Garagaš

zobrazeno 55×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 7.32

Někdo byl a někdo nebyl, něco z našeho vyprávění se stalo, něco nestalo. Za dávných časů žil chudobný drvoštěp se svou ženou. Prožili spolu hezkou řádku let, byli už hodně staří, ale pořád neměli děti.
Jednou šla drvoštěpova žena pro vodu. Sehnula se a do džbánu jí spadl voňavý list. Chtěla si k němu čichnout, ale zadul vítr a milý lístek odvál do potoka. A už ho proud odnášel a stařenka se rozběhla za ním.
Utíkala blízko, utíkala daleko, kdo to dnes přesně poví a najednou stála před palácem. Stranou hořel ohníček a u něj seděl dervíš. Míchal cosi v kotlíku a občas rozfoukával plameny. Když uviděl drvoštěpovu ženu, nabral plnou lžíci a řekl:
„Ochutnej.“ Stařenka se zprvu zdráhala, ale pak poslechla. Těžko říci, bylo-li to sladké nebo hořké, jenom jedno je jisté: stařenka se v té chvíli ocitla uvnitř paláce. Honem začala hledat dveře, aby mohla utéct. Otevřela první, které se jí namanuly, a vběhla do prostorné síně. Všude kolem visely za copy krásné dívky.
Drvoštěpova žena je všechny odvázala a společně hledaly východ. Prošly dvěma komnatami, ale před třetí stál obrovský drak.
„Nebojte se,“ řekla drvoštěpova žena, popadla sekeru a usekla drakovi hlavu. Před dalšími dveřmi ležel tygr, ale stařena si s ním poradila stejně. Ve čtvrté komnatě uviděly lišku. Stařenka ji chytila za krk a liška promluvila lidskou řečí:
„Nech mě naživu a já Vám odsud pomůžu.“
Drvoštěpova žena ji tedy pustila, liška jim ukázala skryté dveře a řekla:
„Běžte těmihle dveřmi. Nemusíte pospíchat, dervíš právě ulehl ke svému čtyřicetidennímu spánku.“
Uprchlice udělaly, jak jim liška poradila, a byly z paláce venku. Dívky se rozešly do svých domovů a stařenka rovnou k potoku, kde nechala džbán. Nabrala vodu a vrátila se k mužovi.
Netrvalo dlouho a narodilo se jí děťátko. Když přišlo na svět, přistoupil drvoštěp ke kolébce, ale zděsil se. Leželo v ní podivné stvoření. Nemělo ani hlavu, ani tělo, ani ruce, ani nohy. Bylo tam, světe div se, jenom krásné černé obočí.
Starouškové nevěděli, co dělat. Nakonec se však se vším smířili a nazvali svého syna Garagaš, což ázerbájdžánsky znamená Černé obočí.
Sedli ke stolu, že poobědvají, ale z kolébky se ozvalo:
„Já chci taky!“
Babička naložila plnou misku kaše a podala Garagašovi. Nestačila ani stáhnout ruku zpět a miska byla prázdná. A Garagaš zase loudil:
„Já chci ještě!“
Zhltl druhou misku, splivl třetí i čtvrtou, až zbylo v rendlíku jenom prázdné dno. Pak vyběhl ven.
„Zavři dveře,“ přikázal drvoštěp ženě. „Toho neuživíme, ať se o sebe postará sám.“
Stařenka poslechla a začala vařit novou kaši. Nechrne ji vařit a podívejme se, co dělá dervíš.
Právě se probudil ze čtyřicetidenního spánku. Když zjistil, že mu zajatkyně utekly, roztřásl se vzteky, oblékl si svoje hadry a vydal se hledat drvoštěpovu ženu.
Přišel k domku a potkal Garagaše. Rozkázal mu:
„Běž a přiveď mi pádišáhovu dceru Períchánum.“
A ukázal Garagašovi, jak se dostane do panovníkova paláce. Pádišáh právě seděl a jedl. Garagaš se k němu přitočil a v mžiku byl pádišáhův talíř prázdný.
„Proč jsi navařil tak málo pilavu?“ rozkřikl se pádišáh na kuchaře.
„Ať nebe prodlouží léta Tvého života, ó útočiště míru,“ třásl se strachy kuchař. „Udělal jsem ho tolik jako jindy.“
Pádišáh však povolal kata a velel mu, aby nešťastníkovi srazil hlavu.
Kat se rozpřáhl, ale Garagaš mu zkroutil paži za záda.
„Ó vladaři vesmíru,“ sípal kat. „Cosi mi tiskne ruku a nedovolí splnit Tvůj milostivý rozkaz.“
Rozhněvaný pádišáh tasil šavli a chtěl kuchaře připravit o hlavu sám, Garagaš ale zadržel ruku i jemu. A protože pádišáh si nedovedl vysvětlit, co se děje, kázal raději kuchaře propustit.
Potom Garagaš vklouzl do pádišáhovy pokladnice, nabral plné hrsti zlaťáků a zanesl je do drvoštěpova domku. Dveře byly pořád ještě zavřené, ale on do nich jen trochu strčil a hned měl cestu volnou. Matka dřímala u ohniště, a tak jí nasypal peníze do klína. Když to udělal, odešel po svých.
Brzy se vrátil drvoštěp a on ani jeho žena nechtěli věřit svým očím, protože takové bohatství zatím nikdy ani neviděli.
„To přinesl určitě Garagaš,“ řekla stařenka a drvoštěp dodal:
„Víš co? Nezavírej už dveře, aby k nám mohl zajít, kdykoliv se mu zlíbí.“
Za peníze koupil sad plný krásných jablek a začal je sklízet.
Nechrne drvoštěpa, ať trhá jablka, a povídejme si o Garagašovi.
Vrátil se do panovníkova paláce a vloudil se do pokojů pádišáhovy dcery. Také líbezná Períchánum právě jedla, Garagaš k ní přisedl a hned byl talíř jako vylízaný. Princezně nešlo na rozum, proč pořád cítí hlad, když toho tolik snědla, najednou však uviděla nad talířem černé obočí.
„Tak je to tedy,“ pomyslela si a obočí chytila. Zacukalo se jí v dlani a proměnilo se v překrásného jinocha. Když ho Períchánum zhlédla, zamilovala se do něj tak silně, jako by jí v hrudi nebušilo jedno, ale tisíc srdcí.
Posadila Garagaše vedle sebe a začala se ho vyptávat, kdo je a co tady hledá.
„Poslal mě dervíš, abych Tě k němu odvedl,“ řekl Garagaš smutně, protože taky jemu se princezna velice zalíbila. Už se mu nechtělo ani jíst, ani pít a přál si jenom, aby se mohl pořád těšit pohledem na ni.
„Nedělej to,“ poprosila Períchánum sladkým hlasem a Garagaš ji ochotně poslechl. Zůstal ukryt v jejích komnatách a nikdo ani netušil, že spolu tráví dny i noci. Nechrne je, ať prožívají krásné chvíle, a povězme si něco o pádišáhovu vezírovi.
Vezír jednou nemohl dlouho do noci usnout a vyšel se nadýchat čerstvého vzduchu. Vidí, že u princezny se ještě svítí. Zvědavost mu nedala, a tak vylezl na strom. A když spatřil Períchánum v náručí neznámého mladíka, polekal se tak, že žuchl jako pytel do záhonu s růžemi. Jakžtakž se dovlekl domů a rovnou do postele. Bál se totiž, aby nemusel povědět pádišáhovi, co viděl. Manželce přikázal, ať rozhlásí, že je těžce nemocen.
Nechrne vezíra, ať se třese pod přikrývkou, my si aspoň můžeme vyprávět o frangistánském šáhovi. Ten se dověděl o kráse Períchánum a vyslal k jejímu otci námluvčí. A vzkázal, že když nedostane Períchánum za ženu, spojí se s čínským šáhem a zničí zdejší říši.
Náš pádišáh nevěděl, co odpovědět. Povolal tedy vezíra, aby se s ním poradil. Když ho uviděl potlučeného a poškrábaného, zajímal se, co se mu přihodilo.
„Podrápala mě kočka,“ hleděl se vezír vymluvit, ale pádišáh mu nevěřil:
„Nelži, nebo se seznámíš s katem!“
Milému vezírovi tedy nezbylo než s pravdou ven. Pádišáh v ten ráz zapomněl na všechna nebezpečí světa a uháněl do pokojů své dcery. A skutečně tam objevil jinocha krásného jako bohatýr. Už chtěl rozkázat, aby ho popravili, ale vezír mu pošeptal:
„Nedělej to, dcera by Ti takový čin nikdy neodpustila. Řekni tomu junákovi, že si Períchánum chce odvést frangistánský šáh. Uvidíme, co podnikne.“
Pádišáh udělal podle vezírovy rady. Garagaš vyskočil a vzkřikl:
„Potřebuju egyptský meč, třicetipudovou palici, štít, rychlého koně a pět pudů pilavu.“
Pádišáh byl ovšem se vším svolný, a tak se Garagaš začal chystat do boje. Pak vyšel v plné zbroji, aby si vybral koně. Každý, na kterého položil ruku, však padl. Až nakonec mu poradil starý podkoní, ať si vezme šedáka s uříznutým uchem.
Garagaš zhltl pět pudů pilavu a vyskočil na oře. Ale šedák se pod ním neskácel a rozběhl se jako vítr k ležení frangistánských a čínských vojáků.
Když vojáci uviděli, že proti nim vyrazil osamocený jezdec, smáli se, až se za břicha popadali. Ale Garagaš mezi ně vlétl jako dravec. Sekal je mečem, drtil palicí. Co nestačil on, dokončil jeho kůň kopyty. Dva dny trval boj a třetího rána se zbytky obou armád daly na ústup; Garagaš si vydechl, polaskal koně a rozjel se za Períchánum.
Opusťme ho v sedle jeho šedáka a vraťme se k dervíšovi. Když se nemohl Garagaše s Períchánum dočkat, proměnil se v holuba, zamával křídly a usedl na princeznino okno. Vidí, že Períchánum odpočívá na podušce a vyhlíží Garagaše. A tu mu zášť stoupla až k hrdlu a on princeznu začaroval do podoby nejsvůdnější krasavice, jaká může na světě žít. Pak ji odnesl do studny mezi dvěma horami.
Garagaš přijel jako vítěz do paláce, ale Períchánum nikde. Vyskočil tedy znovu na šedáka s uříznutým uchem a vydal se ji hledat.
Jel dlouho nedlouho, až přijel do hlubokého lesa. Na pokraji stála malá chatrč, ve které seděl dlouhobradý stařec a četl v tlusté knize. Když zaslechl dusot kopyt, zvedl hlavu a řekl:
„Vítám Tě, Garagaši. Čekám na Tebe už dlouho. Vím, že hledáš Períchánum, a chci Ti pomoci.“
Pak mu podal planoucí meč a pokračoval:
„Dotekem tohoto meče budeš muset spálit tři dívky a každá bude jako by z oka vypadla Períchánum. Pak potkáš tři stařenky navlas stejné jako Tvoje matka. I ty zahub. A nakonec se k Tobě přitře stařec, který bude vypadat přesně jako Tvůj otec. Jenomže to bude dervíš a Ty se s ním musíš navždy vypořádat. Spal ho taky, a pak konečně najdeš Períchánum. Ale nedívej se na ni, protože bys ji nepoznal.“
Stařec dořekl a zmizel. Jenom planoucí meč v Garagašově ruce dokazoval, že to nebyl sen.
Vsedl tedy junák zase na koně a cválal dál. Co den, to nová krajina, co večer, to jiný nocleh. Jel a jel, až dorazil k studni mezi dvěma horami. Šedák se chtěl napít, ale klopýtl o roubení a Garagaš spadl dolů.
Na dně studny se rozhlédl a uviděl dveře. Otevřel je a vstříc mu vyběhla kráska podobná jako krůpěj krůpěji Períchánum. Kdyby si byl nevzpomněl na starcova slova, dal by se ošálit, ale takhle věděl, co má udělat. Napřáhl meč a spálil ji, jenomže kde se vzala tu se vzala, objevila se další krasavice. Rovněž tu Garagaš spálil dotekem meče a stejně i třetí.
Tentýž osud potkal i trojici stařen, které vypadaly jako drvoštěpova žena.
Pak se Garagaš ubíral dál podzemní chodbou, až přišel ke dveřím. Před nimi stál stařec navlas podobný jeho otci.
„Kde ses tak dlouho toulal, synku ?“ usmíval se na Garagaše, ale ten se nedal obelstít. Napřáhl plamenný meč a stařec se v té chvíli proměnil v draka. Dštil oheň a dým a chtěl Garagašův meč pohltit. Žár plamenného meče byl však tak mocný, že drak shořel na popel.
Potom Garagaš zabušil na dveře a za nimi se ozval hlas Períchánum:
„Kdo jsi a co si přeješ?“
„Přišel jsem Tě zachránit, má milovaná!“ odpověděl jí Garagaš.
„Musíš mi však slíbit, že na mne nepohlédneš dřív, než se nám podaří překonat dervíšova kouzla.“
Garagaš to rád slíbil a odjeli spolu do pádišáhova paláce.
Jak už víte, byla Períchánum začarovaná do podoby nejsvůdnější krasavice, jaká může na světě žít. A tak otec, starý pádišáh, svou dceru nepoznal, a protože ji považoval za cizí dívku, zamiloval se do ní. Radil se s vezírem, co má udělat, a ten řekl:
„Pošli Garagaše, ať jde dál hledat Períchánum, a zatím se s neznámou krasavicí ožeň.“
Pádišáh si tedy zavolal Garagaše a přikázal mu:
„Vyprav se znovu do světa a najdi mou dceru. Přivezl jsi jakousi cizí poběhlici.“
Garagaš se svěřil Períchánum, a ta mu vysvětlila, jak se všechno odehrálo a co Vy už víte.
„Aby se mi vrátila má pravá tvář, potřebuju tři kapky jedu od dcery hadího chána,“ dodala nakonec.
„A kde ji naleznu?“
„Musíš na žlutou horu.“
A tak Garagaš znovu osedlal šedáka a vyšvihl se na něj. Nechrne ho jet a povězme si, jak se zachoval pádišáh.
Jen ulehl prach zvířený kopyty Garagašova koně, chvátal do pokojů své dcery a křikl:
„Chci Tě za manželku!“
„Otče,“ zděsila se Períchánum. „Cožpak mě nepoznáš ani podle hlasu?“
„Mne neoklameš! Buď si mě vezmeš, nebo Tě uvrhnu do hladomorny!“
Períchánum se ho pokusila uprosit, ale marně. A když pádišáh nedosáhl svého, kázal vsadit krásnou dívku do nejhlubšího vězení.
Zatím Garagaš dojel na žlutou horu, a sotva ho zahlédla hadí princezna, velice se jí zalíbil. Vzala tedy na sebe dívčí podobu a nastavila mu ruku k políbení. Jenomže Garagaš jí stiskl prsty tak silně, až z nich ukáply tři kapky jedu. A v té chvíli se dívka proměnila v obrovského hada zdobeného zlatem a drahým kamením.
Garagaš měl jed v baňce, a tak déle nečekal. Popohnal koně a nezastavil až u bran pádišáhova paláce.
V růžovém sadě potkal nejvěrnější princezninu služebnou. Byla celá v černém a hořce plakala:
„Vladař zavřel Períchánum do hladomorny a dnes ji hodlá popravit!“
Garagaš se rozběhl k pádišáhovi a řekl:
„Rozkaž, ať žalářníci okamžitě přivedou Tvou zajatkyni. Jinak už nikdy nespatříš svou dceru.“
Pádišáh dal sluhům znamení, a než bys řekl ráz, stála Períchánum před trůnem. Garagaš jí stříkl tři kapky hadího jedu do tváře, a v tom okamžení se jí vrátila původní podoba.
To bylo radosti a objímání! Jenom pádišáh nevěděl, kam se vrtnout. Měl přede všemi takovou ostudu, že se raději vzdal trůnu. A Garagaš udělal pádišáhem svého otce, starého drvoštěpa, a sám chránil mečem pokoj jeho říše.
A samozřejmě že se konala svatba. Slavnější nikdo nepamatoval: sedm dnů a nocí bez přestání hráli hudci, všichni jedli, pili a veselili se. Taky Vy jezte, pijte, veselte se! Přeju Vám, ať v tom světě milém kráčíte vždycky přímo za svým cílem.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight