Kouzlo staré truhly

zobrazeno 23×

Vložil(a): jitkamety, 5. 4. 2016 11.32

V jedné daleké zemi, v jedné daleké říši, ne včera, ne dneska, ale za dávných, pradávných časů, žil bohatý vezír a ten měl jediného syna, kterého nesmírně miloval a žádné přání mu nedovedl odmítnout. A ten syn rostl k radosti rodičů, a když dospěl osmnácti let, přišel k otci a řekl mu:
„Milý otče, buď věčně zdráv! Přišel jsem Tě požádat, abys mi dovolil podívat se po okolí, vyjet si do lesa na lov.“
Vezír se zarazil. Zaradoval se, že už má dospělého syna, který se chce samostatně poohlédnout po světě, měl však o něho strach, aby se mu při lovu nepřihodilo nějaké neštěstí.
„A pročpak spěcháš z domova ?“ otázal se ho. „Cožpak se Ti doma nelíbí?“
„Líbí se mi doma,“ usmál se syn. „Ale jsem už dospělý a nemohu přece pořád sedět doma. Chci se jenom podívat po okolí. Až se vrátím, třeba se mi bude doma líbit ještě víc.“
Co na to mohl vezír říci? Byla to rozumná řeč.
„Dobrá, jeď si,“ souhlasil s těžkým srdcem. „Jenom na východní stranu nejezdi!“
Vezírův syn se vypravil poslušně na západní stranu. Celý týden jezdil po lesích, ale neuviděl ani sojku, ani veverku. A řekl si tedy:
„Přece jenom se podívám na východní stranu. Snad tam přece něco ulovím.“
I v lesích na východní straně se však mládenci lovecké štěstí vyhýbalo. A tak zůstal zase bez kořisti.
Jak tak jezdil po lesích, vyjel najednou na velikou zelenou louku a na ní na skále spatřil mohutnou pevnost. Hned k ní zamířil.
Vrata pevnosti byla dokořán otevřená, také dveře do velikého cihlového domu za zdí, i z chodby do všech místností prošel mládenec bez překážek a nikoho nespatřil. Až v poslední komnatě uviděl dívku. Klečela na podlaze, do stříbrného umývadla namáčela houbu a utírala jí dlaždice. Tam kde přiložila houbu, zablýskaly se dlaždice, jako by byly ze zlata. A dívka byla tak krásná, až mládence srdce rozbolelo. Povzdychl si a dívka k němu překvapeně vzhlédla.
„Kde ses tu vzal?“ ulekla se.
Mládenec jí po pravdě všecko vypověděl a dívka jenom pokývala hlavou.
„Tvůj otec měl pravdu, když Tě varoval před východní stranou. Sem, do pevnosti, nesmí nikdo vstoupit a ten, kdo sem vstoupí, najde tu smrt. Běž rychle pryč, než se vrátí otec. Jinak odtud nevyvázneš živý.“
Vezírův syn se nerad loučil s krasavicí, ale poslechl a odjel domů. A doma se rázem těžce roznemohl. Nejedl, nepil, nespal, jenom naříkal pro krasavici.
Vezír sezval nejlepší lékaře a zaříkávače z kraje i z daleké ciziny, ten radil to, ten ono, všecko bylo nadarmo. Až nakonec syn sám otci vyznal, co ho trápí.
„Já jsem Tě, synu, varoval,“ povzdychl si vezír. „Teď je pozdě naříkat nad rozlitým mlékem.“
A pak se otec sám rozjel do pevnosti na východní straně.
Dívčin otec ho vlídně přijal, přátelsky ho vyslechl a pak řekl:
„Před celým světem tajím, že mám dceru. Nikdo ji nesmí spatřit, a kdo ji spatří, musí umřít. Ale před Tebou ji neutajím, když ji viděl Tvůj syn.“
A pak přivedl svou dceru.
Vezír byl unesen její krásou a už se vůbec nedivil, že se jeho syn z lásky k ní roznemohl. Když se pak dívka přiznala, že i ona se zamilovala do sličného mládence, který před několika dny přišel do jejich domu, vezír se zaradoval a zvolal:
„Co brání sňatku našich dětí, když se milují?“
A dívčin otec se smutně usmál:
„Kouzlo zlaté truhly! To poutá mou nešťastnou dceru.“
„A co je to za kouzlo?“ podivil se vezír.
„Na to se neptej! Na to Ti nemohu odpovědět.“
„A proto musí můj syn zemřít?“ zvolal nešťastný vezír.
„Snad by nemusel,“ řekl dívčin otec. „Musil by ale přistoupit na můj návrh.“
„A jaký je to návrh?“
„Dám mu svou dceru za ženu, každý večer se však musí vrátit domů. Bude jeho ženou jenom přes den.“
Vezír souhlasil, jeho syn se zaradoval a hned se uzdravil.
Avšak brzy po svatbě začalo mládence trápit, že jeho krásná žena večer co večer odchází domů. Marně se snažil ji pozdržet, marně se pokoušel na ní vyzvědět kouzlo zlaté truhly. Dívka se vždycky jenom smutně usmála a zavrtěla hlavou.
„Buďme rádi, že máme pro sebe aspoň den.“
Jednou večer, když krásná žena vezírova syna odjela zase domů, vyšel si smutný mládenec do městských ulic. A tu mu zkřížil cestu usměvavý stařeček.
„Nebuď smutný, mládenečku,“ oslovil vezírova syna. „Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být hůře, a nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být lip„Mládenec odpověděl:
„To máš pravdu, dědečku! Je to zlé a může to být horší. Ale jak to udělat, aby to bylo lepší? Jenže co Ty víš, co mě trápí.“
„Vím, co Tě trápí,“ řekl dědeček. „Trápí Tě veliká láska k Tvé ženě. A láska, to je tuze velká a krásná věc. Proto Ti pomohu.“
Pak stařík sáhl do své mošničky, vytáhl z ní čepičku, nasadil si ji na hlavu a naráz zmizel.
„Kam ses poděl, dědečku?“ udiveně zvolal vezírův syn.
„Jsem pořád vedle Tebe,“ ozval se neviditelný stařík. „Jenže mě nevidíš, protože mám na hlavě kouzelnou čepičku. Kdo si ji nasadí na hlavu, stane se neviditelný.“
Pak stařík sundal čepičku z hlavy a podal ji mládenci.
„Půjčím Ti tu čepičku na zítřek. Ale pozítří mi ji zase vrátíš.“
A pak se ztratil v davu.
Vezírův syn držel v ruce kouzelnou čepičku a nevěděl, co s ní.
Potom se však zasmál a vesele zamířil k domovu.
Druhý den se mládenec nemohl dočkat večera. A když se s ním jeho krásná žena rozloučila a nasedla na koně, aby zase odjela domů, rychle si nasadil kouzelnou čapku, vyskočil na koně za svou ženu a nikým neviděn ujížděl s ní do pevnosti na východní straně.
Když přijela krasavice domů, přivítala se s rodiči a usedla s nimi k večeři. Její muž usedl vedle ní a ujídal jí z talíře.
„Tobě dneska, dceruško, nějak chutná,“ podivila se matka. „Jen jsme začali jíst a Ty už máš talíř prázdný.“
Ale dívka seděla jako tělo bez duše, ani si nevšimla, že jí někdo ujídá z talíře.
Po večeři se rodiče s dívkou rozloučili, odešli a ona usedla na pohovku. A za malou chvíli se ozval podivný zvuk, jako by letěl roj včel, okno se otevřelo a dovnitř spadla veliká zlatá truhla. Dívka odklopila víko, sedla si do truhly, a její manžel ovšem hned za ní a skrčil se do koutka. Pak zlatá truhla vyletěla zase z okna ven.
Letěli nedlouho, ale letěli jako blesk. Pak truhla prudce narazila na zem, víko se otevřelo a mládenec viděl, že se ocitli v prostorné místnosti, kde už stálo devětatřicet zlatých truhel, navlas stejných jako ta, co v ní přiletěli.
Dívka rychle vystoupila a pospíchala dlouhou chodbou. A vezírův syn za ní. Vešli do jiné místnosti, ještě větší, než byla ta s truhlami, a tam už sedělo devětatřicet krásných dívek a chystalo se hrát na sazy. Žena vezírova syna usedla mezi ně, vzala si také saz, a vtom vešla vysoká, krásná paní s hůlkou ze slonové kosti. Mlčky zaťukala hůlkou o sloup, zdvihla ji nad hlavu a dívky začaly hrát.
Ale paní nebyla s jejich hudbou spokojena. Co chvíli klepla některou z dívek hůlkou přes prsty, až ta bolestí zasykla.
A tu uhodila paní také ženu vezírova syna a přitom tak silně, že nebohé dívce vytryskly z očí slzy. Vezírův syn přiskočil k paní, vytrhl jí hůlku z ruky a začal ji tlouci hlava nehlava. Paní naříkala a svíjela se bolestí a děvčata udiveně zírala, protože vezírova syna neviděla a nedovedla si vysvětlit, co se to děje.
Když mládenec natloukl krásné paní, co se do ní vešlo, řekl:
„A víckrát se neopovaž uhodit mou manželku!“
„Tvou manželku?“ zvolala překvapeně paní a obrátila se k děvčatům. „Copak se některá z Vás provdala?“
A tu všech čtyřicet dívek sklopilo oči.
Krásná paní usedla zdrceně na podlahu a rozplakala se.
„To jsem se dočkala, Vy nevděčnice!“ naříkala.
Pak vstala, utřela si slzy a přísně řekla:
„Tak Vy jste se všechny vyvdaly! Ihned běžte pryč a neopovažte se sem vstoupit! Už Vás nechci vidět!“
Dívky se radostně rozběhly ke svým zlatým truhlám, rychle do nich nasedly a odletěly pryč. To se rozumí, že i vezírův syn odletěl se svou ženou.
A když přiletěli do pevnosti na východní straně, vyběhl vezírův syn do lesa a spěchal pěšky domů.
Bylo už skoro ráno, když konečně dorazil do paláce, rychle se odstrojil, ulehl a spokojeně usnul.
Zanedlouho se vrátila jeho žena.
„Co tak dlouho spíš?“ podivila se.
„Ale měl jsem divné sny. Pořád jsem létal ve zlaté truhle.“
„Ve zlaté truhle?“ podivila se jeho žena. „V jaké zlaté truhle?“
„Asi v té Tvé. Poutá Tě přece kouzlo zlaté truhly,“ řekl mládenec.
„Kouzlo zlaté truhly už pominulo,“ usmála se krasavice. „už budeme spolu ve dne i v noci.“
Ještě téhož večera si vyšel vezírův syn se svou ženou do městských ulic a koho nepotkal, jako toho staříka, který mu půjčil kouzelnou čapku. Stařík mu nastavil svou mošnu a mládenec mu do ní kouzelnou čepičku vložil.
„Děkuji Ti, dědečku!“
„Kdopak to byl?“ otázala se ho žena.
„Žebrák. Dal jsem mu měšec s několika grošíky.“
„Tys mu dal almužnu a ještě jsi poděkoval?“ divila se žena.
„Vidíš, jak jsem z toho celý popletený, že Tě teď mám ve dne i v noci,“ zasmál se mládenec.
A tak skončil příběh o kouzlu zlaté truhly. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight