Jak přišel Honza k bratrovi

zobrazeno 20×

Vložil(a): dáša, 19. 3. 2016 15.17

Kterýsi táta a máma měli syna Honzu. Byl to divný syn. Nepřál si ani sestry, ani bratry, nýbrž věci, které mu nikdo nemohl dát. Trval pak na svém, ať mu domlouvali sebevíc, ba ani notný výprask nepomohl. I mrzelo to rodiče a často si v koutku poplakali a postěžovali. mysleli, že jejich synek je nadobro hloupý. Neříkali si to sami, víc lidí bylo o tom přesvědčeno. Je však tuze bolelo, že se nemohou syna zastat, protože on byl hloupý doopravdy. 
Jednou si Honza usmyslel, že chce měsíc. Šel za mámou a pověděl jí to. 
„Hlupáku,“ zlobila se, ,jak můžeš chtít měsíc? Ani nevím, kam bychom jej dali. Tu máš kus sýra, jdi a pas krávy!“ 
Když nepochodil u mámy, hnal Honza krávy na pastvu a zahnal je až k záhonu, kde robil otec. Tam mu řekl: 
„Táto, já bych něco chtěl.“ 
„A co?“ ptá se otec, ale jenom tak, aby ho syn netrápil ustavičným škemráním a nebavil v robotě. 
„Chci měsíc,“ řekl Honza a už se radoval, že táta hned poběží a splní jeho přání. 
Ale otec se zamračil a řekl: 
„Hlupáku! Nevím, kdo by Ti pro něj šel.“ 
„No, přece Vy,“ pravil Honza. „Což nejste velký a nejste můj táta?“ 
Měl co robit, aby uskočil, protože otec mu nerozuměl; domníval se, že ho syn má za blázna. 
Honzu to strašně mrzelo, a když byl jednou s mámou o samotě, začal jí opět řečnit o měsíci. Tuze rád by jej byl měl. Sliboval, že pak zrobí všecinko, co mu doma uloží. 
I zabylo mámě syna líto, a tak se ho zeptala: 
„A nač by Ti byl ten měsíc?“ 
„Spával bych s ním,“ odpovídal Honza, „a měl bych pěknou hračku. Půjčil bych Vám jej, abyste nemusela chodit potmě. A nepotřebovali bychom loučí, tatínek by mohl místo nich zrobit něco pro mne.“ 
„A proč nechceš slunko?“ vyptávala se matka syna. 
„Slunko moc pálí. Vyhořeli bychom a naše záhony by vyschly na poušť, sousedé by se nemohl vyspat,“ říkal Honza. 
Tu se ženě zazdálo, že hoch snad přece jen není tak hloupý, jak se o něm domnívají, a tak mu pověděla: 
„Nechtěj ani měsíc, synku. Ne proto, že nosí rosu a mráz. Měsíc jako slunce patří všem lidem a bylo by na světě zle, kdyby je někdo vzal a nechal na jediném místě.“ 
Poznal Honza, že mu matka nevyhoví, zamrzelo ho to, ale dal jí nějaký čas pokoj. Avšak pak ho opět něco posedlo a opět šel za ní a řekl jí, že chce hvězdy. Spráskla ruce, poplakala si a pak mu dala sýr a chléb a poslala ho pást krávy. 
„Ubohý chlapče,“ řekla mu, , jak můžeš chtít hvězdy, když jsou jistě ještě za měsíčkem? Kam bych je dala?“ 
Hnal Honza krávy na pastvu a zahnal je až k záhonu, kde robil otec. Tam mu řekl: 
„Táto, já bych něco chtěl a Vy mi musíte vyhovět.“ 
Otec se podivil, co si Honza zase přeje, ale aby se ho zbavil co nejdříve, otázal se: 
„Copak Ti dnes vrtá hlavou?“ 
„Chci hvězdy,“ řekl Honza a už se radoval, že mu táta pro ně poběží. 
Otec se zamračil a řekl synovi: 
„Nevím, kdo by Ti pro ně zašel.“ 
„No, přece Vy,“ pravil Honza. „Což nejste velký a můj táta?“ 
Ale opět měl co robit, aby uskočil, protože otec se domníval, že syn ho už zase má za blázna jako prve. 
Honzu to strašně mrzelo, a když byl jednou s mámou o samotě, začal jí opět řečnit o hvězdách. Tuze rád by je byl měl. Sliboval, že pak zrobí ale všecinko, co mu doma uloží. 
I zabylo mámě syna líto, a tak se ho zeptala: 
„A nač by Ti byly ty hvězdy?“ 
„Přesíval bych si je z pytle do pytle,“ odpovídal Honza, „a měl bych pěknou hračku. Vždycky bych Vám dal hrst těch nejmenších, abyste je nasypala kúrám. Nesly by nám stříbrná vejce, hned by u nás bylo po bídě. Pochlubili bychom se lidem a oni by poznali, že nejsem tak hloupý, jak si o mně myslí.“ 
„Tak nikomu nedokážeš svou moudrost,“ řekla žena smutně. „I hvězdy patří všem. Kdyby se někdy stalo a některý obr je posbíral, lidé by se naň vrhli a zabili by ho. Na nebi i na zemi musí být pořádek. Co patří na nebe, ať tam zůstane.“ 
Poznal Honza, že mámu nepřemluví, zamrzelo ho to, ale dal jí nějaký čas pokoj. Avšak uvažoval, jakému přání by se nevysmála, které přání je splnitelné. Tu mu máma vyprávěla o tom, jaké divy robí čarodějky, a on si hned přál mít čarodějku. Matka se zhrozila a požalovala otci a ten Honzovi vysvětlil, jak šeredné jsou čarodějky a kolik neplechy už narobily. 
Tehdy poprvé řekl táta Honzovi: 
„Ale když chceš, já Tě k čarodějce zavedu. Můžeš šiji vzít, však ona Ti ukáže. Alespoň budeme mít v domě svatý pokoj od takového hlupáka.“ 
Honza dostal veliký strach a hned se také přiznal, že se bojí, že už nechce čarodějku ani vidět, neřkuli mít. A svatosvatě si umiňoval, že se polepší, aby už rodiče netrápil těmi nesmyslnými nápady. Však jim to také řekl. Byli teď spokojeni, uvěřili mu. 
Opravdu, Honza se polepšil. Byl spokojen s tím, co mu dávali, a žil jako jiné děti: pásl krávy, nosil otci oběd a sbíral v lese hřiby. Jednou také zašel do lesa a měl štěstí. Našel takové kopce hub, že ani nevěděl, co s nimi. Volal na ostatní děti, aby si šly nasbírat, ale nikoho se nedovolal. myslel si, že mu nevěří. Navybíral největších hřibů a chtěl jim je ukázat. Spletl si cestu a místo k domovu šel na opačnou stranu. A tam se už vůbec nevyznal, a tak zabloudil. 
Chodil Honza po lese, chodil, až přišel k jedné jeskyni. myslel si, že nalezl nějakého poustevníka. Zabušil na bránu a těšil se, jak se dosyta nají a dobře vyspí. Ale zhrozil se. Místo poustevníka vyšla babizna tak ošklivá, že v žilách stydla krev. Z očí jí sršeli dva zelení hadi a z úst šlehaly plameny. Na prstech měla drápy jako medvěd, ale delší, a hady měla i ve vlasech. Poznal Honza, že je to čarodějnice. 
„Hleďme ptáčka,“ skuhrala, „copak mi přinesl? Nu?“ 
Honza sebral všecku odvahu, kterou ještě měl, a řekl babizně: 
„Přišel jsem se na Vás podívat.“ 
„To je od Tebe pěkné,“ zubila se čarodějnice, „tuze pěkné! Tak pojď dál, pojď, chlapečku. Ale musíš mi odpustit. Jsem už stará a málokdy tu mívám návštěvy, nejsem na ně zařízena.“ A obrátila se tváří dovnitř, jako by ho tam chtěla vést. 
Honza toho využil a práskl do bot. Utíkal a utíkal, ale ještě nepřeběhl mýtinu a čarodějka ho držela. 
„Hleďme ptáčka,“ huhňala, „zastesklo se mu po mamince? Pozdě, chlapečku, pozdě! Chachacha! Doma budou rádi, že už Tě nemají, že se Tě zbavili! Heč!“ A vlekla Honzíka do jeskyně. 
Zastavili se až v jakési obrovské klenuté místnosti, z níž vedlo několik dveří. Čarodějka na jedny třikrát zaklepala a ony se samy otevřely. Za nimi byla černá komora. Tam hodila babizna Honzu a dveře za ním zavřela. Ať do nich bušil pěstmi, koleny i hlavou, ať ťukal jednou, dvakrát či třikrát, ať naříkal, prosil, sliboval, nic nepomáhalo, dveře zůstávaly pevně uzavřeny a hoch vězel v nejčernější tmě. 
Nevěděl Honza, jak dlouho tam ležel, když se ozvalo krátké ťukání a dveře se samy otevřely. Jaká však hrůza ..... už v nich nestála babizna s hady, ohněm a drápy, teď tam byla obrovská ruka, tak obrovská, že se ani neprotáhla do černé komory. Honza se dal do úpěnlivého nářku, neboť si myslel, že nadešla jeho poslední hodina. V tom ale uslyšel mužský hlas: 
„Neboj se mě,“ říkal ten hlas, „to jsem já, obr. Viděl jsem, jak Tě babizna vlekla, a přišel jsem Ti pomoci. Jen vylez, človíčku, nic zlého se Ti nestane.“
Honza nevěřil a nevycházel, naopak, zalézal ještě hlouběji do černé komory. Veliká ruka zmizela ode dveří a dveře zapadly. A bylo pak v komoře opět tuze dlouho tma a nic než tma. Litoval Honza, že zlobil rodiče, a říkal si, že toto je trest za jeho pošetilá přání. Kdybych tak byl u maminky a tatínka, myslel si, už nikdy bych nechtěl nic víc, než co je u nás doma. 
Oh, doma toho bylo! Jasné světnice a v nich teplo a útulno, lavice, stůl a postel, hrnce mléka a kusy krupičňoku, sýr, chléb a vonné placky. A byla tam máma, která mu vymlouvala pošetilá přáni, a táta, který se staral o mámu a o synka a byl tak moudrý, že věděl i to, jaký je život u čarodějky. Proč Honza neposlouchal? Proč byl nespokojen? Proč si nevážil těch dobrých věcí? Teď má ukrutánský hlad i žízeň a čarodějka si ho nakonec upeče a sní! Ach, ta veliká ruka ve dveřích, ta rozdrtí člověka jako zrnko borůvek. 
Dlouho a dlouho se nic nedělo, až pak se opět ozvalo tiché klepání na dveře a opět se objevila ta obrovská dlaň a promluvil mužský hlas. 
„Neboj se mě,“ říkal hlas, „to jsem já, obr. Viděl jsem, jak Tě babizna vlekla, a přišel jsem Ti pomoci. Abys mi uvěřil, tu máš hrnec mléka a krupičňok. Posilni se.“
A opravdu, obr opatrně vsunul do dveří krajáč mléka a kus krupičňoku. Honza se na to hltavě vrhl a jedl a pil a už se obra bál méně. Ještě však nedojedl, když se dveře opět zavřely. Bylo slyšet těžké obří kroky a za hodnou chvíli pak krátké pajdání čarodějky. I litoval Honza, že neuvěřil obrovi a nešel s ním, umínil si, že chybu napraví, přijde-li obr ještě jednou.
A obr přišel. Když čarodějka odešla, vklouzl do jeskyně, zaklepal na dveře od černé komory, ty se otevřely a Honza vyšel. Klekl si před obrem a prosil pro smilování boží, aby mu neubližoval. 
Obr řekl: 
„Už třikrát jsem Ti řekl, aby ses mě nebál, že Ti neublížím. Ale mám k Tobě prosbu. Když ji splníš, zanesu Tě až domů k vašim.“ 
Honza si obra prohlédl a zjistil, že ten velikán není protivný jako babice s ohněm, hady a medvědími drápy. Proto mu slíbil, že mu pomůže. 
Byl ten obr nějak divný. Přicházívalo mu samotnému smutno. Marně hledal společníka nebo ženu, každý se ho bál a nikdo si netroufal spolčit se s ním. Tu se milý obr dověděl, že by se mu lépe žilo, kdyby se mu podařilo získat čarodějnou škrabošku. Kdo tu věc má, s tím je hej, nic mu nepochybí, po ničem si marně nestýská, všecka přání se dříve nebo později vyplní ..... dobře se pak žije. I přál si tedy obr získat čarovnou škrabošku. Nebylo to snadné, neboť ji nosila čarodějka na lících. Pouze v noci ji odkládala a tehdy ji bylo lze získat. Obr ji ovšem ukrást nemohl, proti tomu se babizna dobře zajistila malými dveřmi do své ložnice, snad ještě menšími než do černé komory, ale člověk to mohl učinit. 
Obr Honzu tak smutně prosil, že si chlapec dal říci, ačkoli se čarodějky tuze bál. Zaklepali na dveře do její ložnice, ty se samy otevřely, Honza si vlezl pod postel, obr dveře zavřel a šel se ukrýt do lesa. 
Večer se babizna přibelhala a šla rovnou na lože. Honza měl strach, aby jí nenapadlo podívat se do černé komory. Ale babizna se domnívala, že chlapec už dávno hladem umřel, jako tam umřelo mnoho lidí před ním, a klidně ulehla. Když se přikryla, sňala škrabošku a hned usnula. Tu se Honza vyškrabal ze svého úkrytu a ukradl tu škrabošku. Hned si ji nasadil, aby čarodějka na něj neměla moci, kdyby se probudila. Nemusel se ničeho obávat. Obr už čekal, zaklepal na dveře, ty se otevřely a Honza jimi vyklouzl. Hned vyběhli do lesa a tam se radostí objímali. Přelstili čarodějku! Zbyla z ní pouze bezmocná babizna, zlá a zákeřná. Jaké štěstí, že teď už na nikoho nemůže! Radoval se Honza s obrem, jaký jim nastane život. Mají škrabošku, nač si vzpomenou, to tu hned bude! 
„Kéž jsem u nás doma!“ řekl Honza a nasadil si tu škrabošku. Než se nadáli, byli u nich doma. Máma právě prala a při práci plakala, otec se vypravoval na záhony a také mu nebylo do smíchu. Tuze se vylekali. Když spatřili obra, chtěli dokonce utéci. Ale už byl u nich Honza, už jim visel kolem krku, líbal je a plakal radostí. Nakonec to bylo šťastné shledání, i obru bylo při něm moc a moc dobře. 
I museli vyprávět, co je potkalo. Rodiče nechtěli věřit svému sluchu, avšak byla tu kouzelná škraboška a ta přesvědčovala, byl tu Honza i obr, ano, všecko se vskutku událo. 
Vzal táta škrabošku a nasadil si ji. „Kéž máme novou chalupu!“ zavolal a hle, byla tu nová chalupa. Máma spráskla ruce a blahořečila synovi a říkala, že nadarmo neměl tak vznešená anebo nesmyslná přání, že je nejchytřejší synek z celého kraje a že je teď naň opravdu pyšná. 
Tatík toho tuze nenamluvil, ale Honza viděl, že i on je se synem nadmíru spokojen a že mu dávno odpustil všecky ty pošetilosti. 
Nejvíc však byl udiven a dojat obr. Ještě nikdy nezažil takové vítání a takovou radost. Cosi se v něm pohnulo, cosi ho nadobro zmátlo. Seděl na hrázi před novou chalupou a stíral si slzy. 
Otec k němu zašel, podal mu kouzelnou škrabošku a pravil: 
„No, chasníku, přece nebudeš naříkat, když my se veselíme! Tu máš tu čarodějnou věc, abys také Ty byl šťasten.“ 
„Jak mohu být šťasten,“ plakal obr hořce, „když já nemám nikoho na celém světě?“ 
„Tak Ty jsi sirotek? „podivil se táta. „Víš ty co? My Tě přijmeme za vlastního, alespoň Honza dostane bratra.“ 
Máma souhlasila a Honzík byl také tuze rád, a tak obr u nich zůstal. Ale ještě to nebylo dobré. Obr spával a vůbec bydlel ve svém domě a s nimi pouze robil a besedoval. Ale přál si víc a byl by za to dal nevímco. Přál si, aby ho měli tak za syna, jako mají Honzu. 
Tomu ovšem nevadilo, že má obra bratrem. Když napásl krávy, hned byl u něho a už si s ním hrál. A bratr obr by mu byl snesl modré z nebe. 
Jednou spolu seděli na louce a vyprávěli. Honza se ptal: 
„Poslouchej, bratře, a Tys nikdy nechtěl mít doma slunko, měsíc anebo hvězdy? A vůbec nikdy sis nestrčil do kapsy ani jedinou hvězdičku?“ 
Obr se podivil takové otázce, ale hned odpověděl, že nikdy. „Víš,“ vysvětloval, „i my obři musíme nechat slunce a hvězdy tam, kde byly od počátku světa. Já bych s nimi nebyl pohnul, ani kdybych byl směl. A víš proč? Protože slunko a měsíc a hvězdy jsou nejkrásnější, když na ně hledíš z trávy, docela od země.“ 
Lehl si Honza do trávy a přesvědčil se, že jeho bratr obr vůbec nelhal. Od těch dob už nikdy nenapadlo ani Honzu, aby chtěl mít ty věci doma a hrát si s nimi, neboť věděl, že by pak už ani nebyly tak hezké jako dosud. 
Žil tedy obr mezi lidmi, ale nebyl docela šťasten. Ale ani máma nebyla tak docela spokojena. Povídala tátovi, že jejich veliký syn už má léta, že je čas ho oženit. Kde prý ale seženou tak velikou nevěstu? Vždyť žádná děvucha se neprovdá za obra! 
Honza slyšel, jak se jeho rodiče radí, a řekl jim: 
„Lehká pomoc. Cožpak nemáte škrabošku? Čarujte a zrobte ho obyčejným člověkem!“ 
I šel táta za obrem a řekl mu, co Honza vymyslel. Zdali prý s tím souhlasí. Obr hned, že ano. A tak zrobili a šťastně se to povedlo. Krásný synek jim padl do náručí a děkoval jim, že ho vysvobodili z té velikosti. 
Nedostal Honza ani měsíc, ani hvězdy, ale dobrého bratra a rodiče hodného syna. Teprve teď jim začalo pravé štěstí. Žili si v něm spokojeně, a jestli neumřeli, žijí tak podnes.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight