Jak se stal kůň učitelem počtů

Bylo jedno malé hříbátko, jmenovalo se Bělásek, a to mělo dva kamarády, Filipa a Jakuba. Hráli si spolu na louce za městem, které se jmenovalo Deštník nad Kněžnou, skákali přes potok a závodili, kdo bude první u vrat stáje.
Kluci dýchali jako lokomotivy, ale Bělásek by byl nejraději běžel znovu, vyhazoval zadní nohy do výšky a smál se tak, že se za ním ostatní koně otáčeli.
Čemu se to hříbě pořád řehtá, říkali si pak mezi sebou, ale nakonec přišli na to, že asi ničemu, že se směje jen tak, protože život je veliká švanda, Jakub a Filip jsou nejlepší kluci na světě a svět je zelená louka, plná slunka.
Jenže žádná radost netrvá věčně, jednoho dne řekli velcí koně Běláskovi, tak se připrav, kamaráde, už Ti to končí, příští týden půjdeš do školy.
Cože, řekl Bělásek, škola je přece pro lidi, a ne pro koně, ale to byl omyl, Bělásek toho o světě moc nevěděl, neměl například ani ponětí o tom, že existují různé školy, například škola pro cirkusové koně.
A opravdu, prvního září, zatímco Jakub s Filipem šli do školy, kde bylo plno chlapců a děvčat, Bělásek šel do školy, kde bylo plno koňů a slonů, kočkodanů a paviánů, plameňáků a jiných ptáků, a ti všichni se v té škole učili číst, psát a počítat a taky mluvit, aby rozuměli, co se jim povídá, a mohli odpovídat na otázky. To víte, že to pro ně nebylo nic lehkého, většina slonů huhňala, většina paviánů kňourala, jenom papoušci měli bezvadnou výslovnost a paní učitelka je chválila, kudy chodila. Běláskovi mluvení moc nešlo, říkal plosím ano místo prosím ano a míval kvůli tomu zpočátku plno mrzutostí, zato měl ale jedničku z tanečních hodin, i když se tam učili samé nemoderní věci jako například běhat dokolečka, klekat si na kolena a všelijak se uklánět. Nač nás učí takové nesmysly, myslel si Bělásek a nebyl sám, ostatní koně si to mysleli také, ale o přestávce si tančili stejně po svém, a to měli všichni nejraději, to bylo vždycky ve třídě plno řehotu, dokud nepřišel ředitel ve fraku a s dlouhým bičem. Pak už nesměl nikdo ani hrábnout kopýtkem.
A ředitel se postavil na stupínek, vzal do ruky křídu a řekl, dávejte pozor, jedna a jedna jsou dvě, je Vám to jasné? Opakujte.
A všichni koně opakovali, jedna a jedna jsou dvě, jedna a jedna jsou dvě, jedna a jedna jsou dvě, a opakovali to celé týdny a celé měsíce, až to všem bylo docela jasné.
Tak se Bělásek naučil počítat, ani nevěděl jak.
Pravda, zpočátku byl rád, že počítá sotva do deseti, ale protože byl pilný a měl nadání, počítal za krátký čas tak, že se nad tím pozastavil sám cirkusový školní rada a poslal mu v pololetí čtvrt kila cukru. Ale Běláska netěšily pochvaly ani cukr, Bělásek byl nejsmutnější kůň z celé třídy. Už se nesmál na celé kolo, až ostatní koně otáčeli hlavy, mlčel, měl v očích stesk, vzpomínal na louku za městem a na Filipa s Jakubem a přál si být aspoň kratičkou chvilku s nimi.
Ale protože už nebyl žádným maličkým hříbátkem, věděl, že to není možné, a protože se nechtěl zbytečně trápit, myslel raději na počítání. A tak počítal, co se jenom dalo, školní lavice, parkety a schody, počítal dveře na chodbách, kliky u dveří a klíče v zámcích, a když skončil školu a začal jezdit po světě s cirkusem Zelené slunce, počítal patníky na silnicích, stromy a telegrafní sloupy, počítal domy, mosty a kostelní věže, počítal lidi, skútry a automobily, a netrvalo dlouho, měl spočítáno všechno, co se vůbec spočítat dalo, měl spočítán celý svět, a ne jen spočítán, ale i odpočítán a znásoben a dělen, všechno křížem krážem.
Tak se stal nejlepším počtářem mezi cirkusovými koni, měl zvláštní uznání z Oxfordu a diplom harvardské university, noviny o něm psaly jako o senzaci, vystupoval v televizi i ve filmových týdenících a ředitel cirkusu si ho velice vážil. Také proto, že Bělásek pomáhal slečně pokladní, a když šla na zdravotní dovolenou, vedl celé účetnictví sám.
Ale přitom byl tím nejsmutnějším koněm v cirkusu, byl smutnější než želva a krokodýl, málokdy promluvil a skoro vůbec nejedl. A když mu přece jenom přinesli oves, sedl si a do noci počítal zrnka.
Bělásku, tohle přece nejde, říkal mu ředitel, musíš jíst, jak bys vypadal, byla by Ti vidět žebra, ještě by si diváci mysleli, že Tě trápím hlady, no tak, sněz aspoň trochu jetele, zítra vystupujeme v Deštníku nad Kněžnou, měl bys být fit.
Cože, řekl Bělásek, co jste říkal, kde zítra vystupujeme?
V Deštníku nad Kněžnou, řekl ředitel a Bělásek vyhodil zadníma nohama do výšky, zasmál se a snědl všechen jetel najednou, takže si ředitel pomyslel, tak, a je s ním konec, zbláznil se a máme po senzaci.
A Bělásek se smál, stříhal radostně ušima a v duchu si zpíval tralala, tralala, co asi dělá Filip s Jakubem.
A Filip s Jakubem seděli zrovna ve škole, psali cvičení ze slohu a to cvičení mělo název Moje nejhezčí vzpomínky. A hádejte, o čem oba psali?
Samozřejmě o Běláskovi, o tom, jak skákali přes potok, a o závodech na zelené louce, jenomže v tom cvičení nadělali plno chyb a ostatní chlapci také a děvčata jakbysmet, a paní učitelka se velice zlobila, čistila si brýle a přemýšlela, jak je za ty chyby potrestat, a jak tak přemýšlela, napadlo jí dát dětem za trest hodně těžký příklad z počtů, a tak si vymyslela nejtěžší příklad na světě, takže když šly děti ze školy domů, sotva se vlekly.
Proč se tak vlečete, ptaly se maminky a děti řekly, ale, paní učitelka nám dala tak těžký příklad z počtů, že ho sotva uneseme, a maminky se divily, to snad není možné, ukažte, a děti daly sešity na stůl a maminky se pustily do počítání a počítaly a počítaly, ale s úkolem ne a ne hnout.
Zavolaly tedy tatínky a tatínkové se pustili do počítání, ale ať počítali, jak počítali, úkol vypočítat nemohli.
To nebude samo sebou, řekli si tatínkové, sebrali se a šli za školníkem s fajfkou, ale ten s úkolem taky nehnul, a nehnul s ním ani ředitel školy, což bylo na pováženou. A když přišli všichni, ředitel, školník, tatínkové a maminky, za paní učitelkou, nasadila si paní učitelka brejle a pak počítala a počítala, ale docela marně.
To je pěkná ostuda, myslel si ředitel školy, děti mají mít zítra úkol, a ve městě není nikoho, kdo by ho dovedl vypočítat, takhle to přece nemůžeme nechat, a šel a dal vyhlásit městským rozhlasem, že kdo příklad vypočítá, stane se ve škole učitelem počtů.
Amplióny jsou v každé ulici, na náměstí jsou dokonce dva, slyšelo to tedy celé město a všichni si řekli, že by nemuselo být špatné učit děti, být hezky v teple, když venku prší, a tak si všichni sedli a počítali, Ti, kteří to zkoušeli, i Ti, kteří to teprve chtěli zkusit, a když do města přijel cirkus s Běláskem, bylo všude jako po vymření.
Jenom Filip s Jakubem, kteří se o úkoly nikdy moc nestarali, kteří na ten početní úkol docela zapomněli, jak jen vyběhli ze školy, hráli si daleko za městem na zelených loukách, přeskakovali potok, vzpomínali na Běláska, a když se vraceli, uviděli cirkus, a než bys řekl švec, hledali v plachtě díru, kterou by se dostali dovnitř.
Ale představte si to překvapení, vidí docela prázdný stan, nikde ani človíčka, jenom uprostřed manéže stojí ředitel s hodinkami v ruce a říká, to jsem blázen, za pět minut začínáme, a v cirkuse ani noha, nebudeme přece hrát sami pro sebe.
Jak to, řekne Filip, jsme tady přece my dva, a ředitel se dívá, kdo to mluví a vidí dva malé kluky, zasměje se, posadí je do prázdné lóže, tleskne do dlaní, hudebníci spustí a cirkus začne.
A Filip s Jakubem se dívají na šašky a na slony a na lvy s krotitelem, na lední medvědy, kteří válejí sudy, a také na akrobaty, kteří létají z hrazdy na hrazdu, a Filip tleská a Jakub tleská, mohou se oba utleskat a myslí si„, to naše město je nejspíš padlé na hlavu, všichni zůstanou doma a tady je tolik zvířat, tolik akrobatů, když vtom najednou, zrovna když si tohle říkají, rozhrne se opona a do manéže vejde ředitel s krásným bílým koněm, kůň se ukloní a ředitel řekne, vážení diváci, tohle je kůň, který počítá tak, že svět dosud nic podobného neviděl, má zvláštní uznání z Oxfordu a diplom harvardské university, dávejte prosím, pozor. A pak dává koni příklady a kůň počítá jako jedna malina.
Poslouchej, není Ti ten kůň nějak povědomý, řekne Jakub Filipovi, ale Filip si náhle vzpomene na něco docela jiného, ťukne se do čela a říká, člověče, my přece máme domácí úkol z počtů, docela mi to vypadlo z hlavy, co kdyby nám to vypočítal tenhle kůň, docela mu to jde, a Filip zvedne ruku, hlásí se a ředitel přeruší vystoupení a ptá se, copak bys rád, chlapečku?
My bychom chtěli vědět, jestli ten kůň vypočítá i takový příklad, který mu dáme my, řekne Filip a ředitel se usměje, ale prosím, to je přece samozřejmé, tento kůň vypočítá všechno na světě, jen račte říci, o jaký příklad běží.
A Filip vytáhne z aktovky sešit a řekne příklad a kůň počítá a počítá, je vidět, že to je pěkně těžký příklad, ale nakonec zvedne hlavu a řekne, milý Filipe, je to sto pětadvacet tisíc sedm set osmdesát osm, napiš si to, ať to nezapomeneš, a Filip s Jakubem se dívají jako spadlí z višně, odkud zná ten kůň Filipovo jméno, až Jakub najednou vyskočí a křičí, vždyť je to přece Bělásek, a oba jsou v ten ráz v manéži a Bělásek řehtá jako pominutý, vyhazuje zadní nohy do výšky a kluci poskakují kolem, dávají mu hubičky, a muzikanti nevědí, co mají dělat, ale nakonec spustí slavnostní pochod, protože co jiného mají hrát při takové příležitosti?
A ráno je ve škole poprask, představte si, úkol nemá nikdo jiný nežli Filip s Jakubem, ředitel školy se chytá za hlavu a křičí, co teď, ti dva přece nemohou učit počty, kam by to vedlo, a Filip s Jakubem se ptají, co je, jak to, že máme učit, nevědí totiž vůbec, o čem je řeč, nevědí, co se včera ve městě semlelo, ale teď to slyší, že mají učit počty, a dostanou pořádný strach, leknou se tak, že jdou rovnou do ředitelny a řeknou, prosím, my jsme ten příklad sami nevypočítali, a ředitel si myslí, aha, tady to máme, někdo jim to vypočítal, to jsem si mohl myslet, a kámen mu spadne ze srdce, a tak se tedy zeptá, a kdo byl ten výborný počtář, a Filip řekne, prosím, kůň.
Kdo, křičí ředitel a Filip s Jakubem to musí opakovat ještě nejmíň pětkrát, a když mu to konečně přece jenom vysvětlí, omdlí ředitel tak důkladně, že všichni žáci chodí se skleničkami a polévají ho jako brambořík, aby se aspoň trošku vzpamatoval.
A když se vzpamatuje, řekne, nedá se nic dělat, slovo dělá muže, jsem ředitel školy, co řeknu, to platí, od pondělka ten kůň učí počty a paní učitelka si vezme ruční práce.
A Bělásek přijde do školy, řekne, dobrý den, děti, já jsem Bělásek a budu Vás ode dneška učit počty, a děti volají hurrrá, protože moc dobře vědí, kdo Bělásek je, a Bělásek se zasměje a řekne nasedat, a Filip s Jakubem si mu sednou na záda a za ně celá třída, a když se všichni pořádně drží, vyrazí s nimi Bělásek za město, běží po silnici a pak přes louku a zase po silnici, jede s nimi do světa a děti počítají patníky a telegrafní tyče, stromy a domy a města a všechno možné, a netrvá to dlouho a všechny umějí počítat jako Bělásek, protože dobře může počítat jenom ten, kdo spočítá celý svět, kdo ho nejen spočítá, ale odečítá a násobí a dělí.