Jak Neználek jezdil v sodovkovém autě

zobrazeno 30×

Vložil(a): nikihiphop, 12. 8. 2016 1.33

Mechanik Šroubek se svým pomocníkem Vroubkem byli znamenití odborníci. Jako by si z oka vypadli, jenom Šroubek byl o trošičku větší a Vroubek zase o kapánek menší. Oba nosili kožené kazajky. Z kapes jim věčně čouhaly francouzské klíče, kleště, pilníky a všelijaké jiné železné nástroje. Nebýt ty jejich kazajky z kůže, dávno by se jim už kapsy utrhly. Také čapky měli kožené, s automobilovými brýlemi. Brýle si nasazovali při práci, aby si nenaprášili do očí. Šroubek i Vroubek seděli celé dny v dílně a spravovali vařiče, kastroly, čajové konvice nebo pánve; a když nebylo co spravovat, dělali človíčkům tříkolky a kola.

Jednou neřekli Šroubek s Vroubkem nikomu ani slovo, zavřeli se do své dílny a začali tam něco kutit. Celý měsíc řezali, pilovali, klepali a svářeli a žádnému nic neukázali, a když měsíc uběhl, ukázalo se, že postavili automobil. Pohon měl ten automobil na sodovku se sirupem. Uprostřed auta bylo přimontované sedadlo pro řidiče a před ním nádrž se sodovkou. Bublinky z nádrže unikaly trubičkou do měděného válce a tlačily na železný píst. Železný píst běhal pod tlakem plynu sem a tam a točil koly. Nad sedadlem byla připevněna baňka se sirupem. Sirup stékal trubičkou do nádrže a mazal stroj. Takovéhle sodovkové automobily byly u človíčků tuze v módě. Ale auto, které sestrojil Šroubek s Vroubkem, mělo jeden velmi důležitý zlepšováček: k nádrži byla ze strany připojena pružná gumová hadička s kohoutkem, a tak se mohla při jízdě popíjet limonáda a vůbec nebylo potřeba zastavovat. Čiperka se naučil řídit, a když se chtěl někdo svézt, každého povozil a nikomu neodřekl. Nejradši se v automobilu vozil Sirupčík, protože mohl při jízdě vypít limonády, co hrdlo ráčilo. Také Neználek se rád vozil v autě a Čiperka ho často svezl. Jenže Neználek dostal chuť naučit se řídit sám a začal Čiperku prosit: “Nech mě projet v autě! Taky bych se rád naučil šoférovat.“

“To bys neuměl,“ řekl mu Čiperka. „Málo platné, je to jednou stroj, a tomu se musí rozumět.“ “Jaképak copak!“ odpověděl Neználek. „Viděl jsem přece, jak řídíš. Stačí tahat za páky a točit volantem. Úplná hračka!“ “To se ti jen zdá, že to nic není, ale ve skutečnosti – jen si nemysli. Zabiješ se, a ještě rozbiješ auto.“ “No dobrá, Čiperko,“ urazil se Neználek, „ale počkej, až ty budeš něco chtít, taky ti nedám.“ Když jednou nebyl Čiperka doma, vlezl Neználek do automobilu, který stál na dvoře, a začal tahat za páky a šlapat na pedály. Nejdříve nic, ale pak auto najednou zafrkalo a rozjelo se. Človíčkové to viděli z okna a vyběhli ven. “Co to děláš?“ křičeli. „Zabiješ se!“ “I nezabiju,“ odpověděl Neználek – a vtom už najel na psí boudu uprostřed dvora. Krach-trach! Bouda se rozsypala na třísky. Ještě štěstí, že Bulka stačil vyskočit, jinak by ho byl Neználek rozmačkal taky. “Vidíš, cos provedl!“ křičel Všeználek. „Okamžitě zastav!“

Neználek se polekal, chtěl auto zastavit a zatáhl za jakousi páku. Ale automobil, místo aby se zastavil, drandil ještě rychleji. Do cesty se mu dostal dřevěný altánek. Bum! Prásk! Altánek se rozletěl na kousky. Rozlámaná prkna zasypala Neználka od hlavy k patě. Jedno ho uhodilo po zádech, druhé ho udeřilo do hlavy. Neználek popadl volant, točil jím, automobil pádil po dvoře a Neználek křičel na celé kolo: “Kamarádi, rychle otevřte vrata – nebo to tady na dvoře všechno rozbiju!“ Malíčkové otevřeli vrata. Neználek vyjel ze dvora a hnal se po ulici. Když človíčkové uslyšeli rámus, vyběhli ze všech dvorků. “Pozor!“ křičel na ně Neználek a uháněl dál. Všeználek, Jaktík, Šroubek, doktor Pilulkin a ostatní človíčkové pádili za ním. Ale kdepak by mu stačili! Neználek projel celým městem, a pořád ještě nevěděl, jak to splašené auto zastavit. Nakonec zamířil automobil k řece, skulil se ze srázu a kutálel se dolů. Neználek vypadl a zůstal ležet na břehu. A sodovkové auto spadlo do vody a potopilo se. Všeználek, Jaktík, Šroubek a doktor Pilulkin Neználka popadli a nesli ho domů. Všichni si myslili, že už je po něm. Doma ho položili do postele, a vtom otevřel Neználek oči. Rozhlédl se kolem a ptá se: “Kamarádi, jsem vůbec ještě živ?“ “Jakpak by ne,“ odpověděl mu doktor Pilulkin. „Jenom, prosím, pěkně klidně lež, musím tě prohlédnout.“ Svlékl Neználka a začal ho prohlížet. Potom řekl: “Zajímavé! Všechny kosti jsou celé, jen trochu odřenin a pár třísek.“ “To jak mě vzalo prkno po zádech,“ vysvětloval Neználek. „Musíme ty třísky vytáhnout,“ pokýval hlavou Pilulkin. “Nebude to bolet?“ polekal se Neználek. “I kdež, ani trošku. Nu tak, nejdřív vytáhnu tu největší.“ “Aúůů!“ vykřikl Neználek. “Copak? Bolí?“ podivil se Pilulkin. “Bolí! A jak!“ “No počkej, počkej. To se ti nejspíš jenom tak zdá.“ “A nezdá! Aúúú!“ “Co křičíš, jako bych tě řezal? Copak tě řežu?“ “Když to ale bolí! Říkal jsi, že nebude, a zatím to bolí!“ “Tak tiše, tiše. Už jen tu poslední.“ “Aúúú, už ne, už ne! Radši budu běhat s třískou!“ “To přece nejde, podebrala by se ti.“ “Aúúú!“ “Tak vidíš – a je to. Teď už jenom natřít jódem.“ “A nebude to bolet?“ “Nebude, jódem to nebolí. Lež hezky tiše.“ “Aááá!“ “Nekřič, nekřič! Jezdit v autě bys chtěl, ale drobátko vydržet, to se ti nechce!“ “Aúúú! To pálí!“ “No no, však ono to přestane. Hnedka ti dám teploměr.“ “Aúú, já nechci, teploměr ne!“ “Proč ne?“ “Bude to bolet!“ “Ale jdi, copak teploměr bolí?“ “Pořád říkáš, že ne, a pak to bolí.“ “Jsi ty ale hlupák! Copak jsem ti ještě nikdy neměřil teplotu?“ “Ne, nikdy.“

“Tak teď aspoň poznáš, že to ani trošku nebolí,“ prohlásil Pilulkin a šel pro teploměr. Ale Neználek vyskočil z postele, vyhoupl se otevřeným oknem a upaloval k svému kamarádu Cárkovi. Doktor Pilulkin se vrátil s teploměrem, kouká – Neználek nikde. “A pak má člověk takového nemocného vyléčit!“ zabručel Pilulkin. „Děláš, co můžeš – a on ti vyskočí oknem a uteče. K čemu to potom je?“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight