Jak došel horal štěstí

zobrazeno 13×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 20.47

Za kdysi horal, ubožejší a chudší než ostatní horalé. Měl mnoho dětí, ale málo chleba pro ně. Neštěstí za neštěstím ho pronásledovalo. Bývával prve zámožný, ba bohatý, ale přišel o les a pak prodával i pole. Zbyla mu pouze střecha nad hlavou. Pásával cizí ovce a u cizích lidí jedl chudé jídlo. A jak to už světem chodí, když se živíš na cizím, často vůbec nejedl a trpěl hlad a s ním celá rodina. 
Žilo se mu nevesele v ustavičném trápení. Nakonec mu prodali i poslední kousek pole a neštěstí bylo dovršeno. Almužna už nepomáhala, rodiče se mohli ustarat a udřít, bída se uhnízdila v jejich dřevěnce a rdousila děcko za děckem. Velmi zle bylo té rodině. 
Jednou v noci promluvila žena k muži: Je s námi zle. Děti umírají, majetek nám prodávají, co nevidět ztratíme i střechu nad hlavou.“ 
„To je pravda,“ říkal muž, „také jsem si myslel.“ 
„Nestačí myslit,“ odpověděla žena, „musíš víc robit, více se přičiňovat.“ 
„Či nevidíš, jak se přičiňuji?“ bránil se muž. „Lopotím se od rána do večera, a přece je nám hůř a hůř. Kdyby tak na nás nepřicházelo neštěstí.“ 
„Zkusme to ještě jednou,“ radila žena, „snad se nám podaří přerobit i neštěstí.“ 
A začali znova. Robili od rána do večera, i zbylé děti pomáhaly, ale bylo to marné. Neštěstí je silnější než člověk a ustýlá si v každé posteli, samo přichází a samo odejde. Těm ubožákům se nedařilo, všecko přičiňování bylo marné. 
A tak o tom zase mluvili, ale smutněji než před časem. 
Přicházeli věřitelé a hrozili prodejem chalupy a vězením. Lidi tvrdého srdce ničím neobměkčíš, ani při pohledu na ubohé děti se nesmilují, oni chtějí své peníze. Co robit, jak zaplatit, jak zachránit alespoň zbylé dva hochy? Co si má horal počít, když se musí vystěhovat z chalupy, která byla donedávna jeho? 
Naříkali ubožáci, ale tím si nepomohli. Jednoho dne jim prodali střechu nad hlavou. Ale právě toho dne zaklepal na dveře stařeček a prosil, aby mu dali večeři a nechali ho přespat za pecí. 
„I pojďte,“ řekl chuďas, „máme i kobzol málo, ale rádi se s Vámi rozdělíme. Protože nás potkalo veliké neštěstí, tak dobře víme, jak je Vám.“ 
„Žádné neštěstí není tak hrozné, aby se nakonec nemohlo proměnit ve štěstí,“ odpověděl ten stařec, „jenom nesmíme zoufat.“ A vstoupil k nim a s nimi si sedl ke stolu a večeřel kobzole a mléko. 
Jak nemáme zoufat,“ hořekovala žena, „když za chvíli půjdeme jako Vy s mošnou od chalupy k chalupě a zlí lidé se nám budou posmívat?“ 
Stařeček mlčky naslouchal a jedl. Pověděli mu všecko o svém soužení a řekli mu, že dnes už jim nikdo ani naděje nedodává, protože jsou u konce. 
„I nejste,“ usmál se host, „to se Vám jenom zdá, protože si myslíte, že byste ještě větší trápení už ani neunesli. Ale nebojte se, já vím, jak se ze všeho šťastně dostanete, ovšem, jste-li opravdu spravedliví a mluvíte-li pravdu!“ 
Naslouchali mu s velkým podivením. Však se také bylo čemu divit, takoví hosté nepřicházejí často do dřevěnek ani do chalup obílených. Radil jim ten člověk, aby trpělivě nesli své neštěstí a do velikonoc žili, jak se dá. Až však budou katolíci zpívat pašije, aby šel muž tam a tam do hor a našel borovici mezi třemi smrky. Pod tou borovicí prý se otevře země až k velikým pokladům, které kdysi zbojníci v horách ukryli a horští duchové nashromáždili. Spravedlivý se nemá čeho bát. Směle smí kráčet chodbou až k hromadám zlaťáků, ostatní už poradí horští duchové. Jenom je nutno těch rad uposlechnout, to prý však spravedlivému nikdy není zatěžko. Třikrát jim musel stařeček opakovat neuvěřitelnou zvěst, až šiji dobře zapamatovali. Chuďas všemu uvěřil, ale jeho žena pochybovala. 
„Když je to tak snadné,“ pravila starci, „tož pročpak chodíte světem a žebráte? Či Vy nejste spravedlivý?“ 
„Dobří lidé mi pomohou,“ odpověděl host pokorně. „Jsem už starý a bez dětí, já ani víc nepotřebuji.“ 
I pokáral chuďas ženu a stařečka odprosil. Ale ten se usmál a řekl: 
„Nekárej ji a mne neodprošuj. I lidé, kteří pochybují, jsou tu na světě k něčemu dobří. A za nic mi neděkuj. Přijali jste mě, rád bych se Ti nějak odvděčil.“ 
Když si ulehli, řekl muž ženě, že tohoto starce jim jistě posílá bůh. Ona ale mlčela, protože byla opatrná a nechtěla se zklamat. Kdyby prý jim chtěl ten člověk pomoci, byl by prý pomohl ihned, vždyť viděl, jak jsou ztrápeni. 
Ráno šli hosta budit, ale on zatím zmizel. Nezamykali na noc, a tak si řekli, že vstal před nimi a vydal se na cestu, možná má namířeno někam hodně daleko. Ale chuďas mu věřil a svatosvatě si umiňoval, že se zařídí podle jeho rady a podle toho, co mu řeknou horští duchové pod borovicí mezi třemi smrky. 
I žili ti lidé do velikonoc, jak se dalo, a žili smutně. Bývalo jim ještě hůře nežli prve, neboť neměli, kam by hlavu sklonili. Sousedé zůstávali hluší k jejich prosbám, 
roboty nikde nebylo, všady plno sněhu. Nejednou hryzali ti ubožáci kůru stromů a nocovali v doupatech, která si vyhrabali ve vysokém sněhu jako lišky. Ale žili a dočkali se neděle, kdy katolíci zpívají pašije. Rozloučil se muž s dětmi a ženou a pospíchal, kam mu radil stařec. 
Sel a šel, ale nohy tuze nesloužily, často odpočíval. Proto našel tu borovici mezi třemi smrky až kdysi po poledni, a to už byly pašije dávno odzpívány a lidé opět doma. Rozhlížel se kolem, sníh byl neporušen. I zabylo chuďasovi divně u srdce a hrkly mu slzy. Smutně se vracel domů k ženě a dětem. 
„Já to věděla,“ přivítala ho žena, „škoda cesty v takovém sněhu.“ 
„Přišel jsem pozdě,“ pravil jí na to. „Ale ve čtvrtek si přivstanu, vždyť cestu znám.“ 
„Jak chceš,“ pokrčila ona rameny a pak naříkala, že nemá co dát svým ubohým dětem. 
Zůstal chuďas smuten, ale čekal. Když přišla středa, brzy po půlnoci vstal a vypravil se do kopců podruhé. Měl tak cestu rozpočtenu, že musel dospět k oné borovici ještě dříve, než se začnou zpívat pašije. Ale člověk míní a pánbůh mění. Přišla veliká vichřice a sněhová bouře, chuďas bloudil a bloudil a byl rád, že se večerem dovlekl ke své rodině. Borovici ani nespatřil. 
„Vždyť jsem to říkala,“ vítala ho žena stejně rozmrzele jako prve. „Procouráš den a nic nám nepřineseš. Nevěř dědkovi. Kdyby to bylo pravda, žil by si jako kníže a nechodil by po žebrotě.“ 
„Nemluv tak,“ prosil chuďas, „proč by mě byl obelhal?“ 
„Aby Ti nebylo líto večeře,“ odpovídala. „Vždyť je známe! Žebráci a komedianti jedna holota.“ 
Hrozil se muž, jak se žena v bídě spustila a v duchu prosil dědečka, aby jí odpustil, že ona není zlá, nýbrž nešťastná. A když uslyšel, že naposledy se pašije zpívají na Veliký pátek, rozhodl se, že se pokusí ještě potřetí, alespoň si nebude nic vyčítat a děti a žena mu nikdy nesmějí povědět, že nezrobil vše, co mohl a měl. 
I šel potřetí a šťastně nalezl tři smrky a mezi nimi borovici. Sníh byl neporušen a ještě vyšší než prvního dne, nikde ani stopy po nějakém otevření země. Ale když už přišel, chtěl vyčkat. A dobře zrobil. Za chvíli se země Zatřásla a otevřela právě pod borovicí, jak pověděl stařeček. A byla tam chodba a na jejím konci veliká síň a v ní hromady zlaťáků. Klekl si u nich a zabořil své ruce do zlata. Nikdy si ani nepředstavoval takové bohatství, a teď leželo před ním! 
Rozhodl se, že si vezme z těch peněz, kolik unese, a už se těšil, jak ženu rozveselí. Ale když dával první hrst dukátů do kapsy, zaslechl hlas, který pravil: 
„Spravedlivý člověče, chceš-li mít z těch peněz prospěch, neber víc než tři dukáty.“ 
Vzhlédl chuďas a viděl před sebou stařečka, kterého před časem nasytil a uložil za pec. A ten stařec se opíral o hůl a usmíval se na ubožáka jako tenkrát, když mu vyprávěl o těchto pokladech. 
I ptal se chuďas: 
„Dobrý dědečku, a proč si nesmím nabrat víc? Vždyť máme dvě děti.“ 
„Vím, vím,“ pokojně přikyvoval stařec, „ale žije tu kdesi někdo ještě potřebnější než ty, Tvá žena a děti.“ 
„Kdo to je?“ 
„Člověk, který neví, jak se jmenuje, kdy se narodil a odkud je, který nemá ani přátel, ani rodičů. Pouze ten smí odnést poklady.“ 
„Běda!“ zanaříkal chuďas a vrátil peníze na hromadu. „Tož my jsme odsouzeni k ustavičné bídě!“ 
„I ne,“ utěšoval stařeček. „Vyhledej toho člověka, přijmi za vlastního, vyzvedni poklady a spravedlivě se s ním rozděl. Budete oba šťastni a s Vámi i Tvá žena a děti, dokud zůstanete dobří.“ 
„A poznám toho člověka?“ ptal se chuďas. 
„Zajisté, zajisté,“ divně se usmíval stařec a pak zmizel. 
Vzal tedy chuďas tři dukáty a pln radosti pospíchal za ženou a dětmi. Zdaleka křičel, výskal a mával rukama, nemohl se ani dočkat té pěkné chvíle, až před ně položí důkazy o tom, že jejich poslední host, kterého přijali na chalupě, mluvil pravdu. 
Žena viděla rozradostněného muže a běžela mu naproti, oba chlapci za ní. A on se zastavil v cestě, sáhl do kapsy a řekl jí: 
„Vidíš? A to je teprve začátek, dostanu víc! Náš host mluvil pravdu!“ Zírala mu do dlaně a děti s ní, ale nic tam nebylo. „Cos přinesl?“ ptala se muže. 
„Tyto tři dukáty!“ říkal jí s radostí a pohodil jimi, až zazvonily. Avšak žena nic neviděla a neslyšela a děti také neviděly a neslyšely. Stál před nimi jejich otec s otevřenou dlaní a tvářil se, jako by ho bylo potkalo bůhvíjaké štěstí, zatím však neměl vůbec nic. 
„Děti moje,“ zaplakala žena a zalomila rukama, „ještě není konec našeho trápení! Tatínek se nám zbláznil!“ 
Nechápal muž, proč jeho žena pláče a povídá tak divné věci, znova jí ukazoval tři dukáty, ale ona opět nic neviděla, pouze širokou upracovanou dlaň. I běžel ke gazdovi, u něhož spával, ukázal mu své tři dukáty a ptal se ho, zdali něco nevidí. 
„Vidím,“ řekl gazda, „jak by ne. Vidím Tvé špinavé ruce.“ 
„Nic nemám na dlani?“ zoufale se tázal chuďas a bylo mu úzko a smutno a do pláče. 
„Máš, máš,“ odpověděl gazda. „Ale jenom mozoly. Víc nic. Co tam má být?“ 
„Peníze,“ uklouzlo muži, ale zcela nesměle. 
„Bať. Potřeboval bys je a já také,“ pravil gazda a šel po práci. 
Ještě chuďas nevěřil, neboť on své bohatství viděl, a běžel ke kupci. 
„Potřebuji drobné,“ řekl tam, když položil na stůl zlaťák. Řekl to tak sebevědomě, jak jenom dovedl, by kupec nepoznal jeho úzkost. 
„Přines mi velké, já Ti je rozměním,“ zdvořile mu odpověděl kupec. A když viděl, jak chuďasova ruka jede po stole, pokýval hlavou a dodal: 
„Pravda, nemáš ani měďák. Kamaráde, Tobě já nepůjčím, Tys přišel o všecko a nemohl bys mi vrátit ani tu nejmenší půjčku.“ 
Vzal chuďas svůj dukát a loudal se nazpět. „Jistě jsou ještě potřebnější lidé na světě než my,“ řekl ženě. „Opatruj tu děti, žijte si, jak dovedete, já půjdu hledat člověka, který neví, jak se jmenuje, kdy se narodil a odkud je. Pak zajdeme do hor a přineseme poklady, které i Vy uvidíte.“ 
Spustila žena veliký křik a vyčítala muži, že je chce opustit, prosila ho, aby se pamatoval a nebláznil, i děti prosily a plakaly, ale chuďas viděl tři dukáty, věděl, že pod borovicí mezi třemi smrky jich leží ještě veliké hromady, a věřil sobě i starci. Proto se rozloučil a vydal do světa hledat ještě většího ubožáka, než byli oni. 
Šel a šel, a kam přišel, tam se ptal, neznají-li lidé někoho, kdo neví, čije, kdy se narodil a odkud je. Všady na něj hleděli jako na blázna, dali mu najíst a nocleh, ale nikde nikdo neznal hledaného člověka. I chodil chuďas tuze a tuze smuten, ale nepřestával se vyptávat, neboť nepřestal věřit, že stařeček mluvil pravdu. Čím déle chodil, tím byl smutnější, ale čím byl smutnější, tím více věřil. 
Jednou v noci ho napadlo, že snad nehledá dobře. Neustále se jenom vyptává a vyptává. Znají však lidé člověka, který sám o sobě nic neví? Což když se ho nikdo na ty věci neptá, anebo on si dal nějaké jméno a vymyslel si nějakou dědinu? Vyptáváním ho nenaleznu, nýbrž zcela jinak. 
Když ten člověk má vybrat poklad, musí on zlaťáky vidět. Kdo zlaťáky uvidí, je ten pravý. 
I zašel si chuďas k veliké silnici, co po ní chodily celé armády, sedl si do příkopu a čekal. Kdykoli viděl, že se někdo blíží, hodil na silnici své tři zlaťáky a pozoroval, kdo se pro ně sehne. A přešlo kolem mnoho a mnoho lidí, celé armády tamtudy prošly, chuďas už ani ty peníze nezvedal, nikdo je neviděl, ačkoli se třpytily, jak byly ohlazeny. Tak si chuďas řekl, že u armády jeho člověk není. Však také nebyl, každý voják patřil císaři pánu a dobře věděl, kdy se narodil i odkud je. 
Zašel si chuďas do všech velikých měst a také tam pohodil své zlaťáky, ale opět se nikdo pro ně nesehnul. Ale bylo v těch městech mnoho lidí, kteří nevěděli, kdy a kde se narodili. Jenomže to všecko nestačilo.Věděli, čí jsou. 
Nepřestával vytrvale hledat a obrátil se do poutního města. Po celé léto sem přicházeli poutníci; obrovská procesí přešla, ale nikdo dukáty neviděl. 
Konečně přišli poslední poutníci. Ani mezi nimi nebyl hledaný člověk. Již si chuďas říkal, že zvedne dukáty a půjde dále, když tu spatřil malého otrhaného synka, který se loudal za procesím. A ten synek se před kostelem rozhlédl, zdali ho někdo nevidí, pak poklekl a rychle dukáty zvedl. Pak se dal na útěk. Měl chuďas co robit, aby chlapce dohonil. Chytil ho za límec a vyslýchal ho. Chlapec plakal a neodpovídal. 
„No tak, přece mi povíš, čí jsi?“ chlácholil ho chuďas. 
Chlapec zavrtěl hlavou. „Nepovím,“ pravil, „protože to nevím.“ 
„Ale víš, odkud jsi, ne?“ zvídal muž a srdce mu poskočilo. 
„Nevím,“ plakal chlapec. „Toulám se, protože nemám domova a nikdo se „Ani nevíš, kdy ses narodil?“ 
„Ne.“ 
Objal muž chlapce a radostí se rozplakal. „Pojď se mnou, já se o Tebe postarám,“ řekl mu, „a oběma nám bude dobře až do smrti.“ 
„Nedáte mě zavřít, že jsem Vám chtěl ukrást ty zlaťáky?“ prosil chlapec. „Ale kdepak!“ usmál se muž. „Tys přece nic neukradl! Ty peníze jsou Tvoje jako moje. Pojď, koupíme si jídlo, a až se posilníme, půjdeme domů.“ 
Šli a kupovali a nechtěli věřit svým očím. Za jediný dukát se oba královsky najedli, a ještě dostali nazpět takřka čapku drobných zlaťáků, stříbrných a měďáků. I nemeškali a pospíchali do hor, aby co nejdříve byli u chuďasovy ženy a dětí. 
„Matko!“ volal muž zdaleka, „vedu Ti syna, dětem hodného bratra!“ 
Žena zaplakala a řekla: 
„Ale zima je přede dveřmi a nemáme co jíst!“ 
„Neboj se,“ těšil ji muž, „teď už máme po bídě. Pohleď!“ A ukázal jí, kolik peněz dostal za tři dukáty, které dříve neviděl nikdo jiný než ten ubohý chlapec beze jména, rodiště a narození. I uvěřila a v slzách prosila dobrého muže, aby jí odpustil, že ho tak ponižovala. On jí odpustil, protože s ní chtěl žít jako dříve, než je začalo navštěvovat neštěstí. Jenom mu musela slíbit, že bude milosrdná k chudému a ke každému spravedlivá. 
Koupil si ten muž opět svou chalupu a všecko pole a všechen les, který mu dříve patříval, přijal cizího chlapce za vlastního a žil spokojeně. Vzpomínal si však často, že jeho novému synovi patří ještě veliké poklady v horách, a když jednou jel s chlapcem pro dřevo, zavedl ho k borovici mezi třemi smrky a všecko mu pověděl. Divil se chlapec velice, šel k borovici a kopl nohou do země. Odhrnul něco země a viděl okovanou truhlici. S námahou ji zvedli, pod ní byla ještě jedna a vedle pak ještě třetí. I složili dříví a naložili poklady a vraceli se domů. 
„Co budeme robit s tolika penězi?“ říkal muž ženě v noci. „Vždyť máme větší majetek než sám císař. Neměli bychom podělit chudé?“ 
„Co Tě napadá?“ bránila žena. „Beztak jsem si říkala, že to bohatství mohlo patřit pouze našim dětem, kdybys nebyl přivedl toho chlapce.“ 
„Jak to mluvíš?“ zhrozil se muž. „Vždyť ten ubožáček nám přinesl štěstí!“ 
„Hleď,“ trvala žena na svém, „kdyby zemřel, zůstalo by všecko nám. Nebylo by to pěkné?“ 
„Nebylo,“ řekl pevně muž. „Bůh se nad námi smiloval, a proto musíme žít dvojnásob spravedlivě. Nerouhej se a čiň pokání!“ 
A byl ten muž smuten, že je žena tak zlá. Uvažoval a přemýšlel, až dostal dobrý nápad. Šel po okolí, vzal všecky siroty a přijal za vlastní a byl jim dobrým otcem. I žena se zastyděla a polepšila se a už nikdy nepronesla tak hříšnou řeč. 
Hospodařili pak ti lidé v pokoji a každému dítěti, vlastnímu i přijatému, dávali stejný díl. Ten chlapec, který jim přinesl štěstí, zdědil pak jejich chalupu a pole i les. I bylo to dobré a spravedlivé a tak je na tom statku spokojenost, štěstí a veliký majetek až dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight