Jak kněžna uvařila Mance pití

zobrazeno 18×

Vložil(a): nikihiphop, 11. 8. 2016 23.20

Když se jičínské kněžně nepovedlo pokazit Cipíska na princátko, sedla si do zámecké věžičky. Tak seděla a vymýšlela, jak Mance ublížit jinak. Přišel za ní knížepán a ptá se „Už to víte, ma šér?“ Kněžna dupla zlatým kramflekem, že se rozlehlo v klenbách. „Čekám, až mi poradíte, mon šér.“ Knížepán si dal přinést židli a vymýšlel taky. Lokaj Fricek jim do věžičky nosil jídlo. Už tak seděli týden, a brnělo je, a nic. Pod parukou jim nechce vzejít myšlenka, kudy na Manku. Až osmý den, když Fricek odklízel talíře, přistrčí kněžně: „Já bych uměl poradit.“ Kněžna mu pustila do kapsy rakouský dukát a Fricek jí přišeptává do ucha: „Kněžna by se měla zeptat erckrajckrutibab.“ „Ungehért,“ řekl do toho knížepán, protože to slovo ještě nikdy neslyšel. Jenže kněžna vyskočila ze židle jako ovlažená rosičkou: „To je kapitální rada!“

Erckrajckrutibaby byly baby, co žily v pazderně pod kopcem Zebínem. Každá byla ošklivá za sedm, hádavá za čtrnáct a zlá za celé očko. Přes den spaly, v noci se hádaly s měsícem, anebo čarovaly lidem zlé. „Tak abys tam, Fricku, rovnou došel,“ poručila ještě kněžna a ukázala ke dveřím. Lokaj Fricek se vydal pod Zebín navečer, kdy se erckrajckrutibaby budily z denního spaní. Když šel loukami, uviděl ho Rumcajs, co seděl ve vršku dubu a obhlížel, jestli je v kraji spravedlivě. „Kampak, Fricku? Už se šeří!“ zavolal. Ve Frickovi až klopýtla krev od leknutí. Ale pak se vytočil: „Kněžna posílá do kapličky na Zebíně svíčku. Tak ji nesu.“ Rumcajs se obrátil na druhou stranu a Fricek proklouzl. Došel k pazderně, překročil vyvrácené dveře. Šest erckrajckrutibab ještě spalo na hrachovině. Vzhůru byla jen sedmá, a nejhorší. „Co chceš?“ zahuhlá na Fricka. Ve Frickovi se při pohledu na tu krásu zadrhlo. Teprve za chvíli ze sebe dostal:„Jičínská kněžna si vzkazuje o radu.“ Sedmá erckrajckrutibaba našpicovala soví ouška.„A o jakou?“ „Ona už ti řekne sama.“ A Fricek kouká, aby už byl radši venku na zdravém povětří. Sedmá erckrajckrutibaba překročila šest ostatních, sáhla na kolík pro pytel se sušenými trávami a vyšla před pazdernu. Tam povídá: „Píchá mě do pat.“

A skočila Frickovi na záda a on ji musel nést až do Jičína. V tu chvíli kolíbali Manka s Rumcajsem Cipíska do spánku. Rumcajs na chvíli ustal a prohrábl si rukou bradu. „Tak mi divně čemejří ve vousech, jako by se někde chystalo zlé.“ Kněžna s knížepánem už čekali. Seděli v komnatě při tlusté svíci. Plamínek svíce zavál a do komnaty klopýtá Fricek s erckrajckrutibabou na zádech. Kněžna hnala Fricka do kuchyně, aby mu tam lojem opravili hřbet, a erckrajckrutibabě povídá: „Chci od tebe radu.“ Knížepán kývl palcem v rukavičce, že je to tak. Erckrajckrutibaba schovala kolozub, aby jim byla milejší. „Leckdo by chtěl. Ale co za ni?“ Usmlouvaly to na sedm rakouských dukátů. Potom erckrajckrutibaba nastavila soví ouško a kněžna jí do něho svěřila, co ji tolik mrzí: „Nevyšlo mi, když jsem Mance chtěla pokazit Cipíska na princátko. Chci za to zle odplatit samé Mance.“ Tou dobou už Rumcajs s Mankou spali. A vtom Manka poplašeně zavolá ze sna. Rumcajs se pozdvihl na loži z jedlových haluzí. „Zdálo se ti zlé?“ „Zlé, Rumcajsi,“ řekla Manka. „Ale už jsem zapomněla.“ Vydýchla si a znova usnula. Když tedy kněžna sedmé erckrajckrutibabě poručila, aby jí na Manku vyvzpomenula to nejhorší, erckrajckrutibaba se zamyslela. Bylo až slyšet, jak hoří plamínek na svíčce. Nakonec ťukla okopnutým palcem o podlahu a řekla: „Mám radu.“

Kněžna rovnou k ní. „A jakou?“ Erckrajckrutibaba si ukazuje po prstech, za každý prst slovo: „Jestli ti Manka pokazila, aby z Cipíska bylo princátko, udělej z ní kněžnu. To pro ni bude trest nad všecky tresty.“ Kněžna si to dala ještě jednou opakovat. Knížepánovi se muselo třikrát. Pak třeskla kněžna vějířem o dlaň. „Ať si ta loupežnická pýcha užije, co ji bude soužit nejvíc.“ Taky knížepán za chvíli přikývl palcem v rukavičce. Ať se tedy udělá z Manky kněžna. „Ale jak na to?“ řekla pomaloučku kněžna. Erckrajckrutibaba nastavila dlaň. „První rada byla za sedm rakouských dukátů, druhá je za devět.“ Kněžna jí nasypala dukáty. Erckrajckrutibaba je ukryla v sukních a sáhla pro ten pytel s trávami, co si přinesla. Když povolila tkaničku, vyšly z pytle takové vůně, až osleplo zrcadlo. Erckrajckrutibaba se chvíli v pytli přebírala. V hrsti jí uvízl snopek podpařené trávy, že by to ani koza nevzala. Podala snopek kněžně, zadrhla pytel u krčku, a že půjde. „A co s tou trávou?“ volá kněžna. Jenže erckrajckrutibaba zas nastaví dlaň: „Třetí rada je za třináct.“ Kněžna nasypala erckrajckrutibabě dukátů. A je tu rada:„Ta tráva, to je pejchavice míchaná s nesrdečníkem. Uvař z toho pití a dej Mance.“ Kněžna už se ohlíží po hrnečku, a vtom jí přijde: „Ale jak ji přiměju, aby se napila?“ Erckrajckrutibaba se pleskla po sukních. „Máš prázdnou kasičku, počtvrté neporadím.“ Otočila se na černé patě a odešla do pazderny pod Zebínem, aby jich tam zas bylo sedm. Do rána hořela v komnatě svíčka. Kněžna s knížepánem při ní vymýšleli, jakou kličkou přimět Manku, aby pila od kněžny. To už Řáholečtí vstávali. A jen se Rumcajs vykulil z lože, na prvním kroku křivě šlápl. „Dnes nebude dobře,“ povídá. V tu chvíli se jičínská kněžna div nepřekotila radostí. Ťukla se kotníkem do čela a málem zazpívala: „Už vím, jak ode mě Manka bude pít!“ Hnala lokaje Fricka do kuchyně, aby jí poslali pánev horkého uhlí. Uvařila na ní pití z pejchavice a nesrdečníku. Přelila pití z hrnečku do lahvičky a dala si podat obyčejný plášť. Ukryla lahvičku do kapsy a vydala se tajně úvozem k Řáholci.

 V lese Řáholci Rumcajs zrovna povídá: „Vzkázal mi včera jelen šestatřicaterák, že se mu viklá staré paroží, a ne a ne ho shodit.“ Vysadil si Cipíska na rameno a odešli na dolní konec lesa s pomocí jelenovi. Manka zůstala v jeskyni sama. Udělala si z břízy chvošťátko a vymetala pavučiny. Při takové práci musí ženská mít oči pod stropem. A tak si Manka nevšimla, že se v houštince hnulo. Potom někdo tajně vystrčil z houští ruku a vylil plnou lahvičku do studánky před jeskyní. Po vodě se rozešly kruhy, a zas bylo všecko jako dřív. Od vymetání pavučin vysychá v hrdle. Manka tedy, že si ovlaží. Nabrala dlaní ze studánky, vypila sotva doušek – a vtom jako by se jí převrhlo v hlavě. Na chvošťátko už ani nepohlídla a do jeskyně křikla: „Ať si to tam vymete, kdo chce.“ To v ní začala pracovat pejchavice s nesrdečníkem. A bylo hůř. Manka si klekla nad studánku a dělá do ní vznešené špuličky jako do zrcátka. Zkouší i poklonky. A bylo ještě hůř. Rozmáčkla malinu a nabarvila si tváře. Z kopretin natřásla zlatý prášek a pudruje si čelo. Všecko po kněžně. A bylo ještě mnohem hůř. Když se Rumcajs vrátil s Cipískem od jelena, Manka křikne: „Mon šér, dojděte mi do Hradce pro paruku!“ Rumcajs se div nepokácel. Pro Cipíska nemá Manka oči. Na drozdovi chce, aby jí zapískal minetek po francouzsku. A že tu stejně nebude, že se jí chce do zámku. „Kruciš,“ povídá Rumcajs a hlavu z toho má na rozskočení. Přehodil si Cipíska na druhé rameno, a že si musí rozmyslet, kudy to všecko do Manky vjelo. V rozmýšlení došel až k lesnímu rybníku, co v něm hospodaří vodník Volšoveček. Volšoveček sedí v puškvorcích, míchá palcem v rybníce a volá: „Jde od vás shora, Rumcajsi, nějaká divná voda. Ryby jsou po ní jako minutím pominuté.“ „Ještě mi k mé starosti přidávej tu svoji,“ povídá Rumcajs; ale postál a dívá se. V rybníce se dějou divné dryje. Rybičky plotičky se nesou jako komtesy a po každém se ohrnují. Kapři se bijí v klubku jako modří kavalíři, až se dřou šupiny. Štika se obhání ocasem jako vějířem a vzkazuje, že je celého rybníka kněžna. „To jako by se ty ryby napily pití z pejchavice a nesrdečníku,“ vrtí hlavou Volšoveček. „A jde to shora od vás, Rumcajsi.“ V Rumcajsovi jako by rozškrtl. Vyběhl na hráz a ostře se podíval přes louky k Jičínu. Ještě zahlídl, jak za sebou kněžna v obyčejném kabátě dovírá zámeckou bránu. V ruce se jí blýskla prázdná lahvička.

Rumcajs už to všecko ví. „Zavři, Volšovečku, horní stavidlo,“ povídá. „A pusť rybám čerstvou vodu vedle ze strouhy.“ A ještě povídá: „Já musím taky začít s počinkem.“ Přehodil si Cipíska z ramena na rameno a rozběhl se rovnou k jeskyni. Cestou se stavil u jelena šestatřicateráka a zeptal se: „Chceš mi oplatit službu?“ Jelen přidupl kopýtky. „Kdo mi dobře posloužil, tomu posloužím taky.“ A přidal se k nim. Když došli k jeskyni, Manka zrovna cepovala víly, aby jí byly za komorné. Už byla málem nad kněžnu. Tak silně v ní pracovala pejchavice s nesrdečníkem. Rumcajs to ale pořídil po rumcajsím. Cipíska posadil do mechu, jelena šestatřicateráka poklepal po pleci, aby se dobře přitočil k Mance, a povídá mu: „Teď mi oplať službu.“ Šestatřicaterák zatroubil, až se to třikrát točilo Řáholcem, a uhodil Manku kopýtky. Uhodil ji takovou silou, že všecko panské z ní vyletělo. „Co se to se mnou dělo?“ povídá Manka. „Nejdřív se na mě heřmánkově usměj, jestli jsi zas ta pravá,“ řekl Rumcajs. Když to Manka dokázala, pověděl jí všecko o tom, jak na ni jičínská kněžna nastrojila. Kdo zle ublíží, nesmí od spravedlivých dostat nic darováno. Už druhý den chodili Rumcajs, Manka a Cipísek po pasekách. Hledali bylinu seberku a kradátkový kořínek. Když našli, rozlámal to Rumcajs na kousíčky a Manka z toho uvařila pití při vysokém ohni. Nalila pití do hrnečku zlaceného od sluníčka a povídá: „Teď to, Cipísku, dones to Jičína a projdi se s tím kolem zámku. Kdyby se tě ptali, co je v tom hrnečku, řekni, že pití, co pije kněžna Manka.“

Cipísek se vypravil a Rumcajs tajně za ním, kdyby se potkal se zlým. A Cipísek došel k zámku, od hrníčku mu zlatě střílí sluníčkem. Kněžna s knížepánem zrovna koukají z okna. „Vida, to je ten loupežníček z Řáholce. A copak to má v hrnečku?“ Cipísek nahoru do okna: „Ale mám tam Mančino knížecí pití.“ Kněžna s knížepánem se jen smějí za vějířem: „Už si ta Řáholecká myslí, že je pravá kněžna!“ Knížepán zavolal dolů: „Nedal bys nám aspoň přivonět?“ Hned poslali lokaje Fricka pro hrneček. Fricek, sotva byl za vrátní, z něho upil. Co zbylo, odnesl nahoru do komnaty. Kněžna s knížepánem nejdřív hrneček obhlídli a očichali. „A teď ochutnáme,“ řekla kněžna a napili se. „Vždyť je to jen odvařená tráva!“ směje se kněžna. Svlíkla si rukavice a mne si dlaně, jak se jí s Mankou povedlo. „Ta Řáholecká zhloupla po mém koření tolik, že má sebe za kněžnu a klechtačku z trávy za knížecí pití!“ Kníže hned dal zavolat trubače a poručil mu, aby zatroubil júbl júbl, že se kněžně podařilo Manku přemistrovat. Jenže než trubač nasadil trumpetu, kněžna mu ji ukradla. Než trubač vyšel z komnaty, vypálil mu knížepán z šosu pytlík s tabákem. A než ten trubač vyšel z předsíně, štípl mu lokaj Fricek ze střevíce přezku. To v nich tak pracovaly seberka a kradátkový kořínek z Mančina pití. A šlo to dál. Kněžna kradla na trhu slepice, hrušky, homolky, bábám z hlavy zavití a strejcům z kapes křesadla. Doneslo se to až do Vídně císařovně. Knížepán zas posmejčil dědkům kdejakou fajfku, v kasárnách kradl koně a v magacínu patrony. Doneslo se to až do Vídně císařpánovi. Lokaj Fricek stačil štípnout jen munzemlátko pekaři na podloubí. A chytil ho přitom dráb a strčil Fricka rovnou do kamene. Knížepanstvu to u císařpanstva nakonec prošlo, ale ostudy stejně bylo až pod nebe. Erckrajckrutibaby pod Zebínem taky dostaly své. Knížepán jim ze zlosti dal povalit pazdernu. „Dali ti pít panské a sami okusili loupežnické,“ povídá nakonec Rumcajs Mance.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight