Jak táta Bukur nakrmil svých sto dětí

zobrazeno 61×

Vložil(a): jitkamety, 26. 5. 2016 17.50

Stalo se nestalo, bylo nebylo, jednou ovšem být muselo, protože kdyby se nikdy nebylo stalo, co bychom si dnes vyprávěli? A pohádky jsou na světě k tomu, aby je každý znal a vyprávěl je dál.
Byl nebyl, žil kdysi jeden muž, jmenoval se Bukur, a jak má někdo obě ruce levé, tenhle Bukur Vám snad měl dvě pravičky, všechno mu totiž pod rukama jen hrálo a jen kvetlo. A když se Bukur oženil a přivedl si domů Maru a ona s sebou přinesla, co sama uměla, nenašli jste kraj krajem pěknější chalupu a hospodářství než právě u těch dvou. Jenže není zimy bez mrazu a člověka bez trápení! Čas běží a ta Bukurova bíle nalíčená chalupa a Marina zahrádka jak pestře tkaný kobereček se náhle zdají divně začarované. Všude vymeteno, nikde smítko, a to ticho ..... nikde hlásek! Už aby tu někdo byl a zakřičel a zadupal a nanosil přes práh bláta a kdeco polámal a porozházel, co budu povídat, však to dobře znáte.
Řeknu jenom tolik, že to nadělení u Bukura a Mary uhodilo znenadání, tak zčistajasna jako blesk z modrého nebe, a že milé Maře jedna náruč nestačila.
To jde Bukur takhle jednou popoledni pořídit cosi do sousední vsi a u cesty pár kroků za humny vidí sedět drobného stařečka. Hned poznal, že není zdejší, dal tedy pěkné pozdravení a povídá:
„Máte-li namířeno daleko, dědečku, a chcete-li si vydechnout, sejděte kousek po stráni, v té první chalupě najdete mou ženu. A Mara Vám už poslouží, jak se hostovi sluší.“
„Děkuju Ti, synku, děkuju,“ odvětil stařeček. „Vypadám jako věchýtek, viď, ale nic mě nebolí a nic mi taky neschází. Zato Ty bys mohl skály lámat, a přece pozoruju, že Tě něco trápí. Řekni mi, co to je, a já Ti pomůžu!“
„Řeknu rád, aspoň se mně uleví,“ posteskl si Bukur, „však mě to hryže jako zlá nemoc. Víte, dědečku, strašně se trápím, že nemáme děti.“
„Budeš je mít!“ řekl stařeček. „A co si přeješ ještě? Můžu Ti splnit tři přání.“
„Děti, dědečku,“ povídá Bukur, „mně namouduši nic jiného nechybí!“
„Chlapče, chlapče, rozmysli si to pořádně! Ptám se Tě potřetí a naposled. Co ještě by sis přál?“
A Bukur zavýskl a vyhodil čepici nad hlavu:
„Děti a zase děti, ať je jich chalupa plná!“
V tom se překvapeně zarazil: čepici drží v ruce, stařeček u cesty nesedí a kolem dokola nikde živáčka.
„Trápím se, kudy chodím,“ pomyslel si Bukur, „a teď mě z toho chytlo mámení.“
Pokrčil rameny, šel dál, ale nohy měl jako svázané. I zastavil se a ohlédl, pak se na podpatku otočil a běžel horempádem zpátky. Už ze stráně viděl, že chalupu nepoznává.
Jako by se celá hýbala a natřásala a seděla jako kvočna nad kuřaty, a toho hemžení po dvoře a na zahrádce a toho křiku, halasu a brebentění! Mara se smála a plakala a nevěděla kam dřív skočit, a když večer s Bukurem konečně děti spočítali a to našli čtyři na špejchárku a tři mrňata za komínem ..... , napočítali jich rovných sto.
„Tatí, tatí,“ volaly děti každé ráno, jak jen stačily otevřít oči. Ta sladká písnička však brzo zhořkla.
Dej jim najíst, táto Bukure, když nemáš co! Špejchárek je dávno vymetený, kdeco jsi rozprodal, aby bylo na kaši, zbývá Ti už jen ta střecha nad hlavou.
I sbalil si Bukur poutničkou mošnu a povídá Maře:
„Přál jsem si plnou chalupu dětí, a to bych se na to podíval, abych pro ně teď nenašel dost živobytí!“
„Jdi, táto Bukure, jdi hledat,“ objala ho Mara. „A pamatuj, že za těch sto hlaviček musíš mít důvtipu a za sto párů rukou, které samy ještě nemohou, patřičně síly.“
Po dlouhém putování dorazil Bukur jednou vpodvečer k salaši pod hlubokým lesem. V košáru mohlo být pár tisíc ovcí a v boudě kolem ohniště sedělo dvanáct pastýřů.
Přistrčili poutníkovi třínožku, a jak už to bývá, slovo dalo slovo. Když Bukur vypověděl, co hledá a co dosud nenašel, řekli mu na oplátku pastýři, že u nich by všeho bylo bohatě, pastvy i nejlepších ovcí, jen kdyby nebylo té dračí stvůry, která jim každou noc ukradne tři nejkrásnější ovce ze stáda.
„A to se drakovi nemůžete postavit?“ podivil se Bukur.
„Nemůžeme,“ odpověděli pastýři, „on tvrdí, že v tomhle kousku kraje to takhle chodí už od jeho praděda. A každý to tak u nás pamatuje.“
„Jakživ jsem neslyšel, že by někde mělo platit dračí právo,“ povídá Bukur. „Pokud se Vám to nepříčí, pozeptám se toho draka sám. Dohodněme se, co mi dáte, jestli Vás té metly zbavím!“
Pastýři nabídli třetinu svých ovcí, a když bylo všechno dojednáno a když to dobře zajedli a pohárkem i zapili, vydal se Bukur do košáru na číhanou.
Kolem půlnoci to zarachotilo a přihnal se drak. Hrnul se rovnou mezi ovce, ale Bukur na něho křikl:
„Hej Ty tam, pomalu, copak tu pohledáváš?“
Drak se rozchechtal na celé kolo:
„A kdopak jsi, že se mi odvažuješ vstupovat do cesty?“
„Jsem Bukur, co skály láme a síly má za sto, tos o mně ještě neslyšel? A když jsem se Ti představil, tak Ti taky povím, co se mně na Tobě nelíbí. Hrneš se do košáru, jako by Ti patřil!“
„Nono,“ povídá drak, „dej si pozor, nejsem zvyklý, aby se mnou někdo takhle mluvil! A jestli je pravda, co říkáš, pojď, změříme se!“
„Proč ne. Zkusme, kdo z nás dřív vymačká z kamene vodu!“
Drak popadl velký kus kamene a drtil ho v ruce, dokud ho nerozdrtil napadrť, ale neukápla z něho ani kapka.
Bukur zatím vyndal z mošny hroudu tvarohu, a jak ji začal mačkat, už mu mezi prsty tekla syrovátka.
Rozesmál se na celé kolo:
„Tak vidíš, draku, tomuhle já říkám síla!“
Drak zbledl jako ten kus tvarohu, zavrtěl hlavou a najednou povídá:
„Víš Ty co? Má matka už dávno hledá silného čeledína. Pojď k nám na rok do služby!“
„Dobrá,“ řekl Bukur, „a co mi za tu službu dáš?“
„Dostaneš pytel zlaťáků. Je Ti to málo?“
„Záleží na tom, jak dlouho trvá ten Tvůj rok.“
„Tři dny,“ povídá drak.
„Celé tři dny? Potom je pytel zlaťáků opravdu málo. Dej ještě přívažek. Ovcí na tomhle košáru se odedneška nedotkneš!“
„Poslyš,“ povídá drak, „nejsi Ty nějak moc mazaný?“
„Na hlavu padlý zrovna nejsem,“ řekl Bukur, „a kdybych byl, to by Ti stálo za to najímat si mě do služby? Já Ti chci sloužit poctivě!“
A tak jednali, až si nakonec plácli:
„Laciný zrovna nejsi,“ povídá drak, „ale neboj se, moje máti si na Tebe už posvítí!“
Bukur pak zašel za pastýři do boudy a pověděl jim co a jak. Požádal je, aby ovce, které mu za jeho pomoc dluhují, hnali hned zítra ráno dolů z hor a odvedli je až k němu do vesnice, jinak by děti pomřely hladem. Pastýři na to přistoupili a rádi splnili, co slíbili.
Když Bukur s drakem dorazili k dračí skále, stará dračice právě chystala tři vědra vroucí vody, aby opařila ovce, které jí syn měl přinést. Černě se mračila, když ho viděla přicházet s prázdnou, a vztekle zasvítila očima, když vyslechla, kdo je ten nový čeledín.
„Chtěl jsi službu, budeš ji tedy mít,“ povídá Bukurovi, „však já si Tě vyzkouším.“ A otočila se k synovi:
„No tak, popadni kyj, změříte se mi ještě jednou!“
Drak vzal kyj, mrštil jím na míli daleko a řekl Bukurovi:
„Půjdeš se mnou. Až kyj najdeme, bude řada na Tobě, to jsem zvědav, co svedeš s mým kyjem!“
„Dobrá,“ povídá Bukur, „ale to si musíme vzít s sebou jídla ještě na pozítří, jinak Ti nemám co ukazovat.“
Nabrali si všeho vrchovatě a vydali se hledat kyj. Když ho našli, Bukur se už sotva držel na nohou. I sedl si na kyj, dal se do jídla a seděl, jako by nikdy nechtěl vstávat.
„Co to děláš, Bukure, přešla Tě chuť hodit si dračím kyjem?“
„Ale nepřešla, draku, neměj strach. Musím jen chvilku počkat. Zrovna vyšel měsíc. Podívej, je pěkně kulatý, vypadá jako miska. Hodím a kousek se ho odštípne! A taky by mohl Tvůj kyj na měsíci zůstat. Abys věděl, můj bratr je tam kovářem, a jestli kyj chytí, už si ho nechá!“
A Bukur vstal a chystal se uchopit kyj.
„Počkej,“ zhrozil se drak, „takovou škodu nám nedělej! To radši hodím za Tebe sám.“
A drak vzal kyj a hodil ho zpátky domů.
Tak Bukurovi skončil první den dračí služby.
„Tisíc láteř,“ vztekala se večer stará dračice, „mít ve stavení takové nebezpečné chlapisko! Ty jsi snad, synku, pytlem praštěný, žes mi ho přivedl domů!“
I poslala druhý den ráno Bukura se synem pro vodu. Každý musel vzít obrovskou buvolí kůži sešitou do měchu, jinak se v dračím domě voda nenosila. Došli ke studni, obě kůže naplnili vodou, drak jednu popadl a chtěl jít zpátky. Bukur ho zarazil:
„Nebudu se dennodenně takhle tahat s vodou. Když už Ti sloužím, chci Ti sloužit poctivě.“
A Bukur vytáhl zpod opasku nůž a začal jím rozrývat zemi kolem studny.
„Co to děláš?“
„Co bych dělal? Vyrýpnu celou studnu a donesu ji domů naráz.“
„Opovaž se ničit nám naši studnu,“ dopálil se drak, „tu stavěl ještě můj pradědeček! Ukaž, odnesu radši ten měch za Tebe.“
„Jak myslíš, draku,“ povídá Bukur, „ale ne abys mi někdy vyčítal, že jsem Ti sloužil špatně!“
A tak měl Bukur druhý den dračí služby za sebou.
Staré dračici šla z toho večer hlava kolem a synovi div oči nevyškrábala:
„Sám čert Ti napískal tohohle Bukura! Měříš se s ním, měříš, a nikdy se nezměříš! Za co mu vlastně budeme platit?“
I poslala třetího dne syna s čeledínem do lesa na dříví. Drak vyrval ze země mohutný strom i s kořeny a chystal se s ním domů. Bukur si klidně seděl a svazoval jeden šlahoun psího vína s druhým. Drak na něj kouká, propánakrále, Bukur už svázal pořádný provaz, copak s ním asi vyvede?
„Co to děláš, Bukure?“
„Co bych dělal? Nejsem přece blázen, abych běžel domů s otýpkou chrastí. Svážu si najednou celý les, abys věděl, že Ti sloužím poctivě.“
„To by tak scházelo,“ rozkatil se drak, „vytrhat nám celý náš les! Dej pokoj, odnesu ten strom za Tebe!“
A drak si hodil na každé rameno jeden strom, jen hekal a supěl pod tou tíhou, a Bukur si za ním polehoučku vykračoval.
Tak skončil třetí den Bukurovy služby a dračí rok se měl naplnit.
Po večeři se stará dračice zachmuřila jako mračno před bouřkou a řekla synovi:
„Jestli to chlapisko od nás odejde živé, to abychom potom hanbou nos ze stavení nevystrčili! Až usne, přikradeš se k němu a praštíš ho kyjem do čela, slyšels? A to Ti povídám hlupáku, rovnou do čela, aby se už ráno neprobudil! Jednou jsi ho seim přivedl, tak ho taky zprovodíš ze světa!“
Ale Bukur dobře věděl, kdy má poslouchat staré dračici pod okny, a tak tam stál i v téhle chvíli. Posunul si zvesela čepici na stranu a zašeptal do tmy:
„Děti moje, ženo má, už se vidím doma! Jenom jak teď vymyslím, komu ty zlaťáky naložit na hřbet!“
Šel dovnitř, položil na postel špalek, přikryl ho svým kabátem a sám si ustlal pod postelí.
O půlnoci se do světnice připlížil drak, udeřil mocně kyjem do špalku, Bukur pod postelí zavzdychal, drak se rozpřáhl, udeřil ještě dvakrát a zmizel.
„Tak co, udělals, jak jsem Ti přikázala?“ optala se syna stará dračice.
„Je po něm,“ prohlásil drak. „Bacil jsem ho třikrát, nejdřív vzdychnul a pak už bylo ticho.“
I šli drak s dračicí spokojeně spát.
Ráno se Bukur protáhl a zíval ještě, když vyšel na zápraží.
Drak zbledl a stará dračice málem celá vzteky zčernala.
„Jakpak ses dnes vyspal, Bukure' povídá za chvilku.
„Děkuju za optání, hospodyně, ušlo to. Jen kdybyste ty blechy neměli! Jedna mě štípla zrovna o půlnoci třikrát do čela.“
Stará dračice polkla, až to v ní zabublalo.
„Poslyš,“ povídá Bukurovi, „ten rok sis odsloužil a sloužil jsi jaksepatří. Syn Ti dá za Tvou službu ten pytel zlaťáků. Hoď si ho na rameno, jdi domů a ve zdraví si ho užij.“
Bukur spráskl ruce:
„Hospodyně, hospodyně, jedním slovem mě vychvalujete a druhým mě ze služby vypovídáte, já Vám nerozumím! Když jsem se osvědčil, proč si mě nenecháte ještě tři roky! Považte sami, za pytel zlaťáků toho pro stovku dětí moc nepořídím. Rád Vám budu sloužit! Ještě aspoň rok!“
Pobledlý drak na to povídá:
„Bukure, dáme Ti tři pytle zlaťáků, ale hoď si je na rameno a jdi a nech nás na pokoji!“
Ale ani teď s Bukurem nepořídil:
„To nemyslíš vážně, draku, dávat mi zadarmo tři pytle zlaťáků! Ty nevíš, že já sloužím poctivě? Za tři pytle zlaťáků Ti tu zůstanu aspoň půl roku! Copak Vy už čeledína nepotřebujete?“
„Nikoho do služby už nepotřebujeme, Bukure, pochop to! A vyhov nám a odejdi, dáme Ti za to třikrát tři pytle zlaťáků,“ prohlásila stará dračice.
Bukur se zamyslel:
„No dobrá, co s Vámi mám dělat, když říkáte, že nikoho nepotřebujete. Já tedy půjdu a hned v téhle chvíli, ale pod jednou podmínkou. Drak si ty pytle naloží na hřbet a odnese mi je až domů!“
Na tom se konečně sjednali. Drak si hodil na záda třikrát tři pytle zlaťáků svázané v jednom velikém ranci a bez odkladu vyrazili na cestu.
Bukur šel vpředu a drak se dřel za ním. Supěl a funěl pod tou tíhou, a kdykoli vydechl, udělal se vítr a Bukura to popohnalo dopředu, a kdykoli drak mohutně vdechl, přitáhl Bukura svým dechem zpátky. Šli a šli a drakovi to bylo hrozně divné. I zabekal a ztěžka povídá:
„Co to děláš, Bukure? Proč pořád utíkáš dopředu a honem se zas vracíš?“
Bukur rozzlobeně odpověděl:
„Co se tak ptáš, tos na to nepřišel sám? Spěchám domů, vždycky se rozeběhnu, ale vidím, že Ty mi nestačíš, tak rychle běžím zase zpátky. A už mě to nebaví! Jestli nepřidáš, budu Ti muset jednu vrazit, aby ses naučil pořádně chodit!“
Drak ustrašeně zafuněl:
„To nedělej, Bukure, uvidíš, já hnedka přidám do kroku!“
Přidal a dřel se, až se z něho kouřilo, a Bukur si jenom polehoučku poskakoval sem a tam.
A už jsou na stráni a Bukur poznává svou chalupu: chuděrka kvočna, celá nám vypelichala, i šešulku má nakřivo, to jak jí z toho nadělení padá komín!
První kluk za humny seskočil se stromu:
„Tatí, Ty ses nám vrátil!“
A už to začalo:
„Tatí!“ a „Tatí!“ a „Mami, táta se vrací!“
Toho halasu a křiku a lomozu:
„Tatí, my máme hlad!“ a „Tatí, cos přinesl?“
A deset kluků už leze přes plot a deset holčiček za nimi, dvacet jich vybíhá z chalupy, třicet děcek se vynořilo na sadu a Mara pláče a směje se, co Vám budu povídat, jak se vítá táta z dlouhého putování, jenže těch Bukurových děcek byla rovná stovka a hladu měly jako smečka vlčat, tak si to radši představte sami!
Drak z toho vřískotu div neohluchl, zděšeně couvl a ptá se Bukura:
„Proč ty děti tak křičí, propánakrále, a copak to po Tobě chtějí?“
„Nechtěl jsem Ti to říkat,“ povídá Bukur, „ale když se ptáš ..... Dostaly chuť na dračí pečínku!“
Drak zbledl jako kus tvarohu, shodil pytle na zem a byl tentam, cestou še za ním jen zaprášilo.
A to Vám povím, že těch sto děcek se ještě ten večer poprvé v životě dosyta najedlo a že od té doby žádné z nich už nevědělo, co je hlad.
Žili potom ještě dlouho, Bukur s Marou, a žili si šťastně. A jestli umřeli, nermuťte se hned tolik, vždyť v těch svých dětech a v dětech svých dětí žili zas dál. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight