Když mluvily stromy

zobrazeno 19×

Vložil(a): jitkamety, 19. 3. 2016 15.21

Králové mívají mnohé zvučné tituly. Jeden z nich se dokonce nazývá synem nebe. Jánis naopak byl synem země. Matka chodila den co den do práce. Na péči o syna a jeho výchovu měla pramálo času. Zatímco matka okopávala brambory, synáček ležel jako v kolébce na konci nějaké kypré a sluncem prohřáté brázdy. Když zůstal opuštěný nebo zapomenutý, vyhrabal se svýma malýma nožkama a rukama a vždycky si našel nějakou teplou jamku v zemi, kde si mohl hrát s kamínky nebo květinovými stonky.
Když povyrostl, dostal se s honáky hovězího dobytka do Rigy, myl tam láhve v hospodě U zlatého kohouta a pomáhal podomkovi. Také zde lezl po zemi. Vytrhával plevel a pampelišky, které tu kvetly a prodíraly se mezi nerovnými kameny dvorku. To mu přikázal podomek. Květinky a rostlinky tiše vzdychaly a bránily se, když je vytrhával. Proto z nich lítostivě setřásal hlínu a svazoval je do kytic, jež věšel na stěnu kůlničky, kam večer chodil spát. Když byl hotov s prací na dvorku, volala ho hospodyně do lokálu. I zde lezl po zemi pod nohama pijáků a utíral tam hnědé loužičky rozlitého piva. A protože žil věčně při zemi, o to velkolepější se mu zdála závratná výška rižských věží a věžiček. Večer, když unavený vycházel na chvíli ven, jeho oči se toužebně zvedaly k obloze. V takových okamžicích se díval do korun starých lip kolem vrat, které stále ještě osvětloval nějaký zlatě zbarvený večerní oblak. Lípy se vztyčenými hlavami jako by provázely svým pohledem paprsky zapadajícího slunce. Jejich větve a větévky se vzpínaly k nebi a listy si něco něžně šeptaly. Chlapci se zdálo, jako by stromy mluvily, jako by šeptaly nějakou modlitbu. I jeho malé prsty se chvějivě sepjaly a ústa hledala slova staré modlitby, kterou ho kdysi matka učila.
Po dvoře se potuloval šedý kocourek, Jánisův dobrý přítel. Hospodyně ho nerada viděla v kuchyni, protože tam nejednou ukradl pěkný kousek pečeně a z vany svou tlapkou tajně vytahoval ryby určené k usmažení. Takový to byl lovec a rybář.
Večer, když Jánis zalezl do kůlničky na svůj slamníček, se kocour si vylezl na jeho záda, kde spokojeně a vesele předl jako matčin kolovrátek. Jánisovi se zdálo, když ho tak poslouchal, že se nad ním sklání matčin stín a zahřívá mu studený koutek. V noci, když ale kocourek spával vedle něho, hřál Jánise právě na tom místě, které ho nejvíc studilo. Chlapcova košile byla na břiše už notně roztrhaná.
„Kocourku v kožíšku, zahřej mě na bříšku!“ říkával chlapec vždycky večer, když ho k sobě přivinoval.
Jednoho dne se strhl v kuchyni velký křik. Hospodyně hrozně hubovala a třískala hrnci a pánvičkami. Kocour zvrhl na zem mísu s pečení, která byla určena pro hosty. Za tuhle neplechu se hospodyně chystala kocoura přísně potrestat. Popadla ho za zátylek a přivazovala smyčku ke stojanu, aby na ní kocoura oběsila.
„Teď s Tebou skoncuji!“ křičela a její tváře byly brunátné hněvem. „Na světě musí být spravedlnost!“
„No ovšem! Co na to říct? Hospodyně byla spravedlivá žena, a kde vládne spravedlnost, tam vždycky musí někdo trpět. Ale v té chvíli přispěchal Jánis a vytrhl jí kocoura z rukou. Ten udělal přemet přes práh a zmizel na dvoře.
„Tak to tedy schytáš místo něj!“ vrhla se hospodyně na chlapce. „Když se kocoura zastáváš, jsi asi stejný darebák jako on. Jdi si, tady už pro Tebe není místo!“
Jánis se s pláčem zastavil u dveří a prosebně se podíval na hospodyni.
„Už jsem Ti řekla, jdi! Ať už Tě tu, smrádě, nevidím! Na světě musí být nějaká spravedlnost!“
Uplakaný Jánis zalezl do kůlničky a sedl si do kouta na slamníček. Kolem pootevřených dveří tiše vešel kocour s vysoko zvednutým hřbetem a svinul se u jeho nohou do klubíčka. Chlapec se plaše díval po holých stěnách kůlny. Nic mu tu nepatřilo, nic si odtud nemohl vzít s sebou. Žádný plat od hospodyně nedostával. Sloužil jen ca kousek chleba a koutek, kde směl spát. Vzal s sebou kocoura a odešel.
Na ulici bylo lidí jako stromů v lese. Bylo mu mezi nimi trochu úzko jako tenkrát, když musel jít hustým jedlovým porostem. Tehdy si hlasitě zpíval a pískal, aby si dodal odvahu. Ale tady nesměl ani ústa otevřít. Tak bloudil po ulicích zamlklý smutkem a s kocourem v náručí. Tiskl se ke kraji chodníku a nevěděl, kde hlavu složí. Ale copak byl nějaký les tak zázračný jako tenhle lidský dav? Dámy v rudém, žlutém i modrém hedvábí vypadaly v té valící se řece lidí jako velké ohebné květiny uprostřed lesa, v němž mu lidé připomínali stromy. Ti lidé však měli na sobě něco tvrdšího, než je nejtvrdší stromová kůra. V lese směl obejmout kterýkoli strom a vždycky ho tenkrát obklopovala hluboká a mlčenlivá dobrota přírody. A jeho srdce bylo po okraj plné něhy, jako přetékající číše. Teď mu slzy stoupaly do očí, ale neodvažoval se k někomu ani přiblížit. S úlekem zpozoroval, že na něm narůstá něco jako kůra stromům a že tu chodí necitlivý a cizí, jako všichni ostatní ..... Nějaká kolemjdoucí dáma se zářivýma očima se k němu sklonila a svou malou bílou ručkou pohladila kocoura. Ale to pohlazení ho nehřálo, ačkoliv bylo možná určeno i jemu. Nějaký starý pán se stříbrnými vousy se ho s úsměvem zeptal, zda by mu neprodal toho kocoura. Ale chlapec jen odmítavě zavrtěl hlavou. Klaksony aut troubily, tramvaje zvonily, davy lidí hlučely a celé město kamsi pospíchalo ..... Ale Jánis se držel kraje chodníku a za vším tím děsným hlukem slyšel, jak v lipové aleji rozmlouvá list s listem. Stromy mu byly bližší než lidé. Byly přece taky z venkova, dětmi větru a slunce, přestože se jejich kořeny plazily pod tvrdými kameny.
A jaká zázračná síla byla v nich utajená! Když nad městem vzplanul západ slunce, koruny starých stromů v parku, kde seděl Jánis, jako by se vytáhly k nebi a strnuly. Větve a větévky se vzpínaly k obloze a chvějící se konečky Jánisových prstů se opět sepjaly ..... Zdálo se, že pouze stromy slyšely to nesmírné ticho, jež přicházelo s večerem a zaplavovalo svět.
O půlnoci, když lidé zmizeli z ulic, si Jánis všiml, jak tak bloudil alejemi, staré lípy u cestičky. Vypadala navlas stejně jako jeho babička, která na sebe vždy navěsila všechny své ozdoby, když jela do města. Její větve sahaly skoro až k zemi. Zemdlený ospalostí zalezl pod lípu, tam se na zemi svinul do klubíčka, přitáhl k sobě kocoura a usnul.
Po půlnoci se vraceli z hostiny domů dva měšťané a jeden druhého podpíral.
„Podívej se, tady spí nějaký malý pobuda,“ řekl jeden z nich. „Koukej, jak je stočený ..... jako nějaký rohlík!“
„Kdoví, jestli dnes večer něco jedl,“ zavrčel druhý zamyšleně.
„Ach ti žebráci!“ zvolal první. „Nene, kdybych se dobře nenajedl, nemohl bych si vážit sám sebe. Člověk se musí především dobře najíst!“
„Víš, mně se zdá, že my dva si nemáme na co stěžovat. Často mám břicho tak plné vzácných jídel a nápojů, že bych ho chtěl na noc zavřít do trezoru, aby mi ho někdo neukradl ..... “
„Nemělo by se tomu dítěti pomoci? Leží tu jako ptáček s hlavou zastrčenou pod kabát ..... “
„Ale co! Všem na světě stejně nepomůžeš. Pojďme raději domů!“
Tak se přeli, až odešli. Chlapec spal a neslyšel je.
Když začalo svítat a větve se probouzely ranním chladem, chlapec se pohnul a v polospánku slyšel, co si stromy povídají.
„Co tomu chlapci dáme? Čím mu pomůžeme?“ šeptala lípa.
„Můj starší bratr na okraji támhleté zahrady skrývá pod svými kořeny hrnec zlaťáků,“ brumlal dub. „Kdybych mu řekl ..... “
„Zlato nepotřebuje. Zlato má ve svých prstech. Jsou citlivější než nejjemnější větvičky v mé koruně, jež první vítají slunce ..... “
„Čo mu tedy máme přát?“ ptal se dub.
„Dobrého člověka!“ odpověděla lípa. „Každé ráno sem chodí na procházku starý pán. Jeho prsty také dovedou mluvit. Vždycky večer slyším z jeho oken zázračné zvuky. To se kývám a zpívám potichu spolu s ním. Je sám a nemá děti. Jeho okna tam na konci ulice jsou dokořán. Pošeptám mu ve snu, aby vzal chlapce k sobě ..... “
Stromy ještě někde daleko šuměly a chlapec znovu usnul. Vzbudily ho první kroky chodců. Polekaně vyskočil a opět bloudil po městě. Ale stále se vracel ke staré lípě, pod níž v noci spal. Zdálo se mu, že je u ní jako doma.
Náhle se k němu přiblížil pán se stříbrnými vousy, který ho včera oslovil.
„Tak vidíš, zase Tě potkávám, chlapče!“ řekl pán vesele. „Tak co? Prodáš mi teď svého kocoura?“ usmíval se. „Možná že sis to za noc rozmyslel.“
„Ne,“ odpověděl chlapec s širokým a důvěřivým úsměvem. „Ale já sám bych šel s Vámi, kdybyste mě vzal.“
„Dobrá!“ řekl pán po chvilce přemýšlení. „Pojď se mnou. Můžeš mi ráno čistit šaty, leštit boty a podávat fajfku. Až uvidím, co jsi za chlapce, promluvíme si o dalším ..... “
Ten starý pán byl slavný profesor hudby. Přivedl chlapce do svého nádherného bytu, kde on poprvé uviděl piano.
Jednou, když profesor někam odešel, Jánis potají přistoupil k pianu a začal na klávesnici hledat tóny jedné známé melodie. Když se profesor vrátil, chlapec seděl za pianem a hrál. Profesor ho začal učit. Objevil, že chlapec má velké hudební nadání. Starý pán si vzal Jánise k sobě a vychoval z něho vynikajícího hudebníka. Jeho první velké dílo Modlitba stromů zaznělo ve všech sálech světa. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight