Egle

zobrazeno 65×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 21.40

Tři sestry se jednoho večera koupaly v jezeře. Když se dosyta vyplavaly a vyšplouchaly, vyšly na břeh. Dvě starší se oblékly, ale sotva nejmladší, říkali jí Egle, natáhla ruku po košilce, něco na ni strašně zasyčelo. Egle se podívala, užovka jí vlezla do rukávu!
„Jdi pryč!“ vykřikla dívčina.
„Slib mi, že si mě vezmeš za muže, a půjdu,“ pravila užovka lidským hlasem.
Egle se rozzlobila, ale sestry se dali do smíchu.
„To je přece ženich pro Tebe,“ povídají, „řekni ano, sestřičko!“ A utíkaly domů.
Egle zůstala na břehu sama. Slunce zapadlo, už se úplně setmělo. Egle se bála, ale jakpak se dostane domů bez košile?
„Hádečku milý, dej mi košilku!“ prosila.
Ale užovka vedla svou:
„Řekni, že se staneš mou nevěstou.“
„Tak tedy ano, ano,“ vzkřikla Egle, „abys už dal pokoj!“
Užovka vylezla z rukávu. Egle popadla košili a běžela za sestrami.
Druhý den ráno seděla Egle u okénka a předla přízi. Seděla, předla a zpívala si písničku. Na užovku už ani nevzpomněla. Najednou zaslechla, jak na dvoře něco šustí a syčí. Vyhlédla okénkem a srdce jí přestalo strachy tlouci.
Dvůr byl plný užovek! Svíjeli se a syčely a tři největší a nejtlustší se doplazily až na práh a skulinou pod dveřmi proklouzly do chalupy.
Egle vyběhla ze světnice a rychle do komory. Přitiskla se do koutečka a celá se roztřásla strachy. A užovky takto oslovily rodiče:
„Přicházíme jako starosvati od vládce jezerních vod. Strojte Vaši nejmladší dceru. Slíbila našemu pánovi, že se za něho provdá.“
Co počít? Třeba vládce, ale přece jen je to studená užovka, plazivý had, copak bychom mohli naši milovanou dceru vyvdat za takového tvora? Jenomže odmítnout nemůžeme, děvče mu přece dalo své slovo.
Byla u nich právě na návštěvě stařena ze sousedství. A ta stařena řekla potichoučku otci a matce:
„Podstrčte místo dcery bílou husu. Užovky to přece nepoznají!“
A rodiče to udělali. Přinesli bílou husu a řekli starosvatům:
„Tady je naše nejmladší dcera. Odvezte nevěstu k ženichovi.“
Užovky posadily bílou husu do koryta a vezly ji ze dvora. Sotva však přijely k vratům, zaslechly kukačku, jak kuká:

„Ku ..... ku, ku ..... ku!
Děvuchu schovali
a husu vyvdali.
Ku ..... ku!“

Užovky se v ten ráz vrátily do chalupy a začaly syčet a pištět, aby jim byla vydána pravá nevěsta.
Ale stará sousedka zašeptala otci a matce:
„Vyveďte jim bílou ovečku!“
Rodiče přivedli bílou ovečku.
„Nechtěli jsme dcerušku ztratit,“ povídají užovkám, „ale co dělat? Tady ji máte, veďte ji k ženichovi.“
A tak si užovky vedly bílou ovečku. Vedly ji do půli vesnice, ale vtom kukačka zakukala znova:

„Ku ..... ku, ku ..... ku!
Děvuchu schovali
ovečku vyvdali.
Ku ..... ku!“

Starosvati se připlazili nazpátek:
„Ne, to není pravá nevěsta.“
Stará sousedka poradila potřetí:
„Dejte užovkám bílou kravku.“
Přivedli bílou kravku, ovázali jí šíji červenou stuhou a odevzdali starosvatům.
Užovky vedly bílou kravku vesnicí, až ji dovedly na samý kraj. Ale za humny seděla na keři kukačka a volala svou kukaččí řečí:

„Ku ..... ku, ku ..... ku!
Děvuchu schovali
a kravku vyvdali.
Ku ..... ku!“

Starosvati se vrátili potřetí:
„Přišli jsme k Vám se ctí, a Vy takhle? Třikrát jste nás oklamali. Pamatujte, oklamete-li počtvrté, neštěstí Vás nemine! Zuby rozhlodáme Vaše stromy v sadech, ocasy pobijeme osení na polích!“
Když Egle uslyšela ta slova, vyšla z komory k starosvatům.
„Dala jsem slib,“ pravila, „a také za ním budu stát. Veďte mě k ženichovi.“
Starosvati se plazí vesnicí, za starosvaty kráčí Egle, za Egle se svíjejí v prachu užovky: provázejí nevěstu k ženichovi. A kukačka letí za nimi a volá svou kukaččí řečí:

„To je ta nevěsta
jak jedle urostlá,
celá se krásou skví,
vlasy má z hedvábí!“

Došli k jezeru. Voda v jezeře zapěnila, zaklokotala a odvalila se od břehu. Na pobřežní písčině se objevil statný a krásný jinoch v bohatém oděvu.
„Jsem Tvůj ženich,“ pravil jinoch Egle. „Říkají mi Žaltis. Pro ostatní lidi jsem užovka, která se svíjí po zemi, ale pro Tebe, dívko, jsem shodil hadí kůži, Tobě jediné jsem prozradil své jméno. Budeš mě mít ráda, krasavice moje?“
„Budu,“ řekla Egle, „a budu Ti věrnou ženou.“ A šla za ženichem do vodní říše.
Devět let uplynulo od té doby. Egle povila svému muži dva syny a dcerušku. Žilo se jí dobře. Děti se také vydařily, byly milé a poslušné, a muž ji miloval a chránil. Ale přece jen se jí zastesklo po rodné chalupě. Zmrzela se jí už vodní říše, zatoužila spatřit otce s matičkou, vlídné slovo s bratry promluvit, se sestrami při kolovrátku písničku zazpívat. I prosila muže:
„Pusť mě, Žaltisi, domů na návštěvu, abych mohla rodičům naše děti ukázat.“
Ale Žaltis nechtěl o ničem takovém ani slyšet.
„Daří se Ti snad ve vodní říši zle?“ zeptal se.
„Ne, je mi tu dobře,“ řekla Egle. „Ale špatná dcera, která na otce a matku svou navždycky zapomene!“
„No, buď tedy po Tvém,“ pravil Žaltis. „Pustím Tě, ale dřív mi ještě sepředeš tady tu zlatou koudel.“
Egle sedla za kolovrátek. Předla den, předla druhý den, ale koudele neubývalo, jako by jí pod rukama rostla!
Stařičká chůva, která opatrovala nejmladší dcerku, viděla, jak Egle přede, potřásla hlavou a pravila:
„I kdyby ses mých let dožila, stejně všechnu koudel nesepředeš.“
„A co mám, stařenko, dělat?“ zeptala se Egle.
„Rozžhav v ohni jehlici a vbodni ji do koudele.“
Egle vzala jehlici, do běla ji rozžhavila, a sotva ji vpíchla do koudele, vyskočila z klubka velká žába. Ta žába seděla v koudeli a vypouštěla z tlamičky zlaté nitky. Tak Egle z jednoho konce předla přízi a z druhého konce koudele bez ustání přibývalo. Teď však sepředla Egle všechnu koudel za jedinou noc.
Ráno přinesla manželovi přízi a řekla:
„Co jsi nakázal, to jsem splnila; splň i Ty, co jsi slíbil.“
„Dobrá,“ odpověděl Žaltis. „Svých slov se nezříkám. Pustím Tě, až roztrháš tyhle střevíce.“
Žaltis vytáhl zpod lavice železné botky a podal je ženě.
Obula si Egle železné botky a od rána do večera klopýtala po ostrých kamenech a šplhala po skalách. Ale na železné podešvi ani škrábnutí.
Stařičká chůva se na ni podívala a potřásla hlavou.
„Darmo se, dceruško, trápíš, kdybys sto let živa byla, sto let budou botky celé.“
„Poraď, co mám dělat, stařenko,“ poprosila Egle.
„Odnes je ke kováři a nařiď, ať je vhodí do výhně.“
Egle tak učinila. Kovář vyžehl železo ve výhni, až zkřehlo a lámalo se jako sklo. Egle roztrhala střevíce za jedinou hodinu.
Přišla k muži a pravila:
„Pustíš mě nyní?“
„Pustím,“ řekl Žaltis. „Ale jak se chceš objevit v rodné chalupě bez zaječího pirožku? Vždyť Tě lidé pomluví, řeknou, že jsi zpyšněla.“
A tu si Egle vzpomněla. Když byla ještě maličká a rodiče někdy museli odjet z domova, nikdy se nevraceli s prázdnýma rukama. Přivezli piroh, všechny děti podělili kouskem a přitom říkali:
„Cestičkou jsme šli, do zaječího domečku zašli, zajíc nám piroh upek, tu máte z něho kousek.“ Tak bylo zastara zvykem na celé Litvě. Egle se zastyděla, že zapomněla na dávný obyčej, a běžela péci piroh.
Ale manžel potají ukryl všechna vědra a hrnce, jenom řešeto jí nechal. Jak měla v řešetě nosit vodu a mísit těsto? Voda přece proteče a mouka propadá.
I v tom jí pomohla stará chůva. Vzala měkký žitný chléb a zalepila otvory. Tak mohla Egle v řešetě zadělat a neulít ani kapku vody a neusypat ani hrstku mouky.
Upekla piroh a začala se loučit s mužem.
Manžel jí pravil:
„Déle než devět dní tam nezůstávej, a až se budeš vracet, hleď, aby Tě nikdo nevyprovázel. Zůstaň stát na břehu a takto na mne zavolej:

Živ-li je můj předrahý,
vzduj se, vodo běhutá,
a z hlubiny stříkni, pěno,
pěno bílá, netknutá!
Mrtev-li však můj miláček,
temný vítr s ním pohrává,
nad vlnou nechť zatančí mi
pěna rudá, krvavá!

A Vy, synové moji, i Ty, dcero, dejte mi slovo, že o ničem, co víte, nebudete lidem vyprávět.“
Děti slíbily.
Tu se Žaltis proměnil v užovku a vynesl ženu s dětmi na jezerní břeh.
To bylo radosti, když Egle se svými dětmi zaklepala na dveře rodného domu!
Rodiče se s dcerou a s vnoučaty nemohli dosyta vynatěšit, bratři a sestry s Egle dost vypovídat.
Ale sousedé obcházeli jejich chalupu oklikou a šeptali jeden druhému:
„Vrátila se užovčice s užovčaty. Dobře ještě, že nechala doma svého muže. Jen aby nepřinesli neštěstí do vrat!“
To bratry rozzlobilo. Začali sestru přemlouvat:
„Zřekni se muže, zůstaň s námi. Přijde-li muž za Tebou, nevydáme Tě.“
Egle odpověděla:
„Nepěkně hovoříte, bratři. Jak by se mohla žena živého muže zříct, jak by mohla děti o rodného otce oloupit! Nepřijde-li manžel za mnou, sama si ho, až přijde čas, z vod jezerních vyvolám.“
„A jak ho budeš vyvolávat?“
„Ale bratři!“ odvětila Egle. „Vy ho volat nebudete, proč byste to měli vědět? A raději se mě neptejte, stejně Vám to nepovím.“
Stařičká sousedka však bratrům poradila:
„Z tohohle konce nezačínejte! Co neřekne matka, vybreptají malé děti.“
A tak se vypravili bratři v noci do lesa pást koně a vzali s sebou staršího Eglina syna. V lese pustili koně na zelenou trávu, zapálili oheň a začali se chlapce vyptávat, jak se jmenuje otec a na jaké volání se ozývá.
Ale starší syn nepověděl. Vyptávali se po dobrém, mlčel. Vynucovali odpověď bitím, jen slzičky mu tekly.
„No,“ povídají bratře, „ten je celý po matce, možná že s mladším se domluvíme líp.“
Ráno se vrátili domů. Egle se otázala syna:
„Od čeho máš, synáčku, rudé oči?“
„To oheň v lese tak dýmal,“ odvětil syn, „proto mi oči zčervenaly.“
Příští noc odešli bratři opět do lesa koně pást a vylákali s sebou Eglina mladšího.
Ale ani od něho se nic nedověděli.
Ráno se vrátili domů. Egle pohlédla na syna a otázala se:
„Co to, synáčku, že i Ty máš oči rudé? Neubližovali ti?“
„Neubližovali,“ odvětil syn. „Celou noc jsem nespal, hlídal jsem koně, proto mi oči zčervenaly.“
I třetí noc se bratři vypravili do lesa. Vlichotili se maličké neteři a vylákali ji s sebou.
Byla matčin a chůvin miláček. Nikdy se jí nikdo ani prstem nedotkl, nikdo jí neřekl zlého slova. A tu se jí najednou začali tihle lidé vyptávat a vyzvídat. Upřela oči do země a jenom potřásala hlavičkou:
„Nic nevím.“ Ale když jí pohrozili ohebným proutkem, celá se zachvěla, zbledla jako plátno a všechno pověděla. Řekla, jaké je otcovo jméno, a vyzradila, na jaké volání se ozývá.
To právě strýčkové potřebovali. Ještě jí pohrozili, aby se o tom matce ani slovem nezmiňovala, a odvedli ji domů.
Potom vzali kosy a šli k jezeru. Když dokonali zlý čin, otřeli kosy o trávu a vrátili se nazpět. Jak začali kosy v síni věšet, zaslechla Egle železné zvonění a srdce se jí sevřelo.
„Cože jste, bratři, tak časně vyšli do práce?“ otázala se.
Bratři odpověděli:
„Hustá tráva se po ranní rose rovněji pokládá.“
Ale Eglino srdce nemělo pokoje. Hned toho dne se vydala nazpět k manželovi. Na prahu se rozloučila s otcem a s matkou, ve vratech objala sestry a bratry, nikomu nedovolila, aby ji vyprovázel.
Došla s dětmi k jezeru, na břehu zůstala stát. A začala, jak ji muž naučil:

Živ-li je můj předrahý,
vzduj se, vodo běhutá,
a z hlubiny stříkni, pěno,
pěno bílá, netknutá!
Mrtev-li však můj miláček,
temný vítr s ním pohrává,
nad vlnou nechť zatančí mi
pěna rudá, krvavá!

Rozvlnily se jezerní vody, pěnou se zapěnily. Ale na vlnách se nehoupe pěna jako mléko bílá, je rudá jako krev! A ze dna je slyšet hlas:

„V čas soumračný,
v kalném ránu
zlá mě ruka zhubila.
Proč jsi, dcero,
dcero milá,
jméno otce zradila!“

Egle hořce zaplakala. Potom se obrátila k dětem a pravila:
„Nemáte už laskavého otce, já ztratila muže milovaného. Nikdo nás už nepřivítá ve vodní říši a s ničemnými vrahy pod jednou střechou žít nebudeme. Ať se stane tak, jak řeknu:
Synáčkové moji rodní!
Že jste pevně v slovu stáli,
v dub a jasan rozkleňte se,
v hrdý dub a jasan rovný!
Ty však, dcero, trest svůj měj,
Ty jsi v zkoušce neobstála!
Osikou buď vylekanou,
listím věčně třepotej!
A ze mne se jedle staň,
matka nocí tesklivých.
Jantar slzí prolívej,
sténej s vichrem ve větvích!“
Jak pravila, tak se stalo. Starší syn se proměnil ve vysoký dub, mladší v jasan a dcera v třesoucí se osiku. Egle pak stanula nad jezerem jako temná jedle.
A od těch časů roste na zemi jedle, dub, jasan a osika. Jako truchlící vdova sklání jedle k zemi své větve. Sotva větérek zavane, chvějí se drobné lístky osiky, jako by se třásly strachem. A dub a jasan mají kmeny silné a pevné jako věrné lidské srdce. Proč tomu tak je, ví jen ten, kdo slýchal od dědů pověst o ubohé Egle a jejích dětech.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight