Jak byla Manka s vílou na svatbě

zobrazeno 25×

Vložil(a): nikihiphop, 12. 8. 2016 0.03

Už sedmou neděli šla po Jičíně řeč, že starosta Humpál bude ženit syna. Přiletěla s tím taky poštovní sojka, co nosila do Řáholce novinky. Rumcajs si ji poslechl a povídá: „Jak znám Humpála, nemuselo by z té svatby vzejít nic dobrého.“ Na druhý den běžela kolem jeskyně babka Kotejšová a volá: „Lidi, to bude slávy, a ta trachtace, jako kdyby se ženil sám král jeruzalémský!“ Rumcajs se ohlídl po klobouku. „Radši zajdu do Jičína a podívám se.“ Svěřil Cipíska Mance, namazal si boty jezevčím sádlem pro měkčí chůzi a vypravil se. V Jičíně na rynku jako vymeteno, báby sedí nad prázdnými ošatkami. „Prodaly jste dnes časně,“ povídá Rumcajs. A báby: „Starosta to všecko skoupil na svatbu.“ Jak Rumcajs křižoval Jičínem, všude stejně. U řezníka Lisého nebylo kus pečínky ani špeku. Kupec Malý prášil prázdné pytle od mouky a od cukru a vymetal do dna vybrané šuplíčky na koření. Nebyla jiskřička másla, slza mléka, lžíce medu ani hrudka tvarohu. Všecko dal svézt starosta Humpál do svého domu. Starostka nad tím stojí a ukazuje kuchařkám na prstech, že z toho mají k svatbě uvařit třiatřicet jídel. Nevěsta přinese ženichovi do domácnosti dvě kopy nesepraných spodniček. Jmenuje se Barbora a je jičínského sládka Kuleho dcera. Ženich si říká Vavřinec a je samá pýcha na to, že je starostů. Kočár, co se v něm pojede do kostela, bude mít kola mazaná růžovým olejem. To všecko se Rumcajs dověděl bez ptaní, když křížkoval Jičínem. A protože nikde nepřihořívalo horce ke zlému, vrátil se císařskou silnicí do Řáholce. Jenže sotva Rumcajs nechal Jičín za patami, strhl se na dvoře starostova domu křik. Starostka jde od pytle k pytli, od džberu ke džberu, od nůšky k nůšce a volá: „Všeho je dost, jen jedno chybí. Nikde ani šupina. A jaká by to byla svatba bez ryby?“ Zaslechl ji Humpál, přišel dolů a už tam vyvádějí oba. Nakonec vyběhl Humpál před vrata a křikl směrem k loukám: „Ať je tu městský porybný, než napočítám pět.“

Porybným byl v ten čas v Jičíně nějaký Zebíček. O rybníky dbal a slovo dovedl odrazit slovem jako palestrou. „Pročpak vyvádíš, starosto?“ houkl z luk a přišel blíž. „Chci mít rybu, ale aby to byl fiš! Musí být hodná starostenské svatby.“ Porybný si opřel čelo do dlaně. „Jenže kde ji vzít?“ „V povětří!“ rozkřikl se Humpál. „Copak nejsi porybný?“ „To jsem,“ kývl Zebíček. „Jenže ten přede mnou držel rybníky v takovém pořádku, že teď musím se vším znova. Tak ještě žábu, starosto, bys v městském rybníce sehnal.“ V Humpálovi se až zlostí zalklo. Zebíček počkal, ale když ze starosty už nešlo slovo, vrátil se do luk. Humpálovi za chvíli přece jen odlehlo a všecko to vyřídil starostce. A ona začne křičet: „Každý podruh olízne o své svatbě aspoň rybí ocásek. A starostova rodina by měla mít leda tak svůj palec na ochutnání?“ V  tu chvíli jde kolem syn Vavřinec. Vousek má načesaný pyšně vzhůru. „Takové zlosti pro maličkost,“ povídá. „V lese Řáholci je přece rybníček a v něm hejno ryb.“ Starostka si tleskla do dlaní, to že je rada za deset zlatek. Humpál si znova zavolal porybného Zebíčka. „Abych ti rybu sám vyhledal. Takový jsi ty porybný. Vezmi čeřen a chyť mi ji v řáholeckém rybníčku.“ A Zebíček že ne. To že neudělá. Bylo by to proti všem regulím fišmistrovského řemesla, kdyby porybný pytlačil v cizím rybníce. „Než bych se zlostí rozskočil, radši si všecko obstarám sám,“ křikl Humpál a rovnou se rozběhl k lesu Řáholci. Tak vyšlo na vodníka Volšovečka. Seděl v koruně vrby a česal jí proutky pocuchané větrem, když vtom přiběhne jičínský starosta. A spustí: „Ukaž mi pár štik a taky pár kaprů na vybrání.“ Volšoveček se na něho dívá z vrby jako z vyjevení. „A pospěš si, pozítří máme svatbu,“ rámusí na hrázi starosta Humpál. To už Volšovečka přešlo první leknutí. Rozkročil se na vrbě a povídá: „Já ti rybu nedám.“ Dořekl, pohoupl se v proutkách, skočil do rybníka a zavesloval na hlubinu. Humpál pro urážku div nerozrazil hráz. „Každému vasrmánkovi tu jičínský starosta pro juchachá nebude! Už si zařídím, abych ti tu rybu z rybníka vypáčil.“

Zahrozil rukou proti vodě a šlapal přes ječmen zpátky k Jičínu. Volšoveček chvíli počkal a vydal se k Rumcajsově jeskyni. Rumcajs v tu chvíli ale měl jiné starání. Vzkázal mu mlynář z Robous, že se mu polámalo mlýnské kolo. A jestli by Rumcajs nevypomohl, jinak že chalupníčci vyjdou s moukou naholo. Rumcajs tedy odešel do Robous, rozkázal zarazit vodu na trokách, vlezl si do lednice místo kola a točil mlýnem. Tak se stalo, že Volšoveček, když přišel do jeskyně o pomoc, našel doma jen Manku s Cipískem. S nimi tam byla jedna lesní víla, jako umáčená od rosy, protože ještě před chviličkou plakala. Tancovala v noci měsíci a zatrhla přitom sukýnkou o trní. K sešití to bylo jen křížkovým stehem, a to víla sama nemůže. Manka Volšovečka pozvala, aby si zatím sedl. Pak šila křížek ke křížku, ušila i poslední, utrhla nit a povídá víle: „Teď nepovolí ani steh, i kdybys uvízla v ostružině.“ Víla si sukýnku ozkusila, jestli se zas dobře nese. Potom vesele: „Děkuju ti, Manko. A na dobrou oplátku.“ Když víla odběhla do lesa, došlo na Volšovečka. „Jaképak soužení sis přinesl ty?“ Volšoveček pověděl, že se jičínský starosta chystá vzít mu rybu. „A Rumcajs nikde,“ vzdychl si nakonec. Manka pořádně navinula zbytek nitě na špuličku. „Snad to, Volšovečku, nebude tak těžká věc. Ohlídám ti s Cipískem rybník sama.“ Už chvíli seděli Manka s Cipískem schovaní za hrází a Volšoveček jako na vyhlídce v koruně vrby. Hlídali směrem k Jičínu. Nejdřív byla cesta prázdná. Vtom se ale na ní zvedne prach a starosta Humpál vede k rybníku své dráby. Sám nese přes rameno čeřen. Sedm ostatních má v ruce po sochoru, aby mu naháněli.

Došli k rybníku a zatloukli na stavidlo, aby postrašili Volšovečka. Potom začali ukládat o rybu. Jenže vždycky když starosta podložil čeřen, Manka za hrází zavolala: „Humpále, já tě vidím!“ Tak jim kazila pytlačinu. Až starosta oběhl hráz a křikne: „Za hrází sedí Manka s Cipískem. A já jí pořádně zaplatím!“ Poslal sedm drábů, aby obháněli rybník ze tří stran, a sám se vypravil ze strany čtvrté. „Musíme se vykličkovat,“ šeptla Manka Cipískovi. Vzala ho za ruku a rozběhli se. Starosta Humpál a sedm drábů za nimi. Dokud Manka s Cipískem běželi loukou, bylo všecko dobré. Když ale museli oběhnout šípkový keř, vrazili mezi ně klínem. Drábi hnali Manku dál a Humpál poklopil Cipíska čeřenem jako cejnka. Přehodil čeřen sem a tam, aby v něm nebylo k hnutí, a vracel se do Jičína. Cipíska škrtí ze všech stran, ale zkouší potrhat oka. Jen si olámal prsty, protože čeřen byl z francouzského provázku. Starosta Cipíska donesl až do svého domu. Když mu starostka vyběhla naproti, řekla: „To je mi ale divná ryba.“ A ze zlosti, že svatební hodování bude bez ploutvičky, zavřela Cipíska do sklípku. Manku hnalo sedm drábů křížem krážem Řáholcem. Vykličkuje se prvnímu, a už na ni ze zálohy druhý. Oběhla druhého a zaskočil ji třetí. Pak na ni čtyři šturmem, a v rukách sochory. Uklouzla jim až na nejužších stezičkách, kde se nevyznali. Sedla si do mechu a tiše zavolala Cipíska. V korunách stromů se obrací vítr, ale jinak ani hlásku. Manka volá podruhé a do třetice. Vítr ulehl a je slyšet, jak v listí šelestí mravenčí nožky. Když zavolala posedmé, věděla, že se Cipíska nedovolá.

Loupežnická hospodyňka musí být jako křemínek. Ale i od křemene odkřísne. Mance se začalo sbíhat v očích. Otřela si je dlaní, a když znova bystře prohlédla, stojí před ní víla. Sukýnku má sešitou křížkovým stehem. Povídá: „Já to všecko viděla. Jestli chceš, svezu se s větrem do mlýna a vyřídím Rumcajsovi, aby si došel k starostovi pro Cipíska.“ Dořekla a už se nese po větru. Jenže Manka ji chytí vzadu za sukýnku.„To bych nerada, svalit rovnou na Rumcajse, co jsem sama nedovedla.“ Víla si sedla na malinový proutek a zamyslela se. A zamlela palečkem v dlani a tichoučce se zasmála: „Mám proti starostce a starostovi ještě jednu radu. Ale s tou se musí počkat na zítra.“ Rumcajs točil v Robousích mlýnem. Cipísek hledal v Jičíně cestu ze starostova sklípku. Ale všude zeď a obloženo kamenem. Byl ten den, kdy starosta se starostkou ženili syna. Hned ráno přišla k Mance víla. Pěknou tvářičku má učerněnou od borůvek a přes jemné šaty si přehodila šedivé pavoučí předení. „Pročpak to?“ ptá se Manka. „Čím míň se budeš ptát, tím dřív se dovíš,“ řekla víla a na pomalém vánku se nechala nést k Jičínu. Manka se k ní přidala. Před Jičínem víla vánku poděkovala a dál šla pěšky. Manka pořád s ní. Až došly k Jakubu. A před tím kostelem postává už málem celé město. Řezníci nesekají, kupci mají na klíč, pekaři kvásek pod miskou, švadleny nešijou, ševci taky ne, kováři netlučou, hospodyně mají uhaslo v pecích a strejci ve fajfkách. Všecko to okouní před Jakubem a čeká, až přijede ta svatba starostovic Vavřince. Víla s Mankou se vtiskly mezi lidi.

A už to jede, už se to nese. Starostenská honorace a na čtyři kolena příbuzných ve třinácti kočárech. Starosta Humpál střílí očima, jestli má na všech stranách správnou úctu. Starostka natřásá na krku šňůru korálů, že by jí bylo věžové bráně od ochůzku až po patu. Nevěstina otce, sládka Kuleho, vezou čtyřmi belgickými valachy na pivovarském fasuňku. Pro tu jeho nezřízenou váhu by se pod ním kočár rozletěl jako skořepinka. Sládkovou k němu přistrčili na šejtrok. Ale to všecko je jen fasování, co podpírá drahokámen. Hedvábným polštářem vypodložená se veze nevěsta Barbora. Celá je pěkně upravená, jen na všecky strany je jí víc, protože je z Kulova rodu. Ženich, starostovic Vavřinec, má vousky po vosku ostře do špice. A pyšný je až nad věž. Když to přijelo blíž, proklouzla víla mezi lidmi ke kašně. A umyla si tam od borůvek ušmourané tváře, až vzešly do takové krásy jako hvězda. Pak ze sebe smekla pavoučí předení. A než se Manka mohla zeptat, proč to všecko je, usmála se víla na Vavřince jako májová. A Vavřinec: „Prr!“ Koně zarazili. Vavřinec seskočil po loukoti a jde rovnou za vílou. A ona se usmívá hned rezedkově, hned růžičkově, hned jasmínkově. Vavřinec pořád za ní. Nechal tam nevěstu i čtyři kolena příbuzných. Vavřinec pořád za vílou jako mámením omámený. Když ho odvedla až k bráně, zavolala na starostu se starostkou: „Synek za synka. To je rovná oplátka za Cipíska.“ Humpál s Humpálovou se pak hnali ke sklípku, až se z nich osýpala myrtová větvička. Zpátky nadnášeli Cipíska andělíčkem, jen aby ho už mohli vrátit Mance. Když se to stalo, udělala víla proti Vavřincovi: „Huš!“ Roztřáslo ho to a klopýtal zpátky ke své Barboře. Ale ona, že ho od víly uhranutého nechce. Bylo po svatbě. Jeden krejčí křikl, jestli starostovic chtějí, že jim z té ostudy střihne na kožich.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight