Jak krejčí dostal princeznu

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 17. 4. 2016 14.51

V jedné zemi bylo jedno město a v tom městě bydleli jedni rodiče a Ti měli tři syny. Dali je učit na řemeslo. Jednoho truhlářem, druhého kolářem a toho nejmenšího, nejslabšího, toho dali na krejčovinu.
Když byli synové vyučeni, otec se roznemohl a zemřel. A protože chaloupka byla zadlužená, páni ji po jeho smrti vzali a prodali. Tak jeho synům nezbylo nic než holé ruce.
Tak se spolu usnesli, že půjdou do světa. Který z nich najde dříve živobytí, že vezme matku k sobě. A až najdou práci i ostatní, že ji budou živit všichni tři společně. A tak se vydali s matku do světa a přišli do jednoho moc divného a moc vysokého lesa. Nemohli z něho najít cestu ven a chodili tam křížem krážem, až sotva stáli na nohou. Matka povídá:
„Chlapci, odpočiňme si tady, mne už všechno bolí.“
Sedli si a udělali si pohodlí. Nejmladší synáček povídá:
„Maminko, počkejte tady, já se jdu podívat, jestli tady není nějaká studánka a donesu vodu.“
„Nikam nechoď! povídá matka. „Ještě se tady v lese ztratíš, Božínku, já mám s Tebou trápení.“
„Ale nic se nebojte„povídá krejčík, „za malou chvilku jsem zase zpátky.“
Sebral se byl ten ..... tam. Přišel do jakési úžlabiny a v té se jiskřila voda jako křišťál. Měl žízeň, napil se a jak se napil rozhlédl se kolem sebe. Najednou spatřil na stromě viset pušku a koženou tašku. Povídá si: Sakra, tohle bude něco pro mne! Dal si tašku na rameno, pušku vzal do ruky a myslí si: Copak v ní asi je? Otevřel ji. Byli v ní kožené rukavičky, stará lucerničky a psaní. Roztrhl je a tam stálo:
„Ta puška má takovou moc, že nač zamíříš, to trefíš.
Ta lucerna je také zázračná. Když svítí, všechno na devět mil dookola usne.
A kdo si dá rukavičky na ruce, má hned takovou moc, že jakýkoli strom vytrhne ze země i s kořeny a unese ho, kam si jen pomyslí.“
Tak si dopis schoval, rukavičky nechal na rukou a šel se ještě rozhlédnout trochu po okolí. Už zdálky viděl mezi stromy velikánský oheň, jako když hoří celé město. Přijde blíž, ale kdepak město! U ohně sedí tři náramně velcí obři a pečou si uherského vola. Protože byl krejčík malý, vlezl si opodál do jednoho dutého stromu a čekal, co Ti chlapi budou dělat. Jeden z nich vzal veliký nůž jako kosa a do druhé ruky vidle. Ukrojil z vola kus masa a dává si ho do huby. Milý krejčík namířil a puf! ..... . urazil mu sousto u samé huby. Obr se podívá na kamaráda a povídá:
„Je Ti líto, že si beru? Na, vezmi si také, já jen ochutnávám.“
Nabral si ještě jednou, krejčík namířil podruhé a puf ..... zase mu sousto od huby urazil. Milí obři se začali mezi sebou hádat. jeden povídá:
„Tak ochutnej Ty a mi půjdeme trochu dál od Tebe.“
Tak si nabral, dává si do pusy, krejčík vystřelil a sousto mu zase urazil z vidlí. Obři se povídali mezi sebou:
„Tohle není samo sebou. Někdo nám asi škodí. Jakpak bychom ho asi dastali? Stoupneme si na tři strany, budeme trhat stromy a házet je na oheň. V tom světle ho pak najdeme.
Tomu prvnímu se to hned podařilo. Vytrhl první dub a jak ho chtěl hodit na oheň, krejčík vyběhl z dutiny.
Ahá, tak to Ty jsi, cos nám tu škodil ?“
Chytili ho a chtěli ho sprovodit ze světa. Jeden obr ho držel v ruce a rozmýšlel se, co s ním. Ale druhý obr povídá:
„Poslouchejte, on by se nám mohl hodit, když umí tak dobře střílet. Vezmeme ho sebou k hradu, kde chceme ukrást tu princeznu.“
Zvedli se a vydali na cestu. Krejčík jim ale nemohl stačit, tak jeden obr si ho dal do kapsy a nesl ho. Jak došli k hradbám, dali se do kopání, že udělají díru a tudy vlezou dovnitř. V tom vylétl nad střechu kohout a obři povídali:
„Dej pozor človíčku a dobře miř, ať toho kohouta trefíš první ranou, jinak jsme prozrazeni!“
Sotva kohout vylétl na střechu a natáhl krk ..... prásk a už ležel dole!
Krejčík ho trefil, že ani zakokrhat nestačil.
Obři se dali do práce. Jeden zkoušel vlézt do díry, ale ještě to nešlo, byla moc úzká. Tak tam strčili krejčíka a ten prolezl na druhou stranu. Rozsvítil si lucernu a v tu chvíli v hradě všechno spalo. Obři zatím díru ještě rozšířili a chystali se do ní vlézt. Krejčík vzal do ruky nůž, opřel pušku o zeď a rukavičky měl na rukou. Když první obr byl hlavou ven a ramena měl ještě v díře, krejčí ho chytil za vlasy a uřízl mu hlavu. Tu odhodil stranou a tělo vytáhl ven. Pak lezl druhý obr a pak třetí. Krejčí to s nimi udělal zrovna tak jak s tím prvním. No dobře! Své věci, pušku, lucernu i rukavičky nechal na místě a chodil po hradě sem a tam, z komnaty do komnaty až přišel k princezně. Ta spala na lůžku s nebesy, na stolku ležely zlaté náušnice, zlatý řetěz a zlatý prsten. Vedle nich stál zlatý koflík s troškou vína od večeře. Pod princezniným lůžkem ležel stříbrný pantoflíček. Krejčík vše sebral a povídal si: Ať mám něco na památku! A když odcházel, vzal kus papíru, vyřezal těm třem zabitým obrům jazyky, zavinul je do papíru a všechny ty věci strčil do tašky.
Potom z hradu odešel stejnou cestou, jakou přišel. Už se rozednívalo, tak lucernu sfoukl a šel hledat své bratry a matku.
V tom hradu dal už dávno král rozhlásit: Kdo ty tři obry sprovodí ze světa, dostane princeznu za ženu a hrad k tomu. Správce toho hradu byl svobodný. Jak brzy ráno vstal, přišel na dvůr a viděl tam ležet zabitého kohouta. Vzal ho a položil nahoru na okno, aby ho nedostali psi. Potom chodil po hradě budit. Najednou přijde k díře a vidí u ní ležet tři mrtvé obry. Hned dostal nápad! Zkrvavil si o ně ruce a šel všechny vzbudit. Hned se každému chlubil, co prý v noci udělal za kousek. Každý se divil a obdivoval ho. až na princeznu. Ta věděla, že to nebude takové, jak on každému vykládá. Znala ho a cítila, něco jiného.
To se ví, slib je slib a milý správce už viděl princeznu jako svoji nevěstu. Chodil po hradě jako páv a co chvíli upomínal krále, kdy už bude svatba. Princezna si ale vyžádala na otci odklad, že prý chce ještě nejdříve vyzkoušet ještě jednu věc. Ať prý jí dá král postavit u silnice hospodu a ona, že tam bude do roka a do dne šenkovat.
Dala si na ni vyvěsit nápis:
Kdo sem přijde a bude vyprávět o své maličkosti, co zkusil, dostane zadarmo najíst a napít.“
A už tam šenkuje! Tak ji necháme šenkovat a půjdeme zatím za krejčím!
Ten bloudil dlouho a dlouho, než své bratry a matku zase našel. Když se s nimi konečně shledal, matka se s ním vadila. On ale povídal:
„Ale jděte maminko, vždyť jsem nic hloupého neprovedl!“
Vydali se všichni díl na cestu a šli zrovna po té silnici, co vedla k nové hospodě. Přijdou tam a krejčí povídá:
„Maminko, já mám hlad a žízeň.“
Mlč, mlč, vždyť máme jenom sedm krejcarů!“
Ale on si nedal říct:
„Pojďte hoši. Maminka ať sedí venku, když chce. Však já to zaplatím.“
Přišli do šenkovny a hospodská je přivítala. Matka dostala strach, aby něco nevyvedli, běžela za nimi a mezi dveřmi se dala do pláče:
„Ach, co já s tím chlapcem zkusím! Ten už mí nadělal starostí! Proboha, on už pije víno a ti dva s ním! Vždyť nemáme víc než sedm krejcarů!“
Za malou chvilku jí hospodská také přinesla sklenku vína. Matka se bránila, ale nic na plat. Netrvalo dlouho a hospodská každému nesla už třetí talíř pečeně.
„Nejezte, hoši, nejezte!“ prosila matka. „Proboha, čím to chcete zaplatit?“
Jak sklenice vypili, dostali zas plné. A matka plakala čím dál tím víc a nejedla ani nepila. Hospodská se jenom spála. Když se pochuti napili i najedli, krejčík se ptal:
„Co budu dlužen?“
„Nic za to nechci pánové„povídala hospodská, jen mi každý něco vypravujte.“
První začal truhlář:
„Když jsem se naučil řemeslu, musel jsem zametat, nosit vodu a dříví i chovat u mistra děti.“
Hospodská mávla rukou a povídá:
„Nechte to být, to stačí ..... “
Potom došlo na koláře. Vyprávěl zrovna tak jako jeho mladší bratr:
„Když jsem byl malý, chodil jsem do školy a potom pásl krávy.“
„To stačí.“ zastavila ho princezna „už ani slovo.“
Teď začala vykládat matka:
„Milá slečinko, co já jsem s těmi kluky zkusila! Ale tenhle zpropadený krejčík, ten mne trápí ze všech nejvíc!“ a začala ho tlouct do zad.
„Nechte toho matko. Ať tedy vypráví on, když je takový šelma.“
Tak se krejčík pohodlně usadil a dal se do vyprávění:
„Přišel jsem do jednoho lesa a dostal tam žízeň. Napil jsem se z jedné studánky a když jsem se napil, našel jsem tam pušku, lucernu a rukavičky v tašce.“
„To je pravda, to našel.“
„Potom jsem přišel na jeden vrch a tam byly náramně vysoké stromy. Koukal jsem, až jsem v dálce uviděl světlo a vydal jsem se na tu stranu.“
„To je pravda, to by mohlo být.“ povídá zase matka.
„Přišel jsem tam a tam seděli u ohně tři velikánští obři.“
„Slečinko, nevěřte mu!“
„Nechte ho být, ať jen vypravuje.“
Tak on vypravuje dál, jak se mu vedlo s obry, jak jim ustřelil sousto od huby a jak ho chytili. A matka na něj stále křičela:
„Nelži, to není pravda. Slečinko, nevěřte mu!“
Ale on vykládal dál, jak šel s obry k hradu, jak kopali díru a jak jednoho po druhém zabil. Jak pak přišel do komnaty k princezně, jak si schoval na památku její pantoflíček, jak jí vzal ty zlaté věci a pak, když se vracel zpátky, jak ještě vyřezal obrům jazyky.
A matka jen plakala a říkala stále dokola:
„Nevěřte mu ani slovíčko! Všechno si vymyslel!“
Tu krejčík vyndal tašku a vysypal na stůl všechny ty věci ..... stříbrný pantoflíček, zlatý řetěz, náušnice, prsten, koflík a naposledy vybalil z papíry i ty tři jazyky. Tu k němu hospodská skočila, chytla ho okolo krku a začala hubičkovat:
„Už Tě mám! Tebe jsem hledala!“ Ale pak ho napomenula:
„Teď ty věci schovej. Tu máš klíče od celé hospody. Matka ať tady vaří a peče a Ty s bratry jez a pij, co hrdlo ráčí. Zítra sem přijdu !“
Druhý den přijela, slezla z kočáru a šla do šenkovny. Povídala mu:
„Poslouchej, zítra pořádám na zámku velikou hostinu. Při ní se drží takový obyčej, že každý musí vypravovat, co zvláštního zkusil ve svém životě. Přijdeš tam také, ale přestrojený. Hodně se umaž v tváři a pod nosem buď usmrkaný. A na zádech si udělej hrb, strč si pod kabát kus hadru. Do ruky si vezmi nějakou hůl a jdi do zámku. Oni Tě nebudou chtít vpustit a tak si stoupneš u dveří. Jak začnou lokaji nosit nedojedená jídla zpátky ze stolu, tak na každém chtěj nějaký zbytek. Když Ti nebudou chtít dát, hrábni na talíř rukou, nic se Ti nestane. Až hostina skončí, tak víš co máš dělat!“
Rozloučila se a jela domů.
To se ví, druhý den . byla asi k deváté hodině . milý krejčík táhl k hradu. přijde tam, stráž ho odhání a od vrat zpátky. On se dal s nimi do hádky. Jak to princezna uslyšela, vyšla ven a na její rozkaz ho pustili dovnitř. Přišel tam a stoupl si u dveří. Panstvo se ušklíbalo, ale nic platno, zůstal tam. Jak nosili lokaji jídla od stolu zpátky, on natahoval ruku. Jeden lokaj do něj strčil, ale on nemeškal, hrábl rukou do mísy a vzal mu kus masa. Držel ho oběma rukama a kousal ze vší síly, na nic se neohlížel. To se rozumí, panstvo se dalo do smíchu! I sama princezna a ten správce, co ji chtěl za ženu se smáli také. Když bylo po hostině, začal každý vypravovat, co zkusil. Vyprávěli jeden po druhém, až došlo na správce. Ten vykládal, jakou práci měl s těmi obry a na důkaz svého příběhu nechal přinést jejich hlavy. Milý krejčí, jak na něj princezna mrkla, začal vypravovat také:
„Pánové,“ povídá „já si myslím, že každý člověk musí mít také jazyk. Jestlipak je mají tady ty hlavy?“
Hned poručili jednomu sloužícímu, ať to zjistí. On se podíval do jedné hlavy, pak do druhé i do třetí, ale jazyky nikde! Těm pánům to bylo divné, krčili rameny a správce zbledl. Princezna od něho odstoupila a šla si sednout na druhou stranu. Tu krejčí vytáhl bílý šátek vyšívaný zlatem, utřel si tvář, z pod kabátu si vytáhl ten kus hadru, co měl jako hrb, šel ke stolu a vytáhl z tašky ty tři jazyky.
„Tady pánové jsou. To je důkaz! Hlavy může sebrat každý, ale kdo obry zabil a vyřezal jim ty jazyky? Tady jsou, pánové! Ale mám ještě druhý důkaz!“
A vyndal ty věci ,které vzal z princeznina pokoje.
„Tatínku,“ povídá „znáš všechny ty věci?“
„Jakpak bych neznal?“
A uhýbal od správce také.
Teď si princezna obula pantoflíček a padl jí na nohu jako ulitý. Pak si dala na krk svůj řetěz, pověsila si náušnice a navlékla prsten. Pak nalila do koflíku vína, nesla ho svému osvoboditeli a oba si slavnostně připili. Sám král ho odvedl do zvláštní komnaty. Tam se krejčík musel vzdát svých hábů a oblékl si krásné šaty, co patří na generála a které mu dali. Potom ho předvedli opět před pány.
Ale napřed se musí povědět, jak to dopadlo se správcem. Všechno panstvo nad ním vyřklo ortel, aby byl vyveden na dvůr a roztrhán čtyřmi voly, protože se snažil obelhat celé království i samotného krále!
Pak uspořádali novou hostinu a teprve nyní byla svatba s pravým osvoboditelem. I matku, to se rozumí, pozvali na tu svatbu, protože chtěli od ní požehnání. To dostali a matka navíc s nimi zůstala na zámku až do své smrti.
Jeho bratři dostali tu hospodu, co si dala princezna postavit u silnice. Oženili se podle svého přání a dělali svá ´řemesla.
To byla svatba, to se nedá ani povídat! To je snad na ještě další pohádku! Ale o tom zase až zítra .....  

 

 

 


 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight