Jak vodníka píchlo u srdce

zobrazeno 22×

Vložil(a): jitkamety, 7. 3. 2016 15.31

Vodníci jsou prý jen v pohádkách. Nevěřte tomu. Jeden takový žije u kraborovického rybníka a jmenuje se Kraboráček.
A umí číst.
Totiž to bylo tak. Kdysi dávno chodíval pan řídící učitel Brtek s dětmi k rybníku a ukazoval jim květiny. Děti si také s sebou braly slabikáře, aby si v nich četly. Kraboráček se schovával v rákosí a poslouchal. Jaké bylo jeho překvapení, když tam jeden nepozorný žáček slabikář zapomněl. Kraboráček si ho nejprve jen prohlížel, potom si zkusil opakovat písmena, pak slabiky a nakonec uměl celá slova. Od těch dob četl, na co přišel. Nápisy ve výlohách obchodů, když si jel do městečka nakoupit, tabulky na plotech zahrádek, třeba Pozor, zlý pes!, nebo značky automobilů, které občas projely Kraborovicemi. Někdy se položil na hladinu svého rybníka, pozoroval mraky a říkal si:
„Támhleten vypadá jako nabubřelé b, ten vedle jako em maminky malé Michalky, jé, a tenhle je zase celé celičké cé.“
Kdybyste jen věděli, jak ho čtení bavilo.
Docela nedávno šli kolem rybníka Verunka a Josífek. Táhli vozík vrchovatě naložený pěkně složenými starými novinami. Vezli je do sběru.
„To by bylo počteníčko,“ zaradoval se Kraboráček.
 A hned se mu zajiskřilo v očích. Sáhl pod pařez, vytáhl štičku Ptičku, foukl jí do ploutví, až z ní bylo polínko tak natřikrát do kamen a šup s ním na cestu. Josífek zakopl, to dá rozum. Ale kdyby se aspoň pustil vozíku, to on ne, překlopil ho na sebe, noviny se rozsypaly, však mu Verunka dobře radila, aby je převázal provázkem. Jenže znáte Josífka, má vlastní rozum. Kraboráček foukl podruhé a papíry vzlétly jak hejno racků.
A jako na zlost, objevil se tu nový pan starosta Vaněk. Bez toho to byl on, kdo ještě jako malý prvňáček zapomněl u kraborovického rybníka ten slabikář.
„No tohle! Takový nepořádek! A v naší obci!“ rámusel a rámusel, až Verunce vyhrkly slzy. Ona za to přece nemohla. To se tak někdy stává, že člověk zakopne. Proč hned ty hromy a blesky?
„Ajaj, ouvej,“ zašeptal potichu Kraboráček, když se noviny snesly na hladinu rybníka. Píchlo ho u srdce a celý se začervenal. „Já opravdu nerad. Verunka s Josífkem si nezaslouží, aby dopláceli na moji zlomyslnost. Jak já to jen ale napravím? Musím jim udělat nějakou radost.“
A udělal. Celou noc skládal z novinových stránek lodičky a když šly druhý den děti do školy, uviděly, jak si vlnky s lodičkami pohrávají, jak je honí sem a tam. Byly jich stovky, a tisíce, a děti se sbíhaly a měly z toho ohromnou legraci.
Slečně učitelce Míle vrtalo hlavou, že nikdo nepřišel na vyučování.
„Hm, hm, to je divné,“ říkala si a vydala se své žáky hledat. Našla je u rybníka a byla tak překvapená a tak okouzlená, že se rozhodla:
„Děti, když bude hezky, budeme se sem chodit učit. A začneme hned. Sedněte si do trávy a připravte si čítanky.“
Další den Kraboráček pochopitelně lodičky uklidil. Rozložil je a listy pěkně uhladil, vždyť kolik je v nich krásných písmenek, slov a vět. A od té doby také potají sleduje slečnu učitelku Mílu, jak žákům vypráví o květinách, o českém jazyku a tak vůbec.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight