Jak žáby zajícům zvedly hlavy

Nastaly nedobré časy pro všechny zajíce. Nebylo dne, aby je v polích lidé neobklíčili a neposlali jim do kožichů hustý déšť broků. A na tom ještě nebylo dost. Desítky psů štvaly nešťastné ušáky, a kde se lovec minul ranou, tam zlé dílo dokončil pes. 
Mezi zajíci zavládl strach a hrůza. Hlavy jim zoufalstvím poklesly, nevěděli, co si počít. Každého stínu se lekali a nepatrné šustnutí způsobilo, že brali do zaječích. 
„Nám už nezbývá nic jiného, než se jít utopit,“ hořekovali zajíci. „Jaký my to máme hrozný život! Jsme nejbědnější mezi všemi zvířaty na světě a nejlépe nám bude, když všechno ukončíme.“ 
Dali hlavy dohromady a rozhodli se v zoufalství, že všichni skočí do rybníka a tam svůj strach i život utopí. 
A tak jednou časně ráno, kdy lidé byli ještě v hajanech, zajíci se rozběhli k rybníku. Běželi, jako by je honili všichni psi z vesnice, jako by závodili, kdo z nich první skočí do vody. Už byli blízko, slyšeli zřetelné kuňkání žab, viděli břeh rybníka a v tu chvíli kuňkalky zmlkly a vystrašené zaječím dupotem jedna přes druhou naskákaly ve velkém zmatku do rybníka. Zajíci se překvapením zastavili. A první ušák se dal do smíchu, po něm druhý, třetí a další, a ve chvíli bylo u rybníka veselo. 
„Kdo by si byl pomyslel,“ řekl nejchytřejší zajíc, „že má ještě někdo jiný větší strach než my.“ 
„Máš pravdu,“ souhlasili zajíci a zvedli své dosud pokleslé hlavy. „Viděli jsme přece kuňkalky, jak se před námi poschovávaly do rákosí. Přece jenom nejsme největší strašpytlové. Ještě tu jsou žáby, které se nás bojí, a tak jsou na tom dokonce hůře než my. A proč bychom měli utíkat z tohoto světa?“ 
Neutekli, vydrželi a dobře udělali.