Džaudar a jeho bratři

zobrazeno 27×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 21.35

Jeden kupec měl tři syny. Když už byl stár a cítil, že brzo umře, rozdělil všechno, co měl, na čtyři díly. Jeden díl připadl jeho manželce a o tři zbývající díly se rozdělili jeho tři synové. Nikdo neměl víc a nikdo méně.
Zanedlouho kupec zemřel. Dva starší synové nebyli spokojeni s tím, co jim otec odkázal, a začali se s nejmladším bratrem Džaudarem soudit o jeho podíl. Soudili se a soudili, až všechno, co jim otec odkázal, prosoudili. Také Džaudarovi nezbyl ani měďák. Tu starší bratři vzali majetek vlastní matce a vyhnali ji, aby se živila žebrotou.
Nejmladší syn Džaudar však ji neopustil. Opatřil síť a loďku a chodil lovit ryby. Co ulovil, prodal nebo vyměnil za chléb a ovoce a tak chudě živil sebe i matku.
Zatím starší bratři utratili i matčin podíl, a když je doháněl hlad, přišli za ní s prosíkem. Neodmítla je, a co mohla, to jim dala, sama si od úst utrhla, aby to Džaudar nevěděl. Ale Džaudar na to brzo přišel, a že to byl dobrák, neřekl nic a lopotil se ještě víc, aby i bratry uživil.
Jednoho dne sedí v loďce a marně spouští síť do vody, ani rybičku nevytáhne. V tom jede kolem muž na mezku, zastaví se u Džaudara a ptá se:
„Nejsi Ty Džaudar, syn kupce z města?“
Džaudar, překvapen, že ho cizinec zná, řekl, že ano.
Tu cizinec slezl z mezka a pravil:
„Jsem Magriban, z města Magriby. Prokaž mi, Džaudare, službu, nebudeš litovat, žes mě dnes potkal.“
A hned dal Džaudarovi do ruky provaz a prosil ho, aby ho spoutal a hodil do vody. Džaudar se k tomu neměl, ale cizinec ho nepřestal přemlouvat a prosit.
„Jen mě spoutej, ničeho se neboj,“ řekl. „Pak mě hodíš do vody. Vystrčím-li z vody ruce, hoď síť a vytáhni mě. Vystrčím-li však nohy, věz, že jsem se utopil. Už se o mne víc nestarej. Ale zde toho mezka doveď do města na tržiště; tam uvidíš ve dveřích skladiště sedět muže, který je mi podobný, tomu ho odevzdej a dostaneš sto dinárů.“
Džaudar, když ho cizinec nutil, nakonec poslechl, svázal ho a hodil do vody. Chvíli čekal a tu viděl, jak se z vody vynořily dvě nohy. Z toho poznal, že se Magriban utopil. I vzal mezka za uzdu, dovedl ho do města na tržiště, a tam už mu šel ze dveří skladiště naproti člověk velice podobný utopenému. Beze slova si vzal mezka a vyplatil Džaudarovi sto dinárů.
Džaudar přišel domů a s bratry se o ty peníze rozdělil. Měl srdce jako vosk a dobroty v něm jako medu. Druhý den šel zase na ryby. Ale ať to zkoušel jak zkoušel, nechytil ani mřenku. Když už síť skládal, že půjde domů, dorazil sem na mezku cizí muž, který jako by tomu včerejšímu z oka vypadl. Slezl z mezka a hned na Džaudara uhodil, aby mu pověděl, co se tu včera dělo.
Džaudar dostal strach a zpočátku chtěl zapírat, ale ten člověk měl takovou moc v očích, že Džaudar stál jako přimražen a řekl mu všechno, jak bylo.
Byla v něm malá dušička, čekal, že teď přijde trest za to, co včera udělal. A velmi se podivil, když cizí muž na něm chtěl totéž, co muž ze včerejška: aby ho svázal a hodil do vody, a ukáží-li se ruce, aby ho sítí vytáhl, ukáží-li se nohy, aby se už o nic nestaral, jen mezka aby dovedl na tržiště, kde dostane sto dinárů.
Džaudar nakonec poslechl, cizince svázal a hodil do vody. Čekal, a když se po chvíli objevily na hladině nohy, vzal mezka a dovedl ho na tržiště. Zase dostal sto dinárů, rozdělil se o ně s bratry a zařekl se, že už víckrát na ryby nepůjde.
Ale ráno neměl stání, stále ho cosi pohánělo k jezírku za městem, a tak se tam nakonec přece vydal. Hodil síť do vody a ani nemyslel na to, aby něco chytil, vždyť teď měli peněz dost, jen tak na vodu hleděl a v duchu si vyčítal, proč sem chodil.
Tu se objeví muž na mezku, podobný těm dvěma utopeným, hned se představí, že je z města Magriby, a ptá se Džaudara, je-li Džaudar, syn kupce z města. Džaudar přikývl a hned mu řekl, co se tu včera a předevčírem stalo, a prosil ho, aby na něm nic takového nechtěl, že ho ani nesváže, ani do vody nehodí, že už s tím nechce nic mít.
Magriban však na Džaudara uhodil, že mu tu službu musí také prokázat, když už vyhověl oněm dvěma, a řekl, že mu poví, nač to chce.
„Ti, co se tu utopili, byli mí bratři,“ začal Magriban. „Byli jsme čtyři bratři. Náš otec nás naučil různým kouzlům, a když umřel, odkázal nám mnoho pokladů a mezi nimi knihu mudrců. O tu jsme se začali přít, a když jsme se nemohli dohodnout, kdo ji má dostat, šli jsme k šejkovi. Šejk řekl: ,Kniha připadne tomu, kdo mi přinese vesmírné zrcadlo, prsten všech cest a meč blesků. Kdo se stane pánem meče, porazí každé vojsko; stačí meč zvednout proti němu, z meče vyletí blesk a všechno zahubí. Kdo má zrcadlo, vidí do všech koutů světa, každého najde, ať se sebelíp schová. Kdo má prsten, dostane se všude, kam se mu zachce, stačí jen, když jím otočí. ' To nám šejk řekl, a ještě nám poradil, že nám k těmto třem věcem může dopomoci jenom Džaudar, syn kupce z toho a toho města. Musíme ho však najít u jezírka za městem, kde bude lovit ryby. Až ho najdeme, poprosíme ho, aby nás svázal a hodil do jezírka, v němž musíme přemoci a zajmout dvě děti kouzelníka alMalika. Komu se to podaří, vydá se pak s Džaudarem hledat ony tři kouzelné věci. Když jsme šejka vyslechli, radili jsme se a jeden z nás, ten, který od Tebe na tržišti koupil ty dva mezky, zřekl se knihy a my ho prosili, aby Tě aspoň pomohl najít a vzkázal nám to. A my tři jeden po druhém jsme se za Tebou vydali. Jak mí dva bratři dopadli, to sám dobře víš. Dnes zkusím štěstí já. Svaž mě, Džaudare, a hod mě do vody.“
Džaudarovi se točila hlava z toho dlouhého vyprávění a v duchu si vyčítal, že se zapletl do takových kouzel. Ale protože neuměl nikomu nic odříci, nakonec přece cizince svázal a hodil do vody.
Voda se za Magribanem zavřela a Džaudar už myslel, že dopadl špatně jako ti dva před ním. V tom se však voda začala čeřit a po chvilce se na povrch vymrštily dvě ruce a každá z nich drží červenou rybu. Džaudar rychle hodí síť a vytáhne Magribana z vody. Magriban se otřepal, otevřel dvojitý vak, přivázaný na mezku u sedla, do každé jeho části dal jednu rybu a pravil:
„Děkuji Ti, Džaudare. Ještě však Tě budu potřebovat. Zde máš tisíc dinárů. Dej je matce, aby měla z čeho být živa, a řekni, že na nějaký čas odejdeš do světa. Neříkej jí o ničem, co se tu dělo a co jsi ode mne slyšel. půjdeme do města Fásu a tam mi pomůžeš vyzvednout ty tři kouzelné věci. Nebudeš litovat, že jsi se mnou šel, udělám z Tebe krále.“
Džaudar vzal od Magribana tisíc dinárů a donesl je matce. Řekl jí, že odjede na nějaký čas do světa, a slíbil jí, že se brzo vrátí. Také s bratry se srdečně rozloučil a prosil je, aby se, co bude pryč, o matku dobře starali.
Druhého dne už byl s Magribanem na cestě do města Fásu. V poledne se Magriban Džaudara zeptal:
„Máš hlad, Džaudare?“
Džaudar řekl, že má.
„A co bys rád jedl?“
Džaudar poprosil o kousek chleba se sýrem.
„Zasloužíš si něco lepšího,“ pravil Magriban a zaklepal na vak, přivázaný u sedla. „Nechceš smažené kuře? Nebo rýžový nákyp s medem? Ci bys radši hrozny v cukru?“ A jmenoval Džaudarovi na čtyřicet jídel.
„Kde by se v tom vaku tolik jídla vzalo?“ zvolal Džaudar. „Vešla by se tam sotva dvě kuřata.“
„Jen se dívej,“ řekl Magriban. Otevřel vak a vyndal zlatou mísu se smaženými kuřaty. Pak vyndal druhou mísu s rýžovým nákypem, po ní třetí mísu a tak dál a tak dále, až leželo před Džaudarem čtyřicet zlatých mis a na každé míse voněl a lákal jiný pokrm, jeden lepší než druhý.
Džaudar se překvapením ani na slovo nezmohl.
„Jez,“ pobídl ho Magriban. „Ty ryby, které jsem vynesl z jezírka a dal do vaku, to jsou děti kouzelníka alMalika a teď mi slouží.“
Džaudar už neříkal nic, šel z divu do divu už čtvrtý den, a pustil se do jídla.
Potom zase pokračovali v cestě a po týdnu došli do města Fásu. Magriban vyhledal jeden zbořený palác a tam se zastavili. Magriban nechal stát Džaudara u mezka a sám prolézal rozvaliny, až našel, co chtěl. Zavolal Džaudara a sestoupili po rozpadlých schodech k měděným dveřím. Magriban řekl:
„Teď, Džaudare, vejdeš těmihle dveřmi do temné chodby, nebudeš se na nic ohlížet a pořád půjdeš dopředu, až dojdeš k zlatému závěsu. Odhrneš závěs a vstoupíš do komnaty. Tam uvidíš svou matku, jak sedí na stříbrné truhle. Nelekej se, až Ti řekne, abys ji udeřil do tváře. Není to Tvá matka, to na sebe vzal její podobu strážce pokladu. Až ji uhodíš, promění se v hada a ten se odplazí, nic Ti neudělá. Ty pak otevřeš truhlici, vezmeš z ní vesmírné zrcadlo, prsten všech cest a meč blesků a přineseš mi je. Víc už od Tebe nebudu chtít.“
Džaudar se roztřásl strachem, viděl, že se do těch kouzel víc a víc zaplétá, ale teď už bylo pozdě ustoupit. Neměl si hned s tím prvním Magribanem nic začínat.
Jeho průvodce však už třikrát zaklepal na měděné dveře, ty se otevřely a on strčil Džaudara do temné chodby. Džaudar se dal chodbou, nohy se mu třásly, ale šel, napravo ani nalevo se neohlížel, až došel k zlatému závěsu. Odhrnul jej a vstoupil do komnaty. Tam stála truhla a za ní seděla žena. Odkryla závoj z tváře a Džaudar v ní poznal vlastní matku. Zastavil se, jako když do něho blesk uhodí.
„Džaudare,“ zvolala žena, „dobře, žes přišel. Uhoď mě, synu!“ I když byl Džaudar bojácný hoch, raději by se byl s drakem rval, než by uhodil matku.
„Uhoď mě, Džaudare,“ zvolala žena znovu. „Pro Tvé bratry to byla lehká věc.“ A vstala z truhlice a nastavila Džaudarovi tvář. Marně si Džaudar v duchu připomínal Magribanova slova, že to není jeho matka, že strážce pokladu na sebe vzal její podobu, aby Džaudara zmátl. Slzy vytryskly Džaudarovi z očí, hrdlo se mu stáhlo, a místo aby ženu udeřil, políbil ji na vrásčitou tvář.
V komnatě se rázem zatmělo, žena zmizela, a když se zas vyjasnilo, viděl Džaudar, že se truhlice sama otvírá. Neváhal už, vzal z ní vesmírné zrcadlo, prsten všech cest a meč blesků, obrátil se a běžel nazpátek.
Magriban Džaudarovi děkoval a z kouzelných věcí se radoval jako malé dítě. Džaudar se mu bál říci, jak to v komnatě opravdu bylo, ale Magriban se ho začal vyptávat, a tu musel Džaudar s pravdou ven. Magriban se usmíval, když to slyšel, a řekl:
„Jsi hodný syn, Džaudare, kdybys byl ženu udeřil, špatně bychom byli dopadli.
V tom právě byl ten háček, jiný než Ty by byl v té zkoušce neobstál. Tobě však je láska a úcta k matce nade všechny poklady.“
Potom Magriban sundal z mezka dvojitý vak, nechal mezka jít, kam mu bylo libo, otočil prstenem všech cest a přál si v duchu, aby se octli u Džaudarova rodného města. Hned se tak stalo, než bys mrkl okem.
Vešli do města a Džaudar u samé brány našel svou matku, jak žebrá. S pláčem mu pověděla, že hned, jak Džaudar odešel, oba starší synové ji obrali o peníze a vyhnali z domu. Džaudar ji těšil, že teď už jí do smrti bude dobře. Zval Magribana, aby u nich byl aspoň dnes hostem, ale Magriban řekl:
„Musím donést kouzelné věci šejkovi, nesmím se už ani o den zdržet. Zde si vezmi kouzelný vak a pamatuj na má slova: jednou budeš králem za to, žes mi tak pomohl.“
Dal Džaudarovi kouzelný vak, rozloučil se s ním a odešel z města. Džaudar s matkou se vydali k domovu. Když přišli do domku, bratři nebyli doma. Matka se bála zůstat, ale Džaudar jí řekl, aby neměla strach, že už to s bratry nějak zařídí.
Když bratři přišli domů, zle se do Džaudara pustili, co si to troufá, roztahovat se v jejich domě. Džaudar jim však hned pověděl o kouzelném vaku, ukázal jim, jaká kouzla dovede, a začal z něho vyndávat mísu za mísou a v nich samá dobrá jídla. Bratři využili Džaudarovy dobroty a naoko se k němu chovali, jako by ho láskou chtěli sníst.
Tak žili týden, dva, dokud se oba bratři neuradili, co udělají, aby se Džaudara navždy zbavili a o kouzelný vak ho připravili. Šli do přístavu a vyhledali tam člověka, který najímal lodníky. Nalhali mu, že mají zlého bratra, který jim i matce jen ubližuje, a že by se ho rádi zbavili. Ten člověk řekl, aby tedy bratra přivedli, že si s ním bude vědět rady. Hned ten večer vylákali bratři Džaudara z domu, došli jako procházkou do přístavu a tam se na smluveném místě vrhli na Džaudara lodníci, spoutali ho a odvlekli na loď.
Bratři se vrátili s veselou domů, hned vyhnali matku a od toho dne se nehnuli od kouzelného vaku, jenom jedli a pili a o nic se nestarali.
Ale netrvalo to dlouho a začali se o ten vak hádat. Nakonec přednesli svůj spor soudci a v hádce nechtíce prozradili, jaké kouzlo v sobě vak má. Když to soudce uslyšel, dal jim vak vzít a uvrhnout je do žaláře. Potom vzal vak a dal se ohlásit u krále. Pověděl králi, jaký kouzelný vak to je, a nabídl mu jej darem. Král soudce povýšil a vak od té chvíle připravoval ve dne v noci královské hostiny a jídel z něho neubývalo.
Zatím se Džaudar plavil jako lodník po širých mořích, snášel vedra a bouře, žízeň a hlad. Za jedné bouře loď ztroskotala a skoro všichni utonuli. Mezi těmi, co se zachránili, byl i Džaudar.
Jako žebrák se potloukal cizí zemí, až se dostal do velkého města. Bloudil ulicemi, zesláblý hladem, unavený horkem, když tu zaslechl, jak někdo zavolal:
„Džaudare!“
Ohlédl se a poznal v muži, který se k němu hlásil, Magribana, toho, kterému pomohl k oněm třem kouzelným věcem. Magriban se ho ujal a dovedl ho do svého domu. Tam mu Džaudar vyprávěl, jak se procházel s bratry v přístavu a jak ho lodníci unesli na loď, co všechno za plavby zkusil a jak se dostal sem.
Magriban dal pro Džaudara připravit osvěžující koupel, po ní se Džaudar oblékl do krásných šatů, a když se posilnil dobrým jídlem, hostitel mu řekl:
„Tohle město je Magriba. Pojď se mnou k šejkovi a dovíš se, co se děje doma.“
Magriban představil šejkovi Džaudara jako toho mladíka, s jehož pomocí dostali vesmírné zrcadlo, prsten všech cest a meč blesků. Pak prosil šejka, aby jim dovolil nahlédnout do vesmírného zrcadla. Šejk je zavedl do zvláštní síně, odhrnul ze stěny roušku a pod ní viselo zrcadlo, které Džaudar dobře znal; nebylo větší než miska. Šejk zrcadlo přetřel prsty, a tu se v zrcadle začaly míhat stíny, ze zrcadla šel šum jakoby vzdálených hlasů, stíny na sebe začaly brát tvar a podobu lidí, a tu Džaudar spatřil v zrcadle své bratry. Slyšel, že se radí, jak se Džaudara zbavit, viděl, jak se dohadují s cizím mužem v přístavu, zkrátka všechno se dozvěděl; nakonec viděl i to, jak jim soudce vzal vak a dal je uvrhnout do vězení, i to, jak už má vak sám král a pořádá bohaté hostiny. Džaudarovi bylo nejvíc líto matky, kterou zase viděl, jak žebrá u městské brány, ale bylo mu líto i bratrů, kterým se ve vězení špatně vedlo.
Když věděli, co vědět chtěli, šejk zase zastřel zrcadlo rouškou a Magriban se vrátil s Džaudarem do svého domu. Chtěl, aby Džaudar u něho nějaký čas zůstal jako host, ale Džaudar už chtěl být doma, aby matce a bratrům pomohl.
Magriban tedy Džaudara už nezdržoval. Než však se s ním rozloučil, zavěsil mu na krk řetízek a na tom řetízku byla kulička z mědi.
„Slíbil jsem Ti, že Tě udělám králem,“ řekl Magriban, „a nastal čas, abych svůj slib splnil. Šejk Tě s pomocí prstenu všech cest dopraví domů. Octneš se v noci na kraji rodného města. Vezmeš tu kuličku, kterou máš zavěšenu na krku, mezi prsty, budeš ji třít a přitom vyslovíš přání, aby na tom místě, kde stojíš, stál palác stokrát krásnější, než jaký má král. Potom si budeš přát, abys měl zase ten kouzelný vak. Král proti Tobě pošle vojsko. Ty však se s pomocí té kuličky ubráníš a nakonec sám budeš králem.“
Ještě tu noc byl Džaudar doma, na kraji rodného města, které už tak dlouho neviděl. Podle rady Magribanovy třel v prstech kuličku a přál si, aby na tom místě, co stojí, byl palác stokrát krásnější, než jaký má král. Hned se zvedl ze země nádherný palác se zlatou střechou a se zlatými věžičkami s arkýři. Služebníci obklopili Džaudara a vedli ho do krásné komnaty, v níž hrály hudebnice a tančily tanečnice, tak hezké, že podobné krásky Džaudar nikdy neviděl.
Potom Džaudar třel kuličku a přál si, aby zde byla jeho matka. Hned se mu to splnilo. Matka byla jako u vidění, když se najednou octla v tak nádherném paláci; Džaudara, oblečeného do skvostných šatů, v první chvíli ani nepoznala. Džaudar ji stále objímal a sliboval jí, že teď už ji ani na chvíli neopustí. Vykázal matce krásnou komnatu a poručil, aby se s ní zacházelo jako s královnou. Potom třel potřetí měděnou kuličku a přál si, aby zde byl kouzelný vak. Hned se mu přání splnilo, vak ležel u jeho nohou, jako by spadl z nebes.
V tu chvíli však nastal v královském zámku poplach. Král zrovna dával velkou hostinu, kuchaři nestačili z kouzelného vaku vyndávat mísy s drahými a zvláštními jídly, a tu najednou jim vak zmizel pod rukama, jako by se do země propadl. Zavolali krále, hledali po celém zámku, ale vak nikde nenašli. Král měl hned po dobré náladě.
A což teprve ráno, když se vzbudil a spatřil na druhém konci města obrovský palác, proti němuž byl jeho zámek ubohou rybářskou chýší. Vyslal do paláce posla, aby se ten drzý člověk, který si troufal povýšit se nad krále, k němu hned dostavil a zodpovídal se ze své opovážlivosti. Sotva však se králův posel objevil u brány Džaudarova paláce, vrhli se na něj dva hromotluci a namleli mu, co se do něho vešlo.
Král hněvem jen hořel, když se to dozvěděl, a poslal pluk vojska, aby paláce dobyl a jeho pána zajal. Jak se však královské vojsko octlo před palácem, zastavilo se jako přimraženo, nikdo nemohl ani rukou hnout, koně nemohli sem ani tam, všechno to stálo strnulé jako sochy. To všechno dokázal Džaudar s pomocí měděné kuličky.
Král se na to rozhněvaně díval z oken svého zámku a div se vztekem nepomátl. Tu mu vezír poradil, aby se do toho paláce vydal sám, že se nedá nic dělat, že ten, kdo vládne v tom paláci, je mocnější, a králi že nezbude nic jiného, než by se mu podřídil.
I vydal se král do Džaudarova paláce se svým vezírem. Džaudar ho přijal velmi uctivě, dal pro něj připravit bohatou hostinu a králi se hned na první pohled zalíbil.
Při hostině, když král viděl kolem sebe tolik bohatství, řekl:
„Vidím, žes mocný, a byl bych rád, kdybys byl mým spojencem.“
Džaudar královu nabídku přijal, a než hostina skončila, nabídl mu král ještě svou dceru za manželku. Byla to princezna krásná, pleť měla bílou jako z cukru a jako cypřiš byla urostlá. Když ji král druhý den přivedl Džaudarovi ukázat, Džaudar se do ní na první pohled zamiloval a princezna se zase zamilovala do Džaudara. Nic svatbě nestálo v cestě. O svatební hostině nestačili kuchaři vyndávat z kouzelného vaku mísy se vzácnými jídly.
A vak si už nikdy neodpočinul. Džaudar nezapomněl, co to je, žít v nouzi, a tak poručil, aby z vaku rozdávali jídlo nejen celému městu, ale i lidem ze všech koutů země; denně si chodili lidé v zástupech pro rýži, pro obilí a pro ovoce, a nikdo od té doby v zemi nehladověl.
Nakonec král odevzdal Džaudarovi vládu a nic lepšího nemohl udělat. Takového krále nikde ve světě neměli.
Džaudarovi bratři už byli také z vězení venku. Ale v zemi zůstat nesměli. Džaudar už jim tentokrát neodpustil, jak byli na matku zlí. Opatřil jim loď a poradil jim, aby se živili někde v cizí zemi dopravou zboží, zde že už se nesmějí ukázat. Už o nich víckrát neslyšel.
Brzo po svatbě se vydal Džaudar se svou krásnou ženou na procházku za město, aby jí ukázal jezírko, kde vzalo začátek jeho štěstí. Jak se tak nahýbali nad vodu a smáli se reji a tanci stříbrných rybek, najednou něco žbluňklo, jako když kamínek do vody hodíš. Džaudar si sáhl na prsa a vidí, že měděná kulička je tatam, jen přetržený řetízek mu visel na krku.
Ale nač mu už bylo třeba té kouzelné kuličky? Nelitoval jí a byl rád, že už je těm kouzlům konec. Jen o jedno kouzlo stál, o ten vak. Ten nesloužil jen jemu, ale všem lidem v zemi, aby se měli dobře a nevěděli, co je to hlad a bída.
Však za to Džaudara všichni chválili, kdekdo o něm jenom chvály pěl, a když se měl dobře jeho lid, i Džaudar se dobře měl.
Dlouho a dlouho šťastně panoval a měsíc, který svítil nad tou zemí, víc by nám toho mohl povědět; protože však je daleko a němý, víc, než tu říkám, nedozví se svět. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight