Houslista a tancující prasátka

zobrazeno 26×

Vložil(a): nikihiphop, 14. 3. 2016 23.30

Byl jednou jeden hrabě a ten si držel na svém zámku houslistu, který mu velmi krásně hrával a zaháněl mu tím špatnou náladu. Jednoho dne ale hrabě umřel a chudý houslista přišel o svoji obživu, neboť dědicové ho ze zámku vykázali a nechali jít žebrotou. Tak hrál na svoje housle před dveřmi chudých i bohatých, tu dostal peníz, tu chleba, ale bylo to pro něj dost tvrdé živobytí, protože předtím si žil lépe, a tak byl často opravdu zachmuřený, často blíž pláči než ke smíchu.

Jednoho večera přišel do lesa, položil se tam pod dub, pomodlil se a usnul. Když se ráno probudil, stál před ním stařec se šedivými vlasy, díval se na něj a zeptal se: „Copak ti chybí, milý muzikante? Já jsem si myslel, že člověk jako ty musí být stále veselý.“ Houslista si mu postěžoval a stařík řekl: „Mohu ti pomoci. Jdi dál tím lesem, až přijdeš ke starému polorozpadlému zámku, vejdi dovnitř, ale ničeho se nedotýkej, dokud nepřijdeš do světnice, kde stojí košík se třemi selátky, ty si vezmi, ty jsou tvoje štěstí.“ „Jak tomu mám rozumět?“ zeptal se houslista a stařec odvětil: „Když budeš hrát na housle, budou tancovat. Vezmi je s sebou na královský zámek, tam žije princezna, je jí dvacet let, a ta se ještě nikdy neusmála. Kdo ji rozesměje, dostane ji za ženu, tak to nechal král rozhlásit. A ona se bude smát, když uvidí tvoje tancující prasátka. Nyní víš dost. Kdyby ti ještě něco chybělo, tak na mne pomysli a já budu hned u tebe.“

Houslista starci poděkoval a šel lesem dál, dokud nepřišel na velkou mýtinu, kde stál zámek. Zvenčí vypadal docela zpustlý, ale když vešel dovnitř, byl velmi krásný. Na nádvoří uviděl rybník, na kterém plavaly tři černé labutě, které smutně věšely hlavy. V komnatách byly shromážděny velké poklady, ale všechno bylo potaženo černým suknem. V té poslední opravdu našel košík se třemi selátky, a tak si ho vzal a obrátil se zpět. Před zámkem vytáhnul svoje housle a spustil skočnou. Tu z košíku vyskočilo první sele, postavilo se na zadní, zakroutilo ocáskem a dalo se do tance. Pak se přidalo i to druhé a třetí, až tancovala a poskakovala všechna tři a k tomu ještě kvičela tak, že z toho měl houslista málem smrt, jak se smál. Tak se mu opět vrátila odvaha a dobrá nálada a vydal se ke královskému městu.

Tam se postavil na zámecké nádvoří a začal hrát na housle a hrál tak krásně, že král i s celou rodinou přistoupili k oknům, mezi nimi také krásná princezna. Když houslista uviděl její smutný a neutěšený obličej, otevřel košík a tu z něj vyskočila jedno po druhém selátka a tancovala tak legračně, že princezna nemohla samým smíchem opět přijít k sobě a volala a prosila, aby ta selátka zase zavřel, jinak od smíchu umře. Tak zavolali houslistu na zámek a král se ho ptal, co za své selátka chce. „Neprodám je,“ řekl houslista: „protože tancují, jen když hraji já. Ale přeji si princeznu za ženu, neboť jsem ji rozesmál.“ „To se rozumí samo sebou, jdeme za ní.“ řekl král, ale když k ní přišli a řekli jí, že houslista je její ženich, tu se rozzlobila, neboť byla pyšné a povýšené mysli. „Když ti můj otec dal úkol, abys mě získal,“ řekla: „tak já ti dám taky jeden, po tři noci musíš přenocovat v zakletém zámku v lese. Nyní jdi a nechoď mi na oči dříve, dokud ten úkol nesplníš.“

Tak šel houslista smutně pryč a král, kterému to bylo líto, ho zavedl do krásné komnaty a nechal ho pohostit. Ale hoch nic nejedl ani nepil, ani nezůstal na zámku, ale šel do lesa. Tu ho napadlo, co mu řekl stařec, a tak na něj úpěnlivě pomyslel a on ihned stál vedle něj, bylo to tak rychle, jako když najednou vyjde slunce za mraky a člověk vedle sebe uvidí svůj stín. „Copak ti chybí? Vypadáš tak smutně.“ zeptal se stařec. Houslista mu vše vyprávěl a dostal rady, takže se pak s veselým srdcem vydal na zakletý zámek. Byl to ten samý zámek, odkud vyzvedl tři tancující selátka. Když přišel na dvůr, ty tři labutě zvedly hlavy a tloukly křídly, jakoby měly radost. Ale on se neobrátil k nim, nýbrž šel do čtvrté z černých komnat, kde stál stůl s rozličnými pokrmy a nechal si chutnat. Kolem jedenácté hodiny v noci vzal z postele, která stála v komnatě, několik polštářů a položil se na ně na podlahu, jak mu stařec poručil, ale nemohl usnout. Neležel dlouho, když dveře odskočily a dovnitř se vplazil velký had, připlazil se až k němu a položil svoji studenou hlavu na jeho pravé ucho. Brzy nato se dveře otevřely znova, přilezl druhý had, který mu položil hlavu na levé ucho. Nakonec přišel třetí had, ten si mu lehl se svým studeným tělem přes krk, a jak byl těžký, drtil ho jako mlýnský kámen. Tak zůstali všichni tři ležet do půlnoci, potom se zase dveřmi vyplazili ven a zmizeli. Houslista vstal, lehl si do postele, kde po tom prožitém úleku spokojeně usnul, neboť mu předtím bylo úzko, to si člověk umí představit.

Ráno stála snídaně už připravena na stole, a tak ji nenechal vychladnout, neboť měl obrovský hlad. Potom se procházel zámkem a prohlížel si komnaty. Nakonec přišel na zámecké nádvoří k rybníku, tu labutě připluly až k němu a měly se k němu přátelsky. Ale nebyly už celé černé jako den předtím, nýbrž hlavy a krky měly sněhobílé. Houslista je hladil po peří a ony se na něj dívaly očima tak chytrýma, že mu z toho bylo zvláštně u srdce. Tak ubíhal čas až k večeru, kdy si opět připravil svoje lůžko a brzy se připlazili ti tři hadi a položili se na něj stejně jako předešlou noc. Tentokrát ho ten, který mu ležel na krku, tlačil ještě víc, ale hoch se ani nepohnul, dokud nebylo dvanáct hodin a oni nezmizeli.

Když ráno přišel k rybníku na zámeckém nádvoří, tu na vodě vesele plavaly labutě a byly bílé až po ocas, na kterém měly ještě několik černých per. To ho velmi potěšilo, takže mu ten den uběhl, ani nevěděl jak. V následující noci to šlo opět, jako ty dvě předešlé, jen ten třetí had ho tentokrát tížil tak, že to sotva vydržel, musel sebrat všechny svoje síly, aby nekřičel. Když ale hadi ve dvanáct hodin zmizeli, tu se zámek otřásl a zapraštělo to v něm, jako by se měl zřítit, a potom bylo úplné ticho. Ráno vstal brzy, aby se podíval na své milé labutě, ale když otevřel dveře komnaty, šla mu v ústrety řada sluhů a služek a nakonec tři krásné panny, které k němu přistoupily a řekly: „My jsme byly ty tři hadi a ty tři labutě, ty jsi nás vysvobodil z našeho zakletí. Nyní jedeme domů ke svému otci a darujeme ti jako poděkování zámek i se všemi poklady, které v něm jsou.“ Potom se s ním rozloučily, nasedly do kočáru a odjely pryč.

Teď už mu byla na zámku dlouhá chvíle, a tak sloužícím poručil, aby mu zapřáhli do toho nejkrásnějšího kočáru ty nejkrásnější koně, a jel na královský zámek. Tam vše vyprávěl králi a ten ho zavedl k princezně a řekl: „Nasadil pro tebe svůj život, teď se za něj musíš vdát, on tě uživí, neboť má zámek plný bohatství.“ Princezna odvětila: „Ty poklady mi nestačí, nejdřív ať od marockého krále přinese peníze, který nám tento už léta dluží, má to být celá pokladnice.“ Tohle krále opravdu pozlobilo, ale byl slabý a princezna velmi svéhlavá, a když něco chtěla, tak si to prosadila. Tak houslistovi nezbylo, než se porozhlédnout, jak splní tento úkol. Vyšel před město, pomyslel na starce a ten stál ihned před ním. „Zdáš se zase pěkně smutný, copak ti chybí?“ zeptal se stařec a on mu vyprávěl o novém úkolu, který je tak těžký, že neví, jak si s ním člověk bez velké flotily s mnoha námořníky poradí. Stařec řekl: „Vezmi si na cestu peníze ze svého zámku a vydej se na moře. Cestou narazíš na statné pomocníky, ty vezmi s sebou, budou ti k velkému užitku.“ Tak se houslistovi opět vrátila dobrá nálada, nacpal si v zámku kapsy penězi a vydal se na cestu.

Cesta ho vedla hlubokým černým lesem, a když v něm putoval celý den, uslyšel rachot a hlomoz, jako by padaly stromy. Šel za tím zvukem a tu uviděl chlapa, který vytrhával duby jako stébla trávy, pokládal je na hromadu, pak kolem nich omotal mladý doubek a svázal je dohromady. „Copak to děláš a kdo jsi?“ zeptal se ho houslista. „Kdo jsem? Přece Honza.“ řeklo chlapisko: „Ten co pil sedm let mateřské mléko a sedm let lví mléko. Moje matka pere velké prádlo a potřebuje trochu toho klestí.“ „To je jeden z nich.“ pomyslil si houslista a řekl: „Poslouchej, něco ti řeknu, dám ti jídlo a dobrou mzdu, půjdeš se mnou?“ „Rád,“ řekl Honza: „ale nejdřív zanesu matce tu otep.“ To udělal a brzy se vrátil, pak ti dva táhli dál a houslista byl rád, že našel tak statného druha.

Když cestovali několik dní, dorazili na horský hřeben a v údolí viděli sedmdesát sedm větrných mlýnů, které se všechny vesele točily, ačkoliv nefoukal žádný vítr. Na druhé straně hory potkali chlapa, který si držel jednu nosní dírku a tou druhou foukal, co to dalo. „Copak tu děláš?“ zeptal se houslista a chlap odvětil: „Copak nevidíte, že držím v pohybu ty větrné mlýny tam dole?“ „Tak si na to vezmi obě nosní dírky.“ řekl houslista. „To by byla pěkná mela,“ řekl chlap: „to by ty mlýny odletěly pryč, člověk by po nich nenašel ani stopy.“ „Poslouchej, co ti řeknu, dám ti obživu a dobrou mzdu, když půjdeš s námi.“ nabídnul mu houslista a Fukar s tím souhlasil, neboť tady byl za svou námahu placen mizerně.

Tak táhli dál ve třech, když tu dorazili na velkou lesní mýtinu, kde bylo zajíců i srnců nepočítaných. Mezi zvěří poskakoval nějaký chlap, rád by chytil nějakého zajíce či srnce, ale i když zvěř byla čilá, on skočil vždy tak daleko, že přeskočil. „Copak tu děláš?“ zvolal houslista a chlap odvětil: „To přece vidíte sami, chci chytit některého toho zajíce, ale oni běhají tak pomalu, že je vždy přeskočím, a s těmi srnci to nejde o moc lépe, ti jsou také pomalí.“ „Ty jsi můj člověk,“ řekl houslista: „jestli chceš, pojď se mnou, dám ti dobrou mzdu i stravu.“ „Dobrá.“ řekl Skokan a šel s ním.

Teď už neměli k moři daleko a narazili zrovna na loď, která plula do marockého království, a tak se nalodili a brzy byli na širém moři. Tu viděli z dálky připlouvat tři lodě, které se k nim hnaly s napnutými plachtami. „Běda, teď jsme ztraceni! To jsou lodě námořních lupičů!“ zvolal lodivod. Tu Fukar řekl: „Jen ať připlují ještě blíž, rád se podívám, jak takový pirát vypadá. Potom se o ně postarám.“ Když byly pirátské lodě docela blízko, jejich kapitán zvolal: „Nyní se vzdejte, nebo vás všechny pobijeme!“ „Copak to říkáš? To myslíš vážně?“ zeptal se Fukar a zlehka vyfouknul z jedné nosní dírky a tu se jedna z lodí vznesla do vzduchu, tam se převrátila a spadla do vody, potom to zkusil s oběma nosními dírkami a člověk nevěděl, kam se ty dvě druhé lodě vlastně poděly. „To máš za svoji velkohubost.“ řekl Fukar a šel zpět ke svým kamarádům.

Následujícího dne připluli do marockého království a houslista se nechal uvést ke králi, který se smál, když mu vyřídil zprávu a chtěl peníze. „Můžeš si z toho vzít, kolik unese jeden muž, ale víc ti nedám ani zlaťák! Vyřiď svému králi, že pokud chce víc, ať si pro to přijde sám!“ „S tím jsem úplně spokojený,“ řekl houslista: „nechci víc, než unese můj kamarád Honza.“ Potom nechal houslista zavolat několik truhlářů, aby mu z tvrdého dřeva vyrobili obrovskou truhlici a postavili ji před královu pokladnici. Král se smál, až se za břicho popadal, když to viděl a nechal do truhlice nosit jeden pytel zlata za druhým, ale tolik, aby truhlici naplnil, jich nakonec neměl. Tu přišel Honza, podíval se na truhlici a řekl: „Co to má znamenat? Je napůl prázdná! Musí být plná, jinak mi to nestojí za námahu.“ Tu se král smál ještě víc, ale houslista řekl: „Necháme to tak, pojď, Honzo.“ Honza truhlici popadl, posadil si ji na záda a vydal se s houslistou a oběma kamarády pryč. Krále rázem smích přešel a běžel, jak nejrychleji uměl do zámku, kde vydal rozkaz, aby ty čtyři pronásledovalo celé vojsko, dělostřelci i kavalérie. Zatím ti čtyři přišli k městské bráně, ale truhlice byla mnohem větší a nechtěla skrz, a tak se Honza sklonil, nabral na truhlici i celou bránu a kráčel dál k moři. Sotva ale měli město za zády, tu se zvedl velký povyk, jak se na ně řítila celá marocká armáda. „Počkat! To je zábava pro mě!“ Zvolal Fukar a pootevřel jednu nosní dírku, tu celá armáda vyletěla do vzduchu jako černý mrak prachu a letěla přes město, byla radost to pozorovat. Pak se nerušeně nalodili a jeli zpět do jejich království.

Nyní by měla být princezna spokojená, ale vypadalo to, jako by houslistu spíš nenáviděla. Když jí ten nepředstavitelně obrovský poklad přinesl, řekla: „To je skvělé a vdám se za tebe, ale musíš mi na svatební pečínku obstarat tři srnce, ale nesmí být zabití, zastřelení ani uhnáni psy.“ „Tak to může být svatba hned zítra ráno.“ řekl houslista: „Ty tři srnce vám obstarám ještě dnes.“ „Nejprve je chci vidět.“ řekla princezna, a tak šel za kamarády a poslal Fukara na konec lesa, který se táhl k hlavnímu městu, aby tam nejprve zafoukal jednou nosní dírkou. Potom svázali Skokanovi nohy, aby nemohl skákat příliš rychle a Honzu poslal s velkým pytlem před les. Když Fukar zafoukal, tu vyběhlo z lesa na tisíc kusů zvěře, Skokan za nimi běhal a nasbíral půltucet srnců a zanesl je Honzovi, který je strčil do pytle. Když byl pytel plný, šel houslista se svými druhy opět na zámek.

Před zámkem uzavřeli ulice a Honza otevřel pytel, tu vyběhlo ven osm set srnců. Houslista šel k princezně a řekl: „Teď si z nich můžete tři vybrat pro svatební pečeni.“ Nyní nemohla nic dělat, musela si houslistu vzít a král ho ihned jmenoval vícekrálem. Ti tři služebníci obdrželi dobré zaopatření na celý život. Nyní by houslista rád poděkoval starci a pomyslel si: „Kdyby tu tak teď byl.“ Tu stál stařec vedle něj a on mu padnul k nohám a prosil ho, aby mu řekl, jak se mu může odvděčit. Stařec řekl: „Vykliď mi jednu komoru ve tvém zámku, kde se mohu každou novoroční noc vyspat, neboť jen jednou za rok sem přijdu, to bude tvůj dík a moje odměna.“ Tak se stalo a v zámku bydlelo štěstí a už nikdy neodešlo.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight