Jak se kovář stal zetěm a dědicem francouzského krále

zobrazeno 53×

Vložil(a): jitkamety, 22. 5. 2016 20.47

Byl jednou jeden francouzský král, bohatý jako moře, statečný jako lev a spravedlivý jako zlato. A přesto nebyl ten francouzský král šťastný. Měl totiž jedinou dceru, krásnou jako den a moudrou jako kniha, a ta dcera byla tak smutná, že se nikdy, nikdy ani neusmála. Však se jí taky říkalo Princezna Smutná Tvářinka. Ale to není všecko. Krom téhle dcery měl ten francouzský král ještě jedno soužení. Třebaže měl ve stáji sedm set krásných vraníků, černých jako noc, nejvíc miloval svého jediného bělouše. A ten bělouš byl tak zlý, tak divoký, že ho ani nejobratnější kovář v království nedovedl podkovat. Však se mu taky říkalo Bělouš Lamželezo. A tak se tedy ten francouzský král pro tu svou dceru a pro toho svého koně trápil a trápil, až to už jednou nemohl vydržet a poslal pro bubeníka svého královského města. Když bubeník přišel, dal mu král sto dukátů a povídá:
„Bubeníku, tady máš sto dukátů. Jdi širým světem od města k městu, od vsi ke vsi, od samoty k samotě a všude rozhlašuj: Kdo rozesměje jednou jedinkrát Princeznu Smutnou Tvářinku a kdo podková Bělouše Lamželeza, ten se stane zetěm a dědicem francouzského krále!“
Bubeník zabubnoval a řekl:
„Ratata bum, pane králi, stane se, jak jsi poručil.“
A hned se pustil širým světem od města k městu, od vsi ke vsi a od samoty k samotě rozhlašovat vůli francouzského krále. Od té chvíle se ke královskému zámku začali ze všech čtyř stran světa sjíždět nápadníci, aby rozesmáli princeznu a podkovali bělouše. Přišlo jich hodně, ale zrovna tolik jich zase odtáhlo, a všichni s nepořízenou a s posměchem. Ale v tom čase bydlel ve francouzském království v jedné vesničce u staré maminky jeden mladý a smělý kovář. Jednou večer u jídla povídá ten mladý kovář mamince:
„Matičko, zítra půjdu ke královskému dvoru rozesmát Princeznu Smutnou Tvářinku a podkovat Bělouše Lamželeza, abych se stal zetěm a dědicem francouzského krále.“
„Jen jdi, synáčku,“ odpověděla mu na to matička, „Pámbu Tě provázej. A tady máš na cestu čtyři stříbrné a jeden zlaťák po nebožtíku tatínkovi.“ Potom si matička lehla spát, ale synek, ten ne, ten vzal své stříbrňáky a zlaťák, a místo, aby si je uložil do torny na cestu, pustil se do nich svým kovářským kladivem. Ze čtyř stříbrňáků vykoval čtyři stříbrné podkovy, ze zlaťáku dvacet osm hřebíků, do každé podkovy sedm. teprve pak šel spokojeně spát. Na úsvitě se kovář rozloučil s matičkou a vyrazil ke královskému dvoru, na hlavě baret, v ruce hůl a přes rameno tornu s kladivem, stříbrnými podkovami, zlatými hřebíky, kusem chleba a čutorou plnou vína. Když už šel asi půl dne, dostal kovář hlad. Posadil se u cesty, otevřel tornu a pustil se do jídla. Jenže na sousedním políčku zpíval zrovna v tu chvíli cvrček, černý jako smůla. Sotva uviděl kováře, přiběhl k němu a povídá:
„Cr cr crr! Dobrý den, kováři.“
„Dobrý den, cvrčku,“ odpověděl kovář. „Copak bys rád?“
„Cr cr crr! Kováři, chci vědět, kam jdeš.“
„Cvrčku, já jdu ke královskému dvoru rozesmát Princeznu Smutnou Tvářinku a podkovat Bělouše Lamželeza, abych se stal zetěm a dědicem francouzského krále.“
„Cr cr crr! Kováři, vezmi mě s sebou. Možná, že Ti i prokážu službu.“
„Ale proč ne, cvrčku! Tak pojď, hop, zakousni se mi do brady.“ Cvrček vyskočil, zakousl se kováři do brady a kovář šel dál.
Když už šel skoro celý den, dostal kovář chuť na večeři. Sedl si u cesty a dal se do jídla. Jenže na sousedním poli hryzala zrovna v tu chvíli myška zrní. Sotva uviděla kováře, přiběhla k němu a povídá:
„Kvik kvik kvik! Dobrý den, kováři.“
„Dobrý den, myško.“ odpověděl kovář. „Co bys ráda?“
„Kvik kvik kvik! Kováři, chci vědět, kam jdeš.“
„Myško, já jdu ke královskému dvoru rozesmát Princeznu Smutnou Tvářinku a podkovat Bělouše Lamželeza, abych se stal zetěm a dědicem francouzského krále.“
„Kvik kvik kvik! Kováři, vezmi mě s sebou. Možná, že Ti prokážu službu.
„Ale proč ne, myško! Tak pojď, hop, zakousni se mi do baretu.“ Myška vyskočila, zakousla se kováři do baretu a kovář šel dál.
Když byla tma, zastavil se na nocleh v jedné hospodě. K ránu se najednou probudí, něco ho píchlo do nosu. „Kováři, vzhůru, vstávej. Už jsi spal dost, lenochu jeden!“ slyšel junák tenký hlásek z vlastního nosu.
Celý udivený povídá:
„A kdopak jsi, že Tě slyším, ale nevidím?“
„Kováři, já jsem Matka blech a zakousla jsem se do špičky Tvého nosu. Chci vědět, kam jdeš.“
„Matko blech, já jdu ke královskému dvoru rozesmát Princezničku Smutnou Tvářičku a podkovat Bělouše Lamželeza, abych se tal zetěm a dědicem francouzského krále.“
„Kováři, vezmi mě s sebou. Možná, že Ti prokážu službu.“ Kovář poslechl a se cvrčkem na bradě, myší na baretu a blechou na špičce nosu kráčel dál rovnou ke královskému dvoru.
Tři hodiny po východu slunce seděl už na kamenné lavici u hlavní brány do královského paláce. Sluhové a služky se sběhli kolem něho a se smíchem se ho ptali:
„Kováři, kam jdeš?“ Ale kovář se nenechal zmást:
„Dobří lidé, já si jdu popovídat s francouzským králem a Princezničkou Smutnou Tvářinkou.“
„Kováři, tamhle zrovna jde král z kostela.“ A opravdu, král právě vycházel z kostela a Princezna Smutná Tvářinka s ním. Kovář se bez bázně a strachu postavil před ně a povídá:
„Dobrý den, Princezničko Smutná Tvářinko! Přišel jsem Tě rozesmát, abych se stal Tvým mužem. Dobrý den, francouzský králi! Přišel jsem Ti podkovat Bělouše Lamželeza, abych se stal Tvým zetěm a dědicem.“ Když Princeznička Smutná Tvářinka uviděla ženicha s cvrčkem na bradě, myší na baretu a Matkou blech na špičce nosu, dala se do veselého smíchu. Ale kovář se nedal zmást a povídá:
„Francouzský králi, první půlka mé práce je hotová. Princeznička Smutná Tvářinka se poprvé v životě dala do smíchu.“
„Máš pravdu, kováři,“ řekl francouzský král. „ale teď ještě musíš jít do konírny a podkovat mého Bělouše Lamželeza.“
Ale kovář se nezalekl a povídá:
„Francouzský králi, jak poroučíš!“
A všichni tři se odebrali do konírny. Tam vytáhl kovář z torny čtyři stříbrné podkovy a dvacet osm zlatých hřebíků. Francouzský král a Princeznička Smutná Tvářinka jen otvírali oči. „Kováři, takové podkovy a hřebíky se nenajdou na celém světě!“
„Však já taky nejsem obyčejný podkovář, francouzský králi! Uvidíš, co umím!“ Jenže velký Bělouš Lamželezo, ten se jen tak nedal. Sotva zahlédl kováře, začal se vzpínat, kopat a ržát, že ho bylo slyšet na dobrých sedm honů. Ale kovář se nedal zmást a povídá:
„Cvrčku, myško, blecho, do práce!“
Cvrček skočil Bělouši Lamželezovi do ucha a začal cvrkat, myška mu skočila do druhého ucha a začala kvikat a Matka blech se mu zakousla do nozder. Chudák Bělouš Lamželezo byl z toho tak vyjevený, popíchaný a umořený, že se nakonec dal rád podkovat, jen když ho ta zatrápená zvířátka přestala trestat. Kovář ho pěkně podkoval na všechny čtyři, dal mu uzdu, připjal mu sedlo a pak se bez bázně a strachu na Bělouše Lamželeza vyšvihl.
„Vije, vije!“ vykřikl a kůň s ním vyjel na dvůr.
A tu kovář povídá:
„Francouzský králi, i druhá půlka mé práce je hotová. Bělouš Lamželezo je podkován na všech čtyřech a já jsem se stal Tvým zetěm a dědicem.
„Kováři, máš pravdu,“ řekl francouzský král. „Princeznička Smutná Tvářinka bude Tvoje ještě dnes. Správce, běž pro pana faráře. A Vy, sluhové a služky, připravte velikou svatební hostinu, jakou svět neviděl.“
Správce přivedl faráře, sluhové a služky vystrojili hody a byla svatba, jakou svět neviděl. Pozvali na ni celý palác, celé město a taky kovářovu maminku z vesnice. A nezapomněli ani na cvrčka, myšku a Matku blech. Cvrčet na té svatbě hrál, až si housle rozvrzal, myška na té svatbě jedla, div se dortů nepřejedla, a Matka blech zase pila, až se vínem přiopila. Tak se stal mladý kovář zetěm a dědicem francouzského krále. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight