Jak císař Josef opatřil synovi kmotra

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 20. 5. 2016 17.19

Císař Josef byl tenkrát už velmi starý a stále neměl žádné děti. Jednoho dne si celý sklíčený zármutkem povzdechl, že kdyby se mu narodil chlapec, tak mu vezme za kmotra toho nejchudšího muže, kterého potká. A vida! Neuplynul ani rok a opravdu se císařovně narodil chlapec. Císař se vydal, jak slíbil, po okolí, aby hledal kmotra, a protože ve Vídni potkával jen samé bohaté a urozené lidi, vyšel před brány města a vydal se do lesa. Když tím lesem nějaký čas chodil sem a tam, potkal starého muže s bílými vlasy, oblečeného do obyčejné lněné kytlice, a tak se ho zeptal, jak se jmenuje a zda by se nechtěl stát kmotrem jeho syna.
„Jmenuji se Josef,“ řekl stařec „a kmotrem Tvého syna se stanu rád.“
Císař Josef byl radostí bez sebe, vzal starce Josefa na svůj zámek, a když bylo po křtu, dal mu hromadu peněz a řekl mu, že až to utratí, má si přijít pro další. Stařec se poděkoval, s císařem se rozloučil a od té doby o něm už tento neslyšel.
Císařský syn vyrostl v krásného a statného jinocha, který si nadevše zamiloval lov. Jednoho dne byl opět v lese na číhané, když tu potkal svého kmotra; ihned ho poznal podle jeho bílých vlasů a kytlice. Kmotr ho pozdravil a ptal se ho, zda umí vůbec pořádně střílet.
„Umím!“ řekl princ, a protože kolem zrovna běželo stádo jelenů, zalícil a vystřelil, ale netrefil.
„Tomuhle říkáš umět střílet?“ řekl kmotr:
„Ale žádný strach, já Tě to naučím.“ Podal princi pergamen a řekl, že ho má nosit stále na prsou a potom trefí všechno, na co zamíří, a k tomu bude mít takovou sílu, že ho nikdo nepřemůže. Kromě toho mu kmotr daroval meč, který, ačkoliv byl těžký, mu ležel v ruce jako pírko, a s kterým z každého souboje odejde jako vítěz. Nakonec ho kmotr varoval, že nikdy nesmí nikomu říci, odkud má svoji sílu, jinak se mu špatně povede.
„Do třetice Ti daruji,“ řekl kmotr, „že budu u Tebe vždy, abych Ti pomohl v nouzi, stačí na mne jen pomyslet.“
Princ kmotru radostně poděkoval a ihned si vyzkoušel svoje štěstí při lovu, kdy zastřelil tolik divočiny, že to jeden vůz sotva mohl pojmout. Když přišel s úlovkem domů, císař Josef samým překvapením nevěděl, co říci, a vyptával se, kde se naučil tak dobře střílet a kdo mu dal ten krásný těžký meč, který si přinesl.
„Ten meč jsem našel v lese,“ řekl princ „a to střílení mi přišlo nějak tak samo.“ Druhého dne princ cvičil zápas a všechny své protivníky porazil. Císař Josef byl opět velmi udivený a ptal se ho, odkud má svoji sílu.
„To nevím,“ odvětil princ „prostě ji mám.“ Tu řekl císař:
„Když si nyní tak silný hrdina, můžeš doprovázet matku na návštěvě u Tvého dědečka, který bydlí daleko v cizině.“
„Dobrá!“ řekl princ; zapřáhli kočár a po smutném císařském loučení odcestovali.
Na své dlouhé, předlouhé cestě jednoho dne dorazili do hlubokého černého lesa, ve kterém zabloudili k jednomu zámku, kde bydlelo šest hrozitánských obrů. Když tito zpozorovali kočár, vrhli se na ně, zabili kočího a chtěli o život připravit i prince, ale on se nedal. S pěti obry udělal krátký proces a toho šestého donutil, aby vypřáhnul a nakrmil koně a pak mu zachoval život jen proto, že mu obr přísahal, že mu bude věrně sloužit jako pacholek. Potom šli princ a císařovna do zámku, aby si tam odpočinuli a zůstali tam tři dny. Ale v tom čase se císařovna do šestého obra zamilovala, inu byl to velký a silný chlap, a on ji přemluvil k tomu, že musí prince odstranit z cesty.
„Ale jak to nastrojíme?“ ptala se císařovna.
„Dělej, že jsi nemocná,“ řekl obr „a když si o Tebe bude dělat starost, řekni mu, že jsi měla sen, že když si přičichneš ke kouzelné růži ze zámku, který leží sto hodin cesty odtud, tak budeš zdravá.“ V tom zámku přebývalo totiž dvanáct jiných obrů, kteří byli mnohokrát silnější než těch šest, a nevěrný pacholek myslel, že Ti princi pěkně srovnají záda. V tom čase, co se ti dva takto domlouvali, byl princ na lovu. Když přišel domů a našel na smrt nemocnou matku, byl zcela k neutěšení a bez sebe bolestí a zármutkem, neboť ji měl ze srdce rád. Když se tak utápěl v slzách, císařovna začala o tom snu s růží a sotva to dořekla, poručil obrovi, aby mu osedlal koně, že pro kouzelnou růži zajede. Obr se smál pod vousy, že mu návnada tak dobře zabrala, přivedl koně, princ na něj vyskočil a ujížděl pryč.
Celých sto hodin princ jel, až dorazil k zámku, kde žilo dvanáct obrů. Sotva ho tito uviděli, vyrazili na něj, aby ho zabili, ale on se rozmáchnul svým kouzelným mečem tak rychle, že do desíti minut žádnému hlava neseděla na krku. Potom šel do zámku a to první, co našel, byla překrásná princezna, která mu radostně spěchala vstříc a prohlásila ho za svého zachránce. Vyprávěla mu, jak ji obři uloupili jejímu otci, a čím déle vyprávěla, tím více se princi líbila a on se jí taky líbil, takže za chvíli jeden bez druhého nemohli být. Potom řekl:
„Dej mi nyní tu kouzelnou růži ze zahrady, zanesu ji matce, až bude zdravá, vyzvednu Tě a zavezu na svůj zámek.“ Panna posmutněla, ale princ nedal jinak a potom, co si odpočinul, ujížděl s růží pryč.
Doma vše matce vyprávěl a ona dělala, že se z toho všeho velmi raduje, ale v srdci byla rozzlobená. Když princ spal, vše řekla obrovi a on ještě víc přemýšlel o způsobu, jakým prince zahubit, protože zabil i těchto jeho dvanáct druhů. Nakonec řekl:
„Řekni, že ta růže Tě skoro uzdravila, ale teď se Ti zdálo, že když Ti řekne, odkud má svoji sílu, uzdravíš se úplně a můžete se vydat na další cestu.“ A ta bezbožná matka to opravdu udělala, a protože ji syn velmi miloval, na místě jí to řekl a ona to ještě před večerem vyžvanila obrovi, který byl najednou radostí zcela bez sebe. Když princ večer usnul, vrhnul se na něj, sebral mu pergamen, pak ho popadnul za krk a ptal se, co s ním má udělat. Tu princ viděl, že ho má obr v moci, proto odvětil:
„Dělej si se mnou, co chceš!“ Úlekem totiž úplně zapomněl, co mu jeho kmotr věnoval do třetice, kdyby na něj pomyslel, byl by ihned zachráněn. Takto mu obr vydloubl oči a useknul ruce, zmrzačeného ho pak vystrčili do lesa a jeho vlastní matka z toho měla radost a posmívala se mu.
Jak dlouho císařský princ tím hlubokým černým lesem bloudil, to nevěděl ani on. Cestou o vše zakopával, přes vše padal, na vše se nabodával se a o vše se zraňoval tak, že za nějaký čas neměl na svém těle zdravého místečka. Bloudil lesem a živil se kořínky a bylinkami, až konečně jednoho dne uslyšel v dálce štěkat psy. Klopýtal tím směrem, až přišel na zámek, kde bydlela ta krásná princezna, kterou vysvobodil, a se zármutkem na něj čekala. Když uslyšel hlasy lidí, prosil je, aby ho zavedli pod střechu k milosrdným lidem, že je velmi slabý a má velký hlad. Tak ho zavedli do zámku, kde se všichni seběhli, aby se na toho ubohého mrzáka podívali, ale nikdo ho nepoznal. Když ale přišla princezna, poznala ho na první pohled a plačíc se mu vrhla kolem krku, potom ho omyla a s velkou věrností o něj pečovala. Princ se také zaradoval, ale ne z celého srdce, neboť myslel na svoje ztracené oči a ruce a na to, že už nikdy nevykoná žádné hrdinské činy.
Jedné noci si opět těžce a hluboce povzdechl a tu pomyslel na svého kmotra, jak ho tento varoval.
„Ach, milý kmotře, co jsem to udělal?“ zvolal a kmotr stál okamžitě před ním. „Copak jsem Ti to neříkal? Ale protože jsi tak nešťastný jen kvůli tomu, že jsi miloval, pomohu Ti.“
Potom mu vše vypověděl, jak to bylo s císařovnou, zavedl ho k potoku, který tekl kolem zámku, a omyl ho vodou. Tu princi opět vyrostly ruce a najednou měl i oči, kterými mohl vidět zářivé hvězdy na nebi. To bylo na zámku najednou radosti! Následujícího dne s jásotem a radostí slavili svatbu, potom jel mladý pár k otci princezny a s ním pak k císaři Josefovi.
Císař Josef se prince ptal, kde nechal matku. Tak mu musel princ vyprávět pravdu a ta císaře tak rozrušila, že tím úlekem a hořem padl mrtev k zemi. To prince nadmíru pohněvalo, nasedl se Tvým tchánem do kočáru a jeli do obrova zámku, kde bydlela císařovna. Když uviděla přijíždět syna, upadla do mdlob, zatímco obr se stavěl na odpor, ale nic mu to nepomohlo, neboť pergamen mu žádnou sílu nepropůjčil a princ byl dvakrát tak silný jako dřív. Jedinou ranou srazil obra k zemi, potom přivázal císařovnu za nohy vzadu za kočár a poručil kočímu vyrazit tryskem pryč. Když byli pár hodin cesty daleko, odřízl princ smyčku, na které viselo tělo jeho matky, nechali ji ležet v lese.
Potom nastoupil císařův syn na trůn a panoval šťastně a dlouho a jeho žena zůstala ve vysokém věku tou nejkrásnější na světě. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight