Honza potkal pohádku

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 8. 4. 2016 14.10

Jednou se jeden člověk, mezi kamarády se mu říkalo Honza, toulal jen tak po lesích a hájích, jaké se táhnou kolem Příbrami a jdou přes Bytíz i Obořiště až k Dobříši. Procházel kolem potoků a rybníků, míjel remízky, v nichž hřadovali bažanti a viděl, jak se v jetelišti pasou zajíci a i srnka opatrně vyhlédla z mlází. Žasl, jak je svět krásný a moc se mu chtělo všechnu tu krásu zachytit. Krásu věcí, zvířat i květin, ale hlavně lidí, kteří pracovali na polích, nebo se trousili cestou od šachet do svých havířských domečků. Ty lidi dobře znal a oni znali jeho, a tak ho tuze překvapilo, když najednou, kde se vzala tu se vzala, se na rozcestí u křížku pod dvěma planými hruškami objevila holčice pěkně oblečená, jako by šla někam na veselku za družičku nebo k tancovačce. Ale veselka se nikde nekonala a muzika ve všední den taky nehraje, tak ji jen tak po očku pozoroval, a když se na něho usmála, dal jí slušné pozdravení a hned se jí ptal, kam jde, že by jako šel kousek s ní.
Krasotinka mrkla po tom chasníkovi a asi se jí líbil, měl pořádnou čupřinu vlasů jako len a veselé oči.
„Mne doprovázet nemusíš, Honzo, však já si umím sama cestu najít, kam potřebuju.“
„Ty mne znáš?“ podivil se. „Jak to, že já o Tobě žádnou povědomost nemám?“
„To je tím, že Ty se po světě jen tak rozhlížíš a přemýšlíš, odkud by ses do toho pěkného krajíce zakousl, a já jsem na světě odnepaměti.“
Honza se zasmál.
„Ty, a odnepaměti? Vždyť Ti není ještě ani tolik, co mně! Vždyť ty, počítám, nemáš ještě ani žádného hocha rozmilého, co by Ti uměl stát po boku!“
„Toho nemám,“ usmála se, „ale známých mám habaděj. Znám moc králů a princezen, princů, černokněžníků i čarodějnic, znám všelijaké chytré ševce, mazané dřevorubce, co dovedou i medvěda za tlapy do rozštěpu klády lapit, znám krejčíky, co jednou ranou sedm much zabili, a taky pasáčky znám, co se stali nakonec princi, ale taky prince, co se pro svou pýchu stali pasáky vepřů. Znám Zlatovlásku i Popelku, ale taky čerty, ty, z kterých jde strach, a taky ty přihlouplé, venkovské, z kterých lidé mají jenom legraci, znám zkrátka všelijakou čeládku, samozřejmě spíš tu dobrou, protože dobrých lidí je na světě víc ..... Nuže, co Ty nato?“
Honza jenom kulil oči a pak povzdechl:
„Co bych povídal, jsem z toho dočista tumpachovej. Ty, se mi zdá, znáš všechny pohádky, co jich na světě je!“
„Uhodl jsi, Honzo,“ usmála se ta holčice a upravila si zlatý pásek na růžových šatech. „Já jsem totiž víla Pohádka.“
A sedla si pod ty plané hrušky u křížku a začala jakoby z dlouhé chvíle kolem sebe trhat sedmikrásky a plést z nich věneček. Díval se na ni s náramnou úctou, ani nedutal. Jak mu řekla, že je víla, dostal strach, aby ji neopatrným slovem nepolekal a aby se mu před očima nerozplynula.
„Tak Ty jsi Pohádka,“ opakoval. „No, to jsem rád, že se mi poštěstilo Tě potkat. Už mne kolikrát napadlo, jak by bylo hezké chodit světem, dívat se jen tak kolem sebe a někdy si sednout a povídat lidem pohádku. Takovou, jakou ještě neznají a jakou bych si já sám vymyslel. Ale pořád se mi zdá, že vymyslet pohádku je ukrutně těžké, ony jsou už všechny vlastně vymyšlené. Bojím se, že kdybych skutečně někde spustil, lidi mne ani poslouchat nebudou.“
Víla si vyzkoušela, jak jí bude sedět na dlouhých vlasech ten malý věneček a řekla:
„Máš pravdu a nemáš. Jistě, lidi už moc pohádek znají, však si je povídají od začátku světa, a to je ti taková řádka let, že kdyby zajíc utíkal, jejich konce nedoběhne. Odedávna si lidi pohádky vyprávějí, ale nasytit se jich nemohou, a dokud budou lidmi, ani se jich nenasytí. To je, milý Honzo, jako s chlebem. Celý život ho jíš, a celý život Ti chutná, i když máš jazyk samou mlsnotou chlupatý, přece jenom je chleba pochoutka největší, jak poznala i ta princezna, co pořád mlsala, až jí dočista všechno chutnat přestalo. Až jí ten vandrovník kousek posoleného chleba dal, a tak jí zase chuť spravil, že si ho nakonec za muže vzala.“
„U nás doma vyprávěla pohádky moje bába, a i když je vyprávěla nám, dětem, přece jsem měl vždycky takové důmnění, že je vlastně vypráví sama sobě.“
„Máš docela pravdu, človíčku,“ řekla víla a nasadila si věneček a začala plést druhý. „To máš tak: když se člověk na Zemi usadil a začal rozum brát, bylo kolem něho tolik věcí, jimž nemohl rozumět, že se pokoušel si je nějak vysvětlit. Třeba vítr, odkud se vzal a kam letí a proč vůbec je? A tak si člověk vymyslel větrného koně, na němž sám Větřík jezdí. A místo Slunce si vymyslel Zlatou pannu nebo Zlatou bábu nebo tři zlaté vlasy děda Vševěda, protože Slunce přijde na své pouti do všech okrsků zemských, a tudíž všechno vidí a všechno ví. A protože se lidé v noci tmy báli, vymysleli si všelijaké potvory, které je strašily. A kdo neuměl plavat, vymyslel si, že ve vodě číhá hastrman, který ty, co se na vodu pustí, stahuje za nohu do své říše. Ale protože lidi jsou jak zlí tak dobří, napadlo je, že takový hastrman může být někdy neřád, a někdy zase dobrý děda, který i pod vodou kouří svou fajfku a rád si s lidmi povídá a děvčata škádlí. A protože lidi měli odjakživa nad sebou nějakou vrchnost, která se z jejich práce dobře měla, není divu, že v pohádkách nejsou jenom zlí draci, ale taky všelijací panští drábové a pochopové, a že i sám král dovede být zlý a dokonce hloupý, takže pro samou pýchu káže všechnu sůl vyhodit a pak celé království nemá čím solit. Ty mocné světa člověk přemoci nemůže, protože mají kolem sebe plno vojáků a panských sluhů, ale může je doběhnout svou chytrostí. A tak žije v pohádkách hloupý Honza, který je ale všemi mastmi mazaný, a proto nakonec i draka přemůže a princeznu si za ženu vezme. A někdy zase naopak mu ji dávají, ale on je tak chytrý, že ji odmítne a radši se vrátí domů za svou Bětuškou, protože ví, že bude žít spokojeněji v chaloupce než na zámku. Nu, tak tohle všechno a mnoho jiného si povídali lidé, když sedávali za dlouhých večerů doma u ohně a venku fučela meluzína a byl strach do toho nečasu jenom dveře pootevřít. Jsou pohádky, kde hrdina, ať je to Honza nebo nejmladší syn královský (který je od svých bratrů vždycky považován za nešiku a hlupáčka), překoná všechna nebezpečí, přejde devatero řek a najde zámek na můřích nohách a tam ve věži přikovanou krásnou princeznu, a jsou zase pohádky, jak se čert se sedlákem vsadil, kdo silněji hvízdne. Ale ať tak či onak, v každé pohádce vždycky zvítězí dobro nad zlem, protože tak by tomu mělo být i v životě. A lidé rádi věří, že všechno zlé se posléze v dobré obrátí.“
Honza se díval, jak víla Pohádka svými štíhlými růžovými prsty umně plete ten druhý věneček a dával pozor, aby mu ani slovíčko neuteklo. Pak povzdechl:
„Dobrá, máš jistě pravdu, ale řekni mi, prosím Tě, jak si má člověk novou pohádku vymyslit, když už je jich tolik vymyšleno?“
Víla se usmála. „To je docela prosté, človíčku. Všimni si, že pohádky se vlastně vyprávějí pořád o stejných věcech. V tom to právě všechno je! Dítě nevyžaduje jenom pohádky nové, ale má své nejmilejší a ty je ochotno poslouchat bez omrzení pořád dokola, jako když se kolovrátek otáčí. Protože, můj milý, ono ani tak nezáleží na tom, co povídáš, ale jak to povídáš. A pravý kumšt pohádek je v tom, že to, co jsi někdy slyšel, nebo si vymyslel, vyprávíš pokaždé trochu jinak. Jsou pohádky, které se odehrávají na jakémsi neznámém zámku na křišťálové skále, a jsou zase takové, které jsou z kraje, který člověk zná. A tak povídáš pohádku z Nepřejova nebo ze Skromnětína či Plačkova nebo Smíchova, a kdoví, jaké jméno si ještě vymyslíš. Vždycky musíš vypravovat tak, aby Tě bylo radost poslouchat. Lidé mají řeč barvitou, oni neřeknou, že někdo byl bit, ale že mu na záda posadili bouchala. A neřeknou, že ten či onen nemá pravdu, ale řeknou: ,povídali, že mu hráli!' A kmotr v pohádce neřekne, že by rád pil, ale že má mordyjánskou žízeň. A když mu pivo nechutná, řekne, že by jím člověk mohl lotry trestat ..... Lidské slovo je velká věc,
je to klíček, který otevírá rozum i srdce. A proto se pohádky musí vyprávět nejenom dobře, ale taky krásně. Jejich jazyk musí být jako med i víno, samá chuť!“
„Když už jsme, vílo, u těch moudrých řečí, pověz mi, kde ty vlastně všechny své pohádky bereš? Umíš jejich děje splétat tak šikovně jako ten věneček, že člověk nepřestává žasnout.“
„Můj ty smutku,“ zasmála se vesele víla a hlas jí zněl jako zvoneček, „kdepak bych je brala jinde, než. u lidí? Chodím světem a vypravuji lidem a oni zase povídají mně. Kolikrát sama žasnu: tuhle pohádku o princezně, která si chtěla vybrat vtipného ženicha a zkoušela své nápadníky tím, že jim dávala hádanky, jsem přece já sama vyprávěla, a hle, jeden starý havíř, však bydlí kousek odtud u Březových Hor, ji vypravuje docela jinak, a řekla bych, že lip než já, protože si hořký život pod zemí sladí krásnými pořekadly, až je milé ho poslouchat. Já sama jsem Ti ze smíchu nevycházela! Lidi jsou velcí majstři, Honzo, na to nezapomeň a uč se od nich! Ono je to tak: Ty se od nich něco naučíš, pak to ve své hlavě trochu přebereš, a hele, už je to zbrusu nová věc a lidi Ti budou naslouchat s potěšením. Protože tak to je na světě zařízeno, člověk je tu od toho, aby se sám od lidí potěšil a přiučil, a aby jim to zase vrátil. Podívej se jenom kolem sebe: lidi dělají na polích, aby bylo obilí, to pak mlynář umele, aby z něho byla mouka, a tu pekař zadělá na koláče. Dej za koláč lidem groš, jak se patří, a oni Ti poděkují. Ale přidáš-li jim pěknou vyprávěnku, poděkují Ti dvakrát. Ber od lidí a vracej jim to zase ..... to je koloběh života, který nikdo nemůže přetrhnout. Řekla bych, že to budeš umět, tak se jenom dej do práce!“
Honza zkormouceně povzdechl, protože v něm klíčilo ještě semínko pochyb. „Ale když pohádku nakrásně vymyslím a povím ji, co pak? Dítě vyroste a zaujmou je jiné věci než pohádky.“
„Blázínku! I kdyby tomu tak bylo, copak se každý den nerodí děti nové? Jako roste na poli obilí pro příští chléb, tak rostou děti pro příští pohádky, které si dobří lidé pro ně vymyslí. Pohádkáři arci stárnou a odcházejí po zákonu času. Ale pohádky zůstávají. Veselé, smutné, strašidelné, radostné jako ten svět,
v němž se rodí. Na, vezmi si tenhle věneček, ten jsem upletla pro Tebe. Nasaď si ho na ty svoje pačesy, určitě Tě hned nějaká pohádka napadne. A až zvadne, pověs si ho na hřebík a dívej se na něj, napadne Tě jiná. Všechno, co kvetlo, musí uvadnout, ale pohádka, když je dobrá a pěkně podaná, zůstane svěží na věky. Můžeš mně věřit!“
„Vždyť já věřím,“ zašeptal Honza a víla mu na hlavu položila čerstvý věneček ze sedmikrásek a hezky se na něj usmála. Než jí však stačil poděkovat za dobré rady, rozplynula se mu před očima. Najednou seděl pod planými hruškami u křížku docela sám a díval se na sličný kraj kolem sebe, odkud pochází, a kde slýchal vyprávět svou bábu první pohádky a ani se nepodivil, když si sáhl na hlavu, že tam žádný věneček nenašel.
Zato našel svou první pohádku .....
A pak je nalézal pořád, a tak vznikla i tahle knížka České pohádky a tak vznikly i Hrátky s čertem nebo Dalskabáty, hříšná ves ..... Ano, kamarádi mu říkali Honza, a on se podepisoval Jan Drda, však je to na téhle knížce tak napsáno.
A třebaže už není, jeho pohádky žijí dál. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight