Jak Starý Fric prohrál sázku

zobrazeno 35×

Vložil(a): dáša, 16. 2. 2016 15.59

J ednoho večera seděli Starý Fric [pozn1] a jeho polní maršálek u vína a povídali si tu o tom, tu o onom, až došla řeč na ženskou upovídanost. „Může být, že většinou je to pravda,“ řekl Starý Fric: „že nedokážou držet jazyk za zuby, ale jsou i výjimky! Vsadím deset tisíc tolarů, že moje žena tajemství, které ji někdo svěří, nevyzradí, že slib dodrží.“ „Já vsázím deset tisíc tolarů,“ odvětil polní maršálek: „že ani sama naše nejvznešenější královna nedokáže mlčet!“ Sázka byla uzavřena a maršálek odešel.

 ruhého dne šel maršálek kolem osmé či deváté, flintu na zádech, ale bez psa, před městské hradby, aby popřemýšlel, jak by to zaonačil a královskou sázku vyhrál. Mezitím přišel k jezeru, ze kterého se vzneslo hejno kachen, tak pohotově přiložil pušku, zacílil a prásk! Vyšla rána a kačer, který hejno vedl, se zřítil do vody. Jak ale toho ptáka dostat z vody, když sebou nemá psa? Jak se tak bezradně rozhlížel, uviděl na břehu dívku, která tam pásla husy. „Dítě,“ řekl jí a kývnul, aby přišla blíž: „tady máš tolar, vlez do vody a přines mi toho kačera.“ Dívka vzala peníz, bez zaváhání si sundala šaty, šla do jezera a přinesla zastřeleného kačera. Protože měla krásnou postavu a byla dost velká na to, aby se mohla vdávat, řekl jí: „Přijď zítra večer za mnou do města, bude to tvoje štěstí.“ Dívka mu poděkovala za tolar a slíbila, že přijde.

 aršálek se vrátil zpět do města a věnoval se povinnostem, které na královském dvoře měl, ale při tom se tvářil zamyšleně a zachmuřeně, často si dal hlavu do dlaní jako někdo, kdo má těžké a hluboké myšlenky, které ho znepokojují. Královna si jeho podivného chování všimnula a zvědavě se zeptala: „Copak je vám, polní maršálku? Vypadáte tak ustaraně.“ „Ale nic, královská Výsosti,“ odvětil ten lišák: „nic mi nechybí.“ Díky tomu byla královna ještě zvědavější a tlačila na něho tak dlouho, až ho přiměla k řeči, ale před tím mu musela přísahat, že v té věci bude držet jazyk za zuby.

 aní královno,“ začal: „dnes se mi stalo něco podivného! Můj ptačí pes [pozn2] mi tak učaroval, že kdybych nebyl tak starý, tak si ho vezmu sám za ženu, ale ožením ho s nějakým statným vojákem!“ „Tak hrozným hříchem se snad neproviníte!“ zvolala královna zděšeně, ale maršálek odvětil: „S tím se už nedá nic dělat, zítra večer pořádám velkou hostinu, které se musí zúčastnit všichni nezadaní desátníci a praporečníci, rotmistři a seržanti, kapitáni a plukovníci i majoři, jeden z nich dostane mého ptačího psa za ženu.“ Královna se pokusila ještě jednou, aby ho od tak bohaprázdného záměru odvrátila, ale její řeč nic nepomohla, maršálek jí ukázal zlostně záda a odešel.

 rálovna dokázala mlčet celé dvě hodiny, ale pak ji to tížilo u srdce a vysypala to svojí komorné, potom, co jí tato svatosvatě přísahala, že o maršálově hříšném plánu nikomu neřekne. Avšak komorná už nějaký čas házela očima po jednom vachmistrovi, bála se tedy, že by jí maršálův ptačí pes mohl zhatit její plán, a proto vzala svého nejmilejšího pod přísahu, že se bude mít na pozoru, aby se za toho psa neoženil. Vachmistr to vyprávěl šikovatelům a praporečníkům, ti to zanesli mezi poručíky a odtud se ten příběh dostal přes kapitány až k majorům a plukovníkům, a ta píseň končila tím, že když maršálek pořádal hostinu a v přítomnosti krále řekl, že má jednoho překrásného ptačího psa, kterého by si sám namlouval, kdyby nebyl tak starý, a proto ho chce dát jednomu z pánů za ženu, tu všichni jednohlasně křičeli, že ne, že děkují za tu čest, jak by si mohl vzít na svědomí takových hřích, že oni to tedy nikdy neudělají.

 enom ten desátník, který seděl docela vzadu, byl jiného mínění, vstal a řekl: „Co je dobré pro maršála, to bude pro mne trojnásob dobré.“ Sotva to dořekl, tu otevřel maršálek dveře a dovnitř vešla překrásná dívka. Když pánové pannu uviděli, slípali plukovnici majorům a majoři kapitánům, co jim to namluvili, a kapitáni peskovali poručíky a praporečníky a oni se vrhli na šikovatele a seržanta; největší díl dostal vachmistr. Ten se ale obhajoval a odvolával se na svoji nevěstu, a když tuto zavolali dovnitř, vypověděla, že jí takový strach nahnala královnina řeč, že měla starosti o ženicha.

 eď se měl ke slovu maršálek a vyprávěl, jak to bylo, a Starý Fric musel uznat, že prohrál, a zavolal pokladníka, aby přinesl deset tisíc tolarů. Když pokladník pytel zlata přinesl, polní maršál ho vysypal nevěstě do klína a nyní byli ti plukovníci a seržanti, praporečníci a kapitáni, majoři a poručíci teprve vzteky bez sebe, když viděli, že ptačí pes přinesl kromě své krásy desátníkovi také do manželství pěkné věno.

 i dva se vzali a žili spolu šťastně a spokojeně až do konce svých dní, a pokud neumřeli, žijí dodnes.

Autor: Ulrich Jahn

Zdroj: http://pohadky.org

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight