Kouzelný hrnec a kouzelné koule

zobrazeno 23×

Vložil(a): jitkamety, 1. 5. 2016 11.13

Žil jednou jeden chudý kostelník. Měl ženu a hromadu dětí a jednu jedinou slepici. V chalupě nebyla ani hrst mouky, ani špetka soli, ani starý brambor. Kostelník proto pověděl ženě:
„Jdi do města, vezmi slepici s sebou a zkus ji prodat. Snad za ni nějaký groš dostaneš. Nakup brambor a soli, ať se aspoň jednou všichni dosyta najíme.“
Žena chytla slepici, posadila ji do košíku a vydala se do města. Do města bylo daleko, přes kopec a les. Za kopcem se žena posadila do mechu, odpočívala a přemýšlela, kolik má za slepici chtít. V tom vyskočil z lesa mužíček s dlouhým bílým vousem. Podíval se na ženu, pohladil si vousy a zeptal se:
„Kampak, sousedko?“
Žena se mužíčka lekla, ale když viděla, že na ni nic zlého nechystá, odpověděla:
„Nesu do města slepici na prodej. Měli jsme jen jednu jedinou a teď nebudeme mít ani tu. Kdybychom ji neprodali, neměli bychom peníze na brambory, a kdybychom neměli brambory, umřeli bychom hlady.“
„Jestli chceš, dám Ti za slepici hrnec,“ odpověděl mužíček.
„Nač by mi byl hrnec, když nemám co do něho,“ řekla žena. Mužíček si pohladil vousy a povídá:
„Není hrnec jako hrnec, ale když nechceš, nebudu Tě nutit.“
Žena si myslela: snad bych měla přece jen slepici za hrnec vyměnit. Nezdálo se, že by mě chtěl mužíček ošidit. A byla čím dál víc zvědavá na mužíčkův hrnec. Nakonec přikývla, že slepici za hrnec dá. Mužíček zmizel a za chviličku byl zpátky s hrncem. Postavil hrnec před ženu a řekl:
„Na tomhle obchůdku, sousedko, vyděláš. Až po něčem zatoužíš, postav hrnec do stínu, přikryj jej a řekni: Naplň se, břicháči ! Hrnec Tě poslechne, uvidíš. Jenom nedbej na to, že je celý od sazí. Čistit hrnec nesmíš a stavět jej na slunce také ne.“
Mužíček se posadil na slepici, mlaskl jazykem a odjel na ní do lesa. Žena kroutila nad hrncem hlavou a povídá si: dřív neuvěřím, dokud se nepřesvědčím. Postavila hrnec pod smrček do stínu, přikryla šátkem a řekla:
„Naplň se mlékem, břicháči!“
Potom zvedla šátek a radostí by byla tancovala. Hrnec byl po okraj plný mléka. Hned se napila a libovala si. Seběhla z kopce s hrncem v náručí a rychle do chalupy. Kostelník chodil před chalupou a z hladu si pískal, děti v chalupě plakaly.
„Táto, děti, je po nouzi,“ vítala se s nimi kostelnice, a než by ses otočil, seděla celá rodina okolo hrnce. Teď nastaly zlaté časy. Stačilo jen povědět: Naplň se, břicháči a hrnec se plnil, čím kdo chtěl. Děti rády kaši, kostelník maso, žena buchty, jedli, až jim za ušima lupalo a mastné brady se leskly.
Nějaký týden si dopřávali a pochutnávali a žena zapomněla na mužíčkovu radu. Vidí: hrnec je po každém naplnění černější a černější. Takové štěstí nám hrnec přinesl do domu a má být chudák špinavý, myslela si. Odnesla hrnec k potoku a vydřela jej pískem, že se leskl jako slunce. V tom dostala ránu, jako by do ní někdo vrazil. Upadla, hrnec jí vyklouzl z ruky a poskakoval přes louku k lesu. Rozběhla se za hrncem, ale hrnec byl rychlejší, ztratil se v lese, snad mu narostly nohy, snad se propadl do země.
V chalupě bylo smutno u prázdných talířů. Z lepších dob zbylo jen jedno jediné jehňátko v chlévě.
„Víš co?“ pověděla žena kostelníkovi, „jdi s jehňátkem do města. Zkusíme ještě jednou štěstí. Možná že i Ty potkáš mužíčka.“
Kostelník uvázal jehně na provázek a vydal se do města. Za kopcem v lese usedl do mechu jako jeho žena a čekal. Dlouho čekal, už myslel, že půjde s nepořízenou dál, tu v houští zašustilo, zašramotilo a před kostelníkem se objevil mužíček s bílým vousem.
„Kampak, sousede?“ zeptal se kostelníka.
Kostelník zakoktal:
„Tuhle jehňátko ženu do města na prodej.“
„Marně, marně, sousede,“ povídá mužíček, „dnes je ve městě na trhu jehňat, že si Tvého nikdo nevšimne. Ale jestli chceš, dám Ti za jehně kouli.“
„Jenom kouli?“ vzdychl si kostelník.
„Takovou nikde nekoupíš, ale když nechceš, nutit Tě nebudu,“ odpověděl mužíček.
„I já chci,“ kýval kostelník horlivě hlavou. Dostal strach, aby mužíček neodešel.
Mužíček mávl rukou a z lesa se přikutálela koule. Vypadala jako ze dřeva.
„Neboj se, neprohloupíš,“ řekl mužíček kostelníkovi.
„Až budeš chtít, aby Ti koule posloužila, polož ji na zem a pověz: Buď zdvořilá a smekni ! ..... Ale dávej pozor, když chceš, aby Ti koule posloužila, zavírej okna a dveře.“
Mužíček se posadil na jehňátko, mlaskl jazykem a odjel do lesa. Kostelník popadl kouli a pospíchal s ní domů. Koule byla těžká, sotva ji nesl. Doma svolal ženu a děti, zavřel okna i dveře, kouli dal doprostřed světnice a pověděl:
„Buď zdvořilá a smekni!“
Jak to pověděl, začala se koule otáčet, rychleji a rychleji, a konečně se rozdělila na dvě půlky. Vyskákalo z ní hejno malých lidiček. Někteří táhli ubrus, jiní zlaté nádobí a jiní zlaté příbory. Za chviličku bylo na stole prostřeno, z mís a talířů se kouřilo, jen zasednout. Jakmile lidičky skončili práci, zmizeli v kouli a koule se za nimi zavřela. Kostelník, kostelnice a děti nečekali, pustili se do jídla a nepřestali, dokud mísy neukázaly dno. Koule se rozpůlila znova a lidičky, kteří stůl prostřeli, zase jej sklidili a zmizeli se zlatým nádobím v kouli. Jakmile se do ní všichni vrátili, zavřela se za nimi.
Bylo po nouzi. Kostelník s kostelnicí kouli opatrovali a hlídali víc než hrnec. Hlídej si, jak chceš, jazyk přece neuhlídáš. Kdo ví, jak se zpráva o kouli donesla i k farářovi. Farář si zavolal kostelníka a co prý je na těch kouzlech pravdy. Kostelník se vytáčel, vymlouval, ale nic naplat, musel tajemství prozradit. Farář hned poslal kostelníka pro kouli, chtěl ji vidět a ohmatat. Když ji viděl a ohmatal, chtěl ji i mít. Povídal kostelníkovi:
„Milý kostelníku, ode dneška budeš dostávat lepší plat, ale kouli si prozatím nechám u sebe.“
Smutně šel kostelník domů. Věděl, že lepší plat sotva od faráře dostane. Kostelnice ho utěšovala:
„Netrap se, zkusíme štěstí ještě do třetice. Jdi do statku, kup telátko a žeň je přes les do města.“
Kostelník koupil telátko a vydal se s ním na cestu. Za kopcem v lese usedl do mechu, odpočíval a čekal. Čekal ještě déle než posledně a zdálo se mu už, že čeká zbytečně. Pojednou uslyšel za zády hlásek:
„Kampak, sousede?“
Kostelník se ohlédl a uviděl starého známého mužíčka. Ani trochu se nepolekal a hned povídá:
„Ženu telátko do města na prodej.“
Mužíček si pohladil bílé vousy a zeptal se:
„A nejdeš si, sousede, pro novou kouli?“
„Kdybych směl prosit, tak ano,“ řekl kostelník statečně.
Mužíček mávl rukou a z lesa se přikutálela jiná koule. Byla trochu větší než první. Proč ne, myslel si kostelník, však je tele také větší než jehňátko.
„Co máš s koulí dělat, už víš,“ pověděl mužíček, posadil se na telátko, zamlaskal a odjel do lesa.
Kostelník zvedl kouli ze země, byla těžká, až se prohýbal. Doma ji položil na zem a zavřel okna i dveře. Kostelnice s dětmi se posadila za stůl a všichni se těšili, jak si pochutnají.
„Buď zdvořilá a smekni,“ rozkázal kostelník a koule se začala otáčet, rychleji a rychleji a nakonec se rozdělila na dvě půlky. Místo hejna mužíčků se zlatými mísami vyběhli z koule dva obři s obrovskými obušky a začali celou rodinu bít hlava nehlava, vpravo vlevo, dokud všichni neleželi na zemi. První se vzpamatoval kostelník, rozhlédl se a vidí, že se koule zavřela. Oddechl si. Zvedl kouli a vydal se k faráři. Farář měl hosty a hospodyně nechtěla kostelníka k farářovi pustit.
„I jen mě pusťte dovnitř, nejdu s prázdnou,“ povídal kostelník, „nesu kouli, vzácnější, než je ta, kterou pan farář má.“
Jakmile uslyšel farář o kouli, dal kostelníka zavolat a poručil mu, aby společnost pobavil a ukázal, co koule dovede. Kostelník položil kouli doprostřed pokoje a pověděl:
„Buď zdvořilá a smekni!“
Koule se roztočila, rozdělila na dvě půlky a vyskočili z ní dva obři. Zamávali obušky nad hlavou a pustili se do hostů a tak je bili, že ubožáci padali na zem jeden po druhém jako mouchy. Jenom farář se ještě držel a křičel na kostelníka, aby ty dva čerty zahnal, že se mu odmění.
„Nechci odměnu, chci kouli, kterou jste mi vzal.“ řekl kostelník.
Farář mu hodil klíče od skříně, kostelník si odemkl a vzal svou starou kouli z přihrádky. Jak ji držel v ruce, přestali obři bít a schovali se tam, odkud přišli. Kostelník zvedl i druhou kouli a odešel.
Doma si teď nestačili pochvalovat, jak se jim dobře vedlo. A kdyby jim chtěl menší kouli někdo vzít, obři z větší koule by ho pěkně spořádali!
Jednoho dne si kostelník pozval přátele, a když se posadili, položil menší kouli na podlahu a pověděl:
„Buď zdvořilá a smekni!“
Koule se začala otáčet, rychleji a rychleji, a vtom někdo otevřel dveře. Koule proletěla otevřenými dveřmi ven. Všichni se rozběhli za ní, přes pole, přes luka, chtěli ji chytat. Tam, kde začínal les, koule se rozpůlila a vyrojilo se z ní hejno malých lidiček. Nesli zlaté nádobí a zlaté příbory, a než po nich kostelník mohl vztáhnout ruku, ztratili se v trávě a byli pryč. Schovali se pod zem, kde podnes hlídají zlato. Také druhá koule proletěla otevřenými dveřmi a rozdělila se v lese na dvě půlky. Vyskočili z ní dva obři a zmizeli mezi stromy. Když fouká na jaře vítr, můžete jednoho obra slyšet, jak hučí a bručí hluboko v lese. A ten druhý dělává ozvěnu.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight