Honza z pohádky

zobrazeno 60×

Vložil(a): dáša, 17. 2. 2016 16.47

Před nepamětnými časy žili na jedné vesnici rodiče, kteří měli tři syny: Vaška, Jirku a Honzu. Živobytí nebylo valné a tak synové, když dospěli, museli do světa. Ze tří synů se napřed vypravili dva, Vašek a Jirka, a dlouho, předlouho nebylo o nich slechu. Jen občas, jednou za rok nebo za dva, došla po někom, kdo procházel vesnicí, zpráva, že mluvil s Vaškem a Jirkou a že se jim daří tak nebo onak. 
Prý napřed pracovali v městě, pak putovali až na břeh moře a plavili se po lodi do cizích krajů a poslední zprávy byly, že se brzy vrátí. 
Honza po celou dobu pomáhal doma. 
Ale jakápak to byla pomoc, když většinu času prospal doma za pecí? 
Nic ho nebavilo. Odbyl si trošek té práce a místo, aby šel do hospody nebo za děvčaty nebo do lesa, hup! a už byl za kamny. Matka mu tam dala hrnek mléka a talíř buchet a Honza jedl, pil a spal. A když nespal, aspoň snil. Bůhví o čem. Nikomu to neříkal. Ale kdo by viděl do jeho hlavy, poznal by, že se mu stále zdá o jedné krásné princezně. Byla to pořád ta samá. A Honza žil ve spaní a snění krásnější život než v bdění a proto tak rád polehával za pecí. 
Přiblížil se den, kdy se měli bratři Vašek a Jirka vrátit. 
Protože chaloupka rodičů byla malá, pozval otec celou vesnici do hospody. Všechny úspory praskly na tu slávu, ale rodiče si s tím nelámali hlavu. Vašek a Jirka jsou jistě velkými pány, peníze nepotřebují, a Honza ..... tomu stačí pec a pár buchet k úplnému štěstí!
Vesničané seděli za stoly a popíjeli ze džbánků a všelijak přetřásali, s čím se asi bratři vrátí. 
„Nic bych se nedivil,“ pukal z dýmčičky výměnkář Potah, „kdyby přinesli nějakou tu dračí hlavu. Rozumí se z draka, kterého sami zabili.“ 
„Ale, pantáto, draci už přece nejsou,“ smáli se mladší. 
„Tady!“ vybafl na ně výměnkář, „to vím taky. Ale víte Vy o tom, co je v takové Tramtáriji, kde žijou lidi s několika rukama a hlavama? Tam jsou draci dodneška. Loupe mě v pravém koleně a to je vždycky, když mám pravdu.“ 
„Ale tady jejich táta a máma by byli radši, kdyby přivezli plnou bednu zlata a perel,“ zasmál se jiný soused. „Takhle z nějakého pokladu, který by zabavili pirátům. Však se ti chlapci jistě dostali k moři a sedli na nějakou tu skořápku.“ 
„A je to moře větší než náš rybník?“ ptal se maličký Véník. 
„Takové je velké, že by ty Tvoje necky, v kterých brázdíš náš rybník, tam nebyly ve vlnách vůbec vidět,“ poučili Véníka. 
Véník údivem nad tím vyvaloval oči. 
Tu se přihnalo hejno kluků a křičelo: 
„Už jedou! Veze je kočár se čtyřma koňma! A plno beden vezou!“ 
Za chvíli zahrčela před hospodou kola a z kočáru vystoupili Vašek a Jirka, nádherně oblečení. Kočí jim snášel z vozu těžké bedny. 
Rodiče se na ně nemohli vynadívat. Kamarádi dětských let jim tiskli ruce a skoro jim záviděli. Dívky na nich mohly nechat oči. Každá si v duchu myslela, jaké by to bylo terno, kdyby si ji vzal jeden z bratří za ženu. Jen někdo chyběl. 
„Kde je Honza?“ ptali se bratří. Neměli ho sice moc rádi, ale čekali, že je bude obdivovat. 
„Honza? On tu není?“ podivila se matka. „Že je zas ten kluk doma za pecí!“ 
„Nebo za pecí tady v hospodě,“ mínil otec. 
„Tak ho tam nechte,“ řekli bratří. „Stejně by nám jen překážel.“ A nechali Honzu Honzou a věnovali se obecné zábavě. 
Zachtělo se jim tančit, tak po domácku, jinak než ve světě. A každý hned popadl jedno děvče a začal se s ním roztáčet. Ostatní podle nich. Muzika hrála, mládež tančila a zpívala, prkna podlahy duněla a smíchu, horka, kouře bylo v hospodě vrchovato až k stropu. 
Když se zas všichni usadili za stoly, povídal výměnkář Potah: 
„No a co takhle, hoši, nějaké to dobrodružství? Však se toho musí ve světě zažít! Dejte sami něco k lepšímu.“ 
„Beze všeho,“ zasmál se Vašek, „tak poslouchejte. Tak jsme Vám jednou pluli po moři na takové velikánské plachetní lodi a plujeme den, dva, plujeme týden, dva, tři, plujeme pár měsíců a nikde žádný konec. A najednou se zvedla bouře, házela lodí jako skořápkou, a vtom třeskot! narazíme na skalisko, a už se potápíme. Tak tak že jsme doplavali na břeh. Byl to ostrov. A na tom ostrově žili Indiáni. A ti Indiáni tančili! Moc podivný tanec to byl, jaký oni tančili.“ 
A Vašek se odmlčel. 
„A dál?“ ptali se zvědavci. 
„Moc podivný tanec, říkám,“ opakoval Vašek. „Asi takhle.“ Vstal a začal napodobovat indiánský tanec. 
„A nic víc se nestalo?“ divil se někdo. 
„To je Vám málo? Tak si to zkuste zatančit, a uvidíte!“ odsekl Vašek, nazlobený tím, že se jejich dobrodružství nezdálo. 
Vzali to doslova a začali zkoušet indiánský tanec. Poskakovali, natřásali se a za chvíli zapomněli, co jim to vlastně Vašek vypravoval. 
Jirka toho měl dost. „Zbláznili jste se?“ volal. „Tomuhle říkáte tanec? Já Vám ukážu, jak se tančí na zámku!“ 
Chtěl uchopit jednu dívku a zatančit s ní tak, jak se tančí mezi panstvem, ale nikdo si ho nevšímal. Tak se jim zalíbila ta indiánština. Ani té dívce se to nelíbilo a radši se zas začala natřásat po indiánsku. Jirka ji nechal a sedl si k Vaškovi. 
„Kdo by to řekl, že ti naši mají tak blízko k Indiánům!“ stěžoval si. 
„Nebo k opicím,“ dodal Vašek. 
Mávli rukou a víc se dívali do džbánků. 
Za pecí se pohnul Honza. Bylo mu tam dobře, ale najednou ho rušil takový hluk. I muzika hrála nějak divně, jinak, než byl zvyklý. Protáhl se a rozhlédl. „Co ti lidé jančí?“ myslel si. „Kdo to jaktěživ viděl takhle hopsat místo pořádného tance?“ 
Ústa se mu sama otevřela a Honza hlasitě zívl. 
Teď teprve si ho povšimli. 
„Hele, Honza!“ volali. „Dolů s ním!“ A pár mládenců vyskočilo na pec a stáhlo Honzu dolů. Honza stál a mžoural. Co mu ti lidé chtějí? 
„Máš tu bratry,“ říkali mu, ale Honza nejevil žádnou radost. 
Bratry to zlobilo. 
„Je to pořád ten hloupý Honza!“ mávli nad ním rukou a nevšímali si ho. Zato ostatní si Honzy všímali. 
„No, Honzo, zatanči si!“ popichovali ho. „Nechceš si vybrat děvče?“ A jiný hlas vykřikl: 
„Ať tančí s koštětem! Nebo sám!“ 
Obklopili Honzu a nepouštěli ho. Honza byl jako míč, když jím pohazují vlny. Nevěděl, co má dělat. Pokoušel se prodrat zástupem, jenže někdo do něho tak silně strčil, že Honza upadl na zem. Chvíli zůstal ležet. mysleli, že je mrtvý. Tanec ustal a skláněli se nad ním. 
Honzova matka zabědovala: 
„Honzíčku drahý, snad mi Tě nezabili!“ 
Ale Honza vstal. Byl celý, ani kousek ho nechyběl. Když bylo vidět, že se mu nic nestalo, začala ho matka plísnit: 
„Takovouhle ostudu nám děláš! Všem jsi pro smích. Podívej se na Vaška a na Jirku, to jsou jinačí kabrňáci!“ 
„A co vlastně udělali tak slavného?“ zeptal se Honza. 
Najednou se ukázalo, že na to jde těžko odpovědět. 
Vašek se postavil před Honzu: 
„Ty se ptáš? Byli jsme na kraji světa!“ 
„Když máte nohy, tak to není nic těžkého,“ řekl klidně Honza. 
Jirku to dopálilo. „A neztroskotali jsme, co?“ 
„Za to může bouře, a ne Vy,“ zase klidně řekl Honza. „To, co jste dokázali, svedu také. Vypravím se do světa a uvidíte.“ 
Vašek s Jirkou cítili, že je jejich reputace otřesená. Mrkli na sebe a chtěli Honzu zezadu povalit na zem. Ale Honza se obrátil, popadl každého jednou rukou, srazil je, až třískli hlavami o sebe, a pak jimi mrštil do kouta. 
Bratři letěli jak panáci a zůstali s údivem ležet, jakou to má Honza sílu. 
Ale Honza se nezdržoval. 
„Sbohem, matičko,“ přistoupil k matce a políbil jí ruku. „Sbohem, táto.“ A bez meškání vyšel na náves a po návsi se dal rovnou směrem na konec světa. Pár buchet na cestu mu zbylo. 
„Za ním!“ zvedli se bratří. „On nám bude něco ukazovat? My mu to vytmavíme!“ A vyběhli za Honzou. 
Měli takový vztek, že nechali všechno doma, až na trochu jídla, a běželi do světa za Honzou s holýma rukama. 
Hospoda se rozdělila na dvě části. Jedna se zastávala Honzy, druhá jeho bratří. A nakonec se obě půlky pohádaly a daly se do sebe. Místo tance vypukla hádka a slavnost vítání rodáků končila rvačkou. Okna drnčela a džbánky a židle létaly vzduchem. Kdo se neuhnul, měl, co dostal. 
Ale o tom už Honza nevěděl. Ani bratři. Honza šel temným lesem a o hodný kus za ním se kradli Vašek a Jirka. 
Honza šel celou noc. Tak byl odpočatý z toho povalování za pecí. A tak byl rozzlobený. Už chtěl být u cíle, i když nevěděl, u jakého. Rázoval, co mu dlouhé nohy stačily, a nedbal tmy. 
Počalo svítat, když došel k vysoké skále, s níž se s jekotem řítil vodopád. Pocítil únavu a řekl si, že neuškodí, když si na chvíli zdřímne. Usedl do trávy, opřel se o strom a usnul. 
Ze skalní průrvy vykoukla krásná dívčí hlava. Rusalka. Lehce přiběhla k Honzovi a zvědavě si ho prohlížela. Pak zakývala na své družky. Ze skal se vynořila desítka krásných plavovlasých tanečnic a všechny společně kroužily kolem spáče. Podobaly se květinám, když vítr rozhýbe jejich zlaté květy. Honza v tu chvíli snil, že je u pana krále na plese a má si vybrat mezi dvorními dámami. Žádná se mu nezdála a mrzutě mávl rukou. Ten pohyb učinil i doopravdy a zaplašil jím rusalky, které zmizely opět mezi skalami. 
Honza otevřel oči. Zprvu hledal, kde je pec, pak si vzpomněl, že usnul v lese a že je na cestě do světa. Vyskočil na nohy a rozhlížel se. Spatřil vodopád a dostal žízeň, když uviděl tolik bílé zpěněné vody. Nabral si do dlaní a dosyta se napil chladné vody. 
Pak si řekl, že se vykoupe. Odložil šaty a skočil do studené vody, tak chladné, až mu zadrkotaly zuby. Rychle zas vylezl a vybral si místečko mezi stromy, kam pěkně svítilo ranní slunce a sušil se tam. Bylo mu příjemně a usnul. 
Zatím se u vodopádu objevili dva noví poutníci. Vašek a Jirka. Šli stále v Honzových stopách, až došli sem, kde už nevěděli, kudy se mají dát dál. Když uviděli vodopád, bylo jim to k smíchu. 
„To vypadá jak fousy nějakého starého dědka,“ zasmál se Vašek. „A že to pořád teče dolů, taková hloupá voda!“ 
Jirka si jen posměšně odplivl do zčeřené vody. A šli dál. 
Pojednou proti nim kráčel stařec, podobný vodopádu. Zastoupil jim cestu a pokorně je prosil o kousek chleba. Prý odvčera nejedl. 
„Máme chleba jen pro sebe,“ odbyl ho Vašek, „a nemůžeme rozdávat každému dědkovi, kterého potkáme cestou.“ 
„I když nemá co jíst?“ řekl stařec. „Cožpak sami nebudete také staří?“ 
„Takhle jistě ne,“ zašklebil se Jirka, „to bych radši skočil do vodopádu a utopil se.“ 
S veselým pohvizdováním šli dál a na starce už ani nevzpomněli. 
Stařec se dlouho díval za nimi. Pak se napřímil a zahrozil za nimi pěstí. V tu chvíli se opravdu podobal vodopádu. 
O chvíli později potkal Honzu, který už oschl. Když Honza spatřil stařečka, zastavil se a soucitně se zeptal: 
„Nepotřebujete něco, stařečku?“ 
„Trochu jídla, synu,“ řekl stařeček. 
A Honza se s ním rozdělil o poslední buchtu. Stařeček ochutnal buchtu, pochválil ji a najednou změnil hlas: 
„Jen jsem Tě zkoušel, milý Honzo, máš-li dobré srdce. Jsi lepší než Tví bratři. Věz, že toto kolem je mé království a já jsem vládce vodopádu.“ 
Shodil své hadry, napřímil se a před Honzou stál velebný stařec, podobající se mocnému stříbrnému vodopádu. „Každé přání Ti mohu splnit, Honzo,“ dodal, „jen řekni.“ 
Honza leknutím ani nevěděl, zdali nějaké přání má. Napadlo mu, že by se mohl pomstít bratřím. Ale pak si vzpomněl na mámu a zatoužil po něčem jiném. Chtěl, aby z něho matka měla radost. Rozhodnut řekl: 
„Chtěl bych být ušlechtilým rytířem a hrdinou, stařečku, aby se za mě máma nemusela nikdy stydět.“ 
Vládce vodopádu políbil Honzu na čelo a řekl: 
„Žádáš věc dobrou a chvályhodnou, Honzo. Staň se! Od této chvíle jsi tím, čím sis přál být. A budeš-li někdy v tísni, otoč tímto prstenem a vládce vodopádu Ti přispěje na pomoc.“ 
Navlékl Honzovi na prst zlatý prsten s diamantem a ukázal směrem k veliké skále. Skála se sama otevřela. Uvnitř bylo vidět rytířský sál. Byl osvětlený a několik pážat drželo vystrojeného bělouše, meč a součásti rytířského brnění. 
„Pojď se mnou,“ pravil vládce vodopádu a uvedl Honzu do kouzelné skály, která se za nimi zavřela. 

Oba bratři už se vzdali naděje, že dohoní Honzu a šli jen tak nazdařbůh. Doufali, že budou mít štěstí a vrátí se domů s něčím, čím ohromí všechny. Šli celý den, v noci přespali v hospodě při cestě a druhý den v poledne dorazili do neznámého města. Bylo jim to divné, že tak brzy došli do tak neznámé země, ale ať si lámali hlavu, jak chtěli, nedovedli si to vysvětlit. 
„Je to jak v báchorkách,“ smál se Vašek, „ale co na tom? Je nám snad špatně?“ 
„A víš, co si myslím?“ řekl Jirka. „Jestli nás ten plesnivej dědek v lese nezačaroval. Měl takový divný kukuč.“ 
„Nač se o to starat,“ mávl rukou Vašek. „Radši se podívejme do tohoto města. Proč jen je tak černé?“ 
Město opravdu vypadalo, jako by bylo vystavěno z uhlí. 
Když se přiblížili, zjistili, že všechno v městě bylo potaženo černým suknem, od hradebních zdí až ke kašně na náměstí. 
Potkali povoz, pokrytý černým suknem, který vezl několik prasat rovněž potažených černě. Jen kůň, který táhl vůz, nebyl potažen ničím, protože sám byl černý. 
Zeptali se kočího, proč je město ve smutku. Ten jim řekl: 
„Vy nevíte o tom velkém neštěstí? Zeje město ohroženo drakem?“ 
Nevěděli. 
„A nevíte, že si drak každý rok žádá za oběť jednu pannu a letos už mu obyčejná panna nestačí, chce princeznu?“ dodával vozka. 
To teprve nevěděli. 
„A že král dá celé království tomu, kdo zabije draka a zachrání princeznu?“ 
To už naprosto nevěděli. 
Ale aspoň se zeptali. Ne zrovna chytře: 
„A to drak sežere princeznu celou i s jejím královským oblečením?“ 
„Celou ji sežere,“ potřásl hlavou vozka, „jako dosud každou pannu. Ale šaty nežere. Po čase najdou před dračí slují složené šaty, střevíčky a všechny ozdoby. Drak rád jen to, co je živé. A proč se na to ptáte?“ 
Bratři nevěděli. „Jen tak,“ řekli. 
Když se rozloučili s kočím a blížili se ke královskému paláci, povídal Vašek: 
„Tohle bude něco pro nás, Jirko.“ 
A Jirka na to: 
„Toho draka musíme zabít.“ 
Kam se podívali, všechno bylo v černém. Dokonce i pivo se čepovalo jen černé. 
S věže královského paláce vlál černý prapor. U brány stálo na stráži několik černých myslivců. 
Od lidí se dověděli, že právě dneska se vypraví průvod k dračí sluji, kde bude princezna odevzdána drakovi. 
Vašek hvízdl překvapením. A Jirka řekl: 
„Na to si počkáme.“ 
Netrvalo dlouho a zazněly smuteční fanfáry. Brána se otevřela a z ní vyšel černě oděný průvod. V kočáře seděla vedle krále a královny smutná, pobledlá princezna. Tvořila ve všeobecném smutku výjimku, protože její vlasy nebyly černé, ale zlaté, oči neměla černé, nýbrž modré a její tváře byly úzkostí bílé. Jen je zakrýval černý závoj. 
Průvod kráčel, pomalu, pomaloučku ..... 
Najednou se ze špalíru lidí vynořili Vašek s Jirkou a poklekli před královským kočárem. 
„Pane králi,“ hlasitě zvolal Vašek, „my dva se chceme pokusit zabít draka!“ 
Král si je napřed prohlédl. A když viděl, že je Vašek docela statný chlapík, usoudil, že Jirka asi bude zase chytrý, a řekl: 
„Podaří-li se Vám to, odměním se rád celým královstvím a ruka mé dcery připadne hrdinovi, který draka zabije. Přineste meče, pážata!“ 
Pážata odběhla do paláce pro rytířské meče. 
Princezna si odhrnula závoj a usmála se na bratry. Ale najednou její pohled zabloudil do zástupu lidí. Bratři se podívali tím směrem a užasli. Člověka, na kterém spočinul princeznin pohled, znali. „Podívej, Jirko,“ šťouchl Vašek bratra, „to je přece Honza!“ 
„Opravdu, je to on!“ zašeptal Jirka. „A princezna na něm může oči nechat. Asi nic tak směšného ještě neviděla.“ 
Ale princezna už si stáhla závoj a dívala se na špičky svých střevíčků. Už se zas bála draka. 
Pážata přinesla meče a bratři je museli zkusit. Jirka ten svůj ani neuzdvihl a Vašek dostal svůj meč stěží jen nad hlavu. Pak se celý průvod i s bratry dal na cestu k dračí sluji. 
Na náměstí nezbylo človíčka. Jen Honza stál na tom místě, odkud spatřil princeznu. Byl celý u vyjevení. Vždyť to byla princezna z jeho snů! A jak se na něho dívala! Jako by ho také znala odjakživa! 
„Ne oni, ale já ji zachráním!“ řekl si konečně a hnul sebou. Rozběhl se a zmizel v nejbližším lese za městem. 
Mezi hustými stromy si sáhl na kouzelný prsten a otočil jím. 
Naráz stál před ním vládce stříbrného vodopádu. 
„Vím, co si přeješ, Honzo„, řekl bez úvodu, „vyhovím Ti. Ale jedinou podmínku Ti dám. Až zabiješ draka, nezůstávej u princezny, a nežádej žádnou odměnu kromě jejího šátku. Kdybys mne neuposlechl, Tví bratři by Tě zabili. Takto však dosáhneš všeho, po čem toužíš.“ 
Domluvil a zmizel. Na jeho místě stál jen bílý kůň, jehož uzdu drželo páže ve stříbrném oděvu. Druhé páže podávalo Honzovi meč a kopí. Třetí páže opatrovalo brnění a přílbu s chocholem. 
Honza neztrácel čas.

Průvod s nešťastnou princeznou dospěl do míst, kde už nebylo radno jít dál. Král i královna zůstali stát a hleděli, jak ubohou dceru dovedli Vašek a Jirka do samé blízkostí dračí sluje. 
Princezna v pláči klesla na zem. 
Král a královna se už na to nemohli dívat. Odvrátili tváře a vraceli se zpátky i s celým průvodem. S princeznou zůstali jen oba bratři. 
Neměli méně strachu než princezna, ale hodlali to s drakem zkusit, pokud to jen vydrží. Doufali v náhodu nebo v štěstí z pekla. A opírali se o své těžké meče, protože držet je vztyčené nebylo lehké. 
Ze sluje šel žár a podivný puch. Po chvíli se odtamtud ozvalo i příšerné dunění, jako by stádo slonů dupalo po dřevěné podlaze. 
A bylo slyšet i nesmírné mručení, podobné hromu, když se kutálí po obloze. 
Temná sluj najednou zrůžověla. Pak krvavě zrudla. Potom z ní vyšlehlo pár plamenů a nakonec se objevil kus hlavy strašlivého draka. To už Vašek s Jirkou nevydrželi. Princezna neprincezna, skočili za nejbližší balvany a schovali se. 
Princezna si zakrývala tvář svými dlouhými zlatými vlasy a třásla se. V nejvyšší hrůze se začala modlit, ale slova ji opouštěla a sama nevěděla, co říká. 
Dračí hlava už naplňovala celou sluj. Z tlamy šlehaly drakovi zelené plameny, oči mu světélkovaly. Pomalu se ze sluje sunuly dračí tlapy jako ohromní hadi. 
Na skalnaté půdě zazvonily podkovy. Bílý kůň se vynořil ze skal a na něm seděl rytíř ve stříbrné zbroji s mečem a kopím. Přílbu měl staženou a nad ní se kýval veliký bílý chochol. 
Drak zařval. Nejbližší stromy se od toho ohnuly. Kůň se zachvěl, ale rytíř ho ovládl. Rozjel se proti dračí nestvůře, jako by hnal v boji na nepřítele a vrazil kopí drakovi hluboko do chřtánu. A mečem začal sekat dračí nestvůru do očí, do krku a všude tam, kde byl drak zranitelný. Drak sebou začal mrskat, ale v úzké sluji se nemohl dobře hýbat. V několika minutách bylo po něm. Jen ocas se mu ještě v křečích zmítal a otřásal celou skálou. 
Nastalo ticho. Rytíř sestoupil s koně a pozvedl princeznu se země. Nemohla věřit tomu, že je zachráněna. Teprve po chvíli se vzpamatovala. 
„Kdo jsi, neznámý hrdino?“ zašeptala, „čím se Ti odměním?“ 
Rytíř pozvedl hledí a princezna lehce vzkřikla úžasem. Poznala tutéž tvář, tytéž oči, které ji upoutaly, když vyšla s průvodem z hradu. Honza, který byl tímto rytířem, se zadíval na princeznu stejně okouzleně jako dole v městě. Nemohl odtrhnout pohled od jejích očí. Bylo mu, jako by pil z nebeské studánky nápoj blaženosti. 
„Nežádám nic,“ vypravil ze sebe konečně, „ale chceš-li mi darovat svůj šátek, budu Ti vděčný, krásná princezno.“ 
Princezna políbila svůj šátek a podala jej Honzovi. 
A pak už se jen dívala, jak se rytíř těžce ve svém brnění bral k běloušovi, s námahou se vyhoupl do sedla a zmizel stejně tajemně, jako se objevil. Chtěla se za ním rozběhnout, ale síly ji opustily. Vyčerpána se sesula na zem a upadla do tvrdého spánku. 
Když opět otevřela oči, viděla vedle sebe Vaška a Jirku. 
„Kde je můj rytíř?“ zašeptala. 
„Jaký rytíř?“ spustili bratři. „To jsme přece my, princezno.“ 
„Rytíř, který přemohl draka,“ slabým hlasem řekla princezna. 
„To je tady Vašek,“ řekl Jirka, jak byl domluven s bratrem. 
„Ještě má meč od dračí krve, nevidíte? Zapíchl draka jak prase.“ 
Princezna povstala a rozhlížela se. Na všechno se upamatovávala. 
„Draka zabil neznámý rytíř na bílém koni s bílým chocholem,“ trvala na svém. „Vy jste se přece schovali za balvany ..... “ 
„Schovali, to je pravda,“ vykládal Jirka, „ale Vy jste pak upadla do mdlob a už jste neviděla, že jsme zase vylezli a tady Vašek s mou pomocí pak zapíchl draka.“ 
„Dala jsem mu přece šátek, musela bych jej jinak mít u sebe ..... “ A princezna se začala prohledávat. Ale šátek nenašla. 
„Váš šátek totiž shořel od dračích plamenů,“ lhal Jirka nestydatě. „A Vám se to všechno s tím rytířem asi zdálo, zatím co my jsme se potýkali s drakem.“ 
Nevěřila jim, ale neměla sílu jim odporovat. 
Bratři byli spokojeni a odvedli ji do královského paláce. 
V městě i v paláci vypukla nesmírná radost. Všechno černé sukno bylo strženo a všude se objevily prapory pestrých barev. 
Král ihned uspořádal slavnost. Hrdiny na ní byli oba bratři, kteří vykládali o drakovi neuvěřitelné věci. Jak prý se drak polekal, když slyšel Vaškovo jméno. A jak prý prosil o milost podivným, skoro lidským hlasem, když ho Vašek dobíjel. 
Princezna na všechno mlčela. Stále viděla v duchu neznámého rytíře, jak se objevil na koni, jak k ní přistoupil a pozvedl hledí, i jak se na ni dlouze zadíval a jak si vyžádal za odměnu jen její šátek. 
Ale řeči bratrů byly tak drzé a sebejisté, že už napůl připouštěla, že snad to přece jen byl sen. 
Král se chystal splnit slib a odměnit zachránce. „Mé království patří Tobě,“ obrátil se k Vaškovi, „a má dcera bude Tvou ženou. A ty,“ řekl Jirkovi, „budeš u nás hned první po králi, statečný hrdino.“ 
Vašek se sebevědomě usmíval, aby bylo vidět, že to pokládá za samozřejmé. A Jirka to dělal po něm. Jen princezna se mračila. Zoufale přemýšlela, jak se z toho dostat. Dostala nápad. Snad kdyby oddálila rozhodnutí, bude mít neznámý rytíř více času, aby se objevil. „Drahý otče,“ řekla, „dávám si podmínku. Ať můj zachránce, který se nebál draka, ukáže svou statečnost veřejně přede všemi. Uspořádej rytířský turnaj a až se můj zachránce stane vítězem nade všemi ostatními rytíři, stanu se jeho ženou. Pro něho bude lehké porazit rytíře, když porazil draka.“ 
Vaškovi to nebylo dvakrát milé, ale zpěčovat se nemohl. Nechtěl vypadat jako ten, kdo se bojí. Konečně trochu síly měl a když bude mít k tomu ještě štěstí z pekla, snad to nějak dopadne, myslel si. Usmál se tedy sebevědomě a přikývl. 
Král vyhlásil rytířský turnaj, v němž měl Vašek dokázat, že jeho vítězství nad drakem nebyla náhoda. Vyzýval každého, kdo se přihlásí, k boji na koni s kopím a mečem. 
Přišel určený den a na velké louce se shromáždily zástupy lidí. Král a královna s princeznou seděli na tribuně, slavnostně vyzdobené. 
První se přihlásil k zápasu s Vaškem jeden z dvořanů. Rozjel se na koni proti Vaškovi, kopí zapraštěla a dvořan spadl s koně. Vašek zůstal vítězem. Jako druhý měřil s ním své síly jakýsi cizí rytíř, který tu byl zrovna hostem. Opět se koně rozjeli proti sobě, opět zapraštěla kopí a opět jeden ze dvou bojovníků spadl s koně ..... cizí rytíř. Vašek už si byl jist vítězstvím. Dál už se nehlásil nikdo. Král i královna se spokojeně usmívali, jen princezna se netrpělivě rozhlížela, zdali se odněkud neobjeví její hrdina. 
Král už chtěl dát pokyn, aby trubači vyhlásili Vaška vítězem celého turnaje a odtroubili konec, když to mezi davem lidí zašumělo a oči všech se obrátily k lesu. Odtamtud se objevil neznámý rytíř na bílém koni s přílbou, na níž hrdě vlál bílý chochol. A každým skokem svého koně se přibližoval. 
„Můj hrdina od dračí sluje!“ vykřikla princezna radostně a zamávala mu vstříc. 
Rytíř ji pozdravil kopím a postavil se s koněm proti Vaškovi, v němž to pořádně hrklo. Také on poznal pravého vítěze nad drakem. Ale nedalo se nic dělat, utéci nemohl. 
Zaznělo znamení, kóně se rozjeli proti sobě, kopí zapraštěla a jeden ze soupeřů spadl s koně. Tentokrát to byl Vašek. 
Jirka hned k němu běžel a pomáhal mu na nohy. „Teď abychom vzali šikovně nohy na ramena, Vašku, nebo bude zle,“ šeptal bratrovi. Ale Vašek nemohl utíkat, byl rád, že se belhal z místa své porážky. Zatím si ostatně bratrů nikdo nevšímal. Všichni se dívali ke královské loži, odkud princezna hodila růži rytíři s bílým chocholem. A král vyzval rytíře, aby sestoupil s koně a přišel se představit. 
„Je to on!“ zajásala princezna, když neznámý rytíř zvedl hledí a ukázal svou tvář. A hned vyprávěla o tom, jak to bylo před dračí slují. Teď už věděla, že to nebyl sen, jak jí nalhali ti dva vykutálení bratři. 
„Máš důkaz, neznámý rytíři?“ ptal se král, překvapen vším, co se dozvídal. A Honza mlčky vytáhl princeznin šátek, políbil jej a vracel majitelce. 
Už se nedalo pochybovat, na čí straně je pravda. Král poručil okamžitě uvrhnout Vaška a Jirku do vězení, prohlásil Honzu svým nástupcem a dal mu princeznu za manželku. Princezna padla Honzovi do náruče a samou radostí se rozplakala. 
Honza byl velkomyslný. Jako zvláštní odměnu si vyprosil, aby král provinilým bratřím odpustil, a sám je poslal zpátky domů do rodné vesnice se vzkazem tátovi a mámě, aby věděli, že jim Honza dělá ve světě čest. 
Bratři uznali, že je Honza lepší než oni oba dohromady a napravili se. A zůstali v rodné vesnici. Vašek tam dělal starostu a Jirka dostal úřad ponocného. Rodiče se přestěhovali k Honzovi na hrad. 
Prsten, který dostal Honza od vládce vodopádu, byl chován mezi nejvzácnějšími poklady. Už nikdy jej Honza nevzal na prst a neotáčel jím. Nebylo toho ani třeba. Vládl a žil šťastně se svou princeznou až do smrti.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight