Jarní pohádka o Vendulce a Hráškovi

zobrazeno 66×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.43

Bylo jaro, sluníčko teple hřálo, vzduch voněl, ptáci zpívali, Vendulka se tolik těšila na prázdniny k tetě Růžence a strýci Pavlovi... teď ale sedí u stolu a smutně se dívá do talíře s hrachovou kaší. Maminka hrachovou kaši nevaří, Vendulka ani neví, jak chutná. Uzené maso na kraji talíře krásně vonělo, do toho nemusel Vendulku nikdo pobízet, ale hrachová kaše se jí nelíbila ani trošku. Jak to ale říkala maminka, když se s Vendulkou loučila? Řekla, že má být Vendulka hodná, má pěkně poslouchat a … no ano: má všechno sníst a nevybírat si v jídle. Teta Růženka a strýc Pavel nemají děti a nejsou zvyklí na žádné zlobení.

„Tady to není jako u nás doma“, myslí si Vendulka, „my máme maminku, tatínka, Pavlíka, Anežku, Jirku a mne. U nás se stále něco děje, stále někdo mluví, volá, směje se – a tady je ticho. Ale takové pěkné ticho.“

Vendulčiny oči se sklonily zpět k plnému talíři. Už ani neměla hlad, před chvílí jedla hustou zeleninovou polévku, teta vaří takovou dobrou. Co s tou kaší? Vendulka opatrně nabrala na krajíček lžičky, odvážně ochutnala … a bezradně lžičku odložila. Nebyla vybíravá, ale hrachovou kaši opravdu sníst nemohla.

„Maminka řekla všechno sníst. Jak to mám ale udělat? Když to nesním, teta bude jistě smutná, za chvíli se vrátí od babičky Pekárkové a uvidí tu plný talíř. Co jen řekne? Teta se nikdy nezlobí, jen se tak smutně podívá...“

Vendulka nechtěla, aby byla teta Růženka kvůli ní smutná. Ale jak to udělat? Co kdyby tak tu kaši někam schovala! Ale kam? Teta by ji přece všude našla. Vendulku něco napadlo – a nebyl to vůbec dobrý nápad – Vendulka totiž vymyslela, že kaši spláchne do záchodu. Na to by přece nikdo nepřišel a teta by nebyla smutná, že Vendulka kaši nesnědla! Vendulka vykoukla z okna, ne, teta se ještě nevrací. Tak tedy rychle! Ale stalo se něco, co Vendulku přinutilo sednout si zpět ke stolu: Když totiž natáhla ruce pro talíř, uviděla krásného malého mužíčka, jak vší silou talíř drží, aby zůstal na stole. Vendulka na vše zapomněla a cítila jen velikou radost, že mužíčka vidí, byl tak líbezný, že se Vendulka začala usmívat. Trvalo to pouze malou chvilku, ale Vendulce připadalo, jako by s Hráškem, jak se mužíček jmenoval, rozprávěla celé hodiny. Neslyšela slova, Hrášek jí ukazoval obrazy. Ale jaké obrazy! Vendulka spatřila velké pole, na které lidé vyseli hrách. Zvláštní věc: Vendulka mohla vidět i pod hlínu, byla tam jedna malá hrachová kulička vedla druhé. Bytostníček Hrášek chodil mezi nimi a každou pěkně pohladil. Ale co to je kolem těch kuliček? Vendulce se nejprve zdálo, že je to jen barevné proudění, ale čím déle se dívala, tím viděla více maličkých bytůstek. Hemžily se kolem hrášků jako mravenci v mraveništi, Vendulka musela dávat dobrý pozor, aby poznala, co kdo z těch maličkých právě dělá: někteří protahovali malinkaté klíčky, jiní k nim z půdy přiváděli vodu, jiní před klíčky rozhrnovali půdu.

 

Vendulka ani nestačila vše sledovat. Často viděla klíčit semínka, ale semínko vždy přece vyklíčilo samo.

„Samo? Samo?“ volali všichni ti maličcí a smáli se na Vendulku.

„Vendulko,“ ozval se Hrášek, „vy lidé už vůbec nevíte, kdo všechno spolu s vámi pracuje. Myslíte si, že zasejete a ono už to roste samo. Ale tak to není, kdepak! Viděla jsi, kolik práce máme jen s tím, než hrách vyklíčí – a co teprve než vyroste, vykvete, uzraje. A když potom hrách sklidíte, máme radost, že vy máte radost. Ale...“ Hráškovi se náhle stáhly drobné rty a v očích se zaleskly slzičky, "... ale Vendulko, nikdo z lidí, kteří jezdí kombajnem po poli, si na nás ani nevzpomene. Nikdo nám nepoděkuje a nedá nám požehnání. A my se na to všichni tak těšíme.“

Vendulce bylo Hráška moc líto, nejraději by ho vzala do náručí a pochovala jako panenku. Ale Hrášek se už opět usmíval:

„Vendulko, víš, co je moc pěkné? Když vy lidé děkujete Stvořiteli za jídlo, to se pak i k nám dostane Jeho zářivá síla. Někdy nás ta krásná síla přitáhne a my se přijdeme podívat, jak vám chutná.“

Vendulka se zastyděla:

„Víš, Hrášku, já mám moc ráda hrách, když je čerstvý, zelený, ale ta kaše... nezlobíš se?“

Hrášek byl náhle přísný: „Vendulko, ale nevyhodíš ji, že ne?! Nejen že dá všechno moc práce, ale víš, na světě je moc a moc holčiček, co nemají vůbec nic k jídlu, jídlem se nesmí plýtvat.“

 „Když, když já jsem jen nechtěla, aby byla teta Růženka smutná. Hrášku, nikdy to neudělám, žádné jídlo zbytečně nevyhodím,“ slíbila Vendulka.

Hrášek vesele hopsal po stole – takovou měl z Vendulčiny proměny radost. 

Vendulka Hráška už nikdy neviděla, ale na svůj slib nezapomněla, ani když se stala dospělou.

Teď se, děti, asi zeptáte, co teta Růženka? Byla smutná, že Vendulka nechala na stole plný talíř? Ale ne, nebyla. Vendulka se tetě pěkně omluvila. Řekla, že se snažila, ale že tu hrachovou kaši sníst nemůže. Teta se jen usmála, že to vůbec nevadí, strýc Pavel kaši jistě rád dojí. A skutečně: strýc Pavel, když přišel z práce, snědl svůj oběd a ptal se, jestli ještě nezbyla kaše, že by si rád přidal. To měl Hrášek jistě velkou radost. Když pak Vendulka tetě Růžence pomáhala sít semínka do sluníčkem vyhřátých záhonků, myslela na všechny ty maličké bytůstky - kolik jen budou mít práce.

„Bytostníčci, děkuji, že nám tolik pomáháte. Jste moc hodní, mám vás ráda,“ šeptala Vendulka a představovala si, jak se asi maličcí usmívají. A oni se opravdu usmívali.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/jarni-pohadka-o-vendulce-a-hraskovi/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight