samými stříbrňáky.
Potom šel do třetí komory. ..... Ne, tohle bylo opravdu škaredé! Pes, který v ní seděl, měl oči jako dvě kulaté věže a otáčely se mu v hlavě kolem dokola.
„Dobrý večer!“ pozdravil voják a sáhl po čapce. Takového psa ještě nikdy neviděl. Když se však pes na něj hodnou chvíli díval, pomyslel si voják, že by už toho mohlo být dost, i posadil psa na zem na čarodějčinu zástěru a otevřel bednu.
No ne, panebože, tam Vám bylo zlata! Mohli byste za to koupit celé město se všemi cukrářskými krámy, všechny cínové vojáčky, biče a houpací koně, co jich je na světě. To bylo zas jednou peněz!
I vyházel voják všechny stříbrňáky, jimiž si naplnil kapsy a brašnu, a nacpal tam místo nich samé zlaťáky, ba nastrkal je i do čapky a do bot, takže mohl sotva chodit. To měl peněz!
Pak posadil psa na bednu, zavřel dveře a zvolal otvorem ve stromě:
„Tak mě už vytáhni, stará čarodějnice!“
„Máš křesadlo?“ zeptala se bába.
„A bodejť,“ zvolal voják, „na to jsem úplně zapomněl!“ I vrátil se pro křesadlo.
Čarodějnice ho potom vytáhla, a tak stál opět na silnici, kapsy, boty, brašnu a ěapku plné peněz.
„Copak budeš dělat s tím křesadlem?“ tázal se voják.
„Po tom Ti nic není!“ odsekla čarodějnice. „Máš peníze! Jen mi dej křesadlo!“
„Láryfáry!“ vzkřikl voják. „Buď mi hned řekneš, co chceš s tím křesadlem, nebo vytáhnu šavli a useknu Ti hlavu!“
„Neřeknu,“ odpověděla čarodějnice.
Voják jí tedy usekl šavlí hlavu.
Tak, tady lež! Pak naházel všechny zlaťáky do její zástěry, hodil si to jako ranec na záda, strčil křesadlo do kapsy a šel rovnou do města.
Bylo to nádherné město. Voják šel do nejkrásnějšího hostince a žádal nejlepší pokoje a vybíral si jídla, která měl rád. Neboť byl nyní bohatý, když měl tolik peněz.
Podomkovi, který mu cídil boty, se ovšem zdálo, že takový bohatý pán má kupodivu staré boty. Voják si totiž ještě nekoupil nové. Druhého dne si však pořídil nejenom boty, ale i velmi krásné šaty.
Nyní se stal voják vznešeným pánem. Lidé mu vyprávěli o všech zvláštnostech toho města a také o králi, který měl dceru, spanilou princeznu.
„Kdepak bych ji mohl vidět?“ tázal se voják.
„Tu nespatří nikdo!“ říkali všichni. „Bydlí ve velkém měděném zámku s mnoha a mnoha zdmi a věžemi kolem dokola. Nikdo mimo krále k ní nesmí, poněvadž bylo předpověděno, že se provdá za docela prostého vojáka, a to král nechce připustit!“
To bych ji rád viděl! pomyslel si voják, ale nemohl se k ní nijak dostat.
I žil vesele, chodil do divadla, jezdil v královské oboře a rozdával chudým mnoho peněz. Tohle bylo od něho velmi hezké, neboť si z dřívějších dob pamatoval, jak bylo zlé nemít ani haléř. Nyní byl bohatý, šatil se nádherně a získal mnoho přátel a ti všichni říkali, že je opravdový kavalír. To náš voják rád slyšel.
Ale protože každý den peníze jenom vydával a naprosto žádné nedostával, nezbylo mu nakonec víc nežli dva haléře. Musil opustit krásné pokoje, v nichž bydlel, a odstěhovat se do malé úzké komůrky až pod střechu, cídit si sám boty a zašívat je stehovačkou. Nikdo z jeho přátel již k němu nepřicházel, protože se k němu muselo šlapat po mnoha schodech.

Jednoho velmi tmavého večera neměl náš voják ani na světlo. Náhle si vzpomněl, že zbyl malý oharek v křesadle, které našel v dutém stromě, do něhož mu čarodějnice pomohla. Vzal křesadlo a oharek, ale jak zakřesal a jiskry odlétly od kamene, otevřely se prudce dveře a před ním stál ten pes, jenž měl oči jako čajové koflíky a kterého spatřil dole pod stromem.
Pravil:
„Co poroučí můj pán?“
„Copak je tohle!“ divil se voják. „To je nějaké zvláštní křesadlo, když s jeho pomocí mohu dostat, co chci!“
„Přines mi trochu peněz!“ řekl pak psovi a ten hup, a už byl pryč, a šup, už byl zase zpátky a nesl v tlamě velký pytlík plný peněz.
Nyní věděl voják, jaké má znamenité křesadlo. Když křísl jednou, přiběhl pes, který seděl na bedně s měďáky, křísl-li dvakrát, přiběhl ten, který měl stříbrňáky, a když křísl třikrát, přiběhl ten, který měl zlato.
I přestěhoval se voják zase dolů do krásných pokojů, chodil si v pěkných šatech, a tu se k němu znali hned zase všichni jeho přátelé a tuze si ho nadcházeli.
Jednou ho napadlo: To je divné, že princeznu není možno vidět! Prý je velmi spanilá, říkají všichni, ale co je to platno, když musí ustavičně sedět v tom velkém měděném zámku s mnoha věžemi! To by bylo, abych se k ní nedostal! Kdepak je moje křesadlo?
I vykřesal oheň a hu! už tu byl pes s očima jako čajové koflíky.
„Je sice již půlnoc,“ řekl voják, „ale já bych velmi rád viděl princeznu, alespoň na okamžik.“
Pes byl hned ze dveří, a nežli si mohl voják pomyslit, byl tu zpět a považte! i s princeznou. Spala na psových zádech a byla tuze spanilá. Voják se nezdržel a políbil ji, neboť to byl opravdový voják.
Pes potom odběhl s princeznou zpět. Ale když se rozednilo a král a královna pili čaj, vypravovala princezna, že se jí zdál divný sen o psovi a vojákovi, že jela na psovi a voják že ji políbil.
„No tohle by bylo pěkné!“ povzdychla královna.
Příští noc měla jedna stará dvorní dáma bdít u lože princeznina, aby se přesvědčila, zdali je to opravdu sen či co.
Vojákovi se náramně stýskalo po spanilé princezně, i vzal křesadlo a přivolal zase toho psa. Pes rychle běžel do zámku, vzal princeznu a utíkal s ní, co mohl. Ale stará dvorní dáma si obula důkladné boty a běžela rovněž co nejrychleji za nimi. Když uviděla, že vešli do velkého domu, pomyslela si: Teď vím, kde jsou. A kusem křídy udělala na vratech velký kříž.
Potom šla domů a lehla si a také pes se vrátil s princeznou. Ale když uviděl kříž na vratech, kde bydlil voják, vzal také kus křídy a udělal kříže na všech vratech po celém městě. To bylo od něho chytré. Jak mohla dvorní dáma nalézt pravá vrata, když byly na všech vratech kříže!
Časně ráno šli se král a královna, stará dvorní dáma a všichni důstojníci podívat, kde princezna byla.
„Tady je to!“ zvolal král, když spatřil první vrata a na nich kříž.
„Ne, tadyhle je to, mužíčku,“ řekla královna, když uviděla jiná vrata a na nich kříž.
„Ale tady je také jeden a tady rovněž!“ říkali všichni. Kamkoli pohlédli, všude byl na vratech kříž. I poznali, že by hledali marně.
Ale královna byla velmi chytrá žena a uměla víc než jenom jezdit v kočáře. Vzala velké zlaté nůžky, rozstříhala jimi kus hedvábné látky a ušila z ní malý, hezounký sáček; ten naplnila drobnou, jemnou krupicí a přivázala jej princezně na noční úbor. Když to bylo hotovo, udělala do sáčku malý otvor, aby se krupice sypala celou cestu, kudy princezna pojede.
V noci opět přiběhl pes, vzal princeznu na záda a utíkal s ní k vojákovi. Ten ji měl velmi rád a přál si být princem, aby se s ní mohl oženit.
Pes neměl ani zdání, že se krupice sype od zámku až k vojákovu oknu, do něhož vběhl po zdi s princeznou.
A tak ráno poznali král a královna dobře, kde jejich dcera byla, i chytili vojáka a vsadili ho do žaláře.
Tak tu seděl. Ach, jaká tam byla tma a dlouhá chvíle! Pak mu řekli:
„Zítra ráno budeš viset!“ To ovšem nebylo nic příjemného, a k tomu ještě zapomněl své křesadlo doma v hostinci!
Ráno viděl železnými mřížemi malého okénka, kterak lidé spěchají z města, aby se podívali, jak jej budou věšet. Slyšel vířit bubny a spatřil, jak pochodují vojáci. Všichni lidé spěchali.
Byl mezi nimi také ševcovský učedník s koženou zástěrou a trepkami. Běžel úprkem, až mu jedna trepka ulétla a přímo ke zdi, kde seděl voják a vyhlížel ven mřížemi.
„Hej, švícko! Nemusíš tak spěchat,“ volal na něj voják. „Bude ještě dlouho trvat, nežli mě povedou. Ale doběhneš-li tam, kde jsem bydlel, a přineseš-li mi mé křesadlo, dostaneš čtyři zlaťáky! Ale vezmi nohy na ramena a ať už jsi zpátky!“
Ševcovský učedník by byl rád měl ty čtyři zlaťáky, proto upaloval do města pro křesadlo, dal je vojákovi a ..... teď poslechněte, co se stalo!
Za městem byla postavena velká šibenice, kolem dokola stáli vojáci a mnoho set tisíc lidí. Král a královna seděli na nádherném trůnu hned naproti soudcům a celé radě.
Voják již stál na žebříku. Ale když mu chtěli hodit provaz na krk, pravil, že se přece vždycky dovoluje provinilci, nežli na něm vykonají trest, vyslovit nějaké nevinné přání. Že by si tak rád vykouřil dýmku tabáku, vždyť to bude poslední dýmka, které se mu dostane na tomto světě.
Král mu to nechtěl odepřít. I vyndal voják křesadlo, křísl jednou, dvakrát, třikrát a již tu byli všichni psi, ten s očima jako čajové koflíky, ten s očima jako mlýnské kameny i ten, co měl oči jako dvě kulaté věže.
„Pomozte mi, abych nebyl oběšen!“ volal na ně voják. Hned byli psi mezi soudci a celou radou, chytili jednoho za nohy, druhého za nos a házeli je do vzduchu,
mnoho sáhů vysoko, takže když zase spadli, rozbili se na kousky.
„Já nechci!“ křičel král. Ale největší pes ho uchopil i s královnou a hodil je za ostatními.
Tu se vojáci lekli a všichni lidé volali:
„Vojáčku, bud' naším králem a vezmi si spanilou princeznu!“
Potom usadili vojáka do královského kočáru a všichni tři psi tančili před ním a volali:
„Hurá!“ A chlapci hvízdali na prsty a vojáci vzdávali čest. Princezna vyšla z měděného zámku, stala se královnou, a pane, líbilo se jí to.
Svatba trvala osm dní. Psi seděli s ostatními pozvanými za stolem a vyvalovali oči.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight