Dva řezníci v pekle

Žili, byli jednou dva bratři, oba řezníci, ten jeden byl bohatý, ten druhý chudý, ten bohatý byl zlý, ten chudý dobrý. Protože ale ten chudý byl příliš chudý na to, aby mohl sám zabíjet, pomáhal svému bratru a dostával za to pokaždé jen drobnou mzdu. Jednou chtěl boháč opět zabíjet a byla to velká zabíjačka, při které se jeho chudý bratr velmi nadřel, ale on mu za tu práci dal jen jednu malou klobásu. „Dej mi ještě jednu, bratře, vždyť jsem si je zasloužil.“ řekl chuďas. „Tak si ji vezmi,“ řekl boháč zlostně a hodil mu další mrňavou klobásu: „a táhni s ní třeba do pekla!“ Chudák pokojně kráčel domů a druhého rána jednu klobásu opekl, voňavou dobrotu pověsil na hůl, jak to dělávají cikáni, když si nesou maso z trhu, dal si to na rameno a kráčel rovnou cestou do pekla.

Ale protože peklo, jak si jistě pomyslíte, je velmi daleko, tak tam dorazil teprve druhého rána. Čertové zrovna vyjeli za prací do lesa a doma zůstala jen pekelná babička. Zrovínka se dívala z okna a řezníka přátelsky pozdravila. „Dobré ráno, matičko, jakpak se vám daří?“ „Dobře, synáčku, dobře, ale copak tě přivádí, sem lidé nepřicházejí o své vůli.“ „Však já bych také nepřišel,“ řekl řezník: „můj bratr mě poslal s klobásou.“ S těmi slovy natáhnul hůl a pekelná babička si oknem klobásu vzala, poděkovala a pozvala ho do pekla. Řezník řekl: „Rád se ohřeju, u vašeho ohně si mohu opéci i svoji klobásu, neboť tady venku je pekelná zima.“ Pekelná babička mu dělala pomyšlení, pěkně se spolu poměli a navečer ho ukryla pod postelí, aby ho hladoví čerti, až přijdou domů, nenalezli.

Brzy nato satanášové opravdu přišli a křičeli: „Jídlo sem! Jídlo sem! Jak velké soužení, je to naše hladovění! A cítíme člověčinu!“ A jali se čenichat po světnici. Pekelná babička je ale ihned uklidnila, neboť postavila na stůl vonící mísy a řekla, že tu opravdu byl jeden člověk, ale už odešel a je to tu po něm trochu cítit. Tím se čertové upokojili. Najedli se dosyta, odvalili se do postelí, kde pak spali až do bílého rána, kdy se vydali opět do lesa. Teď pekelná babička zavolala řezníka a řekla: „Nyní se můžeš bez obav vydat domů.“ Podala mu vlas, který v noci jednomu z čertisek spadl na polštář. „Až budeš doma, pak uvidíš, jaký poklad jsi dostal.“ Řezník poděkoval za přátelské přijetí i za dárek a nakonec ještě řekl dobromyslně: „Bůh ti žehnej, matičko!“ a táhnul domů.

Když dorazil domů, byl vlas dlouhý jako pavuza [pozn1] a celý z ryzího zlata. Tak se stal bohatým mužem, ještě bohatším než jeho bratr, zabíjel pro sebe a držel si mnoho tovaryšů. To mu ovšem bohatý bratr záviděl a nemohl dlouhý čas strávit, že je teď chudší než bratr. Když se jednoho dne dozvěděl, jak jeho bratr k bohatství přišel, vzal ten největší věnec buřtů a táhnul do pekla, kam dorazil teprve druhého dne a uviděl pekelnou babičku v okně. „Copak tu děláš, ty stará čarodějnice?“ zavolal na ni posměšně, bez toho, že by ji popřál dobrého dne. „Čekám tu na tvoje buřtíky, sem s nimi!“ „Ten není pro tvé vykotlané zuby, ty jsem přinesl čertům a chci za něj také zlatou pavuzu.“ „Dobře, dobře, pojď dál a počkej tu, večer přijdou čerti z lesa domů.“ Řezník vešel dovnitř a sedl si na židli za dveřmi. Když přišli večer hladoví čerti domů, řvali: „Jídlo sem! Jídlo sem! Jak velké soužení, je to naše hladovění!“ Brzy ale zavětřili cizince a volali: „Tady to páchne člověčinou!“ „Tady za dveřmi je ta pečínka!“ pravila pekelná babička. Tu hladoví čerti vpadli na řezníka a v cuku letu ho roztrhali na tisíc kousků.

Ten dříve chudý, nyní ale bohatý řezník nakonec ještě zdědil majetek svého lakomého a závistivého bratra. Tak pýcha předchází pád!