Ivan prosťáček a smrtidrak

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 20. 5. 2016 17.16

V jedné říši, v jednom carství žili stařeček a stařenka a měli tři syny. Nejmladší se jmenoval Ivánek. Žili, ani chvilku neprozaháleli, od rána do noci pracovali, orali a seli.
Jednoho dne se po celé říši, po celém carství rozletěla strašná zpráva, že zlý drak Smrtidrak chce přepadnout jejich zem, všechny lidi ze světa sprovodit, všechna města a dědiny spálu na prach a popel. Stařenka a stařeček se dali do pláče a do nářku, ale starší synové je utěšovali:
„Tatínku, maminko, neplačte, půjdeme na draka, budeme se s ním bít na život a na smrt. A aby Vám nebylo samotným smutno, necháme tu Ivánka, je ještě mladý na to, aby mohl bojovat.“ Ale Ivánek nesouhlasil:
„Ne, nechci zůstat doma a jen čekat, půjdu s Vámi, budu taky bojovat s drakem Smrtidrakem.“
Stařeček a stařenka mu nebránili, nepřemlouvali ho, vypravili všechny tři syny na dalekou cestu. Bratři' si vzali kalené meče, do mošniček si uložili chléb a sůl, vyskočili na bujné koně a vyjeli.
Jeli, jeli, až dojeli do jedné dědinky. Rozhlížejí se, všude jako po vymření, všechna stavení jsou rozvalená a na troud spálená. Zbyla jedna jediná malá chaloupka. Vešli dovnitř. A tam na peci leží stará babička a vzdychá.
„Buď zdráva, babičko,“ řekli bratři.
„I Vy buďte zdrávi, statní junáci. Kampak jedete?“
„Jedeme, babičko, k řece Meruzalce, ke kalinovému mostu zabít draka Smrtidraka, aby nevtrhl do naší země.“
„Správně děláte, statní junáci. Vždyť ten zloduch už všechno zničil, všechny ožebračil, všem připravil strašnou smrt. V sousedních říších nezůstala živá duše. I k nám už našel cestu. Jenom já jsem se zachránila, nejspíš tomu obžerovi nestojím ani za to, aby mě snědl.“
Bratři u babičky přenocovali, časně za rozbřesku vstali a vydali se znovu na dalekou pouť.
Už dojíždějí k řece Meruzalce, už jsou na kalinovém mostě. Celý břeh je posetý polámanými meči a luky, po celém břehu jsou poházené lidské kosti. Bratři našli opuštěnou chatrč a rozhodli se, že v ní budou ložírovat.
„Ták, bratři,“ řekl Ivan, „jsme v neznámém, cizím kraji, musíme mít oči i uši otevřené. Víte co, budeme se střídat na stráži, aby se drak Smrtidrak nedostal přes kalinový most.“
První noc hlídkoval nejstarší bratr. Prošel se po břehu, podíval se přes řeku Meruzalku, všude ticho, nikde ani živáček, nikde ani hlásek. Nejstarší bratr se natáhl pod rokytu, usnul a chrápal jako když pilou řeže.
Ivan polehával v chatrči, nemohl spát, nemohl oči zamhouřit. Když minula půlnoc, vzal svůj kalený meč a vypravil se k řece Meruzalce.
Kouká, nejstarší bratr spí pod rokytou a chrápe na celé kolo. Ivan ho nebudil, skrčil se pod kalinový most a hlídal sám. Najednou se vlny v řece vzduly, na dubech zaklekotali orli a už se vyřítil šestihlavý drak Smrtidrak. Dojel doprostředka lfalinového mostu, vraný kůň pod ním klopýtl, smolný havran na jeho plecích zatřepetal křídly, černý pes za ním naježil hřbet. Šestihlavý drak Smrtidrak se podivil:
„Pročpak jsi klopýtl, můj vraný koni? Proč třepetáš křídly, můj smolný havrane? Proč ježíš hřbet, můj černý pse? Proč jste se splašili? Že byste cítili Ivana prosťáčka, nepřítele? Ten dosud nespatřil světlo světa, a kdyby, pak ještě nemá léta, pak ještě nemá dost síly v těle. Je slabý, s tím ani bojovat nezačnu, levičkou zvednu ho, pra vičkou přimáčknu.“ V té chvíli vyšel Ivan prosťáček na most a povídá:
„Jen se moc nechlub, ohavný draku Smrtidraku. Nehodí se škubat peří z jasného sokola, dokud jsi ho nezastřelil. Nehodí se pomlouvat statného junáka, dokud jsi ho nepoznal. Pýcha obvykle je lichá, skromnost vždycky dobrá je. Je čas, abychom se bili. Nejdřív si změříme síly a potom se může chlubit ten, kdo zápas vyhraje.“
Už se k sobě blíží, už se na sebe vrhli a tak se srazili, až zem zaduněla. Štěstí nestálo na straně draka Smrtidraka, Ivan prosťáček se rozmáchl a jedním rázem mu srazil tři hlavy.
„Stůj, Ivane, stůj, chasníku, nech mě vydechnout!“ křičí drak.
„Vydechnout? Co Tě vede! Ty máš ještě tři hlavy a já jen jednu. Až budeš mít taky jen jednu hlavu, pak můžeme mluvit o odpočinku.“ A znova se na sebe vrhli a srazili se.
Ivan prosťáček uťal Smrtidrakovi zbývající tři hlavy. Potom rozsekal jeho tělo na malé kousíčky, naházel je do řeky Meruzalky, všech šest hlav naskládal pod kalinový most a sám se vrátil do chatrče. Ráno přišel nejstarší bratr ze stráže. Ivan se ho ptal:
„Tak co, viděls něco?“
„Kdepak, bratři, přes most nepřeletěla ani moucha.“
Ivan na to neřekl ani slovíčko.
Druhou noc se vydal na hlídku prostřední bratr. Chvíli chodil kolem mostu, chvíli se rozhlížel po okolí a to mu stačilo. Zalezl do křoví a usnul.
Ani jemu Ivan nevěřil. Sotva bylo po půlnoci, přichystal se, vzal si svůj broušený meč a vydal se k řece Meruzalce. Schoval se pod kalinový most a hlídal.
Najednou se vlny v řece vzduly, na dubech zaklekotali orli a už se vyřítil devítihlavý drak Smrtidrak. Sotva vjel na most, vraný kůň pod ním klopýtl, smolný havran na jeho plecích zatřepetal křídly, černý pes za ním naježil hřbet. Smrtidrak zvedl bič, koně šlehl přes boky, havrana přes peroutku, psa přes uši.
„Pročpak jsi klopýtl, můj vraný koni? Proč třepetáš křídly, můj smolný havrane? Proč ježíš hřbet, můj černý pse? Proč jste se splašili? Že byste cítili Ivana prosťáčka, nepřítele? Ten dosud nespatřil světlo světa, a kdyby, pak ještě nemá léta, pak ještě nemá dost síly v těle. Je slabý, s tím ani bojovat nezačnu, jediným prstem ho jak červa zamáčknu.“
V té chvíli vyskočil Ivan prosťáček na most a povídá:
„Nechvástej se, to už stačí, bít se se mnou začni radši! Ještě se pozná, kdo vyhraje.“
Ivan se rozmáchl kaleným mečem, rozmáchl se podruhé a dvěma rázy srazil Smrtidrakovi šest hlav. Pak udeřil drak a zarazil Ivana po kolena do syré země. Ale Ivan prosťáček nabral hrst písku a vhodil ho drakovi přímo do očí. A než si Smrtidrak protřel oči, Ivan mu uťal zbývající hlavy. Potom rozsekal jeho tělo na malé kousíčky, naházel je do řeky Meruzalky, devět hlav naskládal pod kalinový most, vrátil se do chatrče, uložil se ke spánku a usnul, jako by se nic nestalo.
Ráno přišel z hlídky prostřední bratr.
Ivan se ho ptal:
„Tak co, viděls něco?“
„Kdepak, bratři, přes most nepřeletěla ani moucha, ani komár tam nebzíkl.“
„Když je to tak, pojďte, bratříčci, se mnou, já Vám toho komára a mouchu ukážu.“
A Ivan zavedl bratry pod kalinový most a ukázal jim dračí hlavy.
„Teď nejlíp vidíte, jaké mouchy a komáři tady po nocích lítají. Vy byste, bratříčci, neměli jezdit do boje, ale ležet doma za pecí.“
Bratři se zastyděli.
„Přemohla nás dřímota,“ vymlouvali se.
Třetí noc se vydal na hlídku Ivan.
„Ceká mě, bratři, ukrutný boj. Bděte celou noc a'dobře poslouchejte. Jak uslyšíte zahvízdnutí, vypusťte mého koně a přispěchejte mi na pomoc.“
Došel Ivan prosťáček k řece Meruzalce, stojí a vyčkává.
Sotva minula půlnoc, syrá země se zachvěla, vlny v řece se vzduly, divé větry zakvílely, na dubech zaklekotali orli a už se vyřítil dvanáctihlavý drak Smrtidrak. Všech dvanáct hlav syčí, všech dvanáct hlav chrlí oheň a dým. Dračí kůň má dvanáct perutí, srst měděnou, ocas a hřívu ze železa. Sotva drak dojel ke kalinovému mostu, kůň pod ním klopýtl, smolný havran na jeho plecích zatřepetal křídly, černý pes za ním naježil hřbet. Smrtidrak zvedl bič, koně šlehl přes boky, havrana přes peroutku, psa přes uši.
„Pročpak jsi klopýtl, můj bujný koni? Proč třepetáš křídly, můj smolný havrane? Proč ježíš hřbet, můj černý pse? Proč jste se splašili? Ze byste cítili Ivana prosťáčka, nepřítele? Ten dosud nespatřil světlo světa, a kdyby, pak ještě nemá léta, pak ještě nemá dost síly v těle. Je slabý, na toho se ani nekouknu, jenom dech naberu, jak prach ho odfouknu!“
V té chvíli vyskočil Ivan prosťáček na most a povídá:
„Chvástavé řeči Ti platné nic nebudou, tenhle boj skončí se pro Tebe ostudou!“
„To jsi ty, Ivane prosťáčku? Proč jsi přišel?“
„Okouknout Tě, ty zloduchu, a zprubovat Tvou udatnost.“
„Co Ty máš co prubovat mou udatnost? Ty jsi proti mně učiněná moucha!“
Na to Ivan prosťáček odpověděl:
„Nepřišel jsem vyprávět Ti báchorky ani je od Tebe poslouchat. Přišel jsem ses Tebou bít na život a na smrt a zbavit dobré lidi Tvého řádění.“
Ivan se rozmáchl broušeným mečem a jedním rázem srazil Smrtidrakovi tři hlavy. Ale ten je popadl, dotkl se jich svým ohnivým drápem, posadil si je na ramena a hlavy hned přirostly, jako by se nic nestalo.
S Ivanem to bylo zlé. Drak na něho syčel, až mu uši zaléhaly, spaloval ho plamenným dechem, zasypával jiskrami, zarážel ho po kolena do syré země a posmíval se mu:
„Nechceš si odpočinout, Ivane prosťáčku?“
„Jaképak odpočívání. U nás jsme zvyklí nepřátele nelitovat, sebe nešetřit.“
A Ivan hvízdl a mrštil svou pravou rukavici na chatrč, kde měli čekat bratři na jeho znamení. Rukavice vytloukla skla v oknech, ale bratři spali a nic neslyšeli.
Ivan sebral všechny své síly, rozmáchl se ještě jednou, ještě prudčeji než dřív a srazil Smrtidrakovi šest hlav. Ale ten je popadl, dotkl se jich svým ohnivým drápem, posadil si je na ramena a hlavy hned přirostly, ani se nehnuly. Smrtidrak se vrhl na Ivana a zarazil ho po pás do syré země.
Ivan viděl, že má na kahánku. Stáhl si levou rukavici a mrštil ji na chatrč. Rukavice prorazila střechu, ale bratři nic neslyšeli a spali dál.
Ivan se rozmáchl potřetí a srazil Smrtidrakovi devět hlav. Ten je popadl, dotkl se jich svým ohnivým drápem, posadil si je na ramena a hlavy zase přirostly. A zase se vrhl na Ivana a zarazil ho do země až po samou hruď.
Ivan sundal čepici a mrštil ji na chatrč. Byla to tak náramná rána, že se dřevěnice zatřásla a taktak že se nerozsypala. Teprve teď se bratři probudili a uslyšeli, jak Ivanův kůň hlasitě řehtá a vzpíná se, div řetězy nepřerve.
Utíkali do stáje, odvázali koně a běželi za ním.
Ivanův kůň se přiřítil na most a pustil se do draka kopyty. Smrtidrak zasyčel, Smrtidrak zařičel a zasypal koně jiskrami.
Mezitím se Ivan prosťáček vyhrabal ze země, přitočil se k drakovi a usekl mu ohnivý dráp. A hned hrrr! na hlavy. Všechny do poslední mu je pozutínal, dračí tělo rozsekal na malé kousíčky a naházel je do řeky Meruzalky.
V té chvíli přiběhli bratři.
„Vy jste mi pomocníci,“ řekl Ivan. „Ta Vaše ospalost mě málem stála krk.“
Bratři ho odvedli k chatrči, omyli mu rány, přinesli mu jídlo a pití a uložili ho ke spaní.
Sotva se rozbřesklo, Ivan vstal a začal se oblékat a obouvat.
„Kam se chystáš tak brzy?“ divili se bratři. „Po takové seči by sis měl pořádně odpočinout.“
„Ne, na odpočinek nemám ani pomyšlení,“ odpověděl Ivan. „Musím jít k řece Meruzalce, hledat svůj šátek, někde jsem ho tam ztratil.“
„Že Ti to stojí za to!“ povídali bratři. „Zajedeme do města, koupíš si nový.“
„Ne, já potřebuju ten svůj.“
Ivan zamířil k řece Meruzalce, ale ne aby hledal svůj šátek. Přešel přes kalinový most na druhý břeh a proplížil se ke kamennému dračímu paláci. Přikrčil se u otevřeného okna a poslouchal, jestli se tu nekují nějaké pikle.
Kouká, v komnatě sedí tři dračí ženy a stará matka dračice. Sedí a domlouvají se.
První říká:
„Pomstím se Ivanu prosťáčkovi za svého muže. Až se bude vracet s bratry domů, předběhnu je, dýchnu, udělám vedro a pak se proměním ve studnu. Dostanou žízeň, napijí se a po prvním doušku padnou mrtví.“
„Tos dobře vymyslela,“ pochválila ji stará dračice.
Druhá říká:
„Já je taky předběhnu a proměním se v jabloň. Utrhnou si každý jablíčko a po prvním soustu puknou a rozletí se na kousky.“
„Tos dobře vymyslela,“ pochválila ji stará dračice.
„A já,“ povídá třetí, ,já na ně sešlu dřímotu a proměním se v měkký koberec s hedvábnými poduškami. A jen se na něj položí, aby si odpočali, žhavý oheň je na prach spálí.“
„I Tys to dobře vymyslela,“ řekla dračice. „A jestli se žádné z Vás nepodaří bratry sprovodit ze světa, proměním se v obrovskou svini bachyni a všechny je spolknu.“
Ivan prosťáček všechno vyslechl a vrátil se za bratry.
„Tak co, našel jsi svůj šátek?“ ptali se bratři.
„Našel.“
„Že se Ti vyplatilo ztrácet tím čas!“
„Vyplatilo, bratříčci.“
Pak se všichni schystali na cestu a jeli domů.
Jedou, jedou širou stepí, jedou, jedou lučinou. Den je horký, den je dusný, div žízní nepadnou. A vtom, co nevidí! Před nimi stojí studna, v studni plave stříbrný naběráček. Bratři hned začali Ivana přemlouvat:
„Ivane, Ivánku, zastav. Napijeme se vodičky, napojíme koníčky.“
Ivan řekl:
„Vždyť nevíme, jakou má ta studna vodu. Třeba je nečistá a zahnilá.“
Seskočil z koně a začal sekat a rubat do studny. Studna zaúpěla, divoce vykřikla. A v té chvíli padla na zem rosná mlha, vedro pominulo a bylo po žízni.
„Tak vidíte, bratříčci, jaká voda byla ve studni,“ řekl Ivan.
Jeli dál.
Jeli dlouho, předlouho, až uviděli jablůňku obsypanou velikými ruměnými jablky.
Bratři hned z koní dolů a chtěli si natrhat jablíčka. Ale Ivan jim zastoupil cestu, a jak rubá, tak rubá do jabloně. Jabloň zaúpěla, divoce vykřikla.
„Už vidíte, bratříčci, co je to za jabloň? Ta nerodí dobrá jablíčka.“
Bratři vyskočili na koně a jeli dál.
Jeli cestou necestou, málem padali únavou. A vtom, co nevidí! Na zemi je rozprostřený koberec, pestrý a hebký, a na něm podušky z prachového peří.
„Natáhnem se na koberec, chvilenku si odpočinem,“ těšili se starší bratři.
Ale Ivan je zadržel:
„Ne, bratříčci, na tomhle koberci by bylo špatné poležení.“
Bratři se rozzlobili:
„Co Ty nám máš pořád co poroučet, tohle smíte, tohle nesmíte!“
Ivan na to neřekl ani slovíčko, odepjal si opasek a hodil ho na koberec. A opasek hned vzplanul plamenem a shořel na popel.
„A zrovna tak by to dopadlo s Vámi,“ povídal Ivan.
Pak přistoupil ke koberci, sekal a bodal, rozsekal koberec i podušky na malé kousky a rozházel je po poli.
„Darmo jste na mě, bratříčci, hubovali. Studna, jabloň i koberec ..... všechno byly jen Smrtidrakovy ženy. Chtěly Vás připravit o život, ale nepovedlo se jim to. Samy zahynuly.“
A znovu jeli bratři dál.
Jeli dlouho předlouho, jeli cestou necestou, a najednou zatáhl nebe černý mrak, vítr zaskučel, země zaduněla, to jak jim v patách běžela obrovská svině bachyně. Rozevřela požerák, až jí za ušima praskalo, chtěla Ivana s bratry spolknout. Jenže bratři nebyli na hlavu padlí, sáhli do mošniček, nabrali pořádnou hrst soli a hodili ji bachyni do chřtánu.
Ta se zaradovala, myslela, že sejí podařilo polapit Ivana prosťáčka a jeho bratry. Zastavila se a začala sůl polykat. Ale jen ji okusila, už poznala svůj omyl a rozběhla se za junáky ještě rychleji.
Ivan viděl, že je zkáza nemine, pobídl koně, vyrazil a bratři za ním. Uháněli s větrem o závod, jeli cvalem, jeli tryskem.
V tom zahlédli kovárnu a v té kovárně dvanáct kovářů v plné práci.
„Kováři, kováři, pusťte nás do kovárny!“ poprosil Ivan.
A kováři bratry pustili a ještě za nimi zavřeli kovárnu na dvanáct železných dveří a zamkli ji na dvanáct kovaných zámků.
Dračice se přihnala ke kovárně a houkla:
„Kováři, kováři, vydejte mi Ivana prosťáčka a jeho bratry!“
Ale kováři odpověděli:
„Jestli prolížeš jazykem dvanáct železných dveří, můžeš si je vzít.“
Dračice se dala do lízání. Lízala, lízala, jazyk se jí jen kmital, jedenáct dveří prolézala, už zůstaly jedny jediné.
Unavila se a sedla si, že si odpočine.
V té chvíli vyskočil z kovárny Ivan prosťáček, popadl dračici a ze všech sil s ní praštil o zem. Dračice se rozsypala na prach a vítr ten prach rozfoukal, ani zrníčko z něj nezůstalo. A od těch dob v tom kraji všichni draci a dračice vyhynuli a lidé tam začali žít spokojeně a beze strachu.
Ivan prosťáček se s bratry vrátil domů k tatíčkovi a k matičce a zas od rána do noci pracovali, orali, a seli, chvilku neprozaháleli.
A jestli nezemřeli, žijí dodneška. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight