Krásná panna Majolena

Byl jednou jeden hrdý král, měl jedinou dceru jménem panna Majolena, a ta byla tak krásná, že se z daleka široka sjížděli králové a knížata a ucházeli se o ni. Krásná panna Majolena si brzo zamilovala jednoho mladého králevice a dala mu své slovo. Otec jí však chystal jiného ženicha, mocného krále, a jejímu znejmilejšímu ji odepřel, nic nedbal na její prosby. Ale mladí se měli tolik rádi, že od sebe nechtěli upustit, a panna Majolena se otci vzepřela:
„Já, Vaše dcera Majolena, jsem s králevicem zaslíbena. Jiného už být nemohu, krále si za muže nevezmu!
Otec se velmi rozhněval a odpověděl:
„Koho si vezmeš, určím sám. Do tmavé věže Tě vsadit dám,
na sedm lei půjdeš do temnice, tam zkrotneš jako holubice. Po sedmi letech se podívám, jak poslušnou zas dceru mám.“
Hned poručil vystavět tmavou věž, do které nepronikne jediný paprsek slunce ani měsíce. Když byla hotová, dal tam nanosit jídla a pití na těch sedm let. Potom do věže zavedli pannu Majolenu s její komornou a zazdili je, takže byly od celého světa odloučeny, samy dvě mezi nebem a zemí. Seděly tu v temnici, ani nevěděly, kdy je den a kdy noc. Králevic často obcházel okolo věže a volal pannu jménem, jenže tlustými zdmi nepronikl zvenčí ani hlásek. Co mohly dělat jiného než plakat a naříkat?
Tak čas plynul a plynul, pomalu jim ubývalo jídla a pití a podle toho poznávaly, že se těch sedm let chýlí ke konci. Potom už myslely, že přišla chvíle vysvobození, ale pořád se neozýval žádný úder kladivem a pořád žádný kámen ze zdi nevypadával: jako by na ni otec nadobro zapomněl. Když už měly potravy jen na pár dní a hrozila jim bídná smrt, pravila panna Majolena:
„Zkusme do díla se dát a samy tu zed probourat, s pomocí boží to půjde snad.“
Vzala nůž na chleba a začala rýpat a vrtat do malty okolo jednoho kamene, a když se unavila, vystřídala ji komorná. Po dlouhém namáhání se jim podařilo vylomit jeden kámen, potom druhý a třetí, a za tři dny vpadl do jejich temnice první paprsek světla. Posléze byl otvor tak veliký, že mohly vyhlédnout ven. Nebe bylo modré, čerstvý vzduch jim vanul do tváří, ale jinak měly přesmutnou podívanou: otcovský zámek ležel v troskách, město a všechny vesnice, kam oko dohlédlo, byly vypálené, pole zpustošená, a nikde ani človíčka. Když byl otvor ve zdi už dost velký, aby proklouzly, seskočila nejdřív komorná, po ní panna Majolena.
Ale co teď, kam se obrátit? Nepřátelé zpustošili celou říši, krále zajali, domácí lidi pobili nebo odvlekli.
Komorná se dala do pláče, ale panna Majolena ji vzala za ruku a vydaly se pryč odtud, do nějaké jiné země. Cestou nikde nepotkaly člověka, který by jim podal sousto chleba, často nenašly ani přístřeší. Jednou se před deštěm schovaly do vypálené chalupy a musely tam zůstat kolik dní, protože liják neustával. Třásly se zimou a měly takový hlad, že jedly kopřivy, kterými bylo spáleniště zarostlé.
Když po dlouhém putování přišly do jiné země, pořád se nabízely do služby, ale ať zaklepaly kdekoli, všude je odbývali, že jsou tulačky, nikdo se nad nimi nechtěl slitovat. Konečně se dostaly do velikého města a šly na královský dvůr. Ale i tady je posílali dál, až nakonec královský kuchař řekl, že šije v kuchyni nechá jako kuchyňské děvečky.
Tak se octly na zámku právě toho krále, jehož syn byl před lety zasnouben s pannou Majolenou. Zůstával jí věrný, ale potom přišla zpráva, že při té zkáze otcova království zahynula i panna Majolena. Otec mu teď vybral jinou nevěstu, pannu zlého srdce, která si tu volbu přičarovala černými kouzly.
Svatba byla ustanovena, i nevěsta už přijela, ale hned se zavřela v své komnatě, nikomu se neukazovala a panna Majolena jí musela z kuchyně přinášet jídlo. Nevěsta to měla dobře promyšleno. Žádná čarodějka nesmí vkročit do kostela, proto nesměla jít ani ona sama k oddavkám a musela se do té doby schovávat, aby za sebe mohla podstrčit jinou.
Když nastal den, kdy ji měl ženich vést k oltáři, zavolala si ráno pannu Majolenu a řekla:
„Mám pro Tebe dobré zvěsti, čeká Tě dnes velké štěstí. Špatně jsem stoupla na nohu, pro bolest chodit nemohu. Oblékni šaty mé hedvábné, k oddavkám půjdeš místo mne. Bude pro Tě velká čest s princem k oltáři se vést.“
Panna Majolena to však odmítla a řekla:
„Čest, která mi nepřísluší, tížila by moji duši.“
Nevěsta jí tedy nabízela zlato, ale nadarmo. Nabízela drahé kamení, a zase nepochodila. Nakonec zlostně zasyčela:
„Jestliže mě neposlechneš, bude Tě to život stát: stačí, abych řekla slovo, a hlavu Ti srazí kat.“
Panně Majoleně nezbývalo než uposlechnout a obléci nevěstiny nádherné šaty i drahocenný svatební vínek. Když vstoupila do královské síně, všichni ustrnuli nad její nevídanou krásou a král řekl synovi:
„Hle, nyní povedeš k oltáři nevěstu, jež hvězdy přezáří!“
Ženich se podivil víc než ostatní a v duchu si povídal:
„Ta podoba! Kdybych nevěděl, že panna Majolena po léta strádala ve věži a ve vězení umřela, řekl bych, že je to ona sama.“ Ale nedal na sobě nic znát, vzal pannu za ruku a vedl ji do kostela.
Když míjeli trs kopřiv, který stál při cestě, pravila:
„Kopňvičko malá, cože tady v plotě stojíš o samotě? Poznala jsem dobu zlou, kdy jsem Tebe syrovou vděčně pojídala. ''
„Co to povídáš?“ zeptal se králevic.
„Nic,“ odpověděla, „jenom jsem si vzpomněla na pannu Majolenu.“
Jemu bylo divné, že o ní nevěsta ví, ale mlčel.
Když přišli k můstku, který vedl na kostelní nádvoří, pravila:
„Kostelní můstku, neprolom se, nejsem ta pravá, která se vdává.“
„Co to povídáš?“ zeptal se králevic.
„Nic, nic, nic,“ odvětila, „jenom jsem si vzpomněla na pannu Majolenu.“
„Ty pannu Majolenu znáš?“
„Ach ne,“ odpověděla, „jak bych ji mohla znát, jenom jsem o ní slýchala, že se svatby nedočkala.“
Když došli ke kostelním dveřím, pravila zase:
„Kostelní dveře, nezbořte se, nejsem ta pravá, která se vdává.“
„Co to povídáš?“ optal se.
„Ach,“ odvětila, „to jsem si jenom vzpomněla na pannu Majolenu.“
V tom ženich vytáhl skvostný náhrdelník, dal jí ho kolem krku a zapjal, takže se kroužky řetízku spojily. Potom vstoupili do kostela a kněz jim před oltářem svázal ruce a oddal je. Králevic ji vedl zase zpátky, ale ona se po celou cestu neozvala už ani slůvkem. Když se vrátili do zámku, běžela do nevěstiny komnaty, odložila nádherné svatební šaty a vínek, oblékla svou šedivou kytlici a jenom náhrdelník si ponechala, jak jí ho ženich zapjal kolem krku.
Když se blížila noc a nevěsta měla být uvedena do ženichovy komnaty, spustila si přes obličej závoj, aby králevic její podvod nepoznal. Sotva všichni lidé odešli, zeptal sejí:
„Copak jsi to povídala té kopřivě, co rostla u cesty?“
„Jaké kopřivě?“ opáčila, „s kopřivami já nemluvím.“
„Jestli jsi k ní nemluvila, nejsi ta pravá, která se vdává,“ řekl. A ona se hned vymluvila:
„Musím za svou služebnou, má na starosti paměť mou.“
Vyšla ven a obořila se na pannu Majolenu:
„Osobo, co jsi po povídala té kopřivě u cesty?“
„Neřekla jsem nic víc než toto:
Kopřivičko malá, cože tady v plotě stojíš o samotě? Poznala jsem dobu zlou, kdy jsem Tebe syrovou vděčně pojídala.“
Nevěsta běžela zpátky do komnaty a řekla:
„Už vím, jak jsem hovořila ke kopřivě,“ a opakovala ta slova, která právě vyslechla.
„A co jsi povídala můstku před kostelem, když jsme přes něj přecházeli?“ zeptal se králevic.
„Můstku před kostelem?“ odpověděla, „s můstky já nemluvím.“
„Když ne, tedy nejsi ta pravá, která se vdává.“ Zase mu řekla:
„Musím za svou služebnou, má na starosti pamětnou.“
Vyběhla ven a hartusila na pannu Majolenu:
„Osobo, co jsi to povídala můstku před kostelem?“
„Neřekla jsem nic víc než toto:
Kostelní můstku, neprolom se, nejsem ta pravá, která se vdává.“
„Tohle mi životem zaplatíš!“ zvolala nevěsta se zdviženou pěstí, chvátala však zase do svatební komnaty a řekla:
„Už vím, co jsem hovořila k můstku před kostelem,“ a opakovala ta slova.
„A co jsi povídala kostelním dveřím?“
„Kostelním dveřím?“ odvětila, „s kostelními dveřmi já nemluvím.“
„Když ne, tedy nejsi ta pravá, která se vdává.“
Opět vyšla ven a obořila se na pannu Majolenu:
„Osobo, co jsi to povídala kostelním dveřím?“
„Neřekla jsem nic víc než toto:
Kostelní dveře, nezbořte se, nejsem ta pravá, která se vdává.“
„Tohle Ti zláme vaz!“ zvolala nevěsta a hrozně se rozlítila, ale měla nakvap, vrátila se do komnaty a řekla:
„Už vím, jak jsem hovořila ke kostelním dveřím,“ a ta slova opakovala.
„Ano, ale kde máš náhrdelník, který jsem Ti u těch dveří dal?“
„Jaký náhrdelník?“ podivila se, „žádný náhrdelník jsi mi nedal.“
„Sám jsem Ti ho otočil kolem krku a sám zapjal. Když o tom nevíš, tedy nejsi ta pravá nevěsta.“ Odhrnul jí závoj s obličeje, a když spatřil její zlobnou tvář, zděšeně ustoupil a zvolal:
„Kde ses tu vzala? Kdo jsi?“
„Jsem Tvá zaslíbená nevěsta, ale ráno jsem si podvrtla nohu, byla bych pro bolest nedošla do kostela a bála jsem se, že se mi lidé budou pošklebovat, proto jsem poručila kuchyňské, aby si oblékla mé šaty, a šla místo mne.“
„Kde je ta panna,“ řekl, „chci ji vidět, běž a přiveď ji sem.“
Šla tedy a řekla služebníkům, že ta kuchyňská je podvodnice, aby ji vyvedli na dvůr a sťali.
Sluhové pannu chytili, chtěli ji odvléci, ale ona tak silně volala o pomoc, že to králevic zaslechl, přichvátal na dvůr a poručil, aby ji okamžitě pustili. Ze zámku přibíhali noví a noví sluhové s pochodněmi a on při tom světle spatřil, že dívka má na krku náhrdelník, který jí dal u kostelních dveří.
„Ty jsi ta pravá nevěsta,“ řekl, „co se mnou šla k oltáři, pojď do mé komnaty.“
Když spolu byli o samotě, promluvil k ní:
„Tys ráno cestou do kostela vyslovila jméno panny Majoleny, mé zaslíbené nevěsty. Kdybych nevěděl, že je to nemožné, řekl bych, že přede mnou teď stojí ona sama: jsi jí navlas podobná.“
Ona odpověděla:
„Jsem to já, Tvá panna Majolena, pro Tebe sedm let potmě uvězněná, ta, co ji mořila žízeň a hlad, co v bídě a nouzi žila posavad.
Dnes na mne opět slunko svítí, všechno se stalo, jak mělo být. S Tebou jsem byla sezdána v kostele, jsme svoji, po letech konečně manželé'.“
Zlíbali se a byli šťastni a od té doby se nikdy neopustili ani na jediný den.
Zlou nevěstu měl stihnout stejný osud, jaký chystala panně Majoleně, ale ta se za ni přimluvila, a tak ji jako podvodnici jenom s hanbou vyhnali.
Věž, v které panna Majolena proseděla sedm let, stála ještě dlouhá léta, děti okolo ní běhaly a zpívaly si o ní starou písničku:

Cingilingy bim bim bam, kdo v té věži sedí sám ?
Dceru svou tam vsadil král, já bych ji rád uhlídal.
Zeď se nedá prolomit ani kámen vylomit.
Nelež, Janku, pod bezem, my na tu věž vylezem,
hopla, hopla, hopla!