Hrozný Radouš

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 21. 5. 2016 14.53

Kterak se ho vlastní otec zřekl a matka ho vidět nechtěla, a jak on proti lidem se zatvrdil, pak s nečistými silami spojil, a proto po smrti strašit musí

Než byl nedaleko Plzně v tmavém lese postaven hrad Radyně, jednomu zemanovi a jeho ženě se mělo narodit dítě. Oba měli tvrdé palice a hádali se mezi sebou pro každou maličkost až do krve. Na tvrzi byla pořád nějaká bouřka a než se kdo nadál, hned tam uhodilo.
„Ať má to dítě raději oslovské uši a kozlovskou bradu, místo zubů může mít třeba kančí lesáky, ale po tvém, muži, nikdy nebude!“ křičela zemanka, když se domlouvala se zemanem, jaké dají tomu dítěti jméno, až se narodí.
Zeman si uplivl a práskl za sebou dveřmi. Na děcko se těšil, i když měl harantů už plnou světnici. Ženu ale moc rád neměl, protože měla jazyk ostřejší než meč a nikdy se s ní nemohl domluvit.
Zanedlouho se zemanka uložila do koutnice a bába babice kolem ní tak dlouho poskakovala, až bylo dítě na světě. Potom je honem vykoupala a nesla ukázat zemanovi.
„Hospodáři, ten Tvůj syn je pěknej pořízek. Trochu je sice divnej, ale to bude tím, že je vejškrabek,“ povídala.
On hned na ni, aby dítě položila na stůl a rozbalila, že se musí na ně řádně podívat. Když bába rozbalila peřinu a sundala z dítěte plenu, zeman uviděl šišatou hlavu s oslíma ušima. Jak se dítě dalo do křiku, mělo plnou pusu kancích tesáků, hrůza pohledět.
„Kdes vzala toho ďáblova spratka, bábo?“ rozkřikl se zeman. „Vždyť se to člověku stěží podobá.“
„Však jsem Ti říkala hospodáři, že je to takový vejškrabek a ten se leckdy nepovede,“ bránila se baba a honem balila děcko do peřiny. „Než Vám vyroste, bude z něho chlap jako hora a kdovíco ještě ve světě provede.“ Zeman si už děcka nevšímal, ale vrazil k zemance do komory a křičel: „Co jsi chtěla, to máš! Tohohle skřeta za svého syna nikdy nepřijmu. Co sis porodila, o to se starej, ale na dvoře ho nechci vidět. Darmo by se mi lidé smáli a ukazovali si na mne prstem.“
Zemanka byla ještě slabá po porodu a nezmohla se na slovo. Ale už přemýšlela, jak se zemanovi za ta zlá slova pomstí.
Tentokrát se však zeman obměkčit nedal, proto musel být Radouš odmala zavřený v matčině komoře. Když trochu povyrostl, nesměl si hrát na dvoře s ostatními dětmi, protože si to jeho otec nepřál. Matka se o něho také nestarala, sehnala mu starou chůvu, aby chlapce opatrovala. Ta ho někdy brávala s sebou do lesa, když chodila sbírat koření, a tam mu bylo nejlépe.
„Však já stejně jednou uteču z domu a ještě ukážu, co dovedu,“ říkával Radouš chůvě a sekal kolem sebe lískovým prutem jako rytíř mečem.
„Kampak bys chodil? Jednou se Tvoji rodiče umoudří a budou ještě rádi, že Tě mají,“ těšila ho chůva.
Chlapec se však pro tu křivdu zatvrdil a nejraději býval sám.
Čím byl Radouš starší, tím měl uši delší a chlupatější. Zuby mu trčely a byly silné jako kančí tesáky, brada se mu protáhla jako starému kozlovi. Děti si na něho ukazovaly prstem a pokřikovaly:
„Černý Honza vede kozla, vede kozla pod bradou, má ji celou chlupatou!“ Radouše to mrzelo a házel po nich vždycky kameny. Když se trefil do živého, tekla krev a děti na něho žalovaly zemanovi. Ten ale tvrdil, že to není jeho syn. Jednoho dne Radouš z tvrze zmizel a byl pryč. Zeman se zemankou si oddechli, že se svého nepovedeného syna tak snadno zbavili, jenom stará chůva proplakala několik dní a nocí.
Radouš se pustil do světa, kam ho oči vedly. Šel přes lesy a vsím se vyhýbal zdaleka. Pár dní se potloukal světem a užil si dost hladu. Až pod jedním vrchem u studánky našel spícího pocestného. Radouš už chtěl utéci, když si povšiml, že ten pocestný má vedle sebe kabelu, a pěkně naditou. Potichu se k němu přikradl a kabelu mu sebral. Pocestný spal tvrdě, o ničem nevěděl.
Radouš vzal hned nohy na ramena a běžel až do samého vrchu. Když sedl do mechu a kabelu otevřel, místo jídla v ní našel starou knihu.
„Tohle jsou mi divné nápady,“ zlobil se. „Proč ti lidé tahají po světě takové věci? K čemu vlastně je jim to dobré?“ 
Protože ve svém životě ještě nikdy žádnou knihu neviděl, otevřel ji a ona byla plná roztodivných obrázků. Radouš si jeden po druhém prohlížel, a když třetí list v knize obrátil, objevili se před ním tři malí skřítci a ptali se: „Co náš pán poroučí?“ Nejdříve se ulekl, potom se dal do velikého smíchu. Jeden skřítek byl jako jablíčko, druhý měl podobu starého kořínku, třetí nebyl větší a strupatější než jedlová šiška. A všichni tři se před ním uctivě ukláněli.
„Ty jsi náš pán, tak poroučej! Co řekneš, to se stane. Kdo vlastní tuto učenou knihu, je náš pán. Když v ní jednu stránku obrátíš, vždycky se tu jeden z nás objeví. Kdybys prolistoval celou knihu, bude tu veliký houf. Záleží jen na Tobě, náš pane, kolik právě potřebuješ služebníků,“ pověděl mu ten nejstarší. Radouš se nikdy počítat neučil, ale když další listy začal v čarodějné knize obracet, přibývalo valem skřítků, a to se mu líbilo.
„Když jsem váš pán, tak Vám poroučím, abyste mi zde na tomto vrchu postavili pevný hrad a v něm aby bylo dost jídla a pití, zlata i drahého kamení, mečů i praků.“
Skřítci se dali do práce. Vyvraceli staré vysoké jedle, otloukali černou skálu a přitesávali kameny. Radouš ani vlastním očím nevěřil, když viděl, jak rychle roste stavba pevného hradu na skále s jednou černou věží. Jak se tak díval, usnul s čarodějnou knihou v náručí a ani nevěděl, jak dlouho spal.
Když se probudil, ležel v panské komoře. V krbu praskala dubová polena, na stole voněla srnčí pečeně. Sotva si promnul oči, uviděl před sebou malého skřítka, který se před ním ukláněl až k zemi.
„Stalo se, náš pane, jak jsi poručil. Až budeš něco potřebovat, tak nás přivolej!“ Než se Radouš nadál, skřítek se kamsi ztratil a nikde ho nebylo. „To je nějaké pekelné mámení!“ pomyslel si.
Když se ale podíval oknem, viděl před sebou daleko široko hluboké lesy a na obzoru se bělaly vsi s vysokými štíty stavení. Hrad byl dobře opevněn silnými hradbami. Vedle černé věže měl hlubokou studni s dobrou vodou a sklepy plné vína. Brána do hradu byla zavřená na několik západů, ale jinak nikde ani živáčka. Radouš byl na Radyni sám.
Nějaký čas se mu to líbilo. Když se mu přece jenom jednou zastesklo po lidech, obrátil v čarodějné knize několik listů a hned se před ním objevilo deset služebníků. Ten prvý se koulel jako jablíčko, druhý se podobal jedlové šišce, třeli kořínku a čtvrtý byl suchý jako švestka, pátý měl podobu žáby, šestý vypadal jako střízlík, sedmý byl modrý zvoneček, osmý měl vousy jako suchopýr, devátý jako by vypadl z havraního hnízda a ten desátý se přede všemi první poklonil až k zemi. „Co náš pán poroučí?“
„Koně! Chci koně, abych si mohl vyjet z hradu, zatímco Vy mi to tady dobře ohlídáte,“ poroučel Radouš jako opravdový pán.
„Jak si přeješ, náš pane! Černý kůň stojí na dvoře a Ty jeď, kam se Ti zachce. Jenom jedno Ti radíme, abys do hradu nevodil z lidí žádného, nebo bychom Ti nemohli sloužit.“
Radouš jejich radu vyslechl na půl ucha a o víc se nestaral. Když vyběhl na dvůr, našel tam krásného černého koně se vzácným sedlem. Sotva se na něho Radouš vyšvihl, brána byla otevřená a on vyjel po kamenité cestě dolů do kraje. Protože byl Radouš nyní bohatý a mocný, už se lidí nebál jako dříve. Zastavil s koněm v první hospodě a tam se mu začal hospodský klanět, sotva pána uviděl. Radouš vypil několik džbánků vína a tu se před ním objevila hospodského dcera. Byla pěkná a moc se mu líbila. Když donesla pánovi na stůl nový džbán vína, Radouš se jí zeptal:
„Chtěla bys jít za mne? Zle se mít na mém hradě nebudeš.“ Děvče se uleklo, ale neuteklo a začalo na pánovi vyzvídat. „A na kterém hradě jsi pánem?“ ptalo se.
Radouš ji vzal za ruku, vyšel ze dveří a ukázal rukou na lesy, kde na vysokém vrchu stál černý hrad.
„Támhle je můj hrad. Chceš-li, pojeď se mnou!“
„Na Radyni?“ divilo se děvče a zrůžovělo jako růžička.
Radouš ji vzal do náruče, vysadil před sebe na koně a ujížděl zpátky na hrad. Marně ho děvče prosilo, že se musí ještě s otcem rozloučit. Radouš ji držel pevně a co si jednou vzal, už nepustil. Od té doby, co byla hospodského dcera na Radyni, Radoušovi bylo veseleji. Po skřítcích se ale země slehla, nikde je nemohl nalézt. Marně obracel listy v knize, skřítky už přivolat nedovedl. Po čase čarodějnou knihu rozkousaly myši a zbytky jejích listů roznesl vítr. Ale Radouš si z toho nic nedělal a řekl děvčeti: „Nyní jsi moje žena a co řeknu, to uděláš! Protože nemám na hradě žádnou čeleď, budeš mi posluhovat.“
Děvče bylo sice paní na Radyni, ale mělo se hůře než dole ve vsi. Celý den muselo být na nohou, aby poklidilo dobytek, navařilo jídla a ze sklepa nanosilo pití. Radouš vysedával pořád ve své komoře, jedl a pil. Za nějaký čas mu jeho žena porodila syna, ale ten byl zrovna tak škaredý jako jeho otec. Když ho Radouš poprvé uviděl, syna i ženu uškrtil. Potom je hodil do sklepa a kolik dní chodil po hradě jako zmámený, nejedl a nepil.
Začas se mu v té samotě přece jenom zastesklo, osedlal černého koně a vyjel z hradu. Vydal se opačným směrem, aby nemusel jet kolem tchánovy hospody.
Tenkrát bylo při cestách hospod jako máku, proto brzy dojel do jiné a dověděl se, že tam mají pěknou služku. Radouš si ji prohlédl a hned se ptal, jestli by s ním nešla.
„A kam, panáčku?“ divila se služka.
„Poslouchej dobře!“ řekl jí Radouš. „Na vysokém vrchu mám černý hrad. Budeš-li chtít, vezmu si Tě za ženu. Žádný krasavec nejsem, ale zle se mít u mne nebudeš.“ Jak to služka slyšela, běžela si svázat do ranečku těch svých pár hábků a potají s rytířem ujela.
Když dojeli na Radyni, divení nebylo konce. Jak za nimi zapadla hradní brána, Radouš poslal služku hned do kuchyně, aby mu něco dobrého uvařila k večeři. A na Radyni bylo zase všechno při starém. Nová Radoušova žena měla od rána do večera plné ruce práce, a když byl čas, porodila mu syna právě tak ošklivého, jako byl jeho otec. Když ho Radouš uviděl, dítě vzal a zaškrtil. Žena mu v tom bránila, ale sama chuděra přišla o život.
„Dost jsem ve světě toho zkusil pro svou podobu,“ řekl si Radouš, když sedal v komoře potom za stůl. „Proč bych měl nechat jiné trápit.“ Potom pil do němoty, aby na všechno zlé zapomněl.
Začas Radouš znovu z hradu vyjel a znovu si přivezl ženu. Po kraji se o pánu na Radyni všelicos už povídalo, ale málokdo ho znal. Radouš se s nikým nepřátelil. Jedno ho ale přece jenom trápilo, že mu každá žena porodila syna tak ošklivého, že se nepodobal ani člověku. Každý měl oslí uši, kančí zuby a kozí bradu, hrůza byla na ně pohledět.
„Než takového syna, raději nechci žádného!“ křičel Radouš ze všech sil, ale nikdo ho nepolitoval.
Tak pochoval šest žen a našel si sedmou. Byla to dcera jednoho zemana, ale žádné veliké věno neměla. Sotva se o ní Radouš dověděl, zajel na tvrz k zemanovi: „Když mi dáš svou dceru za ženu, žádné věno mít nemusí. Potřebuji dobrou hospodyni, aby si uměla ve všem poradit.“
Zeman vychválil dceru rytíři a těšil se, že ji bez věna vybude přece jen z domu, protože měl ještě dalších pět dcer. Panna to byla pěkná a Radoušovi se líbila. Ostatně věděla, že se už hůře mít nemůže, protože na rodné tvrzi bylo víc bídy než chleba.
„A kdy chceš mít svatby, pane?“ ptal se zeman.
„Já žádné svatby nepotřebuji,“ řekl Radouš. „Jestli se spolu smluvíme, hned si Tvoji dceru odvezu s sebou.“
„Jakpak ale povezeme moji truhlici,“ ptala se panna, „když Tys přijel na námluvy jenom s koněm? Musíme si vzít alespoň vůz.“
Radouše mrzelo, že panna chce s sebou vzít vůz, ale nakonec svolil. Zeman jim dal koně, vůz a na něj naložili truhlici plnou šatstva. Potom se panna s rodiči rozloučila a sedla si vedle pacholka na vůz. Radouš jel za nimi na černém koni. Celou cestu s ní nepromluvil ani slova a mrzelo ho, že si vybral právě tuhle pannu za ženu. Zdála se mu příliš chytrá a nebojácná. Když dojeli na Radyni, chtěl poslat pacholka zpátky tchánovi a paní byla proti tomu.
„Jen ho tu nechej, pane! Stejně, jak vidím, není zde žádné čeledě. Alespoň mi trochu pomůže.“
A při tom taky zůstalo. Radouš zase dobře jedl a pil, ale nebyl už tak veselý a bezstarostný. Jeho paní byla pracovitá a zastala dost práce, ale nenadělala s ním žádné řeči. Nejraději sedala s pacholkem v kuchyni a tam si pořád něco povídali. „Co s tím starým máš?“ zlobíval se Radouš, ale ona se jenom smála a odbývala ho. „Co bych s ním měla mít? Ty na mne kloudného slova nepromluvíš a s kým si mám tedy povídat?“
Radouš býval nejraději ve své komoře a nikdo nevěděl, co tam dělá. Paní s pacholkem zatím prošla celý hrad a chtěla vědět o všem. Jednou přišel pacholek za ní celý ustrašený.
„Paní, ve starém sklepě jsou zahrabané nějaké ženské. Měla bys na sebe dát pozor. Kdo ví, co se tu vlastně dělo.“
Mladá paní se zamyslela, potom se šla sama do sklepa podívat, co je na tom pravdy. Byla už samodruhá, ale muži nic neřekla. Brzy na něho naléhala, aby ji pustil načas k rodičům.
„Co sis to zase vymyslela?“ zlobil se Radouš a vymlouval jí to, ale paní trvala na svém.
„Potřebujeme trochu kolomazi. Kola nám u vozu skřípou, až je to hrůza poslouchat. Dojedu k rodičům a trochu jí přivezu.“
Radouš chtěl, aby pro kolomaz jel pacholek, ale paní nedala a tvrdila, že by mohl ještě někde cestou zabloudit.
„Tak si jeď! Ale brzy se vrať, nebo si přijedu pro tebe!“
Paní navařila a napekla, aby neměl Radouš hlad, a pak se vydala s pacholkem na cestu. Kola vozu tak kvílela a vrzala, že se to na všechny strany rozléhalo. Radouš byl rád, že mohl za nimi zavřít hradní bránu.
Paní z Radyně dojela do rodné tvrze a tam se otec s matkou divili, co tady dělá, a bez muže. Když zašli do jizby, paní jim řekla:
„Jen se nebojte, já Vám tu na obtíž nebudu. Přivezla jsem s sebou něco peněz, chci si někde koupit dům. Ale než dítě porodím, odtud nepůjdu.“
Zemanovi to bylo divné a vyzvídal na pacholkovi, co se na Radyni mezi pánem a paní dělo. Ten ale mlčel jako hrob, sloužil své paní věrně. O dobrém mluvit nemohl a o zlém nechtěl.
Jednoho dne se narodil zamanově dceři pěkný boubelatý chlapec, ouška měl trochu protáhlá a plnou pusu ostrých zoubků. Všechny kmotry ze vsi se tomu divily, jenom paní ne. Když se trochu pozdravila, vzala syna a jela ke králi. Tam mu pověděla, že její muž a pán na Radyni zmařil životy šesti svým ženám a šesti dětem. Jenom ona své dítě porodila ve zdraví.
„Jsi statečná, paní! A patří Ti naše úcta,“ řekl jí král. „Dohlédnu na to, aby se už nic takového na Radyni nestalo, a Tobě i tvému synu zaručuji všechna práva, která Vám náleží.“
Potom král vyslal své vojsko k Radyni, aby hradu dobylo a rytíře Radouše zajalo. Krátké bylo obléhání, protože hrad nikdo nebránil. Když vojáci prolomili bránu, nenašli v hradu živé duše. Rozbořili hradby, vypálili palác, i kus věže zbořili, přece však Radyni nemohli celou zničit. Zdivo bylo tak pevné, že odolalo prachu i střelám. Ale pána hradu, rytíře Radouše, nikdo z nich neviděl.
Od té doby žila mladá rytířka se svým synem beze strachu. Usadila se v panském domě ve městě a vychovávala Radoušova syna, jak se slušelo a patřilo. Nešťastný Radouš nikdy však nedošel pokoje. Na Radyni prý straší a jezdí s kolečkem plným kolomazi. Když ho tam lidé spatří v pravé poledne, vždycky se přižene hrozná bouřka s vichřicí, až se stromy v lese ohýbají k zemi a lámou. Poklady tam dosud jsou v zemi schované a hlídá je černý pes.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight