Kouzelné vejce a moudrá Olesja

zobrazeno 24×

Vložil(a): dáša, 19. 3. 2016 14.55

Žil byl kdysi jeden hospodář, který tuze rád chodil na lov. Snad aby si opatřil maso na bohatší stůl, snad se mu toulání a střílení líbilo. Jmenoval se Taras a žil se svou ženou v chalupě, nevelké a nemalé, s několika kusy dobytka, trochou drůbeže a jiné havěti, jak to v hospodářství bývá. 
Jednou šel Taras na lov a jako z udělání nenarazil ani na sebemenší zvíře či ptáka. Vracel se mrzutě domů a najednou zahlédl na kraji lesa, jak se na větvi něco pohnulo. Strhl pušku, přiložil ji k rameni a zamířil. V tom se ozval hlásek, ani lidský ani ptačí, a užaslý Taras uslyšel, jak mu nevelký pták povídá lidskou řečí: 
„Nestřílej mě, bude Ti dobře!“ 
Hlas neprosil, spíše rozkazoval. Taras složil svou zbraň, podíval se dobře na toho záhadného tvora a uviděl mladého orlíka, který seděl na větvi a čekal, jak Taras odpoví. Taras řekl: 
„Já mohu nestřílet, budu-li chtít. A slíbím-li to, svoje slovo dodržím. Jak to však bude s Tvým slibem? Jak mi bude dobře?“ 
Orlík zatřepetal křídly a slétl Tarasovi na rameno. Povídá pak: 
„I já držím slovo, jak uvidíš. Nyní mě vezmi domů a budeš mě krmit tak dlouho, než vyrostu v orla tak silného, abych Tě unesl do vzduchu a mohl s Tebou k Tvému dobru zaletět.“ 
Taras byl udiven, že mu orlík vlastně takto poroučí. Nic však neříkal a šel s mládětem na rameni domů. Vykázal ptákovi místo v síni a přemýšlel, kde vezme tolik masa, aby orla uživil. Nemůže přece nechat práce na poli a celé dny jen lovit pro nového obyvatele. Zabil tedy krávu a krmil orlíka hovězinou. Žena nic neříkala takovému hospodaření; měla Tarase ráda a věřila mu, že by nic nerozumného nedělal. Sousedé se však smáli a všelijak se Tarasově pošetilosti vyšklebovali. 
Když snědl orlík celou krávu, zkusil, jak mu půjde létání. Vznesl se vysoko a vydržel v té výši půl dne. Když přiletěl, řekl Tarasovi: 
„Už jsem silnější, je to však málo. Sotva unesu sebe. Potřebuji další krávu.“ 
Co měl Taras dělat, když chtěl držet dané slovo? Porazil druhou krávu a krmil orlíka dál. Manželka se na něho zlobila; říkala mu, že mu orlík stejně jednoho dne uletí,a to že bude ta dobrota. A on, Taras, že má hodně rozumu, že však neví asi kde, když může takové hlouposti dělat. Taras však živil svého podivného hosta dál; bylo vidět, že orlík roste a sílí. Když byla druhá kráva pryč, zkusil orlík znovu létat. Poletoval vysoko po celý den. Když se vrátil na zem k Tarasovi, řekl mu: 
„Jsem zase silnější, k večeru jsem však byl jako mátoha. Takhle bych Tě daleko nedonesl. Potřebuji třetí krávu.“ 
Taras už začal být nedůvěřivý; manželka s ním vůbec nemluvila, a sousedé už si jenom poklepávali na čelo, když o Tarasovi povídali. Dané slovo je však dané slovo; Taras tedy šel a obětoval i třetí dobytče. Ani to však nestačilo, a tak došlo na poslední kus, pěkného chovného býčka. Žena už jen plakala, že má snad muže blázna, ovšem Taras na nic nedal a krmil orlíka až do posledního kousku masa. Bylo vidět, že z orlíka se už stal orel; křídla mu zmohutněla, oko zjiskrnělo, spáry už se dovedly řádně zatnout a zobák rval kusy masa jako nic. Orel si tedy znovu vyletěl k oblakům na vyzkoušení síly; když se snesl zase dolů, byl neunavený a řekl: 
„Je konec s Tvou péčí, nyní se budu zase starat já o Tebe. Já na vděčnost nezapomínám. Uspořádej svoje věci, řekni ženě, že budeš celý rok pryč. Poletíme k mému otci.“ 
Taras vše vyřídil a sedl orlovi na záda. Ten zamával křídly a v ten okamžik byli vysoko nad mračny. Vznášeli se v modrém nekonečnu. Taras byl zvědavý a dotazoval se, kam ho vlastně orel nese. Ten odpověděl: 
„Už jsem Ti řekl, že letíme k mému otci, do mého carství. Sám bys cestu vůbec nenašel, a kdybys našel, ani za rok bys ji nepřešel. Už tam brzy budeme, ničeho se neboj. Až přistaneme, půjdeš k mému otci a on se Tě bude ptát, zdalis mě ve světě někde neviděl. Ty mu řekni, ať Ti dá kouzelné vejce, že mě pak přivedeš.“ 
Za chviličku sletěl mladý orel na zem a ukázal Tarasovi, kudy se dostane do sídla orlího carství. 
Taras šel rovnou a dal se hned ohlásit u orlího cara. Když ho uvedli, spatřil ohromného orla, opravdu majestátního, s korunou na hlavě a spoustou služebnictva a poddaných kolem sebe. 
„Buď zdráv, care všeho ptactva,“ pozdravil Taras a uklonil se. 
Orlí car na něho chvíli hleděl a pak povídá: 
„Jdeš v dobrém?“ 
„Dobrý kozák vždycky přichází k dobrým hostitelům jenom v dobrém,“ ozval se Taras odpovědí na carovu otázku. 
„To rád slyším,“ pokýval přátelsky car, „vidím, žes přišel z dalekého lidského světa. Neviděl jsi na svých cestách malého orlíka, mého synka a dědice koruny? Tři roky už je pryč a já už mám nejvyšší čas, abych ho na vladaření připravil. Není po něm však ani vidu ani slechu. Bůhví, kde mu je konec a zda ho ještě uvidím.“ 
„Uvidíš, vznešený care, jako já jsem ho viděl. Vím o něm a rád Ti ho přivedu. Musíš se však na něco přichystat. Dávno už to není Tvůj malý orlík, nýbrž statný orel.“ 
„Cože? Co to říkáš, dobrý člověče? Ty víš, kde je?“ zaradoval se ptačí car. „Tak už pro něho běž, prosím Tě, nenechávej mě čekat! Dopřeješ-li mi toho štěstí, že syna uvidím, dám Ti, co budeš chtít a oč si řekneš.“ 
Když slyšel Taras, jak starý car touží po svém synu, pomyslel na sebe. On by také pospíchal, kdyby nějakého syna měl. Vyběhl ze síně a rovnou utíkal k mladému orlu. Šli spolu zpátky do carského sídla a už se mohl otec přivítat se svým synem a dědicem. Mladý carevič musel pak několikrát vyprávět, jak se Taras o něho staral, až přišel o všechen dobytek, a přesto ničeho nelitoval. Orlí car se nato obrátil dojatě k Tarasovi a řekl mu: 
„Pochopil jsem, že Ti nemohu být nikdy dostatečně vděčný. Znovu Ti slibuji, že dostaneš, oč požádáš. Mluv tedy!“ 
Taras vůbec nezaváhal a řekl: 
„Dej mi, prosím, kouzelné vejce.“ 
Orlí car se trochu zarazil nad tou žádostí. Hned se však vzpamatoval a řekl slavnostně: 
„Zlé zlým jmenuj a za dobré dobrým se odměňuj, tak zní moje zásada. Dal bych Ti raději peníze, zlato a drahé kamení. Tys mi však vrátil mou radost a naději, teď já rád udělám dobro a potěšení Tobě. Máš mít, cos žádal.“ 
Tak car řekl a kázal ihned přinést z klenotnice kouzelné vejce. Když ho stráž přinesla, předal ho car Tarasovi a řekl mu: 
„Tady máš můj dar. Vypadá jako obyčejné vajíčko a také je tak křehké. Pozor, mládenče, ať se Ti cestou nerozbije. Jdi rovnou domů, postav rozsáhlou ohradu a pak teprve vajíčko rozmáčkni.“ 
Taras vzal opatrně vejce, zabalil ho do hedvábného šátku a strčil ho do kapsy svého loveckého pláště. Potom se s carem orlem i carevičem orlíkem rozžehnal a odešel. V carském sídle se mu sice líbilo; věděl však, že může být všude dobře, ale doma je nejlépe. Orlík mu ještě vysvětlil, kudy vede nejbližší cesta, a ve chvilce byl Taras daleko od orlího sídla. Těšil se na ženu a na domov. Šlo se mu dobře, jen kdyby slunce tolik nepálilo a žízeň netrápila. Konečně uviděl poutník v dálce na obzoru vahadlo, konečně najde studni. Jen k vahadlu došel, hned si vytáhl okov studené vody a chtěl se honem napít. Jak byl tak žíznivý a netrpělivý, okov se mu vysmekl z ruky, rozhoupal se a bác! Uhodil Tarasovi zrovna do té kapsy loveckého pláště, kde spočívalo v hedvábném šátku kouzelné vejce. V tu chvíli bylo vejce na zemi, ozvalo se prasknutí skořápky a to byl div! 
Z vejce se začalo valit stádo nejlepšího dobytka; tučné krávy, bučící telata a dlouhorozí voli si hned hledali pastvu, bujní býčci dováděli a trkali se. Nové a nové kusy vycházely z rozbitého vejce, až Tarasovi z toho přecházely oči. Když si uvědomil, jak se stádo rozbíhá, začal shánět zvířata dohromady. Snad si myslel, že je dostane zpátky do vajíčka; snadno se něco pokazí, přetěžko se však napravuje. Teď litoval, že mu žízeň dala zapomenout na opatrnost! Jak by mohl dostat třeba malinké kuřátko zpátky do vajíčka, natož obrovské a rozběhané stádo dobytka! 
Taras byl už upachtěný a zmožený: na jednom kraji sehnal skot dohromady, na druhém se mu už zase jiná dobytčata rozbíhala, že je ani zrakem nedokázal obhlédnout, natož nohama oběhat nebo rukama pochytat! Jak tak seděl uondaný a smutný, slyší najednou zvláštní zvuk, jako by ve vzduchu plácala mohutná ptačí křídla. Napadlo ho, zda mu náhodou neletí ku pomoci orlík, a podíval se vzhůru. Jak se však ulekl! Byla to ohyzdná saň. Už u něho sedí, krhavýma očima pomrkává, jízlivě se dívá a pak úlisně nabízí: 
„Vidím, žes rozbil kouzelné vejce a že si nevíš teď rady. Co mi dáš, když Ti zaženu dobytek zpátky do skořápky?“ 
Taras zkoprněl, jak to může vlastně saň vědět, co se mu stalo. Ať to však ví, jak chce, jen když pomůže. 
„A co bys chtěla?“ zeptal se po chviličce přemýšlení, „Dal bych Ti třeba polovici toho dobytka, bude-li Ti půle stačit.“ 
„Kdepak dobytek, toho já mám sama víc než dost. Víš, co mi dáš? Slib mi, že bude moje, o čem doma nevíš. Rozmysli se však rychle, mám doma co dělat a také na mě čekají moje dcerušky.“ 
Lámal si Taras hlavu, co by mohlo to neznámé doma být. Nic ho však nenapadlo, a tak řekl: 
„Dám, co bych nedal.“ 
Saň se rozhlédla, zasyčela a v okamžiku zmizelo celé obrovitánské stádo a Tarasovi u nohou leželo po všem tom zmatku, bučení a dupotu zase vajíčko, trochu bílé a trochu špinavé; ani prasklinku bys však na skořápce nenašel. Taras koukal, jako by spadl z měsíce, a kroutil hlavou nad tím divem. Byl rád, že má stádo zase ve vajíčku. Zabalil pečlivě dar orlího krále, schoval jej tentokrát do lovecké brašny a rozešel se směrem k domovu. Ani si nestačil všimnout, kam a jak saň vlastně zmizela. 
Šel dlouho nešel dlouho, kdo ví, hlavně, že vzal správný směr. Za nějaký čas mu připadala krajina už známější a vida, tamhle za tím hájkem už bude skoro doma! Když sluníčko zapadalo, dorazil Taras k své chalupě. Zastavil se a s dojetím i obavami se rozhlížel, jak domov po dlouhé době vypadá, co se tu změnilo a co zůstalo jako dříve. Byl tichý večer a z okna bylo slyšet milý známý hlas. Taras nastražil uši, s kým si to vlastně žena povídá. Tu však hovor přestal a najednou se ozval zpěv, něžný a milý, jak jen maminky dovedou:

„Haji, haji, hajany, 
už tu máme havrany. 
Přiletěli, krákali, 
na vrata nám sedali. 
Vrata vržou krí, krí, 
a náš Janko spí, spí.“

Co to! Pro koho to žena zpívá? Že by snad měli…. . Ano, měli děťátko, asi synáčka, když zpívá Jankovi. A Taras zůstal, jako by mu nůž do srdce vrazil, a zbledl jako stěna. Pochopil, o čem doma nevěděl a co slíbil sani za pomoc s rozbitým vajíčkem. 
„Co jsem to udělal? Co jsem to jen udělal?“ bědoval zarmoucený Taras. 
„Proč to tak na světě musí být, že radost seješ a hoře žneš?“ 
Když se trochu vzpamatoval, vešel Taras do dveří. Žena zrovna uspávala krásného chlapečka. Jak zavrzly dvéře, otočila se maminka a nemohla věřit svým očím. Taras! Živý Taras! Skočila mu okolo krku, objímala ho a smála se i plakala najednou. Pak vedla muže ke kolébce, vzala pyšně dítě do náruče, ukázala ho Tarasovi a řekla šťastně: 
„Vidíš, to je náš prvorozený, to je Janko. Povídala jsem mu o Tobě a nebylo nám tu smutno. Podívej se, jak vypadá, náš carevič! Vidíš ty krásné a veselé oči? Ty má po Tobě!“ 
Taras vzal synka na ruku, políbil ho několikrát a pak ho položil zpátky do kolébky. 
Veselé oči po mně, pomyslel si smutně, ach, kdybys, ženo, věděla, jaké já teď mám oči smutné a jaké je budu dlouho mít, až do smrti. Co den, to radost, slzí však ubývat nebude. 
Byl by nejraději plakal, když toho krásného synáčka viděl, jak se směje a po otci ruce natahuje. Přemohl však žal a povídá: 
„Máš pravdu, je to náš carevič. Však mu také nesu carský dárek. Uvidíte oba zítra ráno!“ 
Když se dost napovídali se ženou, co Taras za tu dobu zažil, šli spát. Ráno vstal Taras nejdříve. Šel se hned podívat na spícího synka, povzdechl si a vyšel z chalupy. Našel si sekyru, nabrousil ji a začal přitesávat kůly i sloupky, branku si vyznačil a pak začal. Stavěl ohradu, vysokou a rozlehlou, až se žena divila. 
„Škoda, že Ti Janko ještě pomáhat nemůže, ale to také jedenkrát bude,“ řekla Tarasovi. 
Taras na to nic, jen tím víc do kůlů bušil, aby stály v zemi pevně. Snad myslel na to, aby saň k nim přes ohradu nemohla, snad chtěl svůj smutek těmi ranami do země zatlouci. 
Jen byla ohrada hotová, poslal Taras ženu s dítětem do domu a pak jednou ranou rozbil kouzelné vajíčko. Žena až vykřikla leknutím a úžasem, když se vyhrnula ze skořápky taková záplava krav, býčků, volků, telat a jiných zvířat do hospodářství, že se tomu uvěřit nedalo. A jak se divily zvědavé sousedky, které se kdysi Tarasovi smávaly, že blázní, když krmí darmožravého orla svými kravami! 
„Kdes tohle všechno vzal?“ vydechla žena udiveně. 
„Kde bych to vzal? Máme careviče, tak tohle mu posílá jako dar orlí car. Pamatuješ, jak nás orlí carevič stál skoro všechen majetek? Takhle se nám starý car odvděčil.“ 
„Ach, to je krása! To bude náš Janko tak bohatý, že si může i o carovu dceru říci,“ dodala žena. 
Janko rostl jako z vody. Už od dětství byl do práce jako drak, jen by byl pořád s tatínkem všechno tahal, vozil a nosil, čeho bylo třeba. Rostla i stáda, dar kouzelného vejce. Taras věděl, že z pilnosti se štěstí rodí a že lenost holou bídu plodí. Hospodařil dobře a obchodníci s dobytkem ho navštěvovali stále častěji. Brzy stálo na místě malé chaloupky rozsáhlé hospodářské stavení. Sousedé koukali: někteří Tarasovi záviděli, jiní mu přáli, jak už to mezi lidmi bývá. Jen Taras jako by nebyl rád: nikdo ho neviděl, že by se zasmál od té doby, co se ze světa navrátil. Jako by v něm hlodala zlá nemoc. I žena se často pokoušela vyzvědět, proč je tak sklíčený a zasmušilý. Taras však nikdy neodpověděl a vždycky to nějak zamluvil. A tak to šlo celých dvacet let. Ani se nenadáli a najednou místo malého Janečka měli velkého Janka, mládence hezkého, bystrého, hodného a pracovitého. Jednou ráno povídá žena Tarasovi u snídaně. 
„Uteklo nám to jako voda. Když ses vrátil, smála jsem se, že Janko bude náš carevič a že si půjde říci o carovu dceru. A vidíš, už je to tady. Krásnější je než princátka, k tomu hodný a rozvážný; chudý také není a moudrosti má, až někdy koukáme. Co říkáš na to, aby šel do carského zámku na námluvy?“ 
„Co to, ženo, povídáš? Náš Janko? Jak Tě to mohlo napadnout?“ 
„Proč by nešel? Sousedky vyprávějí, že mladá carevna poslala tajné posly, aby se na něho vyptali. Proč by tedy nešel?“ 
Když to Taras uslyšel, posadil se za stůl, sklonil hlavu do dlaně a hořce zaplakal. Pak si utřel slzy, pohleděl na ženu a na syna a povídá: 
„Tak já Vám povím, co mi už celých dvacet let život ukracuje.“ 
A pověděl všechno, jak to bylo s kouzelným vejcem, jak se rozbilo a jaký slib neprozřetelně sani dal. 
„Vidíš, Janko,“ skončil se slzami v očích, „dal jsem krvelačné sani slib a nevěděl jsem, že jí přislibuji Tebe. I kdybychom jí dali celý svůj majetek, z daného slova Tě nevyvážeme.“ 
Než stačil domluvit, povídá Janko: 
„Stalo se, stalo, nebojte se ničeho. Vy jste mě, maminko vychovala a tatínek mě všeličemu naučil. Slíbil mě sani, tak půjdu. Nikdo, ani saň, nesmí říci, že planě slibujeme a nedržíme slovo. Však já se vrátím, jen se nebojte.“ 
Vzal si trochu jídla na cestu, vyptal se tatínka, kde tu saň hledat, rozloučil se a šel. 
Kráčel už dlouhý čas. Ani by nespočítal, kolik lesů mu nad hlavou přešumělo, kolik vody ho osvěžilo, kolikrát ho sluníčko pozdravilo, měsíček ukolébal a deště zmáčely. Už přestával věřit, že svůj cíl najde. Musel však dál, protože saň by se mstila jeho tatínkovi. Konečně po dlouhém putování přišel večer na jednu louku. Rozhlíží se a v šeru vidí pyšné stavení, kolem plot z kamenných sloupů a na každém sloupu se šklebí lidská lebka a poulí prázdné oční důlky; jenom jediný sloup byl holý, jako by na svou lebku teprve čekal. Janko hned věděl, že je u cíle. Šel do dvora toho stavení, zabušil na dvéře a zvolal silným hlasem: 
„Tu jsem!“ 
Uvnitř něco zarachotilo, dvéře se pootevřely, škvírou se vyvalil kouř a ozval se vrzavý hlas: 
„A kdo jsi?“ 
„Jsem Janko, Tarasův syn.“ 
Dvéře se s třeskotem rozletěly a za nimi stála ohyzdná olezlá saň. Z hrozivé tlamy jí kanuly jedovaté sliny a z nozder jí šel oheň. Prohlédla si Janka a pak se mlsným hlasem zeptala: 
„Tak to jsi ty? To bylo dobře, že mi Tě Tvůj hloupý otec slíbil, chichichichichi! Hlupák je to, trulant a trumbera! Starý orel mě poslal tenkrát, abych mu vrátila stádo do kouzelného vejce, protože ho nerozbil úmyslně, a Tvůj otec mi Tě za to slíbil! To jsem ho pěkně napálila! To bude zase jednou pochutnáníčko! Chichichichi!“ 
Janko byl vzteky bez sebe, když slyšel, jak stará saň otce podvedla. Otočil se a vykročil k bráně. Kamenné sloupy se však roztáhly tak, že by se nikdo ze dvora nedostal. Saň se přestala smát a povídá hrozivě: 
„Nekoukej, kudy vede cesta ven, šetři si oči. Budeš je ještě potřebovat. Kdo sem vejde, ten se ven nedostane, leda by splnil tři úkoly. Jen se podívej na ty lebky, ti všichni také chtěli odejít, a zatím mě tu dodnes hlídají. Uděláš tři práce, můžeš se vrátit domů. Neuděláš ..... sníme Tě s mými dceruškami do poslední kostičky. Jen Tvoje hlava se z toho prázdného sloupku dost a dost nakouká; o tu se postarají moji pomocníci krkavci. Ale už dost řečí, teď poslouchej a dobře si zapisuj všechno za uši, nechceš-li o svou hlavu přijít.“ 
Saň se protáhla, zlomyslně prskla, zašklebila se a ukázala na svoje sloupořadí. Pak začala poroučet: 
„Tak první úkol. Slunce už zapadá a brzy bude noc. Tobě však nebude tma k odpočinku a spánku, Ty budeš prvně bojovat o svou hlavu. Před Tebou je pole samá kopřiva a pýr. To pole do rána vypleješ, zoráš a pšenicí oseješ, vem ji kde vem. Pšenice musí vzejít, nalít klas a uzrát. Ty ji pak posekáš, svážeš do snopů a pěkně složíš do panáků. Než proschne, na řece postavíš mlýn a zrno vymlátíš a semeleš. Zatímco bude padat voňavá moučka do hedvábných pytlů, postavíš chlebovou pec, k ní nanosíš dříví, rozděláš oheň a roztopíš pec. Než se pec vyhřeje, vykvasí Ti těsto v díži; ty uválíš bochník a pak jej vsadíš do pece. Než se chleba upeče, schystáš slaměnou ošatku a v ní mi se slunce východem přineseš k snídani upečený pecen. Až vstaneme, ať už tam voní, abychom se já i moje dcerušky zlatušky dobře nasnídaly.“ 
Tak saň rozkázala, vycenila zuby, vydechla živý oheň a šla spát. 
Janko zůstal stát, jako když zkamení. Cožpak je to vůbec myslitelné, splnit všechny rozkazy do rána? Za jedinou noc? Svěsil smutně hlavu a oči se mu zaleskly slzami. Porozuměl, co jeho tatínkovi dvacet let život ubíralo. Sedl si na roubení studny a smutně řekl, jako by se loučil: 
„Už se, tatínku, nikdy neuvidíme, jen kdybys přišel k poslednímu sloupu, jestli mou lebku vichr nezakutálí někam do polí. Snad by bylo lepší do té studny skočit, než se takhle nechat trápit.“ 
„Jen nikam neskákej, milý Janko,“ ozval se najednou z hloubi studny líbezný hlas, „tatínek na Tebe čeká a maminka ještě víc. Všechno jsem slyšela, co Ti saň uložila. Chce Tě zahubit, přepočítá se však.“ 
„Jak se přepočítá?“ podivil se Janko, když nabyl řeči po tom překvapení ze studně. 
„Na nic se nevyptávej, jen mi slib, že si mě vezmeš za ženu, a já Tě už před dračí zlobou zachráním. Vezmeš si mě tedy?“ pokračoval hlas z hloubky. 
„Vezmu, s radostí vezmu, jen mi pověz, co mám teď dělat,“ 
„Nedělej nic, teď se odeber na lůžko a s pokojem usni. Ráno však vstaň dříve, abys mohl stihnout snídani s chlebem v ošatce. Dobrou noc a dobře spi, milý Janko,“ zakončil vlídný hlas překvapivý rozhovor. 
Než stačil Janko cokoli poznamenat, rozplynul se a zanikl hlas někde v hloubce pod roubením. Janko si našel hromadu sena, která stála pod stříškou, tam se natáhl a okamžitě usnul. Saň nesaň, práce nepráce, spal až do rána, jako by hedvábím šil. Dokonce málem i zaspal. Už za rozbřesku ho vzbudilo první kohoutí zakokrhání. Vzpomněl si na rozkaz, rychle vyskočil a utíkal na pole; ani si nestačil vyndat z vlasů žmolky sena. Rozhlíží se a nevěří vlastním očím: na čistém poli stálo nazlátlé pšeničné strniště, u řeky se pomalu otáčelo mlýnské kolo nového klepáče a z nové pícky se šířila kolem líbivá vůně čerstvého chleba. Vedle pece ležela připravená dřevěná lopata na sázení a vyndávání chleba. Nikde nebylo ani živáčka, jako by se všechno bylo samo udělalo. Janko se přihnal k pícce, otevřel dvířka, popadl lopatu a vytáhl voňavý bochník. Navlhčil rychle kůrku, aby zhnědla, dal chléb na ošatku a pospíchal do domku. Jen postavil pecen na stůl, začala se saň pomalu probouzet. Zívala hlasitě, protahovala se a pomlaskávala. Když se jí dostala teplá chlebová vůně do nosních dírek, protáhla se slastně a blaženě povrzávala: 
„Mmmmm hmmmmm, to je vůnička! To bude snídanička!“ 
Najednou však vztekle zavyla a vztyčila se. Pochopila právě, co ta libá vůně znamená: Janko dokázal splnit první úkol! To se ještě nestalo! Zavolala rychle dcery a sama hned začala snídat. Posnídala, chleba pochválila, bílou smetanou zapíjela, spokojeně pomlaskávala, jako by se nic nestalo. Jen počkej, mládenečku, Ty ještě uvidíš! Z okna viděla, jak Janko odpočívá po té práci na roubení studně. Šla k němu a povídá: 
„No, povedlo se Ti to. První úkol máš za sebou. Vyhráno však ještě nemáš, nemysli si. Dávej teď dobrý pozor, mám pro Tebe druhý úkol. Vidíš ty hory před sebou? Jsou tvrdé jako diamant a vysoké až skoro do mraků. I řeka Dněpr se jim vyhýbá, a ta má nějakou sílu! Ty prokopeš napříč horami takové údolí, že tatíček Dněpr poteče okolo mého stavení a bude mě svým šuměním zdravit. Na jeho březích budou stát velké sýpky plné nejlepšího zrní. Dněpr ponese na vlnách bílé koráby. Ty připlují k sýpkám a budou se nasypávat zlatou pšenicí, vezmi kde vezmi. To všechno bude hotovo za dnešní noc, to všechno chci vidět, až se ráno probudím. Jinak víš, co Tě čeká.“ 
Tak pravila saň a zmizela ve stavení, že ji celý den nebylo vidět. 
Možná, že jí tak chutnal chleba; spíše ji však užírala zloba, že Janko na svou práci stačil. 
Mládenec starou saň nijak nepostrádal. Šel k roubení a naklonil se nad studnu. Pak zavolal potichu: 
„Děkuji Ti, moje milá, žes mi život zachránila! Co však budeme dělat teď?“ 
„Ničeho se neboj, můj milovaný! Přece nebudeme dnes hloupější než včera. Jen mi pověz, zda si mě opravdu chceš vzít za ženu.“ 
„Vždyť jsem se Ti už zaslíbil, a já slovo držím.“ 
„Tak víš co? Navečer jdi klidně spát, i Tebe probudí ráno tatíček Dněpr,“ odpověděl mu líbezný hlásek zdůli. 
A než Janko stačil nějak odpovědět, opět se hlas někde v hloubi pod roubením ztratil do ticha. Janko si celý den prohlížel mlýn a pec a dvorek. Navečer se opět zahrabal do hromady sena pod stříškou a ve chvíli tvrdě spal. Saň nesaň, úkol neúkol, spal až do rána. A byl by asi dlouho v seně snil, kdyby ho nevzbudil zvláštní halas a tartas. Jemné šumění řeky ho sice zvalo, aby si ještě pospal, ovšem křik mnoha lidí a jakési rozkazy ho však vytrhávaly ze sna a vrzání provazů a jednotvárný zpěv nosičů ho probudily úplně. Vyskočil, ani si zbytky sena z vlasů nevyčesal, a už byl u břehu. Bylo nač koukat. Novým horským údolím se přes balvany valil mohutný proud Dněpru a zlobně narážel do tvrdých stěn; ty ho však nechtěly pustit jinam než do nového koryta vedoucího podle dračího sídla. Tam už se řeka uklidnila a do široka rozlila a tekla k novým sýpkám, které už praskaly, jak byly přeplněné zlatou pšenicí. U přístavních hrází pod obilnicemi kotvily koráby, nosiči do nich vnášeli po prknech plné žoky zralého obilí. Sypali je do bezedných lodních břich a po jiných prknech zase slézali z lodi pro nový náklad. Vypadalo to, jako když mravenci od rána do večera potravu shánějí a snášejí do mraveniště. U sýpek a na lodích byli páni a důstojníci, kteří vyvolávali rozkaz za rozkazem. Zatímco se jedny koráby plnily zbožím, druhé už odplouvaly do dáli a třetí se ohlašovaly od hor svítícími barvami a napnutými plachtami. 
Janko se na to všechno nemohl ani vynadívat. Nemohl uvěřit, že to jeho neznámá nevěsta všechno dokázala za jedinou noc. Z přemýšlení ho však vyrušil vzteklý skřípavý hlas. Stará saň se dívala z okna a div hněvem nevypadla. Pukla málem zlostí, když viděla, že Janko splnil i druhý požadavek. Vrzavý hlas se jí třásl, když křičela na Janka: 
„Jen si nemysli, že na mě stačíš. Beztoho to není samo sebou, že moje nařízení plníš. Zpláčeš sám nad sebou, až uslyšíš, co jsem Ti přichystala na konec,“ syčela saň v krásném ránu. „Teď už mě nepřelstíš, kdybych si měla samotného satana na pomoc zavolat. Ještě je tu jedna povinnost, a tu musíš splnit hned, nejpozději do slunce západu. Dobře poslouchej! V našem kraji tady nebo jinde žije nebo nežije zlatý zajíc. Těžko, přetěžko ho chytit, ještě se to nikomu nepovedlo. Nikdo ho ještě okem nezahlédl. A mně se zachtělo toho zajíce mít. Chci, aby mi seděl na stole a díval se na mě diamantovýma očima. Jinak víš, čemu neujdeš. Tvůj sloup už čeká.“ 
Okno zařinčelo a zavřelo se, div se tabulky nevysypaly. Janko se však už nebál. Běžel hned k studni, naklonil se přes roubení a potichu volal dolů: 
„Nevěsto má milá, slyšíš mě? Spíš-li, probuď se, nespíš-li, ozvi se!“ 
„Nespím, milý Janko, nespím a na Tebe myslím,“ ozvalo se zdola, „pročpak na mě voláš? Nepovedla se druhá práce?“ 
„Podařila se, žádný strach. Saň mi však dala třetí úkol, a tentokrát už ne na noc. Běžím k Tobě s prosbou o radu a pomoc. Mám do slunce západu chytit zlatého zajíce, kterého ještě nikdy nikdo neviděl, natož aby ho chytil. Do večera jí má sedět na stole, jinak se můj sloup dočká mé hlavy.“ 
„Běda, Janko, běda. Těžký, přetěžký úkol na nás čeká,“ ozval se uleknutý hlas. „Teď budu muset i já ven ze studny. Konečně se, má radosti, uvidíme. Tobě to však k radosti nemusí být, až mě spatříš. Prosím Tě, aby ses nelekal a abys pamatoval na svůj slib.“ 
V tu chvíli to ve studni zašumělo, jako když se voda vaří, a hop! Na roubení seděla malá žabička rosnička s očima jako korálky. 
„Vida, to je krásná žabka,“ povídá si Janko, „jakápak asi bude moje nevěsta, až se objeví?“ 
„Však jsem Ti, Janko, říkala, že to nemusí být k Tvé radosti. Já jsem Tvá nevěsta,“ řekla užaslému Jankovi rosnička. „Nelekej se a znovu říkám, pamatuj na svůj slib. Teď však dávej dobrý pozor! Saň ví, proč Ti takovou povinnost ukládá. Je to skoro nemožné splnit a jen velká moudrost a opatrnost nás může zachránit. Já se nyní proměním ve zlatého zajíce a Ty mě vezmeš a dáš dračici na stůl. Musí to však být přesně ve chvíli, kdy bude dojídat poslední kousek Tvého bochníku, jinak by s námi bylo zle. Poznala by, jaký já jsem zajíc, protože já budu mít živé oči, nikoli diamantové.“ 
Než se stačil Janko zeptat, kde se rosnička naučila mluvit a čarovat, už seděl před ním na roubení zlatý zajíc. Mládenec vzal vzácného ušáka a šel rychle ke stavení. Opatrně nahlížel oknem dovnitř, co stará saň dělá, a najednou se ulekl. Z bochníku zbyla už jen malá patička, kterou si dračice právě chtěla dát do tlamy. Jako by hořelo, vrazil Janko do jizby a rychle postavil zlatého zajíce na stůl. Saň se podivila a byla by si ráda zajíce pohladila, nemohla však. Dokousala zbytek chleba, oči se jí začaly klížit, dala se do zívání a zamířila k svému pelechu. Janko řekl: 
„Zlatý zajíc sedí na stole, moje práce končí. Vracím se domů.“ 
Saň však jen mávla ospale pařátem, svalila se do pelechu a začala chrápat. Když Janko viděl, že stará dračice opravdu usnula šel ke stolu a povídá potichu: 
„Tebe však tu nenechám, má nejmilejší.“ 
Vzal zlatého zajíce do náručí, že půjdou. V ten okamžik se obydlí rozjasnilo a Janko objímal namísto zlatého zajíce líbeznou dívku; byla to jeho nevěsta. Dívka byla tak krásná, že to ani nelze vypsat ani vypovědět; nenechala však Janka, aby se na ni dlouho díval. Řekla spěšně: 
„Rychle, Janko, musíme pryč, než se probudí. Jsem Olesja, lidská dcera, mí rodiče vládnou v jednom carství. Teď však honem poběžme, dračí moc dosahuje na veliký díl světa.“ 
Uháněli, jak jen dovedli a jak to šlo. Byli už hodně daleko, když se stará saň probudila. Oči jí nejdříve zabloudily ke stolu, aby uviděly zlatého zajíce. Kouká, hledá, na stůl rozespale civí ..... kde nic, tu nic. Třeští zrak, oči jí zlostí červenají. Vyskočila rychle z doupěte a kvapem na dvůr. Jak tak pospíchala, zakopla o kámen a taktak, že do studny nespadla. A najednou si vzpomněla: 
„Že Jankovi pomáhala ta prokletá žába!“ 
Naklonila se do studny a začala křičet, aby se žabka ozvala. Naslouchá: nic, žádný odpověď. Saň se rozlítila a začala do studně chrlit oheň, až se voda vařila; nic, žabka nikde. Zavolala tedy dcery a sama zatím položila ucho na zem, aby slyšela, jak daleko její zajatci jsou. Mávla pak rukou a povídá: 
„Daleko nejsou, Ty snadno dohoníš.“ 
A poslala první dceru, aby utečence lapila a přivedla za každou cenu. 
Janko s nevěstou zatím spěchali, co jim síly stačily. Brzy však uslyšeli za sebou v dáli mocné supění a pleskot křídel. Olesja si věděla rady: 
„Už nás dohání. Já se udělám pšeničným polem a Tebe dědečkem, který tu zahání ptáky, aby nezobali zrní. Kdyby se ptala, nešel-li tudy junák s dívkou, řekni, že ano, že šli tenkrát, když se tahle pšenice sila.“ 
Jak řekla, tak se stalo. V okamžení tu bylo pšeničné pole; vítr si pohrával s klasy a na mezi seděl dědeček, který tloukl holí o dřevo a ptactvo zlodějstvo zaháněl. Saní dcera se přihnala, žuchla na zem blízko dědouška a hned se ptala, jak Olesja předpověděla. Staroušek chvíli dělal, jako že vzpomíná, a potom odpověděl, jak mu Olesja poradila. Unavená a rozzlobená dračí dcera si zlostí odplivla, obrátila se a rozletěla se směrem k domovu. Povídá doma, co a jak se dozvěděla. V tom ji stará saň začala bít a křičí: 
„Ty trdlo, ty poleno, jsi hloupá jako otep slámy! Jak ses mohla nechat od té ničemnice tak napálit? Copak může v téhle době být pšenice zralá? To byli oni, ta pšenice a ten dědek plesnivý!“ 
Hned si klekla k zemi, aby si poslechla, jak daleko oba doběhli. Ucho do trávy tiskla a slídila, kterým směrem Olesja s Jankem utíkají a jak daleko asi mohou být. Trochu se uklidnila, zavolala druhou dceru a dala jí stejný rozkaz. 
Olesja s Jankem byli o pěkný kus cesty dál, ovšem co zmohou unavené nohy proti dračím křídlům? Brzy se znovu ozvalo plácání křídel a zvláštní hvízdání. Uprchlíci se zastavili a Olesja šeptá: 
„Znovu nás dohání. Já se udělám vojenskou prachárnou a Ty budeš vojákem na stráži. Až se bude saň na ty mladé lidi ptát, řekni jen, že tu dlouho nikdo živý nebyl, ani střídat že Tě nepřišli. Naposledy tu šli junák s dívkou, když se ta prachárna stavěla.“ 
Jen dořekla, stála na tom místě vojenská pevnost a podle ní starší voják s puškou na rameni, pět kroků sem a pět kroků tam. 
Plop, plop, ozval se po chviličce tlukot mocných křídel a s prudkým hvizdem přistávala u prachárny druhá dcera staré dračice. 
„Hej, vojáčku, otoč se ke mně! Hledám dva mladé lidi. Nešli tudy statný junák s dívkou krasavicí?“ 
Voják ještě několikrát odpočítal svoje kroky. Pak se zastavil a povídá přísným vojenským hlasem: 
„Dva? A mladí? Šli. Bodejť ne. Vede tu cesta. Je to dlouho. Když se prachárna stavěla.“ 
A raz dva, raz dva, už pokračoval ve svém pochodování sem a tam. Mladá si zlostí odfrkla. Když to říká voják, musí to být pravda. Odpočala si maličko, chvíli si podřímala; pak se těžce zvedla a plop, plop, už ji nesla křídla zase zpátky. 
Když přiletěla domů, sotva dechu popadala. Stará saň však nečekala, až si mladá odpočine. Hned chtěla vědět, co a jak. Když jí mladá všechno o pevnosti a vojákovi vypověděla, podivila se stará saň velice a dlouho kroutila hlavou: 
„Prachárna? A tam? Proč? Vždyť tam nikde žádní vojáci nebyli! Jenom jeden že tam na stráži chodil? Jsi hloupá jako mladá vrána a zasloužila bys také výprask. Zasloužila bych však i já, že Vás tam posílám. Hloupý neporadí a ještě všechno zkazí. Teď si honem poslechnu, kde jsou a kudy běží, a pak jim ukážu já!“ 
Poslouchá, uši napíná, div se do země nezavrtá, dokud neuslyšela slabě z velké dáli známé kroky. Zapleskala křídla a stará saň už byla ve vzduchu. Letěla, letěla, až z ní byl po chvíli jen černý bod vysoko v oblacích. 
Janko s Olesjou brzy uslyšeli známý zvuk, zlověstné supění a mávání křídel. 
„Rychle,“ šeptala Olesja, „teď je opravdu zle. Letí za námi stará, tu neošálíme. Zkusíme to jinak. Ty budeš, Janko, říčkou a já v ní rybičkou ..... okounkem. Honem!“ 
Po těch slovech zašuměla v krajině neveliká říčka. Nad vodou poletovali ptáci, na nebi pluly bílé obláčky, u dna se za kamenem ukrýval malý okounek. Najednou jako kámen sletěla z mraků stará saň a už stála na břehu. Jedovaté sliny jí kanuly ze zubaté tlamy, z nozder jí šlehal oheň. Vydýchala se a pak povídá s úsměškem: 
„Tak vidíte, přece jsem Vás dohnala. Dvakrát jste mě ošidili, teď však bude s Vámi konec. Kdybyste byli zašli tam za ty stromy, už bych nad Vámi neměla žádnou moc. Nezašli jste však, a proto mi patříte a já už Vás nepustím. Kamenný sloup čeká na svou hlavu.“ 
Dořekla a vrhla se do vody. Tam se proměnila v obrovského sumce s tlustými vousisky a začala projíždět říčkou jako šipka. Hledala okounka. Zanedlouho rybičku uviděla a hned za ní! Marně se okounek pod kameny skrýval; sumec každý kámen, byť sebevětší, odvalil. Darmo okounek pod břehy a mezi kořeny starých vrb zaplavával; sumec břehy bortil a ohromné kořeny lámal jako dřívka. Už už otevíral hubu, aby okounka spolkl; tu se otočil okounek k sumci zadem a hrozivě vztyčil všechny své ostré ploutve. Ať útočil sumec jak chtěl, stále viděl před sebou pichlavou překážku a polykat nemohl. 
Když sumec viděl, že takhle nepořídí, zafuněl zlostně do vody, až se říčka zavařila, vymrskl se na břeh a proměnil se zase v saň. Ta se sklonila k vodě a začala pít, aby říčku vysušila. Pila, pila, s mlaskáním nasávala; břicho jí rostlo, až bylo jako sud, pak jako dům. Říčka byla už skoro prázdná, jen v malé loužičce se snažil zachránit malý okounek. Strachy už skoro umíral, když tu najednou prásk! Ozvala se rána a voda znovu zašuměla korytem říčky. Saň se v hněvu přepila tolik, že pukla a byla na místě mrtvá. Ve stejnou chvíli voda zmizela a po okounkovi také nebylo ani památky. Na břehu stál zase Janko s Olesjou, krásnou nevěstou. Zaradovali se, padli si do náruče a po chvíli se znovu vydali na cestu k domovu. Už se nemuseli ničeho bát. Šli klidně a cestou si o sobě všechno pověděli. Olesja vzpomínala, jak ji zlá saň unesla a proměnila v rosničku, když její rodiče nechtěli dračici sloužit. Osvobodit ji mohl jen mládenec, který by sám z dobrého srdce k sami přišel. Janko zas povídal Olesje o svém tatínkovi, o mladém orlíkovi, o kouzelném vejci a podvodně vylákaném slibu. 
Co si ještě povídali cestou, to nevíme. Času měli dost. Jistě nezapomněli hovořit také o tom, jak si vystrojí kozáckou svatbu a jak se budou jmenovat jejich děti. Cesta jim v takových starostech vesele ubíhala; ani se nenadáli a už se blížili ke vsi Jankových rodičů. To bylo shledání po tak dlouhém čase! Taras i jeho žena už Janka dávno oplakali a on najednou tady a s takovou krasavicí! A carevnou k tomu, jak o tom snívala v žertu i vážně maminka! 
Nechme je teď jejich radosti; druhým lidem se nemá do radosti ani do žalu strkat nos. Janko se stejně po slavné kozácké svatbě odstěhoval s Olesjou na zámek; z celého vládnutí, které na ně čekalo, se však nejvíc těšívali na návštěvu tatínka a maminky. A když se mladým carovým narodily děti, byli u nich Taras se ženou stále. Znova a znova museli vnoučatům pěkně po pořádku a kolem dokola vyprávět, jak to bylo s kouzelným vejcem, zlou saní a krásnou a moudrou Olesjou. A když děti nechtěly usnout, zpívala jim babička jednu starou ukolébavku:

„Haji, haji, hajany, 
už tu máme havrany. 
Přiletěli, krákali, 
na vrata nám sedali. 
Vrata vržou krí, krí, 
a náš Janko spí, spí.“

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight