Honza a červená bába

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 24. 2. 2016 16.39

V jedné vesnici žil sedlák, ten měl syna Jana a říkali mu Honza. A ten Jan byl tuze velký štvanec, nebylo šelmovství, aby ho neprovedl, a milí sousedé si s ním tuze stýskali. Ale jemu nemohl žádný nic provést.
Za vesnicí měl jeden hrabě zámek, u toho zámku byl rybník, a z vesnice tam honili koně brodit. Jednou přede žněmi bylo veliké horko a Jan hnal koně do panského rybníka. A když chvíli brodí, viděl na lodičce chlapce, a ten najednou křičí:
„Hastrman, hastrman!“ A vtom žbluňk do vody. Jan když to viděl, skočil z koně a ploval k milému chlapci. Vytáhl ho ještě živého, připlul k svému koni, vysadil chlapce na koně a spěšně s ním ke břehu. Chlapec se třese a on to byl hraběcí syn. Jan ho obrátil, voda vyplynula, a za chvíli bylo dobře. Chlapec mu děkoval:
„To jsi, Jene, hodný, že jsi mě vysvobodil, já jsem si chtěl nachytat rybiček k obědu.“
Jan hned pobídl koně a opatrně jede po silnici k zámku. Přijede do brány a tam hned na něj:
„Co tu chceš, sedláku?“
„Však jsem tuhle chlapečka vytáhl z vody!“ Sluhové viděli selský pár koní a na jednou sedí mladý pán. Hrabě přišel a syn mu povídá. „Otče, ten mi pomohl, když mě hastrman táhl do vody, nehubuj, to je hodný člověk.“ Hrabě viděl, že je synáček celý promočený, tak se hned ptá Jana, co je povinen za takovou službu, co mu má dát? I prý, co mě dá pan hrabě, budu spokojený. Hrabě povídá:
„U Vás ve vsi je statek opuštěný přes třicet let. Žádný tam nechce, že v něm straší. O Tobě jsem slyšel, že jsi nezbeda, Ty se tam bát nebudeš, tak chceš-li, ten statek Ti dám.“
„Což o statek,“ povídá Jan, „ale byla by to bída, můj otec je chudý, mám ještě sestry, a proto mi ničím nemůže. pomoci.“
„I to já Tě založím,“ povídá hrabě, „jen se nestarej, dám Ti, čeho bude třeba.“
No dobře, udělali smlouvu, že za tři léta Jan za ten statek dá tři tisíce šajnů. Jan ani nevěděl, kolik to je, ale tak to ujednali. A robotu že mu hrabě také letos sleví.
Jan pobodl vesele podsedního valacha a rovnou domů. Táta už mu jde k rybníku naproti, a kde prý se toulá!? No, pověděl mu všecko, co se stalo. „To je všecko pěkná věc,“ povídá táta, „je to největší statek, ale copak s tím, když nemáme nic do toho. No ale když Ti to dává, nějak to zkusíme.“ A tak mu dal na statek dvě dcery, aby připomohly.
Ten statek byl opovržený, po třicet let tam zůstávala červená bába. Ale teď zmizela. Tak Jan se dal do práce, hospodařil rok, ale nějak se mu tam zastesklo. Vzal si k sobě panímámu, té zase tam bylo studeno večer, byla s tím statkem obtíž.
Jednou přišla do vsi hezká děvečka a hlásí se u starosty o službu. To tam bylo zvykem, kdo kde potřeboval, že starosta mu poslal. Tak starosta děvečce povídá:
„Milé děvče, chceš-li, tuhle v tom velikém statku je svobodný hospodář, u toho bys mohla být za děvečku.“ U starostů ji zatím nechali, dali jí nocleh a ráno ji dovedli k Janovi. Ten vidí děvče slušné, při podobě hezké, tak se hned rozhodl. „Inu, jsem chudý,“ povídá, „ale děvečku bych potřeboval.“ Připověděl jí roční službu a smluvili se.
Nová děvečka se ve všem vyznala, ať to bylo pečení chleba nebo co jiného. Jan si myslel, však je ze světa, něco umí. Pěkně pracovala, hospodařila s jeho majetkem, bezpečil se za ní. Zalíbila se mu a shodli se, že se vezmou. Jan nic nemeškal, vystrojil svatbu, rodiče mu přáli. Tři léta uběhla, a tak měl vyplatit tři tisíce zámeckému pánovi, ale ty, co světem vládnou, nebyly. Žena povídá, aby si vypůjčil, ale Jan se bál velikého úroku. Rozmýšlel,a nakonec povídá:
„Inu, jiné pomoci asi nebude.“ Na červenou bábu zatím žádný z nich nevzpomněl. Co tu ty dva roky a už třetí léto jsou, žádný ji neviděl.
Mladá hospodyně sedí jednou sama u nístěje, když hrabě poslal listinu, aby sehnali peníze. Božíčku, Janova žena se dala do pláče, až přijde Jan, co si počnou, tohle je pěkná písnička. A ještě si ani oči neotřela, červená bába tady! „Nevypůjčuj, doma máš dost,“ povídá, a zas byla tatam. Mladá hospodyně myslela, že se jí tak jen zdálo. Muž přišel, ukázala mu listinu hraběte a také mu povídá o té bábě, co jí řekla. Ale Jan takovým povídačkám nevěřil, a jen ji utišil, však že hrabě to s nim nějak na pořádek uvede. Bude-li nejhůře, že mu zase statek vrátí, však prý beztoho je to tu takové zimomřivé, máma tady ani nechce s námi pobýt.
Druhého dne dělal zase na poli a jeho žena smutně kouká do nístěje v kuchyňce. Tak se do toho ohníčku zakoukala, až se jí dělaly mžitky před očima. A najednou, klika ani neklapla, červená bába je zase tu. „Nevypůjčuj, doma máš dost,“ povídá, a když se Janova žena ohlédla, bába byla v prachu. No, myslí si mladá, ani to Janovi neřeknu, darmo by se mi vysmál. Ale když se to třetí den zase tak vedlo, povídá:
„Poslouchej, muži, to není jen tak, ta červená bába něco chce! Máme nouzi a musíme si s ní nějak poradit.“
Jan se nad tím zamyslel ..... máš, prý, doma dost! Povídá si, inu, to není jen tak, ta červená bába prý sedala vždycky v kuchyni na špalíku. Šel, špalík odhodil, odtrhl prkno na podlaze, a panečku, veliká medenice tolarů a dukátů tam byla. Teď to počnou se ženou počítat, kolik toho je. Pět tisíc zlatých toho spravedlivě bylo. No, tohle je pomoc, to si dám líbit, povídá si Jan. Ale žena ho hned upozornila, aby se o tom u hraběte nezmiňovali. No dobře, vzali čtyři a jedou na zámek.
Starý hrabě uvítal Jana, a co prý mu nesou. „Však jsme dostali listinu, jdeme udělat pořádek.“
„No, tak spěšně to nemuselo být, já Vás jen zkoumal,“ povídá hrabě. „A hleďme, jakou hezkou paní vezeš, a jak jí to pěkně sluší!“ Jana to těšilo, že je hrabě tak přivítal, a hned se měl k tomu, že zaplatí. Žena vzala uzlík, Jan vysype peníze na stůl, ještě tisíc zbývalo. Hrabě byl zmatený: co prý, odkud tolik peněz? Hovořili sem a tam a Jan povídá:
„Inu, nějaký výdělek je, ale člověk musí být do práce jako kat.“ A cože by to stálo, ptá se hraběte, že by chtěl svobodnický statek bez roboty. „Dva tisíce,“ povídá hrabě. „Dám tisíc, pane hrabě,“ povídá Jan. „No tak dej, však jsi mi syna zachránil,“ řekl hrabě.
A tak Jan všecko vyplatil na věčné časy, postavil u dvora bránu a dal si tam nápis: Svobodnický statek beze všech poplatků a robot. A žijí tam blaze podnes. Červenou bábu už nikdo nikdy nespatřil. Pomohla Janovi a tím se vysvobodila. Před lety sama hospodařila na tom statku, ale byla zlá a lakomá, čeledi nepřála, žebrákovi kouska chleba nepodala, jen chamtila a schovávala peníze do medenice. Za to se musela tak dlouho trápit, dokud ty peníze dobrým lidem neposloužily.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight