Honzíček a Grétička

zobrazeno 27×

Vložil(a): nikihiphop, 15. 3. 2016 19.14

Byl vám jeden hluboký les a v tom žil chudičký dřevorubec se ženou a dětmi; hošík se jmenoval Honzíček a děvenka Grétička. Živobytí vedli v té své chalupě prachbídné, a když jednoho roku přišla do země velká drahota, neměli ani na chleba. Dřevorubec se kvůli tomu dnem i nocí trápil, po večerech se v posteli samými starostmi jen převracel, vzdychal a říkal ženě: „Co s námi jen bude? Jak uživím své ubohé děti?“ „Víš co, muži?“ odvětila žena jednoho večera: „Brzičko ráno děti odvedeme co možná nejhlouběji do lesa, tam rozděláme oheň a dáme jim každému kousek chleba, pak půjdeme po své práci a necháme je tam, ať se o ně pánbů postará. Samotné cestu domů nenajdou, a tak se jich zbavíme.“ Inu macechy si vědí vždy rady. „Ale, ženo!“ vyděsil se muž: „To nikdy neudělám! Copak bych dopustil a přenesl přes srdce, že bych nechal své děti v lese? Vždyť by je roztrhala divá zvěř!“ „Ach ty, hlupáku,“ řekla žena: „komu není rady, tomu není pomoci! To aby ses ráno pustil do hoblování prken na rakve, protože takto brzy všichni pomřeme hlady.“ Takto bohaprázdně mluvila, hučela a láteřila, nedopřála muži pokoje, až nakonec souhlasil. „Bože, jak je mi těch ubohých dětí líto!“ povzdechl si.

Je to věru špatné usínání, když člověku zpívá žaludek smutnou a bručivou písničku. Takže při tom rodičovském rokování děti ještě nespaly a dobře slyšely, co macecha otci povídá. Grétičce se rozeběhly z pomněnkových očí slzy a řekla: „Co s námi jen, bratříčku, bude?!“ „Tiše, Grétičko,“ uklidňoval ji Honzíček: „neplač, já to nějak zařídím.“ A když staří usnuli, vstal, natáhnul si kabátek, otevřel dveře a vyplížil se ven. Měsíc jasně svítil a bílé štěrkové oblázky, které ležely před domem, se blyštěly zrovna jako krejcárky. Honzíček se sehnul a nasbíral jich tolik, kolik se mu vešlo do kapes. Pak se vrátil a řekl: „Buď klidná, milá sestřičko, a pokojně spi, Bůh nás neopustí.“ A sám si lehnul zpět do postele.

Ještě ani nevyšlo slunce a přihnala se jako velká voda macecha, aby obě děti probudila: „Vstávejte, vy lenoši, jdeme do lesa na dřevo!“ Potom jim každému dala kousek ztvrdlého chleba a řekla: „Tu máte něco k obědu a ne, abyste to snědly hned, nic jiného už nedostanete!“ Grétička dala chléb do zástěrky, protože Honzíček měl v kapsách oblázky. Potom se vydali společně na cestu do lesa. Když ušli kousek cesty, Honzíček se zastavil a pohlédl zpět k domu a to se každou chvilku opakovalo. Tu pravil otec: „Honzíčku, na co stále koukáš a zůstáváš pozadu, dávej pozor a neloudej se!“ „Otče,“ odvětil Honzíček: „dívám se na svoji bílou kočičku, která sedí nahoře na střeše a kývá mi na pozdrav.“ Tu se na něj macecha osopila: „Ty hlupáku, to není tvoje kočička, to je jen odraz ranního sluníčka za komínem.“ Honzíček se ale, to se ví, nedíval na nějakou kočičku, nýbrž vytahoval z kapes jeden zářivý oblázek za druhým a házel je na cestu.

Když přišli doprostřed lesa, otec řekl: „Děti, nasbírejte dříví, já vám rozdělám oheň, abyste se u něj mohly ohřát.“ Honzíček a Grétička nanosili celou hromadu klestí, které pak otec zapálil. Když se plameny rozhořely, macecha řekla: „Lehněte si k ohni, děti, a odpočiňte si, my jdeme s otcem kácet dříví. Jakmile budeme hotovi, přijdeme a odvedeme vás.“ Honzíček a Grétička se posadili k ohni, a když nastalo poledne, snědl každý svůj kousek chleba. A protože slyšeli rány sekerou, věřili, že je otec nablízku. Ale to nebyla sekera, co slyšeli; aby je rodiče ošálili, přivázali na jeden suchý strom palici a vítr s ní pak kýval sem a tam. Inu macechy si vědí vždy rady.

A když tam děti tak seděly, padaly jim únavou víčka a za chvíli usnuly tvrdě, přetvrdě. Když se konečně probudily, byla už temná noc. Grétička se jala plakat a naříkat:„Jak se teď dostaneme domů?“ Honzíček pro ni měl ale útěšlivá slova: „Jen chvilku počkej, Grétičko, až vyjde měsíček, potom cestu domů snadno najdeme.“ A opravdu! Když se na oblohu vykutálel zpoza mraků měsíc, vzal Honzíček sestřičku za ruku a šli podle oblázků, které se v měsíčním světle třpytily a zářily jako ryzí krejcárky, a tak jim ukazovaly cestu domů. Kráčeli celou noc a až s rozedněním přišli opět k otcovskému domu. Zaklepali na dveře, a když jim žena otevřela a viděla, že jsou to Honzíček a Grétička, řekla: „Ach vy neposlušné děti, copak jste v tom lese tak dlouho spaly? My už jsme myslili, že se nevrátíte.“ Ale otec se zaradoval, neboť mu to, že je nechal samotné v lese, velmi tížilo srdce.

Netrvalo to dlouho a opět k nim přikvačila na návštěvu paní Bída a posměšně na ně koukala ze všech koutů, a tak děti jednoho večera uslyšely, jak macecha říká otci: „Všechno už jsme snědli, máme jen půl bochníčku chleba, pak už nás čeká jen smrt. Ty děti musejí pryč! Zavedeme je ještě hlouběji do lesa, aby nenašly cestu zpět! Je to naše jediná záchrana!“ Inu macechy si vědí vždy rady. Muži z toho bylo těžko u srdce a pomyslil si: „Raději by ses měl o poslední sousto rozdělit se svými dětmi.“ Ale žena na to neslyšela, lála mu a vyčítala, kdo přece jednou řekne A musí říci i B, a když prve povolil, teď už nemá zbytí. Děti byly vzhůru a ten rozhovor slyšely. Když staří usnuli, Honzíček vstal a chtěl jít ven sbírat štěrkové oblázky, ale dveře byly pevně zamknuté a Honzíček nemohl ven. Ale sestřičku utěšoval: „Neplač, Grétičko, klidně spi, však nám milý Pán zase pomůže!“

Brzičko ráno přišla žena a zhurta zvedla děti z postele. Každé z nich dostalo kousíček chleba, ještě menší než předešle. Na cestě lesem Honzíček chleba v torničce drobil, občas se zastavil a drobeček hodil na zem. „Honzíčku, proč se stále zastavuješ a ohlížíš se?“ zeptal se otec: „Jdi řádně svou cestou!“ „Dívám se na svého holoubka, který sedí na střeše a chce mi dát sbohem.“ odvětil Honzíček. „Hlupáku,“ řekla žena: „to není tvůj holoubek, to je jen odraz ranního sluníčka za komínem.“ Ale Honzíček po cestě stále házel drobečky. Žena zavedla děti do lesa ještě hlouběji, aby se více nevrátily. Pak rozdělali velký oheň a matka jim řekla: „Zůstaňte tu sedět, děti, a když budete unavené, můžete se trochu prospat. My jdeme do lesa a budeme kácet dřevo. Večer, až budeme s prací hotovi, přijdeme a odvedeme vás.“

Když bylo poledne, rozdělila se Grétička o chleba s Honzíčkem, neboť ten svůj kousek rozdrobil na cestu. Pak oba usnuli, a když se snesl večer, nikdo pro ubohé děti nepřišel. Probudily se až do hluboké temné noci a Honzíček utěšoval sestřičku: „Jen počkej, Grétičko, až vyjde měsíc, pak drobečky chleba, které jsem naházel na cestu, uvidíme a ony nám ukáží cestu.“ Když vyšel měsíc, zvedli se Honzíček s Grétičkou, ale žádný drobeček nenašli, neboť tisíce ptáčků, kteří v lese a po polích létají sem a tam, je sezobalo. Honzíček řekl Grétičce: „Stejně cestu domů najdeme!“ Ale nenašli ji. Šli celou noc a ještě celý den od rána do večera, ale z lesa nevyšli a byli hladoví, protože neměli nic než pár malin a borůvek, které našli cestou. A protože byli oba velmi unavení, že už je nohy nemohly déle unésti, tak se položili pod jeden strom a usnuli. Nastalo už třetí ráno od chvíle, kdy opustili otcův dům. I jali se opět hledat cestu domů, ale dostávali se stále hlouběji a hlouběji do lesa; a pokud brzy nepřijde nějaká pomoc, jistě v něm bídně zahynou.

Když bylo poledne, uviděli na jedné větvi sedět krásného sněhobílého ptáčka, ten vám tak krásně zpíval, že zůstali stát a naslouchali. Když svoji píseň dokončil, zamával křídly a letěl před nimi a oni šli za ním, až dorazili k chaloupce, na jejíž střechu se ptáček posadil. Když k té chaloupce přišli blíž, tu viděli, že to není žádná obyčejná chaloupka, že tahle je postavená celá z chleba, zdobená je koláči a okna má z čirého cukru. „Tak tohle čekalo jen na nás,“ řekl Honzíček: „abychom tuhle požehnanou hostinu okusili. Já si vezmu kousek ze střechy a ty Grétičko, ochutnej kousek okna, bude určitě slaďoučké.“ Honzíček se natáhl do výšky a ulomil si kousek střechy, aby vyzkoušel, jak chutná. Grétička se postavila k okenní tabuli, kousek si ulomila a spokojeně ji křoupala. Tu se ozval z chaloupky tenký hlásek: „Křup, chrup, škrab, kdo ujídá můj hrad?“ A děti odvětily: „To jen vítr, bratříček měsíce a hvězdiček.“ Děti tohle vyptávání nezmátlo a dál si na chaloupce pochutnávaly. Honzíček, kterému střecha převelice chutnala, si utrhnul pěkně velký kousek a Grétička utrhnula jednu celou okenní tabuli, oba se pak posadili a jedli a jedli.

Tu se pojednou otevřely dveře a ven vyšla stařičká žena, která se opírala o berličku. Honzíček a Grétička se velmi polekali a jídlo, co právě drželi, jim vypadlo z rukou. Ale stařenka pokývla hlavou a pravila: „Ale, milé děti, kdepak jste se tu vzaly? Jen pojďte dovnitř a pobuďte, já vám nic zlého neudělám!“ Popadla oba za ruce a zavedla je do chaloupky. Tam jim nanosila dobré jídlo, mléko a lívance s cukrem, jablky a oříšky. Potom jim bíle povlékla dvě krásné postýlky, Honzíček i Grétička se do nich položili a mysleli, že se ocitli v nebi. Ta stařenka se k nim měla mile přemile, ale to byly jen takové zlopověstné triky, protože to byla zlá čarodějnice, která na děti číhala, a tu chaloupku postavila jen proto, aby hladové děti přivábila. Když nějaké hladové dítě neodolalo a upadlo do její moci, tak je zabila, uvařila a snědla; a to vám byl pro ni svátek! Čarodějnice měla rudé oči a daleko neviděla, ale čich měla velmi jemný jako nějaké zvíře a ucítila každého, kdo přicházel. Když ucítila Honzíčka a Grétičku, tu se zlomyslně usmála a mnula si své sukovité ruce: „Teď vás mám, už mi neuniknete!“

Brzičko ráno, dříve než se děti probudily, vstala, a když je viděla odpočívat tak spanilé s růžovými tvářičkami, zamumlala: „To bude šťavnaté sousto!“ Pak popadla Honzíčka a odnesla ho do chlívku a zavřela za ním zamřížované dveře. Mohl křičet, až se to lesem rozléhalo, nic mu to nepomohlo. Pak šla ke Grétičce, zatřásla s ní a poručila jí: „Vstávej, holka líná, nanos vodu a uvař svému bratrovi něco dobrého, sedí venku v chlívku a musí ztloustnout. Až bude tlustý, pak ho sním!“ Grétička plakala a naříkala, ale všechno bylo nadarmo, musila udělat, co si zlá čarodějnice přála. Uvařila Honzíčkovi to nejlepší jídlo, ale sama nedostala nic než račí skořápky. Každého rána se čarodějnice vydala ke chlívku a volala: „Honzíčku, vystrč prstíček, abych zkusila, zda jsi dost tlustý!“ Ale Honzíček nebyl hloupý, vystrčil ven kůstku a stařena, která měla zakalené oči, nic neviděla a myslela, že je to Honzíčkův prst, a tak byla velmi překvapená, že stále netloustne.

Když uplynuly čtyři týdny a Honzíček zůstával stále hubený, tu ji přešla trpělivost a posedl strach, že ten kluk zhubne ještě víc. „Hej, Gréto!“ zavolala na dívenku: „Hoď sebou a nanos vodu! Ať je Honza tlustý nebo tenký, ráno ho zabiji a uvařím!“ Jak ubohá Grétička bědovala a naříkala, když musela nosit vodu, jak se jí po tvářích kutálely slzy, kámen by se nad ní ustrnul, ne tak ale zlá čarodějnice. „Milý Bože, pomoz nám!“ prosila: „Raději, kdyby nás roztrhala divá zvěř v lese, to bychom alespoň zemřeli společně.“ „Nechej si ty řeči!“ okřikla ji stařena: „Stejně ti nic nepomohou!“ Druhého dne zrána musela Grétička zavěsit kotel s vodou a pod ním rozdělat oheň. „Nejprve upečeme chleba,“ řekla stařena: „pec mám rozpálenou a těsto vyhnětené.“ Přivolala Grétičku k rozžhavené peci. „Vylez nahoru,“ poručila jí: „a podívej se, zdali je dobře rozpálená a můžeme dovnitř sázet chleba.“ A až by tam Grétička byla, chtěla ji stařena strčit dovnitř a zavřít za ní, aby se upekla a ona ji mohla sníst. Ale Grétička pochopila, co má zlá čarodějnice za lubem, a tak řekla: „Já nevím, jak to mám udělat, jak tam vlezu?“ „I ty hloupá huso,“ řekla čarodějnice: „ten otvor je přece dost velký, jen se dobře podívej, já sama jím prolezu.“ Vysoukala se nahoru a strčila hlavu do pece. Tu do ní Grétička strčila, až vlétla dovnitř, zabouchla za ní železné dveře a zastrčila závoru. Ha! Čarodějnice začala vyvádět, strašlivě výt a naříkat, ale Grétička utekla pryč, a tak se tam ta zlovolná stařena dočista upekla.

Grétička běžela za Honzíčkem, otevřela chlívek a zvolala: „Honzíčku, jsme zachráněni, ta stará čarodějnice je mrtvá!“ Honzíček vyletěl ven jako ptáček z klece, kterému právě otevřeli dvířka. Radostně si padli kolem krku, poskakovali a líbali se. A protože se neměli čeho bát, šli zpět do té čarodějnické chalupy. V každém koutě tu stála truhlice s perlami a drahokamy. „Tohle je daleko lepší než štěrkové oblázky!“ zavýsknul si Honzíček a nabral si do kapes, kolik se tam vešlo. A Grétička pravila: „Já chci domů taky něco přinést.“ A naplnila si zástěrku. „Ale teď jdeme pryč,“ řekl Honzíček: „abychom byli z toho čarodějnického lesa co nejdříve venku.“

Když šli pár hodin, dorazili k široké řece. „Nemůžeme na druhou stranu,“ pravil Honzíček: „není tu žádný brod ani můstek.“ „Nepluje tu ani žádná loďka,“ odvětila Grétička: „ale tam pluje bílá kachnička, když ji poprosíme, snad nám pomůže na druhou stranu.“ A zvolala: „Kachničko, kachničko, předrahá, tu stojí Honzíček a Grétička, žádný most ani stezička, vezmi nás na svá bělostná záda!“ Kachnička k nim připlula, Honzíček si na ni sednul a zavolal na sestřičku, aby se k němu posadila. „Kdepak,“ řekla Grétička: „to by bylo pro kachničku moc, musí nás převézt jednoho po druhém.“ A kachnička je převezla, a když byli oba šťastně na druhém břehu a ještě chvíli putovali, tu se jim zdál les povědomý a stále známější, až se před nimi konečně objevil v dálce jejich rodný dům. Tu se děti daly do běhu, vřítily se do světnice a padly svému otci kolem krku.

Otec nebyl od hodiny, kdy zanechal své děti v lese, šťastný a jeho zlovolná žena umřela. Grétička vytřepala zástěrku a po světnici se rozlétly perly a drahokamy. A Honzíček k tomu přihazoval plné hrsti z kapes. Tak byl rázem všem starostem konec a dál spolu žili v čisté radosti.

Zazvonil by zvonec, že pohádky je konec. Však běžela tudy myš, vzala ten zvonec. Chyť ji! Kdo ji dohoníš!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight