Dobře tak, že je smrt na světě

zobrazeno 46×

Vložil(a): dáša, 7. 3. 2016 17.04

Za starých časů, když ještě pán Ježíš a svatý Petr spolu chodili po světě, přišli taky jednou navečír k jednomu kováři a prosili o nocleh. Ten kovář je hned ochotně přivítal, hodil kladivo, co v ruce držel, pod kovadlinu, a vedl je do sednice; nato pak šel a dal ustrojit dobrou večeři. A když již bylo po večeři, řekl k těm svým hostům: 
„Vidím, že jste po cestě tuze ušlí a že byste si rádi odpočinuli a bylo to dnes taky parno, až se pot z čela lil! položte se spolu do mé postele a vyspěte se; já si zatím lehnu do stodoly na slámu.“ Nato jim dal dobrou noc a odešel. A když bylo ráno, dal zase ustrojit snídani a potom je ještě kus cesty vyprovodil. A když se již s nimi loučil, řekl: 
„Dal jsem, co jsem měl, vezměte málem zavděk!“ 
Tu potáhl svatý Petr po straně pána Ježíše za rukáv a pravil: 
„Pane, cožpak mu za to žádnou odměnu nedáš, že je tak hodný člověk a že nás tak rád viděl?“ 
Odpověděl mu pán Ježíš: 
„Odměna tohoto světa je odměna lichá, já ale mu jinou chystám v nebesích.“ Pak se obrátil k tomu kováři a pravil k němu: 
„Žádej, cokoli chceš, tři prosby budou Tobě vyplněny. 
Tu se ten kovář zaradoval a řekl: 
„Když je tomu tak, tedy, pane, učiň, abych byl ještě sto let živ a zdráv tak jako dnes.“ 
I řekl jemu pán Ježíš: 
„Má se Tobě stát, jak žádáš. A co chceš dále?“ 
Kovář se rozmýšlel a řekl: 
„Co mám žádat? Mně se tak na světě dobře vede; co každý den spotřebuju, svým řemeslem si vždycky vydělám. Učiň tedy, abych měl vždycky díla dosti, tak jako až potud.“ I odpověděl mu pán Ježíš: 
„I to se má Tobě vyplnit. A co ještě žádáš potřetí?“ 
Tu již milý kovář nevěděl, co říci má; ale rozmysliv se, za chvíli řekl: 
„Inu, když jsi, pane, tak dobrý, tedy učiň, kdo sedne na tu stolici za stolem, cos ty na ní u mě seděl, aby byl každý přimražen a nemohl z místa, až já ho propustím.“ 
Svatý Petr se tomu zasmál, ale pán Ježíš pravil: 
„Staň se, jak jsi řekl!“ 
Nato se rozešli, pán Ježíš a svatý Petr šli svou cestou dále a kovář běžel s radostí domů. I stalo se mu, jak pán Ježíš přislíbil. Všichni známí okolo něho byli již pomřeli, on ale byl vždy ještě zdráv a čerstvý jako ryba, práce měl hojnost a zpíval si od rána do večera. 
Ale všeho do času. Těch sto let konečně také uplynulo a smrt zaklepala na dvéře. 
„Kdo to?“ ozval se kovář. 
„Já jsem to, smrt, již si jdu pro Tebe.“ 
„Pěkně vítám! To jsou k nám hosti!“ řekl kovář, potutelně se usmívaje, „jen dál, jen dál, vzácná paní! Ale buď tak dobrá, počkej jen trochu, až si tuhle ta kladiva a kleště srovnám, však jsem hned hotov. Zatím se trochu posaď tuhle na stolici; vím beztoho, že jsi ušlá a že máš po světě neustále co běhat.“ 
Smrt se ničeho nenadála; i nedala se dlouho pobízet a posadila se. Tu se dal kovář do hlasitého smíchu a řekl: 
„Teď si tu seď a nehýbej se mi odtud, až já budu chtít!“ 
Smrt se počala vzpínat, rachotila hnáty a klepala dásněmi; ale nebylo nic platno, nemohla z místa a musela sedět, jako by ji byl přikoval. Kovář se smál, až se za břicho popadal, zavřel dvéře a šel po svém, jsa tomu rád, že se již nemusí smrti obávat, maje ji doma chycenou. 
Zatím ale radost jeho dlouho netrvala a brzo shledal, že se zmýlil. 
Měl doma pěkného krmného vepříka a chtěl si ho na to potěšení zabiti a šunky dát do komína, neboť velmi rád pěkné uzené šunky jídal. I vzal tedy sekyru a dal vepříku do hlavy ránu, až se převalil; ale zatímco se shýbal pro nůž, chtěje ho zaříznout a krev do hrnce chytit na jitrnice, tu se ten vepřík najednou zase zdvihl a chroch, chroch, chroch! pryč utíkal, a dříve nežli se ,kovář ze svého leknutí vzpamatoval, byl tentam. 
„Počkej, mrcho, však já Tě zase dostanu!“ pravil kovář a zatím šel do chlívka a vytáhl husu. Krmil ji již dvě neděle, na posvícení. „Aspoň si na Tobě dnes pochutnám,“ řekl sám k sobě, „když mi ty jitrnice upláchly,“ a vzav nůž, chtěl ji zaříznout. Ale kupodivu, z husy neteklo ani kapky krve, a jak jí z krku nůž vytáhl, nebylo po ráně již ani památky! V tom, co se kovář tomu tak divil, husa se mu najednou z ruky vymkla a kejha, kejha! letěla za vepřem. 
To bylo kováři již trochu příliš! Tak dobře dnes pořídil, a neměl by si teď, ani na pečeni pochutnat? Nechal tedy zatím husu husou a vepře pepřem a šel do holubníku a přinesl dvě holoubata. I aby jemu ábad zase něco takového nevyvedla, vzal sekyru a usekl jim na špalku hlavy, oběma jednou ranou. „Nu, Vy alespoň máte dost!“ zabrumlal k sobě sám a hodil je na zem. Ale div divoucí! Sotvaže na zem dopadly, navlékly se hlavičky zase na krky a frr, byli holubi již taky titam. Tu se najednou kováři v hlavě zablesklo, i uhodil si pěstí do čela a řekl: 
„Ó já osel! Na to jsem já nepomyslel: ono proto nemůže nic umřít, že mám já smrt chycenou!“ I zakroutil nad tím hlavou a nebylo mu to tuze milé, že by již měl navždycky opustit ty pěkné šunky a jitrnice, ty chutné martinské husy i ta pečená holoubátka. Ale co dělat? Smrt propustit? To ne; ta by nejprve jemu krk zakroutila. I pomyslel si tedy, že bude teď místo masa jídat hrách a kaši a místo pečeně péci koláče, však ty jsou, když jináč není, taky dost dobré. 
Nějaký čas ještě to tak dobře chodilo, dokud byly staré zásoby. Ale přišlo jaro, a tu teprve nastala pravá bída! Všichni živočichové, co jich vloni bylo, obživli z jara zase, ani jedinkého nechybělo! A k tomu narostlo takové množství mladých, až se všecko všudy hemžilo. Ptáci, myši, kobylky, brouci, žížaly a jiná havěť sežrala a zkazila všecko obilí na polích a luka byla, jako by je vypálil; stromy na zahradách stály jako metly, listí i květ ožrali motýli a housenky, nebylo možná ani jednu zabit! V jezerech a řekách bylo takové množství rybiček, žab, vodních pavouků a jiného hmyzu, že voda jimi zasmrádla a nebylo lze se jí napit; v povětří pak byla mračna komárů, much a mušek a na zemi taková síla ošklivého hmyzu, že by byly musely člověka umořit, kdyby byl mohl umřít. I chodili lidé polomrtví, jako stíny, nemohouce ani živi být, ani zahynout. 
To uviděv ten kovář, jaké neštěstí svou pošetilou žádostí na světě způsobil, řekl: 
„Přece to tak pánbůh dobře učinil, že je ta smrt na světě!“ Šel a sám se jí poddal a ji propustil; ta ho ihned taky zadávila. A tak přišlo potom pomalu všecko zase do starého pořádku.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight