Jak datel stávkoval

Všichni mě znáte, já jsem datel, doktor lesa. Já pečuji o stromy, aby byly zdravé a silné. Vybírám pod kůrou drobný hmyz, který ubližuje stromům. A strom mi to vrací. Na oplátku si v jeho větvích můžu udělat hnízdo. A ten drobný hmyz to je moje snídaně, oběd i večeře dohromady. Ale myslíte si, že mě už z toho neustálého ťukání nebolí hlava? Ale, bolí a jak! Ale copak to někoho zajímá? Nezajímá. Všichni mají plno jiných starostí. Veverka čiperka si shání šišky, medvěd zase med a jestřáb nějakou tu myš. A já nikoho nezajímám. Ale víte co? Já budu stávkovat a uvidíte, jak moc důležitá osoba jsem pro náš les!

Datel si na velkou bílou ceduli vyťukal slova: DNES STÁVKUJI ! A ceduli pověsil na svůj starý dub, kde bydlel. Vyvěsil ji hned dole, aby na ní viděli i malá zvířata, jako je mravenec nebo housenka. A stávkoval. To znamená, že celý den od rána neudělal „ani ťuk“. „Jé, jaká to úleva pro moji hlavu“, lebedil si datel. „Vždyť z toho neustálého ťukání mě už vibroval můj malý mozek.“

Sednul si na větev a pozoroval ostatní zvířata, co jako oni na to. Ale zvířátka nic. Nic na to neříkala. Veverka čiperka si shání šišky, medvěd zase med a jestřáb zase nějakou tu myš. Zajíc si hrabe noru a pavouk souká pavučinu. Každý má plné ruce práce.

Tak to šlo jeden den, druhý den, třetí den… Datel spal, ale ze spánku ho probudil velký hlad. „Panečku, co to je?“ „To mě to bolí bříško!“ „Já mám asi hlad!“ Sotva to dopověděl, ulomila se pod ním jeho větev i s hnízdem. To proto, že kůrovec za celou dobu jeho stávky nezamhouřil oko a jen se ládoval kůrou. „No, ale, co to má znamenat?“ „Teď abych si postavil nové hnízdo!“ „No ale než začnu stavět, musím se něčeho nadlábnout, hlady se sotva držím na nohou!“ Datel vyletěl až nahoru na dub a ťukot jeho zobáku se ozýval po celém lese až dlouho do večera. A jestli neodletěl na zimu do teplých krajů, nebo jestli ho nesnědla liška nebo kuna, tak si tam ťuká dodnes.