Jonáš a rybí tuk

Byl jednou jeden chlapeček, jmenoval se Jonáš, a ten chtěl být strážníkem na křižovatce. Jenomže strážníci na křižovatce musejí být pořádně otužilí, aby je nezábly v zimě nohy, a ten Jonáš byl taková choulostivá chudinka, taky proto, že nejedl ryby. 
Když si někdy pofoukal odřený prstík, dostal z toho ofouknutí kašel, že tatínek musel běžet k telefonu, vytočit 12345, přišel pan doktor Záruba a dal Jonášovi honem kapky. 
Anebo když Jonáš prohlížel obrázkovou knížku a obracel listy trochu rychleji, dostal z toho větříku takovou rýmu, že tatínek musel běžet k telefonu, vytočit 12345, přišel pan doktor Záruba a honem dal Jonášovi prášky. 
A teď si představte, zrovna když měl jet Jonáš s tatínkem a maminkou k babičce, přinesla teta Klotylda na rozloučenou Jonášovi větrové bonbóny. Byla to samozřejmě hloupost, teta Klotylda měla mít rozum, měla koupit jiné bonbóny, například želé, ale teta myslela na bůhvíco, koupila větrové bonbóny a přinesla je Jonášovi. 
Chudák Jonáš spolkl větrový bonbón, a jak ho spolkl, udělal se mu v puse takový vítr, že mu hvízdalo v uších, a když pusu otevřel, lítaly po pokoji všechny noviny a staré lístky z biografu, ubrus se třepetal a teta Klotylda s maminkou si musely držet sukně. 
Není to maličkost, mít v puse takový vítr, a Jonáš z toho samozřejmě dostal bolení v krku. To je horší věc než rýma nebo kašel, a tak tatínek běžel k telefonu rychleji než jindy, chtěl vytočit 12345, ale protože myslel na to, že se k babičce hned tak nepojede, vytočil 12346. Když potom za chvíli zazvonil zvonek, nevešel pan doktor Záruba, ale Velryba. 
Co tady chcete, řekl tatínek. 
Volal jste mě telefonem, mám číslo 12346, řekla Velryba. 
To je omyl, spletl jsem si číslo, řekl tatínek, volal jsem pana doktora Zárubu, Jonáš má bolení v krku. 
To nevadí, řekla Velryba, náhodou se v tom kapánek vyznám, a hrnula se do pokoje. 
Nazdar, Jonáši, řekla, řekni á, ať víme, jak to s Tebou vypadá. 
Jonáš řekl á, Velryba mu koukla do krku a řekla, to je angína, budeš muset pořádně kloktat, máte doma hypermangan? 
A maminka z toho byla celá pryč, šla do kuchyně a přinesla hypermangan, jako by Velryba byla opravdu pan doktor Záruba. 
Ale teta Klotylda se s tím nechtěla smířit a říkala v předsíni tatínkovi, Jonáška přece nemůže léčit kdejaká Velryba, co když tomu vůbec nerozumí. 
Samo sebou, myslel si tatínek, mohly by z toho být nepříjemné komplikace, a tak šel do pokoje a řekl: 
Jakpak víte, že je to angína, nejste přece žádný lékař, ale obyčejná Velryba. 
A jak můžete vědět, že tomu nerozumím, řekla Velryba, vždyť jste obyčejný tatínek. Náhodou tomu rozumím, když jsem byla malá, bývala jsem ubožáček a taky jsem měla občas angínu. Dnes ovšem nevím, co to je nemoc. Je to tím, že jsem se otužovala v ledovém moři, jedla ryby a rybí tuk. A podívejte se na mě dnes. To koukáte. Měřím třicet devět metrů. Jonáš musí kloktat a pak se uvidí. 
Hm, řekl tatínek, máte asi pravdu, Jonáš musí kloktat. 
Jenže Jonáš nechtěl o kloktání ani slyšet, nevěděl, jak se to dělá, Velryba mu to musela ukázat, ale měla moc velkou pusu, zkoušela kloktat mýdlem a ručníkem, telefonem a postýlkou, ale všechno spolykala, spolkla i sporák s pánvičkou a rádio a pohádkovou knížku, ale nakonec se to přece jenom naučila a Jonáš taky. A tak spolu kloktali, až se Jonáš uzdravil. 
Jonáš je zdráv, řekl tatínek s maminkou a tetou Klotyldou Velrybě, moc Vám děkujeme, můžete jít domů, my jedeme k babičce. 
Kdepak, kdepak, řekla Velryba, to se Vám jenom zdá, že je Jonáš zdráv, ještě není otužilý, ještě nejí ryby a rybí tuk, co Vás to napadá. 
Hm, řekl tatínek, máte asi pravdu, Jonáš se musí otužovat, jestli máte čas, zůstaňte s ním, my pojedeme k babičce a Vy tam přivezete Jonáše otužilého, tak na shledanou. 
Na shledanou, řekla Velryba, nalila do umývadla studenou vodu a zavolala Jonáše. 
Jonáši, budeme se otužovat. Hezky si umyj houbou krk, uši a tak dále. 
Brrr, řekl si Jonáš, ta voda je jako led, v tomhle se přece nebudu mýt, a vzal houbu a vysál s ní všechnu vodu z umývadla. 
Nemohu se mýt, řekl Velrybě, umývadlo je docela prázdné. 
To je zvláštní, myslela si Velryba, kde ta voda může být, a nalila do umývadla novou. 
A Jonáš vzal houbu, vysál s ní všechnu vodu a řekl: 
Povídám, že se nemůžu mýt, žádná voda tady není. 
To jsem blázen, myslela si Velryba, kde se to pořád ztrácí, a nalila vodu potřetí. 
A Jonáš vzal zase houbu a zase s ní vysál všechnu vodu v umývadle. 
To jsem zvědav, myslel si, koho to dřív přestane bavit. Houba už byla těžká, bylo v ní vody jako v jezeře. 
Kde se ta voda jenom ztrácí, říkala si Velryba a lila do umývadla novou a novou vodu a tak to šlo pořád dokolečka, až už byla Velryba celá utrmácená a řekla Jonášovi: 
Zatím toho necháme, musím si trochu odpočinout, a sedla si na židli, kde ležela houba plná vody. 
V ten ráz všechno plavalo, v ten ráz bylo kolem moře vody a v tom moři plavala Velryba, celá udivená, s otevřenou pusou, a v té puse seděl Jonáš a myslel si, no nazdar. 
Tys to ale vyvedl, teď plujeme v ledovém moři, běž dovnitř, ať nenastydneš, ještě nejsi otužilý, řekla Velryba, zavřela pusu a Jonáš byl v ní. 
Naštěstí se mu ve Velrybě nevedlo nejhůř. Našel v břiše všechno možné, postýlku, rádio, pohádkovou knížku, mýdlo a ručník, takže si připadal jako doma. Rozsvítil si tedy lampičku, lehl si do postele a četl pohádky. 
A jak si tak čte, zazvonil telefon. Byla to Velryba a ptala se: 
Nemáš hlad? V ledničce jsou ryby a rybí tuk, můžeš si vzít. 
Děkuji, řekl Jonáš, na tohle nemám zrovna chuť. 
No prosím, řekla Velryba, až budeš mít chuť, tak si vezmi, a teď běž spát, ráno Tě naučím plavat. 
A opravdu, ráno Velryba otevřela pusu a pak se celá potopila, byla hned plná vody a Jonáš křičel brrr, to je studená voda, ale nebylo mu to nic platné. 
A tak se utřel ručníkem a cvičil podle rádia, aby se zahřál, a protože měl hlad, jedl ryby s rybím tukem, za pár dní mu docela zachutnaly, ba ani studená voda mu nevadila, naopak, dával si nahoře sprchu, kterou má Velryba na hlavě. 
A tak se stal docela jiným chlapíkem, byl o hlavu větší a dvakrát těžší než na začátku, nevadil mu ani ten nejstudenější vítr, a protože jedl hodně ryb, měl kosti samý fosfor, který hezky svítil. 
Víš co, Jonáši, řekla mu jednou Velryba, poplujeme k babičce, myslím, že to stačí. 
A tak pluli domů, a když tam připluli, byli všichni jako u vyjevení. 
Tohle přece není Jonáš, ta naše malá chudinka, říkala babička i tatínek i maminka i teta Klotylda. 
Jsem to já, řekl Jonáš, jenomže už nejsem žádná chudinka. 
Koupila bych Ti na přivítanou větrové bonbóny, řekla teta Klotylda, ale víš, co se posledně stalo. 
Cha, řekl Jonáš a spolkl pět sáčků větrových bonbónů najednou, a když otevřel pusu, lítala teta Klotylda čtrnáct dní ve vzduchu. 
A Jonáš se rozloučil s Velrybou, poděkoval jí a stal se strážníkem na křižovatce, nikdy ho nezábly nohy, ani když byly ty největší mrazy, a v noci svítil jako neónová reklama a všichni řidiči si ho velice pochvalovali, zvláště v mlze, a měli ho rádi, znali ho jménem a říkali: 
Jo, náš Jonáš!

Zdroj: www.abatar.cz