Duch v láhvi

zobrazeno 43×

Vložil(a): jitkamety, 28. 2. 2016 21.08

Byl jednou jeden chudý drvoštěp a ten pracoval od rána do noci, ode tmy do tmy. Když si konečně našetřil trochu peněz, povídal svému synkovi:
„Jsi jedináček, víc dětí nemám, a tak ty peníze, co jsem. v potu tváři vydělal, vynaložím na Tebe, abys mohl do škol. Uč se, když z Tebe bude něco pořádného, můžeš mě jednou ve stáří živit, až mi údy zchromnou a budu musit vysedávat za pecí.“
Synek tedy odešel na jednu vysokou školu, pilně se učil a šlo mu to jako na drátku, učitelé si ho nemohli vynachválit. Tak postupoval pořád výš a výš, a z té hromádky otcových peněz zůstávalo pořád míň a míň. Když už měl před sebou snad jen rok učení, najednou byly peníze tytam a student se musel vrátit domů.
„Ach,“ smutně řekl otec, „já už Ti nic víc nemohu dát. Za té dnešní drahoty nedokážu vydělat ani o halíř víc než na živobytí.“
„S tím si nelámejte hlavu, tatínku,“ odpověděl synek, „však já se do toho vpravím, na učení si vydělám, a je-li mi to souzeno, všechno se pro mne ještě k dobrému obrátí.“
Když se otec chystal, že půjde do lesa přisekávat a rovnat polena, řekl mu syn:
„Půjdu s Vámi, tatínku, a budu Vám pomáhat.“
„Kdepak, synáčku,“ odpověděl otec, „to by pro Tebe nebylo, nejsi zvyklý těžké práci, nevydržíš to. Mám taky jenom jednu sekyru, a abych mohl přikoupit druhou, na to už mi nezbývá.“
„Jen zajděte k sousedovi,“ pobídl ho syn, „půjčí Vám sekyru do té doby, dokud si na svou nevydělám.“
Otec vypůjčil sekyru u souseda a druhého dne se spolu vydali hned za svítání do lesa. Syn otci pomáhal a práce, mu v rukou jen hrála. Když jim slunko už stálo nad hlavou, povídá otec:
„Necháme toho, najíme se a pohovíme si, potom nám všecko půjde dvojnásob od ruky.“
Syn si vzal svůj krajíc a povídá:
„Jenom si odpočiňte, tatínku, já nejsem tak unavený, půjdu se projít po lese a hledat ptačí hnízda.“
„Ty nemáš rozum,“ povídá otec, „načpak běhat po lese, unavíš se a potom už ani sekyru neuzvedneš. Radši zůstaň tady a sedni si ke mně.“
Ale syn přece jen šel do lesa, ukusoval chleba, bylo mu veselo a pokukoval vzhůru do zelených větví, jestli tam nezahlédne nějaké hnízdo. Tak chodil sem tam, až konečně přišel k velikému dubu. Byl to ukrutánsky veliký strom, jistě už kolik set let starý: pět lidí by ho nestačilo obejmout. Student se zastavil, prohlížel si ten dub a říkal si:
„Taková koruna, tam jistě hnízdí plno ptáků.“ Najednou se mu zdálo, jako by slyšel nějaký hlas. Poslouchal a opravdu zaslechl, jak někdo volá přidušeným hlasem:
„Pusť mě ven, pusť mě ven.“
Rozhlížel se kol dokola, ale nic neviděl, jen se mu zdálo, jako by ten hlas vycházel zdola ze země. Zeptal sc:
„Kde jsi?“ a hlas odpověděl:
„Tady dole u kořenů dubu. Pusť mě ven, pusť mě ven.“
Student začal odhrabovat listí pod dubem a hledat u kořenů, až konečně v jedné malé dutině nalezl skleněnou láhev. Zvedl ji, podržel ji proti světlu a uviděl v ní něco na způsob žáby, jak tam pořád poskakuje. Teď to znovu zavolalo:
„Pusť mě ven, pusť mě ven,“ a student, který nepomyslel na nic zlého, ochotně zátku vytáhl. Sotva byla láhev otevřena, vystoupil z ní duch a začal růst a rostl tak rychle, že ve chvilce stál před studentem příšerný červený chlap s rohama, veliký jako půlka dubu.
„Víš, jaká bude Tvá odměna za to, žes mě pustil ven?“ zahřímal strašlivým hlasem.
„Nevím,“ odpověděl student nebojácně, „jakpak to mám vědět?“
„Tak já Ti to řeknu,“ zvolal duch. „Musím Ti za to zlámat vaz.“
„Tos mi měl povědět dřív,“ řekl student, „byl bych Tě nechal tam, kdes byl. Ale o život mě jen tak nepřipravíš, na to se zeptáme ještě jiných lidí.“
„Lidi sem, lidi tam,“ volal duch, „svoji zaslouženou odměnu dostaneš. Myslíš, že jsem byl tak dlouho zavřený snad z milosti? Kdepak, to jsem měl za trest. Já jsem velemocný Merkuriáš, kdo mě pustí na svobodu, tomu musím zlámat vaz.“
„Počkat,“ povídá student, „tak rychle to nepůjde. Nejdřív musím taky vědět, že jsi v té malé láhvi seděl opravdu Ty a že jsi ten pravý duch. Jestli se do ní dokážeš znovu vsoukat, uvěřím Ti to a můžeš si se mnou dělat co chceš.“
Duch řekl zvysoka:
„To dokážu jako nic,“ začal se ztenčovat a zmenšovat, až byl tak tenounký a malinký jako ze začátku, takže se zase protáhl otvorem láhve a vlezl hrdlem dovnitř. Ale sotva byl v láhvi, student ji rychle zazátkoval a hodil ji na původní místo pod kořeny dubu. Tak ducha přelstil.
Potom se chtěl vrátit k otci, ale duch začal žalostně volat:
„Achich ouvej, pusť mě ven, tak mě přece pusť!“
„Nepustím,“ odpověděl student, „podruhé už ne. Kdo mi jednou usiloval o život, toho nepustím na svobodu, když ho mám zase v hrsti.“
„Když mě osvobodíš,“ volal duch, „dám Ti tolik, že s tím vystačíš po celý život.“
„Ne,“ odpověděl student, „podvedl bys mě jako poprvé.“
„Šlapeš si po štěstí,“ řekl duch, „já Ti nic neudělám, naopak, královsky Tě odměním.“
Student si pomyslel: Zkusím to, snad dostojí slovu. Však on mi neublíží, nemá proč. Shýbl se pro láhev, vyndal zátku a duch vystoupil jako předtím, roztáhl se do výšky i do šířky, až z něho byl obr.
„Teď dostaneš svou odměnu,“ řekl a podal studentovi malý klůcek, který vypadal jako náplast. „Když jedním koncem potřeš ránu, zahojí se. A když se druhým koncem dotkneš oceli nebo železa, promění se ve stříbro.“
„To si nejdřív vyzkouším,“ řekl student, šel k jednomu stromu, naštípl kůru a potřel ji jedním koncem náplasti. Kůra se hned sevřela a byla zacelená. „Opravdu je to tak, jak říkáš,“ povídal duchovi, „teď se můžeme rozejít.“
Duch mu poděkoval za vysvobození, student poděkoval duchovi za ten dar a vrátil se k otci.
„Kdepak ses potuloval?“ uvítal ho otec, „proč jsi zapomněl na práci? Však já jsem Ti hned říkal, že nic nedokážeš.“
„Nestarejte se, tatínku, já to dohoním.“
„Ty toho dohoníš,“ hněval se otec, „radši nemluv.“
„Dávejte pozor, tatínku, tenhleten strom porazím, jen to práskne.“ Vzal svůj klůcek, potřel jím sekyru, rozmáchl se a vší silou zaťal do stromu. Ale železo bylo proměněno ve stříbro, proto se ostří ohnulo. „Jen se podívejte, tatínku, jakou jste mi dal špatnou sekyru, celá se mi zkřivila.“
Tatík se polekal a povídá:
„Cos to provedl! teď musím sekyru zaplatit, a kde na to vezmu? Takový mám užitek z Tvé práce.“
„Nehněvejte se, tatínku,“ odpověděl syn, „však já tu sekyru zaplatím.“
„I ty holobrádku,“ zvolal otec, „z čehopak ji zaplatíš? Nemáš nic, než co Ti dám já. Studentské nápady, ty se Ti v hlavě jen rojí, ale o kácení stromů nemáš ani potuchy.“
Po chvilce student řekl:
„Tatínku, já přece jen už nemohu, nechrne pro dnešek té práce.“
„To tak,“ odpověděl otec, „myslíš, abych složil ruce do klína jako ty? Musím ještě dělat, ale Tebe tu nedržím, jdi si domů.“
„Jsem tady v lese poprvé, sám domů netrefím, pojďte radši se mnou.“
Otce zlost už přešla, a tak se dal nakonec přemluvit a šel se synem domů. Tam mu řekl:
„Seber se a jdi tu pokaženou sekyru prodat. Uvidíme, có za ni dostaneš. Ostatek musím vydělat, abych ji mohl sousedovi zaplatit.“
Syn vzal sekyru, zanesl ji do města k zlatníkovi, ten ji přezkoušel, dal ji na váhu a povídá:
„Má cenu čtyři sta tolarů, tolik v hotovosti nemám.“
„Dejte mi, kolik máte,“ řekl student, „ostatek Vám uvěřím.“
Zlatník mu dal tři sta tolarů a sto zůstal dlužen. Potom šel student domů a povídá:
„Tak už mám peníze, tatínku, jděte se souseda zeptat, kolik za svou sekyru chce.“
„To už vím,“ odpověděl otec, „tolar a šest grošů.“
„Dejte mu dva tolary a dvanáct grošů, to je dvojnásobek a je to dost. Podívejte se, mám peněz jako smetí.“ Dal otci sto tolarů a řekl:
„Nikdy už nebudete mít nedostatek, žijte si pěkně pohodlně.“
„Můj ty bože,“ spráskl ruce otec, „jakpak jsi přišel k takovému bohatství?“
Syn mu vyprávěl, jak to všecko bylo a jaký se mu podařil dobrý lov, protože se spolehl, že bude mít štěstí. S ostatními penězi se vrátil zase na vysokou školu a učil se dál. A protože tou náplastí dovedl zahojit každou ránu, stal se z něho nejslavnější doktor na světě.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight