kousky zápisků praktikantových

zobrazeno 49×

Vložil(a): nikihiphop, 5. 6. 2016 18.57

Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov.

Budu si psát fejetonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů a pánů kolegů a představených, blesky byrokratického života a praktikantské písničky. Anglický satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana prezidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali ten lid dá příležitost k pikantní satiře! Proč by nedal! K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala,na onoho by sobě musela zajít ze stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.

Tamhle na toho ulízaného pána akcesistu nebudu musit přijít s filozofií sférickou, jen tak s pramalým zrcátkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po něm, kdo je ten "krásný" pán, a on mne zaslech. Ale ti ostatní - jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úředníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je "duševní" jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřední normále. Je jim patrně jedno, vyšlapují-li akta nebo užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyšlapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry! Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojánští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř Řekové. Odevřem si je!

Jen pan rada sobě přeje odpočinku a čte noviny. Teď je odložil -

 

Ten se na mne podíval, když jsem ho prosil, aby mně také noviny ku přečtení půjčil! Nepromluvil ani slova, ale já jen hořel a studem se mně až oči zalily, když jsem zase k svému stolku zasedal. Neviděl jsem ničeho, ale cítil jsem, že jsou ústa všech přítomných ustrnutím otevřena nad tou smělostí praktikantovou!

 

Kéž jsem zase v koleji s tou nadějnou vyhlídkou na všechno ve světě a na nic! Tady se mně výhlídka ouží, nevím - nevím, jak vysoko to přivedu!

Co stylistickou zkoušku dali mně první den úkol, abych popsal city při pohledu na lokomotivu. Zapřáh jsem před lokomotivu Pegasa a vyjel jsem sobě směle do říše lidských pokroků. Pan prezident prý tuze vrtěl hlavou a řek, že jsem divný člověk.

 

Ještě jsem s nikým nemluvil a už jsem zaslechl, že mně říkají "Svornostr". Na všechen způsob půjde to ztuha! Kéž jsem zase v koleji! - Nejde to ale!

 

To je vzduch! Prométheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.

Strašní lidé! Jsou asi tam, kde jsem byl co malý hošík, když jsem ještě špačka tlouk a německé myši za nožičky tahal. Tenkrát jsem četl německy psaného Robinsona, "Insel", myslel jsem, že je totéž co "Inslicht", a přece se mně to líbilo. Ti lidé zde mají podobně světlý názor o celém světě, a svět se jim přece líbí. Myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák. To jsem si dal s trojánským koněm; zevnitř dřevo, uvnitř dřevo, tluč do toho jak chceš, nic než dřevo!

Včera jsem jim řek, že pařížské dámy nosí péra z braziliánských opic, předevčírem jsem jim řek, že arcibiskupský slavnostní kočár je stavěn podle ekypáže svatého Eliáše, zítra ustřihnu Azorovi kus chlupů z ocasu a řeknu jim, že jsou to ty vlasy, které sobě trhala Isis, když umřel Osiris.

Mají mne za nesmírně učeného a baví se rádi se mnou. Ale neodvažují se vůbec bavit před panem radou, leda když pan rada udělá vtip, kdežto pak nastane všeobecný tělocvik v smíchu. Když ale pan rada vyjde na chvilku vem, začne hned všeobecné "hejbejte se, škatule", a každá tvář se rozšíří a každý ponížený hrb narovná. Patří to k dennímu pořádku a tajně vytahují hodinky, nevyjde-li již ve všem pravidelný pan rada.

 

Pověst o mé učenosti šíří se dál a dál. Dovedl jsem přečíst kyrilikou psaný přípis srbský, to je ohromilo. Pan rada pátého oddělení mimojda mně zaklepal na ramena a povídal: "Všechno se může někdy potřebovat, držte se ale praktického!" Ten pan rada těší se pověsti, že umí psát. Vydal prý také nějakou knihu, myslím že onucologii, totiž návod, jak nejpraktičtěji onuce na noze skládat.

 

Takového něco jaktěživ více nespatřím!

Pan prezident přišel do našeho oddělení pro nějaký akt. Vystoupil jednou nohou sám na žebřík, a když ji zas sundal, vstoupl na nohu pana Hlaváčka. Starý ten osel nechtěl ze samé úcty říci panu prezidentovi, že mu stojí na noze. Připadal mně jako druhý Laokoon; v jeho tváři byla nesmírná bolest, a přec nezmizel z ní povinný akademický úsměv nízkého úředníka. Konečně zpozoroval pan prezident, že někdo těsně za ním stojí; chtěl se na neslušného obořit, tu ale viděl, že nemá pod sebou cíp aktového balíku, nýbrž jen poníženou cizí nohu. "Ach pardon!" řekl s milostivým úsměvem. Pan Hlaváček se ale belhal ku svému stolku, usmívaje se v bolestech svých velkých, pravý vzor ušlechtile dojemné plastiky. Ostatní mu jistě záviděli; kdo ví, kdy mu to prospěje!

 

Pan prezident se mne ráčil zeptat, nemám-li žádné sestry. Porozuměl jsem tomu starému mládenci, - ale počkej, ta otázka ti bude drahá! Vždyť já vím, pane prezidente, kde ráčíte holdovat lásce; nejkrásnější ze všech akcesistů mně to řekl! Je prý opravdu hezka ta vaše milenka; snad bude o to pro mne hezčí, oč já jsem mladší vás. Až ji uvidíme! Nebude-li pro nás, snad bude pro pana akcesistu, který se má za samého Narcisa! Něco se stane!

 

Pan prezident ráčil nás všechny svolat k sobě do prezidiálního svého pokoje. Bylo nás mnoho co do kusů a před námi stáli páni radové, my ostatní, učinivše každým zádům páně prezidentovým slušnou poklonu, stáli jsme bez pohnutí.

Pan prezident seděl a psal, dlouho sobě nás nevšímaje. Vedle mne stál druhý exemplář praktikantské té mizérie, v dosti slušném a lidském vydání. Řekl jsem mu nějaký vtip do ucha, už nevím jaký, jistě ale špatný, neboť se ani nezasmál. To mne dopálilo, opakuju mu vtip a sprovázím jej zachechtáním. Garnitura mého vtipu působí, soupraktikant vyhrkne jako raketa - všeobecné ustrnutí, nejvšestrannější opštkování - pan prezident vstává.

Vstal, postavil se a mluvil.

"Dal jsem si vás zavolat, abych vám řekl, že děláte slohem svým hanbu našemu úřadu u všech vyšších instancí. Jeden rodí samé slony a druhý samá půlčata, prostředně, a tedy slušně dlouhou a vypracovanou periodu jsem od vás nečetl již mnoho let, vlastně nikdy. To pochází z toho, že píšete pořád dál, aniž byste myslili, nebo zas, že vás každá myšlénka ihned omrzí, žádná vážnost, žádná opravdovost. Pak ale je také vidět, že ani neumíte německy, a já vám řeknu, proč neumíte: protože žvatláte pořád a pořád česky! A proto zde mocí svého úřadu zapovídám, aby nikdo neodvážil se v úřadě slůvka po česku promluvit, i radím každému co přítel a představený, aby rovněž se choval i mimo úřad a aby hleděl pilným čtením sobě sloh svůj zlepšit. Jděte zas ku své práci, pánové, a pamatujte sobě, že nikdo nepostoupí výš, kdo nebude mít sloh!"

Nastalo kruté polování po celém úřadě i obcházel pilně každý od muže k muži, aby sobě opatřil potravy z kuchyně německé. Kdo měl doma nějaký starý ročník Bohemie, byl považován za něco.

Rozmluvy české přestaly. Ledaže dva zcela důvěrní, z nichž jeden ví, že druhý není udavačem, slůvko sobě po česku řeknou na chodbě nebo v mrtvém archívu. Připadají mně jako tajní šňupáci.

Já mluvím po česku dál a hlasitě, všichni se mne štítí.

Je konec prvního aktu dnešní činohry. Pan rada vyšel, jako Moliérův "le malade imaginaire" na konci prvního aktu vychází. Zábava v meziaktí.

Rozprava u stolku vpravo ode mne:

"Dnes máme pátek, už se těším na knedlíky, moje žena je dělá, že se jen rozpadávají."

"Maso nemíváte v pátek?"

"I ano, půl libry pro všechny jako vždy. Co bychom vařili! My světíme jen největší posty a pak si popřejem ten kousek ryby. Aspoň jednou za čas kousek ryby slouží ku zdraví!"

"Takhle kousek černé s knedlíkem a kousek smažené! Pro děti - vy arci nemáte dětí - musí být něco z mouky. Vloni poslala nám švagrová kopu hlemýžďů, žena je udělala šlampet."

"Že se o postu jedí divoké kachny, tomu rozumím, žijou ve vodě; ale hlemýžď leze přec po zahradách!"

"Nechal jsem si říct, že jednou byli hlemýždi jenom ve vodě. Ostatně lezou tak, jako by plavali, a jsou němí jako ryby, to to bude! - Ale to je divně, že ryby nejedí žádné maso, ony to vědí, že samy jsou postním jídlem!" -

Rozprava u stolku vlevo ode mne:

"Pan prezident má pravdu. to jsou beztoho samí blázni! Ne, co se ti lidé namluví hloupostí! Němčiny potřebujem a dost, jakpak bychom psali! A kdo chce děti nechat trochu frančtiny naučit, dobře!"

"Nemůže jim to škodit!"

"Moje dcera by nepromluvila na ulici česky za žádnou cenu. Když se někdy zapomenu a na ulici na ni jen slovo česky promluvím, hned se začervená a řekne mně: "Ale papá, ty na sebe pranic nehledíš!"

"Ano, ano, tak je to!"

"Ondyno jsem četl v novinách, že chtějí nalézt nějakou řeč univerzální. To je pitomost!"

"Pámbůh by to ani nedovolil!"

"Ať se naučí každý německy, a je to!"

"Ba!"

Dveřím nejbližší zahvízdne "pšt". Vše je hned u svých stolků.

Pan rada vkročil s rozepjatou vestou.

"Zdá se mně, že puknu, jak tloustnu," praví, "musím buď k doktorovi nebo k babičce!"

Tělocvik v smíchu.

 

Kde je taková duševní chudoba, musí být také chudoba hmotná. A je! Podivil jsem se, jaký ti lidé žijou život povrchně klamný, uvnitř bídný.

Snad dvě třetiny z nich mají gážovní archy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce. Chodí k nám bába rohlíčkářka, té první zaplatí a druhého od ní zase na dluh berou. Ještě nikdy jsem, že by byl jeden druhého k návštěvě zval; nejspíš se stydí za domácnost svou.

Člověk porozumí pak ledačemu!

 

Dnes jsem dostal prezidiální přípis, abych sobě dal ostříhat trochu dlouhé své vlasy. To bych byl blázen!

Mám teď spojence. Nejkrásnější ze všech akcesistů začal se mým návodem podepisovat Wenzl Narcis Walter. Jeden takto okrášlený akt dostal se do rukou pana prezidenta a ten na nejkrásnějšího přiletěl. Přál mu, aby se dozajista zanechal všechny takové hlouposti a raději pilně pracoval, že prý beztoho leností až smrdí. Narcissus poeticus a smrad!

Však já vím, co panu prezidentovi u spojení s nejkrásnějším nevoní. Je to ten chodník pod jistými okny!

 

V důvěře, že mne pan Eber neprozradí, vylhal jsem si dovolenou. Řekl jsem, že mně babička, po níž dědit mám, k smrti stůně.

Pan rada mně dovolenou sice dal, podotknul ale přísně, že by praktikant ani neměl mít babičku.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight