Hunohrad

zobrazeno 53×

Vložil(a): jitkamety, 21. 5. 2016 14.55

Říká se, že za bezmračných dnů, kdy slunce ozařuje hladinu rejvízského Mechového jezírka, je vidět v jeho hlubinách zdi a cimbuří bájného města. To bylo tak .....
Za pradávna stálo v těch místech veliké město Hunohrad. Bylo překrásné, s výstavnými budovami a zdobeným rynkem, a v jeho středu se vypínal pyšný hrad. Také obyvatelé Hunohradu byli pyšní, to proto, že byli velmi bohatí. Nedaleko města totiž pramenila říčka, která vyplavovala z nitra hor zlato. Stačilo, aby lidé přiklekli na břeh, přiložili na hladinu skleněnou tabulku a přes sklo viděli zelenavou vodou až na dno, kde se třpytily zlaté šupinky. Někdy vynesl pramen z podzemí celé valounky zlata a hunohradští měšťané je sbírali, a také písek ze dna říčky prosívali a takto rýžovali drahocenný kov. Ve městě kvetlo zlatnictví, zlatničtí mistři ve svých dílnách vzácný kov zušlechťovali a zpracovávali a jejich výrobky, prstýnky, náramky, náhrdelníky, náušnice, byly proslulé široko daleko. Což se divit, že město Hunohrad bohatlo!
Jednou přišli do města dva starci. Měli vousy dlouhé až po pás, bílé vlasy jim spadaly na ramena, byli bosí a jejich chudobné řízy se zdály v blahobytném městě ještě ubožejší. Avšak starci nedbali posměšků lidí, kteří se kolem nich seběhli, a mířili rovnou na rynek před radnici.
Tam se postavili na schůdek zdobené kašny a počali kázat.
Věru podivně kázali! Vždyť kdo to jaktěživ slyšel, horlit proti bohatství hunohradských měšťanů, dokonce vyhrožovat trestem, který prý stihne toto rozmařilé město, jestli se zavčasu neobrátí na cestu skromnosti a pokory! Lidé byli z těch slov tak užaslí, že rázem přestali s posměšky, ba ani promluvit se nikdo neopovážil, a oba starci prošli v tom tichu uličkou, která se před nimi uctivě rozevřela, a opustili město. Nikdo se neodhodlal je následovat, a tak se nikdo nedověděl, kam odešli.
Příštího dne se však starci opět objevili na rynku. Zase vystoupili na stupeň kašny a promlouvali k davu, který se tam shromáždil, hřímali proti bohatým měšťanům, kteří necitelně přizírají chudobě svých poddaných a srdce se v nich nepohne. Také tentokrát se nikdo neodvážil je sledovat a starci vážně a důstojně opustili brány města.
Třetího dne je již očekávalo množství lidí, rynek byl zaplněn až ke zdem měsťanských domů a také v oknech a na balkónech byla hlava na hlavě. A starci i tentokrát přišli. Zamířili rovnou ke kašně, vystoupili na schůdek a kázali. Mluvili ještě opovážlivěji, obraceli se k pohanským obyvatelům Hunohradu a hlásali svobodu a rovnost všech lidí. Lidé je poslouchali napjatě, neboť poznali, že to je řeč, na jakou čekali. A když starci zmlkli, tovaryši a podomci, řemeslníci a pacholci, děvečky a kuchařinky je vyprovázeli až před hradby.
Mezi těmi, kdož starcům vděčně naslouchali, byl i obecní pastucha, hrbatý Gill. Věru, jak by nechtěl uvěřit v rovnost pánů i chudáků, on, nejubožejší z ubohých, který za celý svůj trudný život poznal jenom kopance a ústrky? Velice se nadchl pro jejich učení, a kudy chodil, tudy o nich vypravoval.
„Takže Ty, Gille, jsi vlastně stejný pán jako náš purkmistr, třebas on má několik domů a Ty jenom hrb,“ smáli se mu čeledíni a podomci, ale to jenom zpočátku, potom i oni počali zvedat hlavy.
Bohatí měšťané a páni ovšem takovému učení nepřáli. Dobře rozpoznali, že slova starců popuzuj i lid proti nim. Proto se sešli na radnici, aby se poradili.
„Jaké dlouhé razení!“ spustil purkmistr, když pány uvítal. „Ti dva starci buntují lid proti vrchnosti, a proto musí být potrestáni. Dáme je lapit a veřejně na rynku zmrskat!“
A že nikdo z pánů nic nenamítal, ba všichni hlasitě projevovali souhlas, při tom zůstalo.
Také dalšího dne se sešlo na náměstí mnoho lidí, aby si poslechli moudré starce. Avšak sotva se objevili, vyhrnuli se biřici, ukrytí za sloupy a pod podloubím radnice, hrubě se jich chopili a vlekli je doprostřed rynku. Ve chvilce stáli starci přivázaní ke kůlům před dráby, kteří drželi v rukou provazy a kožené karabáče.
Z balkónu radnice přihlíželi tomu výstupu páni radní a nejbohatší měšťané.
„Lidé!“ zvolal purkmistr a povstal. „Nyní vidíte, jak veliká je naše moc! Tito starci se jí chtěli vzepřít, a proto musí být potrestáni. Takto přivázán ke kůlu a zmrskán bude každý, kdo jim uvěřil.“
Mezi lidmi, kteří se zvědavě tísnili blíže, aby jim neušla nevšední podívaná, byl ovšem také obecní pastucha hrbatý Gill. Při purkmistrových slovech se nejeden z jeho druhů po něm ohlédl a Gill viděl v těch pohledech obžalobu a výčitku, že to on je přemlouval, aby starcům uvěřili.
A tu už dal také purkmistr pokyn:
„Drábi, začněte!“
Paličky bubeníků vířivě uhodily do napjatých kůží bubnů a drábi se rozmáchli, aby provazy a knutami šlehli po odhalených tělech starců.
Náhle však purkmistra napadlo, že není dosti na tom, aby starce zmrskali jeho biřici.
„Počkat!“ zvolal. „Ne drábi, ale kdokoliv z Vás je může zneuctít! Kdo je chce první zmrskat?“
Nikdo se ani nepohnul, všichni zarytě mlčeli. Také hrbatý Gill mlčel. Když však viděl všechny ty biřice a dráby, a že nelze ani pomyslet, aby se jim někdo protivil, jeho zbabělá dušička se velice ulekla, a aby se zalíbil pánům, prodral se dopředu a vzkřikl:
„Já!“
Podali mu karabáč, hrbatý Gill jej uchopil, pozvedl do výše a vší silou uhodil.
V té chvíli se země zachvěla, hory se zakymácely a na místě, kde stáli starci, rozevřela se za hrozného rachotu propast. Její jícen se prohluboval a šířil, až ve chvilce pohltil okolní domy,
náměstí, celé město a všechno živé s ním .....
Tak zmizelo v černé propasti bohaté a pyšné město Hunohrad, veliké zemětřesení je svrhlo do tajemných hlubin. Na jeho místo se nahrnula černá voda. Vypravuje se, že pouze hrbatý pastucha Gill stojí na stráži u jezírek, v jejichž vodách navždy utonulo město Hunohrad, aby lidem neustále připomínal, jak bídné je sloužit pánům.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight