Kostěj Nesmrtelný

zobrazeno 24×

Vložil(a): jitkamety, 17. 5. 2016 14.27

Bylo ..... nebylo; byl jednou jeden car a ten měl jediného syna. Když byl carevič ještě malý, zpívaly mu chůvy ukolébavku:
„Hajej, dadej, Ivane careviči, až budeš velký, najdeš si nevěstu; za devaterými zeměmi, v devaterém království sedí ve věži Vasilisa Kirbiťjevna ..... ze skořápky do skořápky moře přelévá!“ Když minulo careviči patnáct let, prosil otce, aby ho pustil, že se vydá za nevěstou.
„Kam bys jezdil. Vždyť jsi ještě malý.“
„Ne, tatíčku, když jsem byl malý, zpívaly mi chůvy a vyprávěly, kde žije má nevěsta. Pojedu a vyhledám ji.“ Otec mu tedy požehnal a po všech královstvích dal rozhlásit, že se jeho syn Ivan carevič vydal do světa za nevěstou.
Ivan carevič přijel do jednoho města; zavedl koně do konírny a sám se šel projít po ulicích. Jde a vidí, že na náměstí bijí nějakého člověka.
„Proč ho tak mučíte,“ ptá se.
„Ale byl dlužen jednomu slovutnému kupci deset tisíc rublů a včas nezaplatil. A tomu, kdo ho vykoupí, unese Kostěj Nesmrtelný ženu.“ Carevič přemýšlel, přemýšlel a odešel pryč. Prošel se po městě, vrátil se zase na náměstí, a vidí, že toho člověka pořád bičují. Ivanu careviči se ho zželelo i rozhodl se, že ho vykoupí.
Ženu stejně nemám, pomyslel si, není tedy koho unést. Zaplatil deset tisíc a vrací se domů. V tom za ním běží člověk, kterého vykoupil, a volá:
„Děkuji Ti, Ivane careviči, kdybys mě nebyl vykoupil, nikdy bys nedostal svou nevěstu. Ale teď Ti pomohu. Kup mi rychle koně a sedlo!“ Carevič mu obojí koupil a ptá se:
„Jak Ti říkají?“
„Říkají mi Udatný Bulat.“
Sedli na koně a vydali se na cestu. Sotva dojeli do devátého carství, povídá Udatný Bulat:
„Ivane careviči, dej napéci hodně slepic, kachen a hus, aby bylo všeho hojnost. Já půjdu dobývat Tvou nevěstu. Ale pamatuj si: pokaždé, až k Tobě zaběhnu, uřízni některému ptáku pravé křidélko a podej mi je na talířku.“ Pak šel Udatný Bulat rovnou k věži, kde seděla Vasilisa Kirbitjevna. Polehounku hodil kamínek a ulomil pozlacenou špičku věže. Přiběhl k Ivanu careviči a povídá:
„Spíš či co? Podej mi slepici!“ Ivan uřízl pravé křidélko a podal mu je na talířku. Udatný Bulat vzal talířek, přiběhl k věži a zavolal:
„Buďte zdráva, Vasiliso Kirbiťjevno! Ivan carevič Vám posílá pozdravení a prosil mě, abych Vám dal tohle kuřátko.“ Vasilisa se polekala, sedí, nic neříká, ale Bulat za ni sám odpovídá:
„Buď zdráv, Udatný Buláte! Zdráv-li Ivan carevič?“
„Zdráv, chvála bohu!“
„A co ty, Udatný Buláte, stojíš? Vezmi klíč, otevři spíž, nalej si skleničku, ať už jsi pryč!“
Udatný Bulat přiběhl k Ivanu careviči:
„Co sedíš? Dej sem kachnu!“ Ivan uřízl pravé křidélko a podal mu je na talířku. Bulat vzal talířek a donesl k věži:
„Buďte zdráva, Vasiliso Kirbiťjevno! Ivan carevič se poroučí a posílá Vám kachničku.“ Vasilisa sedí, nic neříká, ale Bulat sám odpovídá za ni:
„Buď zdráv, Udatný Buláte! Zdráv-li carevič?“
„Sláva bohu, zdráv!“
„A co Ty stojíš, Udatný Buláte? Vezmi klíč, otevři spíž, nalej si skleničku, ať už jsi pryč!“ Udatný Bulat přiběhl domů a zase povídá Ivanu careviči:
„Co sedíš? Podej mi husu!“ Ivan uřízl pravé křidélko, položil na talířek a podal Bulatovi.
Udatný Bulat je vzal a odnesl k věži. „Buďte zdráva, Vasiliso Kirbiťjevno! Ivan carevič Vás pozdravuje a posílá Vám husu.“ Vasilisa Kirbiťjevna vzala klíč, otevřela skříňku a podává Bulatovi sklenku vodky. Udatný Bulat však nevzal sklenku, ale chytil dívku za pravou ruku, vytáhl ji z věže, posadil k Ivanovi na koně a už stateční junáci tryskem uhánějí s překrásnou pannou.
Ráno vstane car Kirbit, protře si oči a vidí, že je na věži vršek ulomen a po dceři ani památky. Hrozně se rozhněval a rozeslal po všech cestách a cestičkách pronásledovatele. Nějaký čas jeli naši vítězové, když Udatný Bulat náhle sňal z ruky prsten, ukryl jej a povídá:
„Jeď dál, Ivane careviči; já se vrátím zpátky, musím najít prsten.“ Vasilisa Kirbiťjevna ho prosí:
„Neopouštěj nás, Udatný Buláte. Chceš-li, dám Ti svůj prsten.“ Ale on odpověděl:
„Kdepak, Vasiliso Kirbitjevno, mému prstenu se žádný jiný nevyrovná. Dala mi ho drahá matka, a když mi jej dávala, říkala: Prsten dobře opatruj a na matku pamatuj!“ Bulat se vrátil zpět a na cestě potkal pronásledovatele; pobil všechny až na jednoho, aby měl kdo carovi vyřídit, co se událo. Sám spěchal, aby dohonil Ivana careviče. Nějaký čas jeli, když Udatný Bulat schoval svůj šátek a povídá:
„Ach Ivane careviči, ztratil jsem šátek. Jeďte dál po cestě, však Vás brzy dohoním.“ Vrátil se zpátky, a sotva urazil kus cesty, potkal ještě silnější vojsko.
Všechny pobil a vrátil se k Ivanu careviči. Ten se ho ptá:
„Našels šátek?“
„Našel.“
Zastihla je tmavá noc. Postavili tedy stan, Udatný Bulat ulehl k spánku, ale Ivana careviče postavil na hlídku a povídá:
„Kdyby se něco dělo, vzbuď mne!“ Ivan stál, stál, ale brzy ho začal přemáhat spánek; sedl si tedy u stanu a usnul. Najednou kde se vzal, tu se vzal Kostěj Nesmrtelný a unesl Vasilisu Kirbitjevnu. Za svítání Ivan carevič procitl, a když viděl, že po nevěstě není ani stopy, hořce se rozplakal. Udatný Bulat se probudil a ptá se:
„Proč pláčeš?“
„Jak nemám plakat, když někdo unesl Vasilisu Kirbitjevnu.“
„Vždyť jsem Ti říkal, stůj na stráži! To je práce Kostěje Nesmrtelného. Pojedeme ji hledat.“ Jeli dlouho a daleko, přes hory a doly, přes vody a brody, až přijeli k louce, kde dva pastýři stádo pásli.
„Čí je to stádo?“ Pastýři odpověděli:
„Kostěje Nesmrtelného.“ Udatný Bulat i Ivan carevič se důkladně vyptali pastýřů, jak daleko odtud žije Kostěj Nesmrtelný, jak se tam dostat, kdy se vracejí se stádem a kam je zavírají. Pak slezli z koní, srazili pastýřům hlavy, navlékli se do jejich šatů a ženou stádo domů. Přihnali je a stojí u vrat.
Ivan carevič měl na ruce zlatý prsten, darovala mu jej Vasilisa Kirbiťjevna. A Vasilisa Kirbiťjevna měla kozu, jejímž mlékem se ráno a večer umývala. Přiběhla děvečka s dížkou, podojila kozu a nese mléko. Udatný Bulat stáhl careviči z prstu zlatý prsten a hodil jej do mléka. „Ach holoubkové, vyvádíte nezbednosti,“ řekla dívka, přišla k Vasilise a stěžovala si:
„Pastýři si z nás tropí žerty, hodili do mléka prsten!“ Vasilisa odpověděla:
„Nech mléko tady, já je sama přecedím.“ Sotva začala mléko cedit, spatřila svůj prsten a rozkázala, aby k ní pastýře přivedli. Pastýři přišli.
„Buďte zdráva, Vasiliso Kirbitjevno,“ povídá Udatný Bulat.
„Buď zdráv, Udatný Buláte, i Ty, careviči. Jak jste se sem dostali?“
„Přijeli jsme za Vámi, Vasiliso Kirbitjevno. Před námi se nikam neskryjete; i na mořském dně bychom Vás našli.“ Vasilisa je usadila za stůl, a když je dobře pohostila nejrůznějším jídlem a pitím, povídá Udatný Bulat:
„Až přijde Kostěj Nesmrtelný z lovu, zeptejte se ho, kde je jeho smrt.
A teď by nebylo špatné se někam ukrýt.“
Sotva se hosté schovali, přiletěl Kostěj Nesmrtelný.
„Čichám, čichám, člověčinou to tu zavání. Dřív tady po člověku nebylo ani vidu, ani slechu, a teď se do uší, do nosu i do úst lidská vůně hrne.“ Vasilisa Kirbiťjevna mu odpověděla:
„Nalétal ses po zemi dost a dost, a proto ji teď i tady cítíš.“ Kostěj poobědval a ulehl, aby si odpočinul; přišla k němu Vasilisa Kirbiťjevna, objala ho, hladila, líbala a přitom povídá:
„Ach můj zlatý, nemohla jsem se Tě dočkat. Ani jsem nedoufala, že jsi ještě mezi živými. Myslela jsem si, že Tě roztrhala dravá zvěř.“ Kostěj se rozesmál:
„Ach ty ženo hloupá. Dlouhé vlasy, krátký rozum. Copak mě může divá zvěř roztrhat?“
„A kde je tedy Tvá smrt?“
„Moje smrt je v klíči, co se válí pod prahem.“ Sotva Kostěj Nesmrtelný uletěl, přiběhla Vasilisa Kirbiťjevna k Ivanu careviči. Udatný Bulat sejí ptá:
„Tak co, kde je smrt Kostěje Nesmrtelného?“
„V klíči pod prahem se povaluje.“
„Ba ne, to Kostěj schválně lže, musíte se zeptat chytřeji.“ Vasilisa Kirbiťjevna si hned vymyslela lest: vzala klíě, pozlatila jej, vyzdobila stuhami a položila na stůl. Kostěj Nesmrtelný přiletěl, vidí na stole pozlacený klíč a ptá se, co to má znamenat.
„Což je možné, aby se Tvá smrt povalovala pod prahem? Bude lépe, bude-li ležet na stole.“
„Cha, cha, cha, hloupá ženská, dlouhé vlasy, krátký rozum! Copak v tom je moje smrt?“
„A kde tedy?“
„Má smrt se v kozlu ukryla.“ Sotva Kostěj odjel na lov, chytila Vasilisa Kirbiťjevna kozla, vystrojila ho stuhami a rolničkami, i rohy mu pozlatila. Když to Kostěj uviděl, zase se rozesmál.
„Ech, ty hloupá ženská! Dlouhé vlasy, krátký rozum! Moje smrt je daleko. Na moři je ostrov, na tom ostrově roste dub, pod tím dubem je zakopaná truhla, v truhle je zajíc, v zajíci kachna, v té kachně je vejce a v tom vejci je má smrt.“ To dořekl a odletěl. Vasilisa Kirbiťjevna všechno pověděla Udatnému Bulatovi a Ivanu careviči. Ti si vzali zásoby na cestu a vydali se hledat Kostějovu smrt.
Chodili dlouho po světě křížem krážem, všechny zásoby snědli a začali hladovět. Přišel jim do cesty pes se štěňaty.
„Zabiju ho,“ povídá Udatný Bulat, „beztak nemáme co do úst dát.“
„Nezabíjej mne,“ prosí pes, „nedělej z mých dětí siroty, budeš mne potřebovat.“
„I tak si běž spánembohem.“ Jdou dál a na dubu sedí orel s orlíčaty. Udatný Bulat povídá:
„I což, zabiju orla.“ Orel odpovídá:
„Nezabíjej mne, nedělej z mých dětí sirotky, budeš mne potřebovat.“
„Tak dobrá, žij si dál.“ Přišli k moři širokému, hlubokému, a vidí, jak po břehu leze rak. Udatný Bulat povídá:
„Zabiju ho.“ Ale rak na to:
„Nezabíjej mne, udatný mládenče. Ze mne je málo užitku. Když mě sníš, sytý nebudeš. Přijde čas, kdy mne budeš potřebovat.“
„Nu, lez si spánembohem dál,“ řekl Udatný Bulat.
Pohleděl na moře a uviděl rybáře s loďkou. Křikl na něho:
„Přistaň u břehu!“ Rybář jim dal loďku, Ivan s Bulatcm nasedli a jeli k ostrovu. Dojeli na ostrov a rovnou k dubu.
Udatný Bulat popadl silnýma rukama dub a vyrval jej i s kořeny. Pod dubem leží truhla, a když ji otevřeli, vyběhl z truhly zajíc a utíkal, seč mu síly stačily.
„Ach,“ posteskl si Ivan carevič, „kdyby tu byl pes, ten by zajíce chytil!“ Než to dořekl, pes už zajíce nese. Udatný Bulat ho vzal, roztrhl, ze zajíce vyletěla kachna a vznesla se vysoko, převysoko, až k samé obloze.
„Ach,“ posteskl si Ivan carevič, „kdyby tu byl orel, ten by tu kachnu chytil.“ A orel už nese kachnu. Udatný Bulat ji roztrhl a z kachny se vykulilo vejce a spadlo do moře.
„Ach,“ řekl Ivan carevič, „kdyby je tak rak vytáhl!“ A rak už leze a nese vejce. Sebrali vejce, přijeli ke Kostěji Nesmrtelnému, a sotva ho udeřili vejcem do hlavy, natáhl se jak široký, tak dlouhý a bylo po něm. Ivan carevič si vzal Vasilisu Kirbiťjevnu a dali se na cestu.
Jeli dlouho, předlouho, až je zastihla tmavá noc. Postavili stan a Vasilisa Kirbiťjevna ulehla ke spánku. Udatný Bulat řekl:
„Lehni si také, Ivane careviči, já budu hlídat.“
O samé půlnoci přiletělo dvanáct holubic, udeřily křídly o zem a proměnily se ve dvanáct panen. „Nu, Udatný Buláte a Ivane careviči, zabili jste našeho bratra, Kostěje Nesmrtelného, unesli jste naši nevěstinku Vasilisu Kirbitjevnu. Ani Vy neužijete štěstí. Až přijde Ivan carevič domů a rozkáže, aby přivedli jeho nejmilejšího psa,
vyrve se pes psovodovi z rukou, vrhne se na Ivana a rozsápe ho na malé kousíčky. A kdo to slyší a careviči poví, po kolena zkamení.“ Ráno vzbudil Udatný Bulat careviče i Vasilisu Kirbitjevnu a vydali se znovu na cestu.
Zastihla je druhá noc. Postavili stan v širém poli a Udatný Bulat znovu povídá:
„Lehni si a spi, Ivane careviči, já budu hlídat.“ O půlnoci přiletělo dvanáct holubic, udeřily křídly o zem a proměnily se ve dvanáct panen. „Nu, Udatný Buláte a Ivane careviči, zabili jste našeho bratra, Nesmrtelného Kostěje, unesli jste naši nevěstinku Vasilisu Kirbitjevnu. Ani Vy neužijete štěstí. Až přijede Ivan carevič domů a rozkáže, aby mu přivedli jeho nejmilejšího koně, na kterém se odmalička projížděl, vyrve se kůň čeledínovi z ruky a ubije careviče k smrti. A kdo to slyší a careviči poví, zkamení po pás.“ Nastalo jitro a vydali se zase na cestu.
Zastihla je třetí noc. Postavili stan a nocovali v širém poli. Udatný Bulat povídá:
„Lehni si a spi, Ivane careviči, já budu hlídat.“ O půlnoci zase přiletělo dvanáct holubic, udeřily křídly o zem a proměnily se ve dvanáct panen. „Nu, Udatný Buláte a Ivane careviči, zabili jste našeho bratra Kostěje Nesmrtelného, unesli jste naši nevěstinku Vasilisu Kirbitjevnu. Ani Vy se nedočkáte štěstí. Až přijede Ivan carevič domů a přikáže, aby mu vyvedli jeho oblíbenou krávu, jejíž mléko odmalička pil, kráva se pacholkovi vytrhne a nabere careviče na rohy. A kdo to slyší a Ivanu careviči poví, celý zkamení.“ Když to řekly, změnily se zase v holubice a uletěly.
Ráno se Ivan carevič a Vasilisa Kirbiťjevna probudili a pokračovali v cestě. Ivan carevič přijel domů, oženil se s Vasilisou Kirbiťjevnou, a když uplynul den nebo dva, povídá Vasilise:
„Chceš, ukáži Ti svého nejmilejšího psa. Když jsem byl malý, hrával jsem si pořád jen s ním.“ Udatný Bulat vzal šavli, naostro si ji nabrousil a postavil se na zápraží. Už psa vedou, ale vyrval se však psovodům z ruky a běží rovnou na zápraží. Ale Udatný Bulat máchl šavlí a přeťal ho v půli.
Ivan carevič se na něho rozhněval, ale vzpomněl si na služby, které mu dřív Bulat prokázal, a mlčel, neříkal nic. Druhého dne rozkázal carevič, aby vyvedli jeho nejmilejšího koně. Kůň přerval provaz, vyrval se čeledínovi z rukou a běží rovnou na careviče.
Udatný Bulat usekl koni hlavu. Ivan carevič se ještě více rozhněval, rozkázal, aby ho chytili a pověsili, ale Vasilisa Kirbiťjevna ho uprosila:
„Kdyby jeho nebylo, nikdy bys mne byl nedostal.“ Třetího dne si dal Ivan carevič vyvést nejmilejší krávu. Vytrhla se pacholkovi a běží přímo na careviče. I té uťal Udatný Bulat hlavu.
Tu se Ivan carevič tak rozzlobil, že nechtěl nikoho ani slyšet; rozkázal poslat pro kata, aby Udatného Bulata bez meškání popravil. „Ach Ivane careviči, chceš-li mne popravit, to raději zemru sám. Dovol mi jen, abych Ti o třech věcech pověděl.“ Vyprávěl mu o první noci, jak v širém poli přiletělo dvanáct holubic a co mu říkaly a hned zkameněl po kolena. Vyprávěl o druhé noci a zkameněl po pás. Tu ho začal Ivan carevič prosit, aby konec nevyprávěl. Ale Udatný Bulat povídá:
„Teď už je to jedno. Do půli těla jsem zkameněl, jaký by to byl život!“ Dopověděl o třetí noci a celý se proměnil v kámen. Ivan carevič ho postavil do zvláštního sálu a každý den tam s Vasilisou Kirbitjcvnou chodili a přehořce plakali.
Uplynulo mnoho let. Jednou Ivan carevič pláče nad kamenným Bulatem a vtom slyší z kamene hlas:
„Proč pláčeš, mně je i tak dost těžko.“
„jak nemám plakat, vždyť jsem Tě zahubil.“
„Chceš-li, můžeš mě zachránit. Máš dvě děti, synka a dceru, vezmi je, zabij a jejich krví pomaž kámen.“ Ivan carevič řekl všechno Vasilise Kirbiťjevně. Nějaký čas se rmoutili, hořekovali, ale pak se rozhodli, že děti zabijí. Vzali je, zařezali, a sotva kámen pomazali krví, Udatný Bulat ožil a ptá se careviče a jeho ženy: ,Je Vám líto dětí?“
„Je, Udatný Buláte.“
„Nu, pojďme do jejich pokoje.“ Vešli do pokoje a vidí, že děti jsou živy. Otec s matkou se zaradovali a ze samé radosti udělali hostinu pro celý svět. Já jsem také na té slávě byl, koláčky jedl a víno pil, škoda jen, že jsem nic neužil kromě laskomin. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight