Ilja Muromec a slavík Loupežník

zobrazeno 8×

Vložil(a): jitkamety, 20. 5. 2016 17.14

V městě Muromě byl jeden sedlák a měl syna, říkali mu Ilja Muromec. Ten seděl sedláčkem, jako děti sedají, třicet let, potom vstal a chodil, cítil v sobě sílu velikou, i udělal si zbroj bojovnickou a osedlal dobrého koně. Potom prosil otce a matku, aby jej pustili do slavného města Kyjeva k bohu se pomodlit a knížeti Vladimírovi Kyjevskému se poklonit. Otec i máti mu dali na cestu své požehnání a Ilja Muromec jel.
Když přijel do tmavého lesa, přepadli jej loupežníci, chtíce mu vzít dobrého koně; Ilja však pustil na ně kalenou střelu a loupežníci se mu poddali. I propustil je s napomenutím, chtějí-li živi být, aby se toho více neopovažovali.
Když přijel k městu Černigovu, stálo tu veliké vojsko nevěřících, chtíc města dobýt, chrámy boží zničit a vojvodu černigovského zajmout.
Ilja oddav se vůli boží počal pro víru křesťanskou nepřátele kopím zabíjet, a všecky je pobiv, careviče nepřátelského zajal a do města dovedl. Tu měšťané i kníže černigovský slavně jej přijali, vyčastovali a propustili dále.
Od Černigova jel Ilja Muromec k městu Kyjevu přímou cestou, kterou již třicet let obléhal Slavík loupežník, nepropouštěje nikoho; a nezabíjel mečem, nýbrž svým hvizdem loupežnickým. Když Ilja vyjel do pole, viděl stopy jeho, i jel po nich, až přijel do lesů brjanských bahnitých, k řece Smorodince.
Slavík loupežník, tuše svůj konec a neštěstí, nechtěl Ilju k sobě připustit na dvacet verst, i zahvízdal silně; ale srdce bohatýrské se nepostrašilo. Potom na deset verst ještě silněji zahvízdal, až z toho hvizdu pod Iljou kůň klopýtnul. I přijel Ilja Muromec až pod samé hnízdo, které vystavěno bylo na dvanácti dubech; a Slavík loupežník, na hnízdě sedě, vší silou zahvízdal, chtě ho usmrtit. Ilja položil kalenou střelu na svůj tuhý luk a spustil na hnízdo Slavíkovo, i vystřelil mu pravé oko; Slavík loupežník svalil se z hnízda jako ovesný snop.
Ilja pevně ho přivázal ke svému ocelovému třmenu a jel ke slavnému městu Kyjevu. Na cestě stály dvory Slavíka loupežníka, a když Ilja přijel k nim, hleděly z oken loupežníkovy tři dcery.
Dcera nejmladší, spatřivši ho, zavolala své sestry:
„Hle, náš tatíček jede s kořistí a veze k nám chlapa přivázaného ke třmenu.“
A starší dcera pohleděvši hořce zaplakala:
„Nejede to náš tatíček, než nějaký člověk neznámý a veze našeho tatíčka!“
I zavolaly na své muže, aby jeli proti tomu člověku a tatíčka mu vzali. Mužové jejich, silní jonáci, vyjeli proti Iljovi na dobrých koních, chtíce jej vzít na ostrá svá kopí. Ale Slavík loupežník řekl jim:
„Zeťové moji milí, nechtějte v hanbu přijít, a nedrážděte takového silného bohatýra, je-li Vám život milý; raději ho pokorně pozvěte do domu mého na číši zeleného vína.“
Na prosbu jejich zahnul Ilja do domu, neznaje jejich zlobu. Starší dcera vytáhla vzhůru na řetězích železný práh, chtíc jej na něj spustit; ale Ilja, spatřiv ji na vratech, probodl ji kopím.
Když přijel do města Kyjeva na knížecí dvůr, ptal se ho kníže kyjevský, kterak mu říkají a odkud je rodem, a uslyšev, že z města Muroma, tázal se dále, kterou cestou přijel. Ilja vypravoval, že jel na Černigov a že tu porazil vojsko nevěřících; pak odtud že jel přímou cestou a zajal silného Slavíka loupežníka a přivedl s sebou.
Tu rozhněval se kníže Vladimír a řekl:
„Co lžeš?“
Uslyševše to, bohatýři Aleša Popovič a Dobryně Nikitič šli se na Slavíka loupežníka podívat a ujistili knížete, že skutečně tak. Tehdy přikázal kníže přinést Iljovi číši zeleného vína.
I zachtělo se knížeti uslyšet loupežnický hvizd. Ilja zavinul knížete i s kněžnou v kožich sobolí, a vzav je pod paži, zavolal Slavíka a přikázal, aby zahvízdal polohvizdem slavičím. Ale Slavík loupežník zahvízdal celým hvizdem loupežnickým a ohlušil bohatýry tak, že upadli na zem. A za to Ilja Muromec ho zabil.
Ilja se pobratřil s Dobryněm Nikitičem a pak si dali osedlat koně a vyjeli si do pole. Jezdili tři měsíce a žádného odpůrce nenalezli; až tu potkali pocestného žebráka: měl houni na sobě, vážila padesát pudů, klobouk devět pudů těžký a berlu deset sáhů dlouhou. Ilja rozjel se na něj, chtěje s ním zkusit svou sílu.
Uviděv jej, žebrák řekl:
„Hoj, Iljo Muromče, což se nepamatuješ, že jsme spolu chodili do školy? A nyní se na mě, na žebráka, rozjíždíš jako na nějakého nepřítele! A to nevíš, že na slavné město Kyjev přišlo veliké neštěstí: přijel nevěrný silný bohatýr, nečistý Idolisko, hlavu má jako pivní kotel a záda na sáh, brvy od sebe na píď, uši od sebe na kalenou střelu, a sní pokaždé býka a vypije kotel piva; a kníže kyjevský velmi toho lituje, žes ho v takové nesnázi opustil.“
Ilja vzal na sebe žebrácký oděv a jel přímo na knížecí dvůr a zavolal hlasem bohatýrským:
„Hoj, kníže kyjevský, pošli mně, pocestnému žebrákovi, almužnu.“
Spatřiv to kníže, řekl:
„Pojď ke mně do pokojů, žebráku, dám Ti jíst a pít a na cestu dar ve zlatě.“
I vešel žebrák do pokojů a stál u pece, dívaje se.
Idolisko chtěl jíst. I přinesli mu celého býka pečeného, a on jej snědl i s kostmi. Potom chtěl pít. Přineslo mu dvanáct lidí kotel piva a on, vzav jej za uši, celý vypil.
I řekl Ilja Muromec:
„Můj tatíček měl nestřídmou kobylu, přežrala se a zdechla!“
Idolisko nemohl to snést a řekl:
„Hoj, ty žebráku pocestný, co mě popichuješ? Třeba mi Tě jen do ruky vzít a druhou připlácnout, a bude omáčka! Však nejsi, jaký byl u Vás Ilja Muromec: a já bych se i s tím potkat chtěl!“
„Tedy viz, jaký je!“ řekl Ilja Muromec, a odhodiv klobouk, udeřil ho do hlavy jen polehoučku a stěnu domovní jím prorazil, a pak vzal trup a vyhodil tou děrou ven.
A kníže za to poctil Ilju Muromce pochvalou velikou a přijal jej mezi silné, mohutné bohatýry. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight