Hloupý pecivál

zobrazeno 26×

Vložil(a): dáša, 5. 4. 2016 15.52

Byl jeden stařeček a měl tři syny: dva starší byli ženatí a rozumní, ale třetí, Peciválek, byl bez ženy a hloupý. Otec se těžce roznemohl, a když viděl před sebou smrt, odkázal celé své jmění dvěma starším synům a po stu zlatých v hotovosti dal všem třem a umřel. Pochovali ho, jak náleží, a potom ti dva rozumní bratři začali hospodařit.
I řekli jednou Peciválovi:
„Víš-li co, bratře, dej nám své peníze; my pojedem do světa za svým výdělkem, až se vrátíme, přivezeme Ti červenou čepici, červený pás a červené boty; zatím doma seď a dělej, co Ti ženy naše poručí.“
Hlupec odedávna si žádal červený pás, boty a čepici, i svolil ke všemu a peníze jim dal.
Bratři šli do světa, a hlupec zůstal doma; ale jsa náramný lenoch, neustále jen se povaloval na peci a švagrové, když mu něco poručily, nerad poslouchal; zato však nadevšecko mu chutnával kvas, cibule a kaše.
„Pojď, Pecivále,“ řekly mu jednou švagrové, „přines nám vodu.“
Bylo to v zimě, venku mrzlo a Peciválovi se z pece nechtělo, i řekl:
„Jděte si samy, nechce se mi.“
„Jen jdi, hlupče, my Ti zatím uchystáme kvas, kaši a cibuli; a neposlechneš-li, až se nám mužové vrátí, nedostaneš ani pás, ani boty, ani červenou čepici.“
Hlupec, uslyšev to, slezl z pece, vzal konve, sekeru a šel pro vodu. Když přišel na řeku, vysekal díru, nabral vodu, konve postavil na led a škrábaje se za ušima hleděl do vody; vtom se mu tam ukázala štika. Pecivál skočil, popadl ji za žábry a vytáhl.
„Pusť mě,“ prosila štika, „a já Ti udělám za to, co budeš chtít.“
„Já chci mít takový dar, aby se hned všecko stalo, co si žádám.“
„Stane se hned, jakmile vyřkneš tato slova:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se stane to a to!“

„Uhlídám,“ odpověděl hlupec a řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať je tu cibule, kvas a kaše!“

A hned to tu všecko bylo. Hlupec najedl se a napil a řekl:
„Dobře, už mám dost, už nechci! A bude-li tak pořád?“
„Bude,“ odpověděla štika.
Poté ji hlupec pustil do řeky, postavil se u konví a řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať ty konve jdou domů!“

Nato nosidla s konvemi se zdvihla a šla pomalu domů a hlupec, kráčeje za nimi, žvýkal cibuli a kaši a zapíjel kvasem, konve před sebou hnal jako husy. Když byly konve doma, vylezl si hlupec zase na pec a usnul.
Brzy potom začaly ho švagrové zas vytrhovat:
„Jdi, Pecivále, naštípej nám dříví.“
„A což si nemůžete samy naštípat?“
„A mají-li to ženy dělat? Nenaštípáš-li dříví, necháme Tě na peci zmrznout, a červenou čepici, pás a boty nikdy nedostaneš.“
Hlupec se obrátil na peci a řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se hned stane, co chtějí.“

Tu zpod lavice sekyra vyskočila, nasekala v dřevníku dříví, donesla k peci a pak si zas lehla pod lavici; a hlupec si zatím na peci hověl, jedl cibuli s kaší a zapíjel kvasem.
„Pecivále,“ zavolaly po několika dnech švagrové, „v dřevníku už není žádné dříví, jeď do lesa a přivez; pakli nepřivezeš, červenou čepici, pás ani boty nedostaneš!“
Tentokrát hlupec hned poslechl, protože chtěl ukázat ve vsi všem, co umí; i slezl z pece, oblékl se, obul, vyšel na dvůr, vytáhl z kolny sáně, naložil na ně cibuli a kaši, vzal bič do ruky a sedl si; a na hlupcovo žádání a na štičí rozkázání běžely sáňky samy po vsi do lesa, jen pod nimi sníh hvízdal. Jeda tak do lesa, musel lidnatým městem, a tu se seběhlo množství lidí zvědavých, dívat se na sáně, kterak bez koní jedou, takže hlupec, protože jel prudce, mnoho jich zajel a mnoho vozů zporážel a žen i dětí polekal.
Když přijel do lesa, řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
jak řeknu, ať se hned stane:
Jdi, sekyro, nasekej dříví,
dřeva se v otýpky vázejte
a otýpky se na sáně skládejte!“

A co poručil, všecko se hned udělalo; hlupec si sedl a sáňky ho nesly domů.
Ale v tom městě, kde tolik zlého způsobil, jakmile ho spatřili, hned ho ze všech stran obskočili, strhli ze saní, popadli za vlasy a začali ho políčkovat. Hlupec si nejprve myslel, že ho chtějí jen polechtat, aby se rozesmál; ale když ho to začalo bolet, řekl v duchu:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se každému dostane polenem!“

Poté hned polena ze saní vyskočila a začala skákat po lidech, takže se všichni v okamžení rozprášili na všechny strany; a hlupec divže nepuknul smíchem, jel dále svou cestou a brzy se zas octnul na své peci.
Od toho času daleko široko si vypravovali o hlupci a chodili se na něj dívat jako na divotvorce, až konečně se o něm dověděl i král, a protože jej chtěl taky vidět, poslal pro něj schválně vojvodu.
„Slez z pece, Pecivále, ustroj se a pojď ke králi!“ řekl mu vojvoda.
„A proč? Však mám cibule, kvasu i kaše doma dost.“
Pro takovou smělost dal mu vojvoda pohlavek; ale hlupec, ani z pece se nehnuv, pošeptal:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se mu pometlem dostane!“

Pometlo celé sazemi zmazané omočilo se v pomyjích a skočilo na posla, sotva chudák utekl oknem, i vskočil do kočáru a bez pořízení ke králi se navrátil.
Král nato poslal jiného posla, opatrnějšího; ten se napřed vyptal, co má hlupec rád, a jak potom přišel k peci, poklonil se a řekl:
„Pecivále, pojď se mnou ke králi, chce Ti dát červenou čepici, červený pás a boty červené!“
„Jestli tak, pojedu; jeďte jen napřed, já Vás dohoním.“
Posel jel, a hlupec najedl se kaše s cibulí, napil se kvasu, vyspal se, a když ho bratři vzbudili, že už je čas na cestu, ani z pece se nehnuv, řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať na té peci hned jsem před králem!“

V peci se hned zakouřilo, zapálilo, dvéře se dokořán otevřely, a pec s hlupcem běžela po silnici, posla předhonila a před palácem královským se zastavila. Král s celým dvorem vyběhl v podivení na pavlač, a hlupec právě dojídal kaši s cibulí a zapíjel kvasem, a ze strany na stranu se obraceje, nikoho si nevšímal.
„Kdo jsi? Co děláš? A proč jsi přijel?“ tázal se ho král.
„Jsem hlupec Pecivál, jím kaši s cibulí a zapíjím kvasem a přijel jsem k Tobě, králi, pro červenou čepici, červený pás a pro červené boty.“
Co tak hlupec odpovídal králi a ten se ho zas na jiné věci vyptával, vyšla na pavlač dcerka královská a byla velmi krásná. Jak ji hlupec spatřil, hned se do ní zamiloval a pomyslel si:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se královna stane mou milou!“

Poté na jeho slova pec se zase hnula a hlupec jel domů; doma se dvéře zas otevřely, pec se postavila na svém místě, a hlupec opět se na ní povaloval, jedl cibuli s kaší a zapíjel kvasem.
Zatím překrásná dcera královská po hlupci Peciválovi se roztoužila, a tak si ho zamilovala, že králi padla k nohám a pravdu mu vyznala. Král jí to všelijak vymlouval, a když nic neprospělo a královna láskou hynula, poslal opět pro hlupce. Ale hlupec nikterak nechtěl už ke králi jet, až ho potom posel opil, svázal a ke králi přivezl. Král bez meškání zavolal k sobě černokněžníka, dal Pecivála i s královnou z trestu zabednit do skleněného sudu, zasmolit a pustit povětřím.
Sud letěl s nimi do oblak jako pták. Královna v sudě hořce plakala a prosila hlupce, aby ji vysvobodil; ale ten odpověděl, že mu je v sudě dobře. Potom se přece prosbami jejími obměkčil a řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se hned octnu na hostinném ostrově!“

Tak se taky stalo: sud se obrátil nad moře, spustil se na hostinný ostrov a rozpuknul se v kusy. A ten ostrov byl takový, kdo na něm byl a něco chtěl, že všecko dostal. I procházel se hlupec po ostrově s královnou a nic jim nescházelo, měli jíst a pít, co jen hrdlo ráčilo, stůl sám od sebe se prostíral, a když se najedli a napili, zase zmizel.
Hlupcovi se to nadmíru líbilo, ale královna neměla dosti na tom, i prosila hlupce, aby se postaral i o palác. Na hlupcovo úsilné žádání a štičí rozkázání stál tu hned na ostrově mramorový palác, s okny křišťálovými, pozlaceným nábytkem a jantarovou střechou.
Za několik dní královna opět prosila hlupce, aby udělal nějaké spojení s pevnou zemí a přivedl lidi na ostrov, že se jí tu náramně stýská, že bez komorných nemůže být, a taky že by ráda spatřila svého otce. A hlupec řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se stane, co královna chce mít!“

A druhého dne ráno stál přes moře křišťálový most na zlatých obloucích, s diamantovým zábradlím, a to tak dlouhý, že dosahoval až k paláci královnina otce. Hlupec chtěl se s královnou už vydat na cestu, a vtom nenadále si vzpomněl, že všichni jiní lidé jsou jako lidé, a on sám že je hlupec, i že by hanba byla, kdyby se tak ukázal na dvoře královském s jeho dcerkou; umínil si, že ještě jednou, ale už naposledy, užije štičího daru, a řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se hned stanu rozumným!“

Sotva to vyřknul, hned nabyl rozumu i slušnosti, vydal se s královnou na pouť, a po tom zázračném mostě přišli na pevnou zem zrovna ke králi, padli mu k nohám a prosili ho za požehnání. A ještě toho večera dali se spolu šťastně oddat, král vyhlásil zetě svého za svého nástupce a vystrojil slavné hody:
Jedli, pili a veselí byli;
a já tam taky byl,
med a víno jako buk jsem pil,
a všecko, co jsem se dověděl,
jak mohu, věrně jsem pověděl.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight