Ivan hlupec

zobrazeno 25×

Vložil(a): jitkamety, 2. 4. 2016 11.03

Byl jeden sedlák a měl tři syny, dva byli rozumní a třetí hlupec. Když otec zestárnul, povolal k sobě syny své a řekl:
„Milé děti, cítím, že už dlouho živ nebudu; až umřu, vykonejte mou poslední vůli, hlídejte po tři noci na mém hrobě, každý jednu noc.“ A děti mu to slíbily. Potom otec umřel a děti ho pochovaly, jak náleží.
Přišlo na nejstaršího, aby šel hlídat. Ten povídá ženě:
„Dej hlupcovi koláč, a půjde za mě hlídat na otcův hrob.“
Hlupec vzal od švagrové koláč a na rameno klacek a šel k otci svému na hrob. Seděl tu nějaký čas, a vidí, jak otec jeho vstává z hrobu.
„Kampak, tatíčku, vstáváš?“
„Kdo to přišel hlídat?“ tázal se otec.
„Já, tatíčku, Tvůj syn hlupec.“
„Nu, hlupče, když jsi Ty přišel ke mně hlídat, něco Ti za to dám.“
Nato stařeček hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem:
„Siváku, hnědáku, moudrý ryzáku, staň přede mnou jako list před trávou!“
Kůň běží, země se třese, z uší mu dým jako sloup a ze chřípí plamen fučí.
Když přiběhl, zůstal tiše stát před stařečkem.
„Tuhle máš, milý synu, koně, užívej ho až do smrti.“
Pak ukázal mu taky celou výzbroj, totiž kopí, válečnou palici a meč ocelový. Potom si stařeček zase lehl do hrobu a hlupec na hrobě seděl až do rána.
Ráno ptali se ho bratři:
„Kdes, hlupče, byl?“
„A kde bych byl,“ řekl, „hlídal jsem u tatíčka na hrobě.“
Navečer řekl druhý bratr hlupcovi:
„Jdi a hlídej taky za mě, dám Ti za to koláč.“
Hlupec byl rád, vzal koláč a šel zase hlídat. I vedlo se mu tak jako včera: otec jeho vstal, a když tu zase nejmladšího syna viděl, daroval mu ještě krásnějšího koně, řka:
„Když Ti ho bude zapotřebí, taky tak zahvízdni.“
Třetího dne večer, když bylo na hlupcovi, aby šel hlídat, nedali mu bratři žádný koláč, nýbrž spálenou kůrku chleba. Otec zase z hrobu vstal a dal mu třetího, ze všech nejkrásnějšího koně, a doložil:
„Jen nic neříkej svým bratřím. A nyní, milý synku, již více mě neuvidíš.“
Potom doma začali se bratři dělit o jmění otcovské, i rozdělili je oba bratři mezi sebe, a hlupec řekl:
„Což, bratři, mně nic?“
A oni odpověděli:
„Ty buď rád, že Tě budeme živit.“
Nedaleko té vsi, kde hlupec zůstával, bylo město, a v tom městě král, který měl tři dcery na vdávání. Jednou povolal ty dcery k sobě a řekl:
„Milé dcery, nyní už jste všecky dospělé; je čas, abyste se hleděly vdát.“
I dovolil jim, aby si každá sama ženicha vybrala.
Tehdy prosila nejmladší dcera jeho:
„Dejte mi, otče, vyměřit kolbiště a na něm postavit dvanácte trámových překážek, a kdo si mě chce vzít, bude povinen na koni všech dvanácte překážek přeskočit. A dejte to, otče, rozhlásit po všech zemích, aby se všichni sjeli, i ustanovte, ke kterému dni se mají sjíždět.“
Král, maje svou dceru rád, po vůli její tak učinil.
I rozhlásila se ta novina všude, až i do té vesnice přišla, kde hlupec se svými bratry zůstával. Když přicházel určený den, strojili se bratři jeho do města se podívat, kterak králové a mohutní bohatýři přeskakovat na koních budou přes dvanácte překážek. Vida hlupec, že bratři jeho se strojí na cestu, tázal se jich:
„Bratři, kampak pojedete? Vezměte mě taky s sebou!“
„I kam bys Ty jel,“ zakřikli ho bratři, „snad abychom Tě vzali za strašidlo!“
Jakmile odjeli, slezl hlupec z pece a řekl švagrovým:
„Dejte mi košík, půjdu do lesa na houby, když mě bratři s sebou nevzali.“
Ty mu daly košík a hlupec šel.
Když přišel do lesa, pověsil košík na strom, hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem:
„Siváku, hnědáku, moudrý ryzáku, staň přede mnou jako list před trávou!“
Kůň běží, země se třese, z uší mu dým jako sloup a ze chřípí plamen fučí; a když přiběhl, zůstal před Ivanem hlupcem tiše stát. Ivan mu vlezl do ouška, a druhým ouškem zase vylezl, i stal se tak krásným mládencem, že nelze ani pomyslit, ani si představit, ani v pohádce vypovědět, ani perem vypsat. Potom vsedl na svého dobrého koně a jel přímo k městu; a dohoniv své bratry, začal je bičem mrskat, proč se mu z cesty nevyhýbají.
Když přijel k tomu kolbišti, bylo již zavřeno závorami; ale když diváci viděli takového krásného bohatýra, oddělali závory a vpustili jej. Králové a bohatýři všichni se mu a jeho krásnému koni divili a rádi by byli věděli, kdo to, ale nikdo se ho neosmělil tázat. Přišel čas, aby skákali přes překážky, a nikdo nemohl jich více přeskočit než toliko tři.
Když přišla řada na hlupce, tehdy se napřed několikrát rozjel po kolbišti, potom se rozehnal k překážkám a přeskočil jich šest. Když viděl svou nehodu, že nemůže všech dvanáct přeskočit, rychle odtud ujel zase do lesa, tu se přestrojil a propustil koně, řka:
„Jdi, dobrý koni, běhej po širých polích, po zelených lukách, a když Tě zavolám, zase přijď.“
Potom vzal košík a nasbíral ho plný hub, jaké našel, a přinesl domů.
Švagrové jeho uviděvše, že nese samé prašivky, rozhněvaly se na něj a řekly:
„Cos, hlupče, takové houby nasbíral? Leda bychom je daly Tobě sníst!“
A hlupec řekl:
„Hleďte, jdu a nasbírám houby, a ještě se nezachovám!“
Potom když bratři přijeli domů, vypravovali obšírně, co všecko viděli, a taky o tom bohatýru, který je cestou dojel, že byl takový krásný, ale prý opovážlivý, „nemilosrdně nás vypráskal, že jsme se mu z cesty nevyhnuli.“
Hlupec na peci sedě řekl:
„Hleďte, bratři, jak jsem já Vás vypráskal!“
„Co to, hlupče, žvástáš,“ zakřikli ho bratři, „seď na peci a mlč; jestliže to někdo uslyší, svážou Tě a nás taky.“
Druhý a třetí den bylo všecko zase tak jako první, jenže Ivan hlupec podruhé přeskočil devět a potřetí všech dvanácte překážek.
V tu chvíli vytiskla mu nejmladší dcera královská na čele jasnou hvězdu, ale Ivan opět ujel, zavázal si čelo hadrem a sedl doma na pec.
Potom vdaly se starší dcery královské za dva královice. Tehdy prosila dcera nejmladší otce svého, krále, aby dal po celé zemi své rozhlásit, aby se každý v určitý den k němu dostavil na oběd; myslela si, že taky přijde ustanovený její ženich. I vypravili se bratři Ivanovi taky do města a vzali na přímluvu svých žen Ivana hlupce s sebou.
Při stole nejmladší dcera královská roznášela nápoje, a když přišla k Ivanovi, vidouc, že má hlavu hadrem zavázanou, tázala se ho, proč to.
„Byl jsem v lese na houbách,“ odpověděl Ivan, „upadl jsem a poranil jsem se.“
Ale královna nevěřila. Ivan musel hadr odvázat, a byla od hvězdy záře po celém paláci. Ihned ho vedla ke králi a řekla:
„Hle, můj ženich, kterého jsem hledala!“
A král, ač nerad, dal k tomu sňatku povolení. Po svatbě vykázal jim zvláštní pokoje a řekl své dceři, že muže jejího Ivánka hlupce už nikdy nechce vidět.
Potom dověděl se král, že po jeho královských lukách běhá jelen zlatorohák, i přikázal těm dvěma svým zeťům, aby mu ho chytili. Zeťové dali si osedlat dva koně a jeli na ta luka. Tehdy řekla nejmladší královna svému muži:
„Co doma sedíš a nic nevíš? Ti dva otcovi zeťové jeli hledat na královských lukách jelena zlatoroháka, a Ty sedíš!“
„Jak to mám vědět?“ odpověděl hlupec, „jdi a popros svého otce, aby mi dal nějakého, třeba špatného koně.“
Žena jeho šla, a král mu poručil dát koně hubeného. Ivan vsedl si na něj bez sedla a jel do polí; tu z něho slezl, zabil jej a nechal ležet, řka:
„Tuhle Vám, straky a vrány, král dává lahůdku!“
Potom hvízdnul, houknul mládeneckým hvizdem, bohatýrským pokřikem:
„Siváku, hnědáku, moudrý ryzáku, staň přede mnou jako list před trávou!“
Kůň přiběhl, Ivan mu prolezl oušky a přistrojil jej: dal mu sedlo čerkaské, podpínku bucharskou, dvanácte popruhů z hedvábí šemachanského: hedvábí se netrhá, ocel se netře, arabské zlato v blátě nerezaví. Jako pták letěl Ivan na koni svém po královských lukách a brzy jelena zlatoroháka chytil. Potom jej uvázal za parohy a vyvedl na cestu; tu si postavil plátěný stan, koně i jelena přivázal a lehl si.
Ti dva královicové jezdili po polích a nikde nemohli toho jelena najít; i vrátili se po té cestě zpátky, chtějíce králi říct, že takového jelena není. Tu spatřili stan a u něho jelena přivázaného, i řekli mezi sebou:
„Hle, bratře, stan toho bohatýra, jenž přijel na kolbiště, a hle také jelena přivázaného! Pojďme k němu a poprosíme ho uctivě, aby nám toho jelena za jakoukoli cenu prodal.“
I smekli klobouky a vešli do stanu, a hluboko se hlupcovi poklonili a řekli:
„Milostivý pane, přijeli jsme koupit Vašeho jelena.“
A hlupec odpověděl:
„Rád bych Vám ho prodal; ale neulovil jsem ho, abych ho prodával za peníze, nýbrž za jistou věc.“
„A za jakou věc?“ tázali se královicové.
A hlupec odpověděl, že to věc nepatrná, jen z nohy po prstu. Královicové, chtíce se králi, tchánu svému zalíbiti, k té koupi se odhodlali, zuli se a hlupec jim každému uřízl prst; potom se zas obuli, vzali s sebou jelena a jeli domů. Ivan pak ty prsty schoval do kapsy, sebral stan, vsedl na koně svého a jel k tomu místu, kde nechal ležet koně královského; tu koně svého propustil, a když viděl na té mršině mnoho vran a strak, hodil mezi ně klackem a mnoho jich zabil. Potom je uvázal i s tou koňskou kůží na provaz a smýkal to za sebou do dvora královského.
A bylo tu právě veliké veselí, že zeťové přivedli králi jelena. Tehdy hlupec šel pod okna a zavolal silným hlasem:
„Milostivý pane, daroval jste mi koně, ale nemohl mě domů dovézt; tuhle jsem Vám přinesl jeho kůži a přitom něco zvěřiny na Vaše veselí.“
Král a ty dvě dcery velmi se tomu smáli, a hlupec hodil zvěřinou a šel do svého pokoje. Potom přišla jeho žena, vypravujíc, kterak se jí smály sestry její, že se za něho vdala; ale on řekl:
„Nechť se smějí, přijde čas, že Ty se jim budeš smát.“
Brzy potom zase uslyšel král, že po jeho královských lukách běhá sviňka zlatoštětinka se dvanácti prasátky; i povolal k sobě své dva zetě a žádal je, aby mu tu sviňku s těmi prasátky chytili. Zeťové dali si hned osedlat koně a jeli. Potom za nimi vyjel také Ivan na koni, kterého mu žena jeho opět na králi vyprosila; a když přijel do polí, toho koně zase zabil, a svého koně si zavolav, brzy sviňku zlatoštětinku chytil a zeťům královským týmž způsobem jako prve zase prodal, dostav za ni z ruky po prstu.
Pak po nějakém čase povolav k sobě král opět své zetě a řekl jim:
„Za třikráte devíti zeměmi ve třicátém carství, v podslunečném panství je sosna celá zlatá a větve její stříbrné, a na ní sedí ptactvo rajské, zpívajíc písně carské; a chce-li kdo tu sosnu mít, ať ulomí jednu větvičku, přiveze do své země a vsadí ji, tehdy mu na druhý den taky taková sosna jako v tom panství vyroste. I prosím Vás, milí zeťové, prokažte mi tu službu a tu sosnu mi přivezte; dám Vám za ni polovici svého království.“
Zeťové, chtíce dostat polovici království, rozloučili se se svými ženami i s králem a vydali se na cestu.
Tu nejmladší dcera pověděla muži svému hlupci, kam otec poslal oba zetě a co jim přislíbil. Hlupec jí řekl:
„Jdi a popros krále, aby mi dal nějakého, třeba hubeného koně.“
Žena jeho šla a král, usmívaje se, řekl:
„Milá dcero, Tvůj hlupec chce mě v paláci o všecky koně připravit.“
Ale dcera pravila:
„Nejmilejší otče, prosím Vás nyní naposled.“
Král poručil dát mu koně; ale Ivan zase ta učinil jak prve: přijel za město, zabil jej a nechal ho na poli strakám a vránám, řka, že jim král posílá lahůdku. Potom zavolal svého koně, osedlal, vsedl na něj a bil i bodal jej; a kůň se rozhněval, od země se odpoutal, vznášel se výše než les stojící, níže než oblak běžící, hory a doly pod nohama propouštěl a malé říčky chvostem přikrýval. Jel takto svou cestou ..... dlouho-li, krátko-li? Blízko-li, daleko-li? Rychle se pohádka vypravuje, ale zdlouha se skutek naplňuje, až konečně přijel na to panství a k té zahradě, kde byla ta sosna.
I vešel tam a ulomil z té sosny větvičku. Tu vidí vedle ní dvě studánky, ve kterých byla živá i mrtvá voda; i nabral každé té vody zvláště do lahvičky a pak bez meškání vyšel ze zahrady, vsedl na svého koně a jel zpátky domů. Dříve však než přijel k městu, rozbil zase při silnici svůj plátěný stan, postavil sosnu vedle stanu a lehl si, aby si odpočinul.
I jeli tudy královi zeťové zase domů s nepořízenou, a uviděvše stan a vedle něho tu sosnu, koupili ji od Ivana hlupce za řemen ze svých zad, a když přijeli do města, podali ji králi. Král, maje z ní velikou radost, dal vystrojit slavné hody; a když byli v nejlepším veselí, přinesl mu hlupec do paláce zas kůži z jeho koně a přitom něco vraní a stračí zvěřiny na ty hody. A když mu potom žena jeho vypravovala, kterak se jí všichni smáli, řekl:
„Jen nech, přijde čas,že i Ty se jim smát budeš.“
Potom po nějakém čase řekl jednou Ivan své ženě:
„Zítra se obleč v nejpěknější šaty své.“
Druhý den pak vyšel do polí, zavolal koně svého, proměnil se a jel zase do města. Když přijel do královského paláce, byla tam právě veliká hostina. Tu vyšel král se svými zeti a s ministry jemu vstříc a uvedl jej za stoly dubové, na nichž byla mnohá jídla cukrová a nápoje medové, i počali pít, jíst a veselí být.
Když pak se rozveselili, začali rozmlouvat a Ivan, sedě vedle krále, řekl mu:
„Milostivý pane, slyšel jsem, že máte tři dcery a všecky vdané; dva zetě tu Vaše vidím, ale třetího nevidím.“
Král odpověděl:
„Příteli můj, dcera moje nejmladší vzala si hlupce, pročež jsem nařídil, aby ze svých pokojů nevycházel.“
„A já schválně proto přijel,“ řekl Ivan, „abych se s Vaší nejmladší dcerou oženil.“
Král byl tomu velmi rád, i řekl, že toho hlupce vyžene ze své země. Nato vstal Ivan ze svého místa, řka:
„Milostivý pane, Vy pro mě chcete ze země vyhnat své nejmladší dcery muže hlupce; nuže vězte, že já to jsem!“
Tehdy král počal jej radostně líbat a tady dcera jeho přistoupila, kterou Ivan vroucně objal. Potom řekl králi:
„Dovolte, milostivý pane, abych se otázal, proč Vaši milí zeťové sedí za stolem v rukavičkách.“
A král odpověděl, že mají bolavé ruce. Na to řekl Ivan, on že je výborný doktor, a prosil krále, aby nařídil, aby ty rukavičky svlékli. I museli tak učinit, a tu se shledalo, že jim každému na ruce chybí po prstu. Král se táže, jak přišli o své prsty, a hlupec odpověděl:
„Vím, jak o ně přišli.“
I vyndal je z kapsy a králi ukázal:
„Tuhle jsou, dali mi je za sviňku zlatoštětinku.“
Potom na žádost jeho nařídil král, aby zuli obuv, a shledalo se, že jim také na nohou chybělo po prstu. I řekl Ivan:
„Tuhle jsou ty prsty, dali mi je za jelena zlatoroháka.“
Konečně museli se zeťové svléci a Ivan ukázal králi, že měli na zádech po řemenu vyřezáno; a vyndav ty řemeny z kapsy, řekl:
„Tuhle jsou jejich řemeny!“
Král když to viděl, velmi se na ně rozhněval. Ivan pak, vyndav z kapsy dvě lahvičky se živou a s mrtvou vodou, přiložil ty řemeny a ty prsty zase, kam náležely, pokropil je mrtvou vodou, a v okamžení přirostly; potom je pokropil živou vodou, a nebylo po ráně ani památky. Tehdy zeťové, byvše vyléčeni, děkovali mu a prosili za odpuštění, že neznajíce ho, dříve se mu smáli, a Ivan rád jim odpustil. Potom Ivan se svou královskou chotí v zemi šťastně panoval. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight