Ferda v mraveništi: 5. O zlé Ježibabě, která dostala co proto

„Jé, to je škoda, že jste tu stonožku pustili, já jsem se chtěl na ni podívat,“ zapištěl Kuřihlásek. 
„Honem, stonožku! Kam jste ji dali? Zadržte ji, my jsme slíbily našim capartům, že jim ji ukážete!“ přiběhly nahoru chůvičky celé udýchané a chytaly se za hlavu, když uviděly, že stonožka je už docela pryč. 
„Opravdu, měli jste jim ji ukázat. Všechna děťátka se už tolik těšila,“ zesmutněla nejstarší a nejhodnější chůvička. 
A už to bylo. Snad to caparti dole v komůrkách uslyšeli, že je stonožka pryč, snad někdo neměl nic jiného na práci a honem jim to řekl. „Bééé!“ spustili všichni takový pláč, jaký ještě mraveniště neslyšelo. Prosím Vás, nechat utéci uvázanou stonožku a neukázat ji dětičkám, to opravdu není pěkné. 
Co se dá dělat? Nemůžeme přece nechat děti, aby ještě dále naříkaly. Něco si vymyslíme. Ferda se rozběhl dolů. „Pozor, děti, kdo bude ticho, kdo nebude ani plakat, ani křičet, ten uvidí pěkné divadlo. Chcete poslouchat?“ 
To bylo něco pro mravenčí děťátka. Všechna hned osušila slzy, ztichla, a Ferdo, my jsme už všichni hodní, můžeš začít. 
Ovšem, nesmíte si myslit, že ta děťátka vypadala jako malí mravenci! Kdepak! Mravenčí děťátko vypadá jako beznohý červíček, a teprve když je chůvičky zabalí do peřinky a uloží ke spánku do hajárny, teprve pak mu narostou nohy, hlava, tykadla, zadeček a vůbec teprve v té peřince se děťátko promění ve skutečného mravence. 
Tedy těmto malinkým beznohým červíčkům chtěl Ferda zahrát nějaké divadlo, aby neplakali. Byl hotov jedna dvě. Postavil před sebou dvě desky a začal: 
„Poslouchejte, dámy, páni, moje velké povídání o zlé babě Ježibabě, co bydlila v lesním hradě a chytala malé děti, jež tu zříte přicházeti.“ 
Jak to říkal, udělal ze zeleného šátku figurku Jeníčka a z modrého šátku uvázal Mařenku. Šátky si nasadil na prsty a už se Jeníček a Mařenka procházeli po hraně desky. 
„Vidíš ty veliké stromy ?“ říkal Jeníček a ukazoval na trámy ve stropě komnaty. „A vidíš ty hezké hříbky?“ říkala Mařenka a ukazovala na nejbližší caparty. Děti se začaly chichtat. 
„Tuhle jahůdku si utrhnu,“ řekl Jeníček a zatahal nejbližší miminko za chloupky. „Ííííí!“ vypísklo miminko a honem uhnulo. „Koukejte se, zvědavouny, jak se staví blízko! Div nevlezou do divadla!“ 
smáli se mravenci z vedlejší chodby. Stáli za rohem a chtěli aspoň kousek vidět. Také Trumbelínek, trošičku hloupoučký, ale hodný mravenec, tam stál. 
Na Ferdově desce se právě objevil Ježibabin domek. 
„Ach milý Jeníčku, zde bychom se měli schovat!“ mluvil Ferda tenkým hlasem a hýbal modrým kapesníkem, jako by to mluvila Mařenka. 
„Ano, ano, zatlučme na dveře!“ odpovídal hlubokým hlasem zelený šáteček ..... Jeníček a blížil se k Ježibabinu domku. 
„Nechot tam, Jenýctu, j e tam Ježibaba!ť' volala na Jeníčka mravenčí děťátka. 
Úplně zapomněla, že je to jen divadlo. Ale kdepak! Jeníček varování neposlechl a zase tloukl na Ježibabiny dveře. Jeníčku, Jeníčku, nedělej to, vždyť se Ti může něco stát! Caparti se přitiskli strachem k sobě. 
Také obecenstvo v chodbě se tak vžilo do hry, že bralo všecko doopravdy. Ba, Trumbelínek dokonce zabručel: 

„Jen ať se Ježibaba opováží vystrčit hlavu. My jí dáme co proto,“ a vzal si do ruky pořádný klacek. Ti druzí si také něco vzali. Buďto klacky nebo kameny. 
Teď se opravdu objevila Ježibaba. Byl to Ferda s pomalovaným hrncem na hlavě. „Chomáty, bomáty, já Vás sním,“ skuhral příšerně pod hrncem. „Napřed si Vás uvařím.“ 
Panečku, teď to začalo. 
„A nesníš, neuvaříš!“ zakřikl znenadání Trumbelínek z chodby a na Ferdu začaly létat kameny a klacky. Za chvíli byl hrnec potlučen, Ježibabin domek se rozletěl a velcí mravenci se vrhli na divadlo. Ještě když převalili dřevěnou desku, tloukl Trumbelínek Ferdu holí jako žito. 
Ferda dostal. Ten byl, chudák, bit. A to všechno jen proto, že hrál tak dobře. Kdyby byl hrál jen trošku, trošičku špatně, kdyby byl třeba mluvil svým vlastním hlasem,a ne jako Ježibaba, poznali by všichni, že je to Ferda. Protože však hrál tak dobře, mysleli všichni, že je to zlá čarodějnice, a natloukli mu.

Autor: O. Sekora