Jak Kulihrášek přemohl Belzebuba

zobrazeno 35×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 20.57

Žili jednou kdesi dobří lidé, kteří měli veliké trápení. Bůh jim dal zdraví, po rodičích zdědili statek, přičiňovali se na něm, všeho měli dosti, milovali se, a přece byli jaksi nešťastni. Neměli dětí. A bylo to veliké neštěstí, moc a moc se naplakali. 
„Zkusím to ještě u pánaboha,“ řekla selka sedlákovi, a jak řekla, učinila Kam přišla, tam se modlila, aby se dobrý Hospodin smiloval a nenechával je na stáří samy. Dlouho prosila, velmi dlouho, ale bůh ji nakonec přece jenom vyslyšel a dal jim dcerušku. 
To bylo na statku radosti a plesání! Přišli sousedé na jejich samotu a blahopřáli jim a přinesli děcku dary. A dali děvčeti jméno Růženka, protože bylo tak krásné jako růže. 
Jenom jeden soused chyběl, ten z Černého vrchu. Nikdo ho neznal, on nikam nevycházel a nikoho nezval. Nebyl to dobrý soused. Ale ti dobří lidé se ho nebáli, nikdy nevkročili na jeho pole ani do jeho lesa a nic takového nerobili, čím by ho mohli proti sobě popudit. Ani ho na křtiny své dcery nečekali a okřtili ji bez něho. 
I přibylo těm lidem roboty i starostí. Růženka se bávala sama doma a byla malá, ani chodit neuměla, proto ji ustavičně musel někdo obcházet. Ale rodiče všecko rádi nesli, jen když měli dítě. 
Když Růženka povyrostla, zůstávala doma sama, a tu jí bývalo smutno. Ptávala se maminky, proč nemá bratra. 
„Jsme šťastni, že máme Tebe,“ říkala maminka. „Dříve bývalo ještě hůře. I za Tebe musíme děkovat pánubohu.“ 
Ale Růženka trvala na svém, že by jí bylo veseleji, kdyby měla bratra. Když tolik prosila, rozhodla se maminka, že to ještě jednou zkusí. Řekla tatínkovi, a jak řekla, tak také učinila. Kam přišla, tam se modlila, aby se dobrý Hospodin smiloval a přidal jim ještě syna, pak že by jim už opravdu nic nechybělo a Růžence by doma nebývalo smutno. Opět dlouho prosila, velmi dlouho, ale bůh ji nakonec přece jen vyslyšel a dal jim ještě syna. 
To teprve bylo na statku radosti a plesání! Přišli sousedé na jejich samotu a blahopřáli jim a přinesli děcku dary. A dali tomu chlapci jméno Kulihrášek, protože byl malinký a kulaťoučký a narodil se v zeleném hrachu. 
Opět chyběl jenom jeden soused, ten z Černého vrchu. Nikdo ho neznal, on nikam nevycházel a nikoho nezval. Nebyl to dobrý soused, ale ti dobří lidé se ho nebáli, nikdy nevkročili na jeho pole ani do jeho lesa a nic takového nerobili, čím by ho mohli proti sobě popudit. Ani ho na křtiny nečekali a okřtili syna bez něho. 
I přibylo těm lidem starostí a práce, ale Růženka jim už pomáhala, a tak oni měli radost a dobře se jim žilo. Ze všeho nejraději opatrovalo děvče Kulihráška. Hrávalo si s ním, zpívalo mu, krmilo i uspávalo ho. Sedlák a selka byli rádi, že mají tak zdravé a dobré děti. A Kulihrášek si tak přivykl na svou sestru, že se jí ani nemohl dočkat, když nesla tatínkovi na pole oběd. Míval o ni strach, aby nezabloudila, ale Růženka se tomu smávala. Jak by mohla zabloudit, když tatínek vždycky vyoral brázdu od chalupy až tam, kde robil, a děvče pohodlně kráčelo brázdou tam i zpět? Ovšem, těch brázd bylo hodně, ale Růženka bezpečně poznala, kde tatínek zemi rozoral naposledy. A opravdu se vracívala bezpečně a nikdy se jí nic nestalo. 
Až jednou přišel pán z Černého vrchu a vyoral od chalupy brázdu širší a hlubší, brázdu k svému hradu. Růženka vyšla s obědem, podívala se, kde je země čerstvější, a šla tou hlubokou brázdou, šla, až došla k zámku na Černém vrchu. A odtamtud se již nevrátila. Nadarmo ji čekali rodiče, nadarmo ji volal Kulihrášek, nevracela se, nebylo jí. I plakali pro ni otec s matkou a syn, plakali pro ni všichni dobří lidé, ale to už nic nepomáhalo, všecko bylo marné. Jenom ta široká a hluboká brázda k Černému vrchu zůstala. Tam někde, u toho divného souseda, se ztratila krásná a dobrá Růženka. Nikdo o tom nepochyboval. Tehdy však přestali všichni lidé věřit tomu, že by se někdy mohli spřátelit se zlým pánem z Černého vrchu. 
Všechna svá pole sedlák pooral, zaoral všecky své brázdy, ale tu hlubokou nechal Kulihráškovi pro výstrahu. A chlapec na ni hledíval a sliboval uplakané mamince, že jednou, až vyroste, pustí se tím příkopem a najde svou sestra, i kdyby byla v hradě na Černém vrchu u toho zlého pána. 
„Neopovaž se, Kulihrášku,“ bránila mu maminka, Ještě Ty bys nám tam někde zůstal. Co bychom si potom počali? Kdo by se o nás staral? Nevidíš, že už nám šedivějí hlavy?“ 
Dobře Kulihrášek viděl, vždyť oba své rodiče často hladíval a utěšoval. Právě proto si umiňoval, že Růženku přivede, aby ty stříbrné hlavy byly také šťastné. 
Když bylo Kulihráškovi osmnáct let, zašel ke kováři a poručil mu, aby ukul tak silný kyj, že jej nikdo na světě neohne. Kovář se dal hned do práce a zrobil palcový kyj. Kulihrášek jej vzal a zkroutil v jedné ruce. I zrobil kovář kyj silnější, právě jako chlapskou paži, ale také tento se dal ohnout, když jej Kulihrášek vzal do obou rukou a kolenem se oň opřel. 
Tu kovář ztratil trpělivost: 
„Dál já nerobím, jdi si za obry, ať Ti poslouží!“ 
„A Ty to nedovedeš?“ podivil se Kulihrášek. 
„Jak by ne,“ odpověděl kovář, „ale kdopak mi ten těžký kyj zaplatí?“ 
„Když v tom není nic horšího, jenom rob!“ poručil Kulihrášek. „Mám na tři takové kyje, jaký potřebuji.“ 
I nezbylo kováři než uposlechnout. I kul a kul, až ukul kyj jako chlapské stehno. A ten už Kulihrášek neohnul. Zvedl jej, rozmáchl se jím a řekl: 
„No! Tento snad postačí.“ 
„Kampak se vypravuješ?“ ptal se kovář. 
„Na zlého člověka,“ odpověděl Kulihrášek. 
„A proč s tak těžkým kyjem?“ 
„Protože právě s kyjem dovedu nejlíp zacházet.“ 
Když to Kulihrášek řekl, ukázal, že mluví pravdu. Roztočil kyj, až to hučelo jako za bouřky nebo za vichru. Kovář se křižoval a měl strach, ale Kulihrášek se smál, zaplatil a šel se rozloučit s rodiči. 
Maminka tuze plakala a chtěla syna zadržet, ale on ji utěšoval a nakonec přece jen odešel. Slíbil jí, že bude do večera doma, nestane-li se něco zvláštního. Tak mu požehnala a vyprovodila ho až před chalupu a hleděla za ním, dokud jí nezmizel v lese. 
Šel Kulihrášek a šel, až přišel na Černý vrch. Tam stanul před kamenným hradem ..... zarostlá brázda už dále nevedla. Vrata do hradu byla zavřena. Zabušil na ně, ale nikdo nepřicházel otevřít. Zabušil podruhé a potřetí, ale opět nadarmo. I nerozmýšlel se déle a vyrazil je svým kyjem a vešel do dvora. Nikoho tam neviděl, proto šel dál. Celý hrad se zdál prázdný, nikde živé duše. Konečně v jedné světnici seděla stařena. Sotva Kulihráška zhlédla, vstala a vrhla se mu k nohám. 
„Jinochu spanilý,“ volala, jistě jsi na světě rád! Rozmysli se a odejdi dříve, než přijde čert. Poslechni mě a odejdi, ať jsem ušetřena smutného podívání. Já už tu tolik vytrpěla!“ 
„Co dělá čert s lidmi?“ ptal se jí Kulihrášek a v duchu si říkal: Tak vida, býval tu čert a my o tom vůbec nevěděli. 
„Tělo spálí a duši pak mučí,“ naříkala stařena a objímala Kulihráškovy nohy. 
„Chci s ním zápasit,“ řekl odhodlaně mládenec. „Přemohu ho, aby už neubližoval lidem.“ 
„Oh, to se Ti nepodaří,“ plakala stařena a lomila rukama. „Ne, nadarmo mu neříkají Silný. Ale i kdybys tohoto porazil, je jich víc, na světě bude pořád zle.“ 
„Kdybych měl zabít Belzebuba, zrobím to,“ prohlásil Kulihrášek. „Na světě musí být pořádek.“ 
Ještě ani nedořekl, když se přihnala náramná bouře a v bouři čert. Hned se vrhl na Kulihráška, že ho spálí, ale ten se nedal. Hbitě chytil čerta za ocas, podrazil mu nohy, a jak do něho bušil, tak do něho bušil. Čert napřed jenom řval, ale pak sliboval Kulihráškovi hory a doly a prosil, až to pěkné nebylo. 
„Nechci Tvé zlato,“ křičel Kulihrášek, „ale sestru mi vrať!“ Ale sotva ho pustil, čert zmizel a po Růžence ani vidu. 
Mrzelo Kulihráška, že se dal obelstít a že musí odejít s nepořízenou. Ale umínil si, že přijde příštího dne a pak už čerta nepustí, dokud neuvidí živou a zdravou Růženku. 
Jak si umínil, tak také zrobil. 
Na noc se vrátil domů. Rodiče ho očekávali se strachem. Hned se ho ptali, kde byl, když se přivalila ta hrozitánská bouře nad Černý vrch. Řekl jim, že se mu ta dnešní bouře ani nezdála hrozná, ale víc nic. Ulehl a spal, aby zase nabral sil. 
Druhého dne se opět vypravil na Černý vrch. Vrata dosud nebyla spravena. Nezdržoval se a šel zrovna do té světnice. Stařena tam zase byla, a když ho spatřila, vrhla se mu k nohám jako včera a opět prosila, aby odešel, je-li mu život milý a nechce-li zůstat v ďábelských spárech. 
„Silného jsi přemohl,“ říkala, „ale dnes má přijít Silnější, s tím si neporadíš!“ Ale on jí odpověděl: 
„I kdybych měl zabít Belzebuba, zrobím to. Na světě musí být konečně pořádek.“ A neodešel. 
Vlastně ani nemohl. Neboť v tom okamžiku se přihnala mnohem horší bouřka než včera a s ní čert, jemuž říkali Silnější. Dopadl vedle Kulihráška a zařval. Mládenec nečekal, chytil ho za ocas, a než se Silnější nadál, dostával ještě větší výprask než jeho kamarád. Ale snad se Kulihrášek ukvapil, snad nedržel dost pevně, čert se mu vytrhl a zmizel. 
Teď tiž byl mládenec vskutku nešťasten. Loudal se domů a umiňoval si, že nepřestane čerty pronásledovat, dokud je nezažene všecky do pekel, kam patří. Doma se ho opět vyptávali, jak přestál bouři, a prosili ho, aby už nikam nechodil, protože dnes prý se otevíralo nad Černým vrchem celé nebe, ale on je ukonejšil a pak šel spát, aby měl na třetí zápas dosti sil. 
Však také dobře zrobil. Potřetí se stařenou vůbec nepromluvil, a již naň spadl nejsilnější. Byl to hrozitánský čert, obluda strašlivá. Kulihrášek ho setřásl na zem, přišlápl, omotal si jeho dlouhý ocas několikrát kolem ruky a pak kyjem bil a bil, až chlupy lítaly, jako by se prášilo. Zdálo se, že bude po čertu. Ale když se přece vzpamatoval, slíbil vydat mládencovu sestru. 
„Dnes mi už nestačí pouze má sestra,“ řekl mu Kulihrášek a pořád mu držel ocas, „dnes vydáš všecky ubožáky, které jste sem zavlekli.“ 
Nejsilnější se začal vymlouvat a kroutit, a tu Kulihrášek zvedl svůj kyj. To stačilo. Ihned tu byla Růženka a s ní mnoho krásných děvuch. Všecky se hrnuly ke Kulihráškovi a děkovaly mu, že je osvobodil. Tu teprve čerta pustil, aby se objal se sestrou. Hned toho litoval. Vzpomněl si, že ta pekelná bestie bude trápit zase jiné lidi. 
I bylo doma plno radosti a veselí v celém kraji. Jenom Kulihrášek se neradoval tak hlučně jako ostatní. myslel na nešťastné lidi, kterým čerti berou krásné dcerky, a na to, jak by všem těm smutným pomohl. Umínil si, že půjde do světa a přemůže třebas i samého Belzebuba, bude-li toho třeba, jen aby už byl všady zase dobrý pořádek. 
„Proč jsi tak smutný?“ ptala se ho matka. „Zrobil Ti kdo něco zlého?“ 
„I nezrobil,“ odpověděl Kulihrášek. „Ale rád bych se oženil.“ 
„Proto ještě nemusíš truchlit,“ smál se otec. „Na kterou pomyslíš, každá se na Tebe usměje a ráda si Tě vezme.“ 
Já vím,“ přikývl Kulihrášek, „ale ještě jsem nenašel tu pravou. Půjdu do světa a poohlédnu se po ní.“ 
Tentokrát ho nezdržovali a nepřemlouvali, jenom měli strach, aby ve světě nezpyšněl a nepohrdl dřevěnou chalupou a robotou na poli. Proto jim slíbil, že se vrátí a bude po otci hospodařit. I chtěli mu dát na cestu veliké zásoby a brašnu zlatých, ale on si vzal pouze ten kyj, něco málo peněz a požehnání svých rodičů. 
Jde a jde a potká pocestného. Ptá se ho, kam až jde. Prý hledat štěstí. Usmál se Kulihrášek a řekl, že budou dva, protože i on hledá štěstí. Pocestný byl rád, hned se přidal a cesta jim pěkně ubíhala. 
Jdou a jdou a potkávají dalšího pocestného. Ptají se ho, kam že jde. Prý hledat štěstí. Usmáli se a řekli, že budou tři, protože i oni hledají štěstí. Pocestný byl rád, hned se přidal a cesta jim pěkně ubíhala. 
Kamarádi byli veselí a v každé hospodě si rádi zahráli karty a popili. Ale Kulihrášek ani nepil, ani nehrál, jenom se všady vyptával, zdali se někomu neztratila dcera. Nikde o tom nezaslechl. Již již si myslel, že se vrátí domů, protože přemohl všecky čerty, když tu přijdou do města, které žilo v hlubokém smutku. 
„Copak se tu u Vás stalo?“ ptali se prvního, koho potkali. Ale ten člověk se na ně smutně podíval, rozplakal se a šel dál. 
„Proč truchlíte?“ ptali se druhého, koho potkali. Ale i ten se na ně smutně podíval, rozplakal se a šel po svých. 
Konečně potkali starce a mysleli si, že ten už plakat nebude, protože je moudrý. Ale přepočítali se. I on se smutně podíval a pak zaplakal stejně hořce jako první dva a šel dále. Jenomže napřed ukázal na velikou listinu, která byla nalepena na zdi domu, kde stáli. Když šiji ti dva pocestní přečetli, zvážněli, ale Kulihrášek si zavýskl. Konečně je zase na správné stopě! 
Tu k němu přistoupil člověk a tichým hlasem mu řekl: 
„Neumíš číst, anebo jsi zlomyslný?“ 
„Ani to, ani ono,“ vesele odpověděl Kulihrášek. 
„Ty tedy víš, že se našemu králi ztratily tři dcery?“ divil se ten cizí člověk. 
„Vždyť jsem to právě četl,“ řekl mu Kulihrášek. „Řekni všem lidem tohoto města a celé naší země, že ode dneška už nikdo nemusí truchlit. Neboť vím, kdo ukradl princezny.“ 
„To my víme také, cizinče,“ odpověděl smutně ten člověk. „A právě, že to víme, nemůžeme se radovat. Belzebub je má!“ 
„myslel jsem si to!“ zvolal radostně Kulihrášek. „Sekni všem lidem, co jsem Ti uložil. I mně ukradli čerti sestru, ale já jsem si pro ni zašel a zdravou ji přivedl domů. Tak přivedu i Vaše princezny.“ 
„Dobrý mládenče,“ pravil obyvatel toho města, „kéž bys mluvil pravdu! Víš, jakou odměnu bys získal? Princeznu, která by se Ti nejvíc líbila, a s ní celé toto království!“ 
Ale Kulihrášek nemyslel na odměnu ani na veselku, byl rád, že vysvobodí svět od Belzebuba. Rozhodl, že v tom městě přenocují a přeptají se, jak se vlastně ten ďábel dostal k princeznám. Sotva se ale uvelebili v hostinci, přiběhl králův posel, klaněl se jim a prosil je, aby šli na zámek, že tam už je pro ně všecinko připraveno. Ten král se totiž dozvěděl o třech hrdinech, kteří se nebojí ani Belzebuba a kteří vysvobodí jeho tři předrahé dcery, a chtěl by odvážné lidi poznat. Kulihrášek si tak svůj zápas vůbec nepředstavoval, ale co měl dělat? Král si přál a sedlákův syn musel uposlechnout. 
Hned pro ně uspořádali na zámku velikou hostinu. Přišli na ni ti nejslavnější rytíři v železném, stříbrném a zlatém brnění, jedlo se a pilo tři dni a tři noci. Ti vznešenější páni ale hleděli na Kulihráška spatra. Takový prosťáček s železnou palicí že by si troufal na Belzebuba? Hloupost, to on neudělá, on jenom podvádí. Měl by být za to potrestán. 
Kulihrášek málo jedl a ještě méně pil, a tak měl břicho lehké a rozum jasný. Dobře slyšel, co si rytíři o něm povídali, a mrzelo ho to. Říkal si, že kdyby nebyli tak domýšliví, už dávno mohl mít starý král své dcery a země mladého krále, který by netrpěl takové rozmařilosti. Ale mlčel a trpělivě čekal, až jeho dva společníci, rytíři i pan král usínali u stolů. Pak vstal a sedl si vedle králové, která nic nejedla a nic nepila, jenom ve strachu čekala, jak všecko skončí. Kulihrášek ji poprosil, aby mu pravdivě pověděla, jak pozbyla svých tří dcer. 
Králová ale nemohla mluvit. Rozplakala se a dlouho plakala. Když se uklidnila, vyprávěla, jak se všecko stalo. 
Jednoho dne přišel na zámek stařec a nabízel vzácné věci k jídlu. Nejmladší a prostřední princezna si ho nevšímaly, protože nebyly mlsné. Ale nejstarší princezna si koupila vzácné jablko, které tak vonělo, že by svedlo každého mlsného. Když je chtěla jíst, vyklouzlo jí z ruky a koulelo se zahradou do polí a pak po mezi k lesu. Ona za ním běžela, protože je chtěla mít. Běžela a běžela, až zmizela v lese, a odtamtud se nevrátila a nikdo ji nenašel. 
Zakázali zbylým dvěma dcerám kupovat od cizinců a všady je dávali doprovázet, ale kteréhosi dne opět přišel nějaký člověk do zámecké zahrady. Nikdo ho neznal, nikdo ho tam nepouštěl, a přece se tam jaksi dostal. Byl to ptáčník. Nejmladší princezna si ho ani tuze nevšímala, ale prostřední milovala hudbu a jeden kanárek se jí zalíbil, protože pískal, jak by žádný muzikant nezahrál. Koupila si ho. Když ho koupala,vyklouzl jí z ruky a uletěl do zahrady. Běžela za ním, že ho chytí. Ale on vždycky zazpíval a zase poodlétl. Zapomněla nešťastná princezna na všecko napomínání a na své sliby, že se nikam nepustí bez doprovodu, běžela polem k lesu a odtamtud se už nevrátila a nikdo ji nenašel. 
Prosili a zaklínali poslední dceru, aby alespoň ona uposlechla a nekupovala zbytečností u lecjakých zlých obchodníků a aby opravdu neučinila ani jediný krok bez doprovodu. Slíbila jim to a oni uvěřili, protože byla nejhodnější. Držívala se víc doma, šila a vyšívala, nebyla mlsná ani marnivá, krásně zpívala, ale nikdy nikomu neříkala, že svůj zpěv miluje nade všecko. I šla ona jednou s celým průvodem na trh a nakoupila hedvábí na vyšívání. Koupila si také klubíčko bílého hedvábí. Pak jím vyšívala v zahradě. Když navlékala do jehly, vyklouzlo jí klubíčko a běželo k zadní brance, vyběhlo do polí a k lesu. Ona za ním a za ní celý průvod. Ale běda! Vklouzla do lesa a tam se ztratila. Nevrátila se a nikdo ji tam nenašel. 
Nakonec prosila králová Kulihráška, aby o tom nikomu nevyprávěl, protože o mrtvých se má říkat jenom dobré. Věřila, že dcery dávno někde zemřely ..... nechtěla, aby se lidé dověděli o tom, že její předrahé dcery neposlouchaly, a proto že je postihlo takové neštěstí. Když se sešli učení mužové, uznali, že princezny vylákal sám Belzebub, neboť takový plán mohl nastrojit jenom on. 
„To není nejchytřejší plán,“ řekl Kulihrášek. „Já bych byl hned uhodl, že v tom nemá nikdo jiný prsty než vládce pekel, protože tímto časem nikdo jiný děvuchy neunáší. Slabší čerti se všichni bojí, dostali ode mne za vyučenou.“ 
„Co je platné vědět, kdo je uloupil,“ už zase naříkala králová, „když nevíme, kde jsou a jak se k nim dostat!“ 
„To je má starost,“ řekl jí Kulihrášek. „Kudy ďábel táhne, tam zanechá stopu. půjdeme po stopě.“ 
Konečně se všichni prospali a král nabídl odvážnému synkovi mnoho vojska za doprovod. Ale to Kulihrášek odmítl. Prý si poradí sám. A slíbil, jestli Belzebuba přemůže a jenom trochu to půjde, že ho spoutá a živého přivede až k panu králi. Tak dali těm třem odvážným chasníkům zásobu jídla a každému provaz, aby měli čím spoutat vládce pekel, ukázali jim, kudy princezny odešly, a rozloučili se s nimi. 
Hned v lese nalezl Kulihrášek Belzebubovu stopu. Bylo to tam jako rozryto nějakými sviněmi a šlo to stále dál a dál od zámku. Šli za tím celý den, ale ještě nebyli u konce. Večer zastavili. Byli tuze unaveni. I poručil Kulihrášek jednomu, aby hlídal a zároveň navařil jídla na příští den, a sám šel s tím druhým spát. 
Sotva usnuli, přišel k hlídajícímu stařec a prosil ho, aby mu dal najíst, že má hlad, že už dlouho nejedl teplé jídlo, že cítil vůni z tohoto jídla až koliksi mil daleko. První měl zakázáno něco brát i rozdávat, a proto starce odbyl. Ten však vzal dřevo, a než se milý pocestný nadál, měl špalek na hlavě. Spadl omráčen a stařec snědl všecko jídlo, které bylo v kotli. 
Ráno chce Kulihrášek a druhý pocestný jíst, ale vidí ohniště tmavé a kotel bez jídla a strážce spícího u dubového špalku. Budí ho, dlouho ho budí, ale chlap spí, jako když ho zařeže. 
„Co se Ti stalo?“ vyptávali se ho, když se konečně probudil. „Proč spíš a nehlídáš? A proč nevaříš? Jak máme jít zápasit s čertem, když nám kručí v břiše?“ 
Vyprávěl jim postižený, co se mu přihodilo, zapřísahal se, že povídá svatou pravdu, ale oni mu nevěřili. Kulihráškovi bylo podezřelé, že ten jejich kamarád ani nezavolal o pomoc. 
„Jak máme navařeno, tak pojíme, „řekl jim Kulihrášek, sbalil své věci a šli. A zase šli po té stopě až do večera. A protože neměli navařeno, snědli cestou jenom pár lískových ořechů. 
Druhou noc měl hlídat a vařit druhý pocestný. Ale i k tomu přišel tak asi o půlnoci podivný stařec, udeřil ho špalkem po hlavě a všecko jídlo snědl. Ráno už Kulihrášek věřil, i když nedovolil vařit znovu. A přes den přemýšlel, jak by na tuze podivného starce vyzrál. 
„Dnes hlídám já,“ řekl unaveným a nespokojeným kamarádům třetího večera, „a zítra se dobře najíte.“ 
Dali mu dobrou noc a už zavřeli oči. Ani mu štěstí nepopřáli, protože chtěli, aby i on poznal, jak je člověku, když dostane špalkem po hlavě. 
Jenomže Kulihrášek byl prozíravý. Udržoval malý oheň a nezačal vařit před půlnocí. Dobře hlídal a dával pozor, neuslyší-li odněkud přicházet čerta. Kolem půlnoci se opravdu ozvalo: dupcap, dupcap, dupcap. Kulihrášek si rychle stříkl vody do tváře, aby se osvěžil, a pak se rychle obrátil v tu stranu, odkud kroky přicházely. 
Ukázal se stařec, jak o něm mluvili oba pocestní, a chtěl jíst. „Nic nemám,“ odpověděl mu Kulihrášek. „Napřed si musím naštípat dříví. Když mi pomůžete, dám Vám ze svého podílu.“ 
Stařec slíbil, že mu pomůže. Kulihrášek hned poznal, že to není člověk, nýbrž přestrojený čert, a tak byl velmi opatrný. A čert zase poznal, s kým má tu čest, a také se měl na pozoru. Ale jinoch ho přece jen přelstil. Když sekyra uvízla v silném dubovém polenu, požádal starce, aby mu ji podržel, než vrazí klín. A jakmile starcův vous padl do štípy, Kulihrášek vyrazil klínem sekyru a čert byl chycen za vous tak jistě, že se nemohl vybavit. Řval bolestí a vztekem, a než si Kulihrášek odskočil pro svůj kyj, utekl ten čert i s polenem, které mu viselo pod bradou. 
Kulihráška mrzelo, že nebyl hbitější a opatrnější, vždyť mohl mít všecky princezny bez dalšího hledání, ale stalo se. Rychle naštípal dříví a do rána navařil dobrého jídla. 
Když ho společníci spatřili na nohou, byli velmi udiveni. „Jak se Ti hlídalo?“ ptali se ho. 
„Dobře,“ odpověděl jim. „Pojďte jíst!“ 
„Nikdo nepřišel?“ 
„Kdo by se též coural v noci lesem?“ Tak se najedli a posíleni se vydali na další cestu. A že se dobře najedli, brzy přišli k místu, kde Belzebubova stopa končila. Opatrně prohlíželi okolí a našli díru. Házeli do ní kamení, ale neslyšeli, že by padalo do vody. Proto se rozhodli, že se do díry podívají. 
Uvázal se první pocestný na svůj provaz a Kulihrášek s druhým pocestným ho opatrně spouštěli. Již chtěli provaz navázat, když ten dole začal křičet a škubat provazem, aby ho vytáhli. Vytáhli ho a on byl na smrt bledý. Když se trochu vzpamatoval, říkal jim, že takový zápach ještě nikdy nečichal a že do jámy už nepůjde. 
Uvázal se druhý a nastavili provaz. Spouštěli ho rychleji, aby tolik netrpěl tím strašným ovzduším. Právě když chtěli nastavit třetím provazem, začal ten dole škubat ještě prudčeji než první. Rychle ho vytáhli. Zdálo se, že je dočista mrtev. Avšak nakonec ho přece jen přivedli k sobě. Vyprávěl jim, že tam níž vůbec není vzduchu, že však se mu zdálo, že ještě jaksi svítalo. Ale spustit prý se už nedá zanic na světě. 
Kulihrášek nastavil provaz potřetí, uvázal se v pasu, poručil společníkům, aby na něj čekali tak dlouho, dokud nezatahá za provaz, vzal kyj a spustil se. Klesal tuze rychle, protože ti dva tu tíhu ani nemohli unést. Padal a padal, ale necítil nic. Padl až docela dolů a vidí, že je na druhém světě. Všecko tam bylo takové jako na našem světě, ba ještě krásnější, jenomže ten druhý svět měl začátek v tom místě, kde byla ta díra nahoru, a svět náš je bez začátku a bez konce. 
Rozhlížel se Kulihrášek a vidí v dálce pod sebou zámek. I odpoutal se a vydal se k němu. Šel tuze a tuze dlouho, ale přece šťastně došel. Byl to veliký kamenný zámek jako na Černém vrchu, jenomže větší, a v něm místo stařeny překrásná princezna. Seděla u okna a hrála si s nějakým jablkem. Kulihrášek hned poznal, že to je nejstarší princezna, která bývala mlsná. A hned si řekl, že by ji mohl mít rád a že by jí dovedl odpustit i horší věci, než je mlsounství. 
Sotva ho princezna spatřila, uvítala ho s velikou radostí, ale hned ho také prosila, aby utekl, jestli je mu život milý. 
„A proč bych, krásná princezno, utíkal, když jsem Tě přišel vysvobodit?“ ptal se jí a ani ho nenapadlo ohlédnout se po dveřích. 
„Musím obveselovat strašlivého draka, který hlídá cestu k Belzebubovi,“ pravila mu. „Drak je teď nějak nemocen, má špatnou náladu. Utíkej, až se vrátí, bude pozdě.“ 
„O Belzebubovi rád slyším,“ odpověděl Kulihrášek, „protože ho velmi dlouho hledám. Jen se neboj, však já si poradím. A Ty mi pomůžeš.“ 
„Když nechceš jinak,“ řekla princezna, „zde máš můj prsten. Až Ti bude zle, vzpomeň si na mne, ten prstýnek Tě posílí.“ 
Sotva dopověděla, přiletěl drak a hned se vrhl na Kulihráška. Ale ten se tak snadno nedal. Oháněl se kyjem a rozdával rány, které otřásaly i kamenným zámkem. Princezna plakala u okna. Nic naplat, drak byl silnější než Kulihrášek. Jinoch jižjiž podléhal, když spatřil u princezny jablko. 
„Rozšlápni to jablko!“ zvolal na princeznu a zároveň sáhl do kapsy pro prstýnek. 
Princezna rozšlápla jablko a Kulihrášek si nasadil prsten. Hned nabral sil, ale drak, jako když mu nohy podetne, zařval a strnul. Všecka jeho síla byla v tom jablku a Kulihrášek dobře zrobil, že princezně poručil zničit dárek od Belzebuba. Nebylo pak tuze obtížné skolit ochromeného draka a mrtvého shodit velikým oknem dolů na nádvoří. 
Nabrali si pak ti dva jídla a šli k začátku onoho světa, kde visel provaz na tento svět. Jinoch princeznu uvázal, zatáhl za provaz a jeho společníci ji zvolna vytáhli i s velkými zásobami. A řekl Kulihrášek té princezně, aby si tam ukrátili dlouhou chvíli, jak dovedou, že půjde pro druhou a třetí děvuchu. A také hned šel. 
Šel a šel, až přišel k druhému zámku, který byl dvakrát tak daleko jako první. Tento hrad byl větší a krásnější a všady v něm zaznívala překrásná hudba. Do té hudby bylo slyšet zpívat člověka a ptáka. Šel Kulihrášek po hlase, až přišel do nádherné komnaty ve věži, kde seděla princezna s kanárem. 
Sotva ho spatřila, radostně ho přivítala, ale hned ho také prosila, aby opustil zámek, jestli je mu život jenom trochu milý. 
„Jistě je mi život milý, a milejší než přednedávnem, neboť Ty jsi ještě krásnější než Tvá starší sestra,“ řekl jí Kulihrášek, „ale proč bych utíkal, když jsem Tě přišel osvobodit?“ A zase ho ani nenapadlo, aby se podíval po dveřích. 
„Sloužím drakovi,“ řekla mu všecka přestrašena, „a ten drak hlídá cestu k Belzebubovi. Teď ho opouští zdraví, snadno se rozčilí; utíkej, nežli se vrátí ..... pak už bude pozdě.“ 
„O Belzebubovi mi nepovídáš první, ale slyším to rád,“ řekl Kulihrášek. „Přišel jsem se s ním vypořádat. Hledám ho už dlouho. Toho draka se vůbec nebojím. 0statně nejsem sám, vždyť Ty mi pomůžeš.“ 
Slíbila princezna, že pomůže, a hned dávala Kulihráškovi prstýnek. Až prý mu bude nejhůř, ať si jej nasadí a vzpomene si na ni, hned prý bude silnější.

„Vezmu si ten prstýnek na památku,“ pravil jí, „na draka postačím.“ A pak se rozhlédl po pokoji a viděl kanára. „Jakého to máš ptáčka!“ divil se. „A jak krásně zpívá!“ 
„Je to můj jediný a nejmilejší přítel v tomto zámku,“ odpověděla. „Nikdy se ho nezřeknu.“ 
„Nemohl bych ho pohladit?“ prosil Kulihrášek a viděl velmi jasně, že i dárek od čerta příroste k srdci. 
Princezna hned svolila, chytila ptáčka a podala Kulihráškovi. Jinoch ani neměl tuze kdy prohlédnout si ho, když se do pokoje přivalil drak a rovnou se vrhl na synka. Ale než se kdo nadál, Kulihrášek zabil kanára od Belzebuba a tím ochromil draka. Nebylo pak veliké umění zabít tu příšeru. 
„Cos to udělal!“ plakala děvucha. „Tys mi zabil i mého ptáčka! Po celou dobu mě obveseloval, a teď je mrtev! Já nešťastná!“ 
I vysvětlil jí všecko jinoch a ona byla ráda, že je vysvobozena. Děkovala Kulihráškovi a hned se vypravila na cestu. Nabrali jídla a vydali se k otvoru na tento svět. Tam princeznu přivázal, přidal k ní jídla a vzkázal, že se co nevidět vrátí s třetí princeznou, aby Ti tam nahoře na ně rozhodně počkali. 
Třetí zámek byl třikrát tak daleko a byl ze všech nejkrásnější. O takové nádheře se nikomu nikdy ani nesnilo. Kulihrášek žasl a žasl, čím více komnat prošel. A což teprve princezna! Sotva se na ni podíval, hned poznal, že krásnější děvuchy na světě ani není, že by byl nešťasten, kdyby ji nevysvobodil a ji nedostal za ženu. 
Také ho vítala, také ho varovala a zrazovala, i ona mu vyprávěla, že její pán je nějak nemocen, ale on se radoval, že ji nalezl, že je tak krásná a dobrá, že už konečně zabije Belzebuba, neboť ona sloužila samému vládci pekel. Také od ní dostal na památku prsten, který si ale neschoval k těm dvěma, nýbrž hned nasadil na prst. A když plakala strachem o svého hezkého a statečného zachránce, poprosil ji, aby hodila Belzebubovi pod nohy klubko těch hedvábných nití, tím že tuze pomůže. Ale aby to nerobila dříve, dokud jí Kulihrášek nedá znamení. 
Přišla neslýchaná a nevídaná bouře a s ní Belzebub. Kulihrášek ho ihned poznal podle špalku u brady a rozesmál se. „Hleďme,“ volal mu vstříc, „tak pán pekel se bojí ustřihnout vous, aby neztratil moc?“ 
Belzebub vypoulil oči. „Cože?“ zařval. „V mém vlastním domě mi bude kdosi kázat? Zabiju Tě, ať už mám konečně pokoj!“ 
„Budeš mít pokoj,“ řekl mu na to Kulihrášek, „ale jiný, než si představuješ.“ 
Belzebub se naň vrhl. Kulihrášek do něho bušil kyjem a dovedně uskakoval, až se pán pekel tak rozlítil, že ani nevěděl, co robí. Tu poručil statečný jinoch své krásné princezně, aby rozmotala klubko a hodila je ďáblovi pod nohy. Princezna uposlechla a Belzebub se zamotával do vlastních sítí víc a víc, až se nakonec nemohl ani pohnout. Kulihrášek však nepřestával naň dorážet, nic nedbal na křik a na prosby, nevěřil slibům, až se Belzebub vyvrátil a zůstal bez sebe. I myslel si synek, že už je po něm, a proto vybídl princeznu a utíkali k začátku onoho světa. Ani jídlo si nevzali, byli rádi, že se vracejí domů. 
Ale stala se chyba. Belzebub byl zle zřízen, avšak pouze omráčen. Sotva se probral k vědomí, již zapůsobil na ty dva společníky u díry na onen svět. I řekli si Kulihráškovi povedení společníci, že vytáhnou pouze princeznu, ale Kulihráška že zabijí. Králi něco nalžou a o zemi se rozdělí. 
Kulihrášek poslal napřed princeznu. Když pak měl jít on, tu ho napadlo, že by ho mohli tuze snadno zabít, kdyby přeřízli provaz, až bude v polovici. Řekl si, že je vyzkouší. Proto přivázal napřed kyj a sám zůstal dole. Kus poodstoupil. A opravdu. Za chvilku země zaduněla a železný kyj se do ní takřka celý zaryl. Kulihrášek pokýval hlavou, že tak už to na světě chodí, a smuten vzal svůj kyj a vracel se k zámkům. 
Do žádného zámku však už nevstoupil. Živil se pouze lesními plodinami, tak pohrdal vším, co patřilo ďáblovi. Toulal se několik dní, až přišel k chaloupce, která byla čtyřikráte tak daleko jako první zámek. Před chaloupkou seděla starka a pásla stádečko ovcí. 
„I na onom světě jsou lidé?“ divil se Kulihrášek. 
„Ano, ano,“ řekla babice, „svět jako svět.“ 
„Ale mně se tuze stýská po tom našem,“ povzdychl si jinoch. „Prosím Vás, starko, nevíte, jak bych se tam dostal?“ 
„Jak bych nevěděla,“ řekla mu stařena, „ale nepovím, dokud mi nepomůžeš.“ 
„A jaképak máte trápení?“ 
„Velké. Měla jsem nejkrásnější stádo ovcí, všichni mi je záviděli. Ale před několika dny se přihnal zloděj a každou noc mi odnesl dvacet i více kusů. Chyť ho, ukáži Ti cestu na Váš svět.“ 
Kulihrášek se usmál. „Když po mně nechcete nic těžšího, s radostí Vám posloužím,“ řekl jí. „Chytím zloděje hned první noc.“ 
A opravdu. Sedl ke kolibě a hlídal. O půlnoci se přibelhal Belzebub a začal krást ovce. Nezabíjel je, odváděl si je k tomu nejkrásnějšímu zámku. Patrně se živí jejich mlékem, říkal si Kulihrášek a sledoval Belzebuba zpovzdáli. Ale v zámku se podivil. Ďábel ovce nakrmil a podojil a pak se koupal v jejich mléce, aby se mu rány rychleji hojily. 
Přiskočil Kulihrášek, zabil Belzebuba doopravdy, roztrhal ho na kusy a spálil, pak vypustil ovce a hnal je k chaloupce. Už se těšil, jak mu bude dobře, až bude tam na světě u své princezny a pak u rodičů, jak se všichni lidé zaradují, až budou mít svatý pokoj od Belzebuba. 
Diví se stařena, kde se vzalo tolik ovcí. Když uslyšela, zaradovala se a blahořečila Kulihráškovi. Pro jistotu si ho však ještě nějaký den podržela, neztratí-li se jí opět nějaká ovce. Ale nic se nestalo, ačkoli nikdo nehlídal. Tak mu řekla a ukázala. 
Daleko, daleko je vysokánská hora. Na ni musí vystoupit a čekat. Přijdou hustá mračna a nadnesou ho. Nesmí se dát, nesmí pustit svůj kyj. Přijdou hustší a budou ho brát. Ale ani tentokrát se ještě nesmí pustit kyje a odlepit od země. Protože přijdou nejhustší mraky a spláchnou ho třebas i s kyjem. A teprve ty přenášejí na druhý svět. 
Poděkoval Kulihrášek, rozloučil se a šel. 
I stalo se. S námahou vystoupil na vysokánskou horu a na temeni odpočíval. Přivalily se husté mraky a nadnášely ho. Ale on se držel svého kyje a nedal se. A ještě ty nepřešly, už tu byly hustší, které ho braly. Ale ani teď se nepustil svého kyje a neodlepil se od země. A ještě tyto ani nepřešly, už tu byly nejhustší. Držel se pevně, ale nic to nebylo platné. Proto se pustil a ony ho spláchly a nesly. A jak s ním běžely, tak řídly, až ho nemohly unést. Tu spadl, ale spadl už na tento svět, pěkně do měkkého, na pískoviště u zlaté řeky. I přeplaval tu řeku a byl všecek zlatý. Tuze a tuze se radoval, že je na tomto světě. Šel rovnou do královského města pro svou vyvolenou. 
I jak tak jde, potká ho zlatník. Byl to dobrý člověk i dobrý obchodník. Prohlíží si ho a hned, není-li od řemesla. Kulihráška to bavilo, tak řekl, že je. Zlatník ho zavedl do svého krámu a dal mu práci. A byla to práce, jaká se nesvěří ledaskomu. 
U krále bude svatba, nejstarší princezna si dala robit zlatý prsten. Zlatníkovi nesmírně záleželo na tom, aby princeznu uspokojil. Proto prosil Kulihráška, ať si dá tuze záležet. Bude-li první princezna spokojena, přijde druhá a po ní třetí. Kulihrášek se jenom usmíval a ujišťoval, že princezny budou zcela spokojeny. 
Brzy přijela princezna, a to princezna z prvního zámku. Když ji Kulihrášek uviděl, poslal jí po mistrovi prsten, který mu dala, aby byl něčím posílen, až bude umdlévat v zápasu s drakem. Poručil však mistrovi, aby chtěl mnoho peněz. Zlatník se hrozil, ale sotva princezna poznala svůj prsten, koupila jej a zaplatila zaň, kolik Kulihrášek určil. A ještě se pochlubila oběma svým sestrám. 
Než se zlatník nadál, dostal druhou objednávku. Teď už byl Kulihrášek beze strachu, že snad princezny ztratily paměť, poslal prsten princezny z druhého zámku. Opět poručil žádat neslýchané vysokou částku. Mistr ovšem vyhověl a tuze se divil, že princezna nesmlouvá, že je potěšena svým prstenem, že ještě srdečně děkuje. 
Posléze přišla třetí princezna, ta nejhodnější a nejkrásnější, a rovněž si dala zrobit prsten. Ale když dostala svůj prsten, který už jednou dala svému hrdinovi na památku, šla rovnou k otci a pověděla mu to. 
Na zámku se strhl veliký poplach. Oba Kulihráškovi společníci, kteří se měli rozdělit o království a o dvě starší princezny, dostali strach a zmizeli, jako by se pod nimi země slehla. Princezny byly rozčileny, král rozhněván. 
I musel zlatník na zámek, aby věc vysvětlil. Řekl králi pravdu a trnul, že bude krutě potrestán. Ale bál se zbytečně. Stařičký král si přál poznat jeho tovaryše. Zlatník běžel domů a chtěl Kulihráška zavést na zámek. 
„Ne,“ řekl Kulihrášek, „znám cestu lépe než Vy. Vraťte se, mistře, a řekněte, aby napřed všecko připravili na veselku, pak že přijdu.“ 
Divil se i hrozil zlatník té smělosti, ale přece vzkaz vyřídil. Král se zamyslel a pak řekl, že dobrá. Do týdne že už budou všecky přípravy skončeny. Jenom ženichové budou chybět. 
Odskočil si Kulihrášek domů pro své rodiče. To bylo radosti ze šťastného shledání ..... ani povědět se nedá. A což teprve, když jim syn všecko prozradil! Sedlák se selkou nemohli uvěřit svým uším. Ale přece bylo všecko, všecinko pravdivé. 
Princezny hned Kulihráška poznaly a nejmladší mu padla do náručí. I byla svatba, jaké do té doby nikdo neviděl a od té doby nikdo nepamatuje. Celá země byla šťastna a všichni lidé na světě. 
Měli pak ti mladí děti. Matka je bavila a Kulihrášek moudře vládl zemi. A na celém světě bylo málo tak spravedlivých, moudrých a silných králů. 
Od těch dob se také už děvčata nebojí čertů. Neboť ten dobrý Kulihrášek Belzebuba nadobro zabil a jiným dal tak za vyučenou, že se nikdy na světě neukáží. A kdyby ..... s obyčejným čertem si poradí i obyčejný človíček.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight