Gudrun

zobrazeno 19×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 7.34

Sága o pyšné hegelingenské princezně Gudrun začíná vyprávěním o její matce, sličné Hildě, od které krása spanilomyslné Gudrun povstala.
Před dávnými časy žil v Irsku král Hagen a jeho žena královna Hilda, měli spanilou dceru, která nesla jméno své matky. Každý vychvaloval její půvab a krásu a brzy zpráva o Hildině spanilosti dorazila i do zemí za mořem a mnoho vznešených nápadníků královské krve přicházelo na dvůr krále Hagena, aby ji za ženu získali.
„Já dám ruku své dcery jen tomu,“ vyhlásil král Hagen zpupně „kdo nade mnou zvítězí v boji.“
Mnoho nápadníků již přemohl a zabil.
Tenkráte panoval v zemi Hegelingen král Hetel, jehož říše se od Jutska až k Nizozemí rozprostírala. Jeho přáním bylo, že musí mít po svém boku nejkrásnější knížecí dceru, a tak vyslal do Irska tři věrné reky, svého mistra ve zbrani a mocného reka Wateho, svého zpěvu znalého synovce Horanda Dánského a Fruteho Chytrého, jehož rady již mnohokráte králi v nouzi pomohly.
„Ne silou zbraně, ale lstí dojdeme ke svému cíli,“ připomínal Frute „neboť král Hagen nakládá s posly, kteří si přišli pro jeho dceru, velmi tvrdě!“
Na radu Fruteho Chytrého cestovali rekové do Irska převlečení za cizokrajné kupce. Když připluli k břehům irské země, požádali o pohostinství, které jim bylo ochotně poskytnuto a rozbili své stany, aby tu nabízeli k prodeji zboží: zbraně a rozličné náčiní, drahé látky a vzácné šperky, přezky, náramky a prsteny.
Lidé z Hagenova hradu sem proudili celí zvědaví a brzy přitáhla do stanů cizinců chvála těch drahocenných věcí a klenotů také královnu a její krásnou dceru. Sám král Hagen našel v kupcích zalíbení, neboť vůbec jako obyčejní kramáři nevyhlíželi, a jednoho dne pozval Wateho a jeho společníky na královský dvůr.
V královském sále seděli hosté z Hegelingenu naproti královně a dvorním dámám. S velkou radostí pohlíželi na Hildu, tu půvabnou královskou dceru, kvůli které přicestovali, přece však nedali nic o svém úmyslu znát a tvářili se nadále, jakoby by byli jen kupci.
„Ne kupci, nýbrž urození rekové jsou to.“ pošeptal Hagen svému maršálovi a díval se při tom samolibě na ostře řezanou bradu Wateho Silného. Smějící se královna Hilda přistoupila k Watemu a zeptala se laškovně:
„Řekněte mi svůj názor, libujete si více ve společnosti krásných žen nebo se raději při boji díváte do očí protivníkovi?“
Statečný bojovník se nechal tou rozpustilou otázkou zaskočit a upřímně odvětil, že přátelství žádné krásné ženy mu není nad hrdinský souboj. Tu se ozval veselý smích a král Hagen hosta, který se vydával za kupce, vybídnul lehkovážně k souboji; musel však brzy plný překvapení a zahanbení uznat Wateho Silného jako svého mistra a přemožitele.
Zvláštní zálibu ale nalézali mužové a ženy od královského dvora v Horandovi Dánském, tom zpěvákovi, který svým hlasem získal všechna srdce. Zpíval tak podmanivě, že lesní ptactvo ve svém zpěvu ustávalo a krásná Hilda ve své komnatě plna tajné radosti jeho hlasu naslouchala. Nikdo ještě tak čarovný zpěv neslyšel.
Nakonec nemohla irská princezna těm lákavým tónům odolat a nechala zpěváka přivést k sobě. Tak u ní v ženských komnatách zpíval Horand jen pro ni a způsobem, jak ještě nikdy nezpíval, neboť cestou přes moře se od jedné mořské víly naučil píseň, kterou žádný člověk ještě nezazpíval.
Nyní ozřejmil Horand Dánský královské dceři celou pravdu a zpravil ji o Hetelovi, svém pánovi, který si nic toužebněji nepřeje, než získat ji za ženu. Krásná Hilde se zdála svolná říci své ano.
„Můj otec nebude souhlasit s tím, že s Vámi odejdu do daleké ciziny.“ váhala.
„Také proto jsme se vydávali za kupce.“ odvětil Horand, a tak lákavými slovy nabídku svého pána dívce líčil až Hilde konečně souhlasila.
Hilde chtěla bez souhlasu svého otce následovat Horanda a byla připravená nechat se jím a jeho druhy unést.
„Vypros si na otci souhlas navštívit naše lodě“ radil jí pěvec „potom zvedneme kotvy a pojedeme do země krále Hetela.“
Útěk se zdařil.
Příznivý vítr hnal hegelingenské k břehům vlasti a král Hetel, který od posla byl zpraven o šťastném návratu, jim vyšel s nádherným průvodem vstříc, aby si krásnou Hilde odvedl domů. Ve šťastném vzájemném zalíbeni si oba slíbili lásku a věrnost.
Ale ještě dříve než byl večer, přišla strašlivá zpráva. Král Hagen je připraven se svou bojovou silou u břehů země hegelingenské a svou uloupenou dceru žádá zpět. Neboť nic jiného si irský král nemyslel než, že Hilde byla unesena námořními lupiči.
„Připravte se všichni k boji!“ poručil Hetel svým mužům, a tak stanuli hegelingenští připraveni k obraně, když král Hagen a jeho rekové vystoupili na zem. Tvrdý a zuřivý zápas započal. Hagen Irský tvrdě útočil na krále Hetela a těžce ho zranil, a když zraněného odvedli z bojiště, Hagen odvážně zaútočil na Wateho Silného. Dva rovnocenní soupeři stanuli proti sobě. Hagen Irský prorazil helmu Wateho Silného a těžce ho zranil. Ale starý rek nezanechal boje a tvrdě na krále útočil.
„Odluč od sebe, jestli mne miluješ, ty dva rozlícené bojovníky.“ prosila krále úpěnlivě krásná Hilde.
Král Hetel odvětil:
„Oni toho strašlivého boje nezanechají, dokud oba nepadnou mrtvi k zemi.“
Tu se přece Hetel Hegelingenský, navzdory svému zranění, vzchopil a pospíchal na bojiště.
„Už je dosti mrtvých, králi Hagene“ zvolal „Zanechte zbytečného boje, hrdinové!“
Král Hagen Irský, který měl v úctě statečnost svého soupeře, vyslyšel výzvu krále Hetela. Oba sokové sklonili zbraně a král Hetel Hagenovi objasnil, že jeho dceru unesl, aby se s ní oženil.
„Jako král Hetel Hegelingenský, co panuje této zemí a tomuto moři.“ řekl Hetel.
Tu Hagen Irský souhlasil a prohlásil se za připraveného ke smíru. Pak sám doprovodil svoji krásnou dceru do jejího nového domova a na Hetelově hradě Matelane slavili její svatbu s králem Hetelem Hegelingenským.
Nakonec svázán v dobrém přátelství a obdarován mnohými dary Hagen Irský odjel domů.
Tady se počíná příběh zrození a velké lásky princezny Gudrun: Ve velké úctě žila krásná Hilde mnohé roky po boku krále Hetela Hegelingenského , který své říši spravedlivě a mocně vládnul a pečlivě ji chránil. Měli spolu dvě dětí, a to Ortwina, který pod dohledem Wateho Silného vyrostl v udatného reka, a Gudrun, která svojí krásou zastínila i matku. Jako kdysi král Hagen Irský svoji dceru Hilde, tak nyní král Hetel střežil krásnou Gudrun. Jen tomu měla patřit, kterého by on za sobě rovného prohlásil.
Marně se o Gudrun ucházel Sigfrid Morlandský, který vládnul sedmi říším, marně prosil o její ruku Hartmut, syn krále Ludwiga Normanského. Gudrum sama by ušlechtilému rekovi Hartmutovi, kterého si oblíbila skrze jeho urostlý zjev a rytířské způsoby, možná byla svoji ruku dala, neboť k ní choval upřímnou lásku. Ale její otec král Hetel pyšně a pohrdavě tohoto nápadníka odmítnul, protože shledal tuto nabídku urážlivou, neboť Hartmutův otec Ludwig byl leníkem krále Hagena Irského, a proto nebyl Hartmut Normanský králi Hetelovi roven rodem.
Plný hněvu přijal mladý normanský kníže příkré odmítnutí, jeho čest byla uražena a myslel na pomstu. Zatímco Hartmut se s nepořízenou vracel domů, objevil se před Hetelovým hradem se svým vojskem král Herwig Seelandský. Hegelingenští museli přesile nepřítele ustoupit a Herwigovi Seelandskému se podařilo se svými muži hrad dobýt.
Král Hetel se postavil Herwigovi k boji na hradním dvoře. Ale když krásná Gudrun viděla Herwigovu hrdinskou sílu a seznala vážnost jeho námluv, zahořela k němu láskou. A prosila svého otce, aby kvůli ní uzavřeli mír. Král Hetel jejím prosbám vyhověl, protože poznal, že Herwig je jeho dcery hoden. Tak byli princezna Gudrun a král Herwig jeden druhému zaslíbeni.
Ale svatba musela počkat, protože Hetel a Hilde se nechtěli tak brzy se svým milovaným dítětem rozloučit. Dříve než mohl Herwig pomyslet na to, abys svoji nevěstu odvezl domů, musel svést nejednu těžkou bitvu. Mocný král Sigfrid Morlandský ve vzteku z odmítnutí přísahal Hegelingenským pomstu a obrátil se nyní proti Herwigovi Seelandskému, který byl úspěšnější jako on.
Herwig nebyl k boji vyzbrojen a upadl do těžké nouze. Jen s Hetelovou pomocí, v jehož vojsku byli také mladý Ortwin, Wate Silný, Frute Chytrý i Horand Pěvec, byl nepřející sok vržen zpět na svůj hrad, který pak vojska Hegelingenských a Seelandských oblehla.
„Dříve odtud neodejdu,“ volal král Hetel výhružně „dokud Sigfrid, narušitel míru, nebude přede mnou klečet zajat.“
V tomto čase ale, kdy zbrojný lid byl daleko od vlasti, přineslo osud skrze Hetelovu pýchu hořké ovoce. Hartmut, ten mladý normanský kníže, myslel skrze ono ponížení, kterého se mu na Hetelově dvoře dostalo, též na pomstu. Také nevěrná láska krásné Gudrun, která vzala tak rychlý konec, jej pobouřila. Jeho zvědové mu hlásili, že král Hetel je na válečném tažení. Ale dříve než Hartmut do Hegelingenské říše s vojskem vpadnul, poslal ještě jednou na hrad Matelane posly, aby ruku krásné Gudrun žádali.
„Jsem zaslíbena Herwigovi.“ oznámila mu však pyšná Gudrun „A za nikoho jiného se neprovdám.“
Tak si vzal mladý normanský kníže silou to, co mu bylo vůlí odepřeno. Zaútočil se svými muži na neozbrojený hrad a nechal Gudrun s množstvím panen, ke kterým patřila i její přítelkyně z dětství Hildburg, odvléci na loď. Jen královna Hilde tu zůstala v osamělé bolesti. Vyslala posly s tou smutnou zprávou ke králi Hetelovi, a když se tento dozvěděl, co se bylo přihodilo, přemohla ho bolest.
Ale Herwig Seelandský zvolal:
„Musíme okamžitě ty nestoudné lupiče pronásledovat a jejich kořist jim vyrvat!“
Také Wate Silný králi Hetelovi domlouval a přesvědčoval jej, aby se Sigfridem uzavřel mír. Tvrdě tísněný král Morlandský k tomu byl též připraven, a když se byl dozvěděl, že Hartmut Normanský krásnou Gudrun uloupil, rozhodl se na jeho pronásledování podílet. Bez váhání se rekové nalodili, napjali plachty a vydali se pod vedením Wateho Silného na pronásledování.
Normanští válečníci nemysleli na nebezpečí a hnali se k domovským břehům. Najednou objevily rozestavěné stráže na moři plachty cizích lodí. Normané měli stěží čas se vyzbrojit a už tu byly lodě Hegelingenských. Rekové vyskákali na břeh a bitva se započala. Ve strašlivém zápase se štěstí naklánělo napřed na jednu a pak na druhou stranu.
Mořské vlny byly rudé od krve mrtvých a krev barvila i trávu na dunách, koldokol bylo bojiště poseto mrtvými a raněnými. Hetel Hegelingenský se postavil k zuřivému boji normanskému králi Ludwigovi, Hartmutovi otci, ale v těžkém souboji jej Ludwig zasáhnul mečem tak, že umírající Hetel padnul k zemi. Tu rozzuřený Wate Silný s divokým bojovým pokřikem vyrazil do řad nepřátel, aby pomstil svého pána a mnoho normanských padlo pod jeho údery.
Když se snesl večer, nebyla bitva stále ještě rozhodnuta. Teprve přicházející temnota bojující rozdělila. K smrti unavení rekové na obou stranách upadali do spánku. Král Ludwig věděl, že se svými muži Hegelingenským už dlouho neodolá. Proto pod rouškou noci zavedl své bojovníky tiše k lodím, překonali bez překážku mělčinu a pluli s příznivým větrem do vlasti.
Když nechal Wate ráno zaznít polnice, aby mohla bitva pokračovat, nebylo dokola jediného nepřítele. Jen jejich mrtví pokrývali mořský břeh. Velké bylo zklamání Hegelingenských, neboť museli uznat, že už nemají tolik sil, aby uprchlého nepřítele pronásledovali. Pak přeživší pohřbili s velkou bolestí své mrtvé, na hrob zabitého krále Hetela přivalili obrovský kámen.
Celých šest dnů trvalo, než byli na mořských dunách všichni pohřbeni. Také padlé svých nepřátel pohřbili, aby jejich mrtvoly nesloužily jako potrava krkavcům. Pak se obrátili k domovu do země Hegelingenské.
Bez svého krále Hetela i bez krásné Gudrun, ačkoliv téměř všichni bojeschopní muži v té bitvě našli smrt, museli Wate Silný a Herwig Seelandský předstoupit před královnu Hilde. Hlasitě naříkala královna Hilde, když se tu zprávu dozvěděla.
„Musíme ihned vyzbrojit do boje s těmi loupeživými Normany!“ volala.
Ale Herwig váhal a Wate, ten silný válečník, potřásl rozvážně hlavou.
„Přespříliš sil nás stála ta dvě velká válečná tažení, nejdříve musejí dorůst noví válečníci a pak můžeme teprve pomyslet na to, abychom s normanskými obnovili boj.“
Také Herwig Seelandský slíbil, že dříve nebude mít klidu, dokud princeznu Gudrun neosvobodí a Hartmutovi Normanskému se nepomstí.
Pyšní a netrpěliví, kdo z Vás by unesl ponížení hegelingenské princezny Gudrun?
V tom čase pluly po moři normanské lodi na jih.
„Podívej na ty města, hrady, paní!“ řekl Hartmut smutkem ztrápené Gudrun:
„To vše a celá moje země Ti bude patřit, když se staneš mojí ženou.“
Také král Ludwig Gudrun domlouval.
„Raději zemřu než bych porušila věrnost svému milému!“ odvětila jim pyšná Gudrun.
Prchlivý král Ludwig ji v záchvatu zuřivého hněvu popadnul a hodil do moře. Ale Hartmut skočil za princeznou a z mořských vln ji zachránil. Hněvivě předstoupil před svého otce.
„Ještě jedenkráte se takového činu odvážíš,“ křičel Hartmut „tak mi svým životem zaplatíš!“
Tu padla na drsného krále Ludwiga lítost a žádal u Gudrun odpuštění.
Když připluly lodě do normanského přístavu, stála Hartmutova matka, královna Gerlind, a jeho sestra Ortrun na břehu, aby Gudrun přátelsky přivítaly. Ale princezna plačíc každý pozdrav stroze odmítla. I přesto se královna pokusila nejdříve si unesenou smířlivě naklonit. Ale ke královně, Hartmutovi a ke všem ostatním zůstala Gudrun odmítavá a nepřístupná, jen k Ortrun, která se k ní chovala trpělivě a láskyplně, jí to přitahovalo.
Hartmutovy naděje, že mu Gudrun pozvolna opět věnuje svoji lásku, se nevyplnily. Gudrun se velmi hněvala na muže, který nesl vinu na jejím neštěstí, i když od Ortrun věděla, že Hartmutova láska je opravdová.
Když se Gudrun nadále zpěčovala vdát se za Hartmuta, poradila královna Gerlind synovi, aby tu vzpurnou dívku svěřil do její výchovy, že ona její odpor zlomí. S tím Hartmut nakonec souhlasil, prosil však matku, aby Gudrun v úctě, která ji jako královské dceři přináleží, chovala.
Tak přišla Gudrun, královská dcera, do převýchovy k paní Gerlind a musela vykonávat těžké práce jako děvečka. Gerlind ji soužila tvrdými a urážlivými slovy, tresty a skromnou stravou. V mlčenlivé pýše snášela Gudrun trpělivě všechna ta příkoří. Ale ty hořké časy zahnaly ruměnce na jejích tvářích. Když se Hartmut o tvrdém zacházení s Gudrun dozvěděl, zavolal si svoji matku a paní Gerlind mu slíbila, že bude s Gudrun zacházet milosrdněji.
Zatím však musela královská dcera vykonávat stále horší práce. Od této chvíle musela na mořském břehu prát prádlo. Jedinou útěchou v tom soužení bylo pro Gudrun to, že Hildburg, její společnice, mohla nésti ten krušný osud spolu s ní.
Uprostřed nejkrutější zimy stávaly obě dívky na mořském břehu, aby tu praly prádlo. Stále a stále stáčela Gudrun pohled na širé moře, tam na obzor, kde tušila, že v dálce leží její vlast. Copak na ni docela zapomněli? Žádná plachta sem neklouzala ze severu, nepřijde její milý, aby ji našel a vysvobodil?
Roky plynuly.
Stále trpčí a tíživější byl osud krásné Gudrun v té cizí zemi a její naděje na záchranu a návrat domů ochabovala. Jestlipak Herwig, její milý, její bratr Ortwin a její matka Hilde ještě vůbec žijí? 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight