Dlouhý, Široký a Bystrozraký

zobrazeno 16×

Vložil(a): dáša, 27. 3. 2016 16.30

Byl jeden král, a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu:
„Můj milý synu, víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale dříve než mě pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, Tvou manželku. Ožeň se, synu můj!“ A kralevic řekl:
„Rád bych, otče, po vůli Ti byl, ale nemám nevěstu, neznám žádnou.“
I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi:
„Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem, a pak mi pověz, kterou bys rád.“
Kralevic nemeškal a šel. Jakživ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo.
Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dvéře jako poklop, byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla veliká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedvábný koberec a kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích, a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, divže kralevic na nich oči nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda, kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se, a jen promluvit.
Tu zpozoroval kralevic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Kralevic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl:
„Tuto chci mít a žádnou jinou!“, a jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely.
Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslel se a řekl:
„Zles učinil, synu můj, žes odkryl, co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata; kdokoli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil. Ale co se stalo, odestáti se nemůže; dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své, a zdráv se mi domů zase vrať!“
Kralevic rozloučil se s otcem, vsedl na koně a jel si pro tu nevěstu. I přišlo mu jet velikým lesem, a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalím a bažinami s koněm bloudil, nevěda kudy kam, slyšel za sebou někoho volat:
„Hej, počkejte!“ Kralevic ohlédl se a viděl vysokého člověka, jak za ním pospíchá.
„Počkejte a vemte mě s sebou, a vezmete-li mě do služby, nebudete toho litovat.“
„Kdopak jsi,“ řekl kralevic, „a co umíš dělat?“
„Řemeslo neumím žádné, ale umím, co nikdo neumí. Já jsem Dlouhý a mohu se vytáhnout až do oblak, a když jdu, každý krok je míli dlouhý. Vidíte-li třeba tamhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já Vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylézt.“
I začal se Dlouhý natahovat, tělo jeho kvapem rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a kralevici ho podává.
„Dobře svůj kousek umíš; ale co mi jsou ptačí hnízda platna, jestliže mě z toho lesa nemůžeš vyvést!“
„Hm, to je lehká věc!“ řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikráte tak vysoký jako nejvyšší borovice v tom lese; ohlédl se kolem a povídá:
„Tamtou stranou máme nejblíže z lesa ven.“ Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed, a dříve nežli se kralevic nadál, byli za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina a za tou rovinou vysoké šedivé skály, jako zdi velikého města, a hory porostlé lesem.
„Tamhle, pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „toho byste taky měl do služby vzít, věru že by Vám dobře posloužil.“
„Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač.“
„Je to, pane, trochu daleko,“ řekl Dlouhý, „sotva by mě uslyšel, a dlouho by trvalo, než by přišel, protože má mnoho co nosit. Radši pro něj doskočím.“ Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích, udělal dva tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před kralevicem. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyřvěderní soudek.
„Kdopak jsi ty,“ zeptal se ho kralevic, „a co umíš dělat?“
„Řemeslo neumím žádné, ale umím, co nikdo neumí. Já jsem Široký a mohu břicho svoje tak rozšířit, že se v něm celý zástup vojska skryje.“
„Tedy se mi ukaž.“
„Pane, ujíždějte honem, honem zpátky do lesa!“ volal Široký a počal se nadýmat.
Kralevic nerozuměl, proč ujíždět; ale když viděl, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět, sic by ho byl i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všecky strany rostlo; bylo ho najednou všude plno, jako by se byla hora přivalila. Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfouknul si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zas takovým, jako byl prve.
„Tys mě prohnal!“ řekl mu kralevic, „ale takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou.“
A tak potom ubírali se dál. Když přišli blízko k těm skálám, potkali jednoho, a měl oči zavázané šátkem.
„Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; věru že by Vám darmo nejedl.“
„Kdopak jsi,“ zeptal se ho kralevic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cestu?“
„Hoj, pane, naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz naskrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“
Pak obrátil se k protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany, a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň. Bystrozraký pro to došel a kralevici to přinesl. Bylo to ryzí zlato.
„Hoho, Ty si chlapík k nezaplacení!“ řekl kralevic. „Blázen, kdo by Tvé služby nechtěl užít. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a pověz mi, daleko-li mám ještě do železného zámku a co se tam nyní děje.“
„Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijdete ještě dnes, právě nám tam nyní chystají večeři.“
„A co tam dělá moje nevěsta?“
„Za železnou mřeží na vysoké věži černokněžník ji střeží.“
A kralevic řekl:
„Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit!“
A oni všichni mu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem, co Bystrozraký očima v nich udělal, a těmi skálami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál; a kde byla v cestě jaká překážka, tu hned ti tři tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řídnout a skály schovávaly se mezi vřes; a když už bylo nad západem, viděl kralevic nedaleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány zavřely se jedním rázem, a kralevic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajati.
Když se tu v nádvoří ohlédli, dal kralevic koně svého do konírny a bylo mu tu všecko už přichystáno a potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě nastrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich ani se nepohnul, byli všichni zkamenělí.
Prošli několik pokojů a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostřeno bylo čtyřem osobám. Čekali, čekali, mysleli, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.
Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. V tom nenadále rozlítly se dvéře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla vstala z hrobu. Kralevic hned ji poznal, skočil a šel jí naproti; ale dříve než mohl slovo promluvit, ozval se k němu černokněžník:
„Vím, proč jsi přišel, tuto královnu chceš odtud odvést. Herež, budiž tak, vem si ji, jestliže ji po tři noci dovedeš uhlídat, aby Ti nezmizela. Zmizí-li Ti, zkameníš i se svými služebníky, jako všichni, co přišli dříve než Ty.“ Potom ukázal královně na sedadlo, aby si sedla, a odešel.
Kralevic nemohl z té panny ani očí spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal se jí všelicos; ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jako by byla z mramoru. I sedl si vedle ní a umínil si celou noc nespat, aby mu nezmizela; a pro větší jistotu natáhl se Dlouhý jako řemen a ovinul se kolem celého pokoje podle stěn; Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myška nebyla proklouzla, a Bystrozraký postavil se k sloupu uprostřed pokoje na hlídku. Ale za chvilku všichni začali dřímat, usnuli a spali celou noc, jako by je byl do vody vhodil.
Ráno když se počalo rozednívat, kralevic první se probudil, ale jako by mu byl někdo nůž do srdce vrazil, královna pryč. Ihned vzbudil služebníky a ptá se, co dělat.
„Nestarejte se, pane, nic,“ řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven, „však už ji vidím! Sto mil odtud je les, a uprostřed lesa starý dub, a na tom dubě na vršku žalud a ten žalud je ona. Ať mě Dlouhý vezme na ramena a dostanem ji.“
A Dlouhý si ho hned naložil, natáhl se a šel, co krok, to deset mil, a Bystrozraký ukazoval cestu.
I neminulo ani, co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase tu a Dlouhý kralevici ten žalud podal:
„Pane, pusťte jej na zem!“ Kralevic jej pustil, a v tom okamžení stála královna vedle něho. A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotně dvéře a černokněžník vešel do pokoje a potutelně se usmíval; ale když tu královnu spatřil, zamračil se, zabručel a třesk! jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.
Ten celý den potom neměl kralevic co dělat, než chodil po zámku i kolem zámku a díval se, co kde bylo divného. Všude jako by byl v jediném okamžení život vyhynul. V jedné síni viděl nějakého kralevice, jak držel oběma rukama napřažený tesák, jako by chtěl někoho vpůli přetít, ale rána nedopadla, zkameněl. V jednom pokoji byl zkamenělý rytíř, jako by ve strachu před někým utíkal, a brknuv o práh, vzal pochopa, ale nedopadl. Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce kus peče ně od večeře a druhou nesl sousto do huby, ale nedonesl: když mu bylo před samou hubou, taky zkameněl. A mnoho jiných ještě tu viděl zkamenělých, každého tak a v tom postavení, co byl, když černokněžník řekl:
„Zkameňte!“ A taky mnoho krásných koní tu viděl zkamenělých a v zámku i okolo zámku všecko pusto i mrtvo: stromy byly, ale bez listí; luka byla, ale bez trávy; řeka byla, ale netekla; nikde ani ptáčka zpěváčka, ani kvítka země dítka a ve vodě ani rybičky běličky.
Ráno, v poledne i večer našel kralevic se svými tovaryši v zámku dobrou a hojnou hostinu; jídla sama se nosila, víno samo se nalívalo. A když bylo po večeři, otevřely se zase dvéře a černokněžník přivedl královnu, aby ji kralevic hlídal. I ačkoli si všichni umínili, že všemožně se budou bránit, aby neusnuli, však nepomohlo nic, usnuli zas. A když se ráno za svítání kralevic probudil a viděl, že královna zmizela, skočil a zatáhl Bystrozrakého za rameno:
„Hej, vstávej, Ty Bystrozraký! Víš-li, kde je královna?“
Ten protřel si oči, hledí a povídá:
„Už ji vidím! Dvě stě mil odtud je hora, a v té hoře skála, a v té skále drahý kámen a ten kámen je ona. Když mě tam Dlouhý donese, dostaneme ji.“
Dlouhý hned ho vzal na ramena, natáhl se a šel ..... co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči a hora se rozsypala a skála v ní rozskočila se na tisíc kusů a mezi nimi třpytil se drahý kámen. Ten vzali a kralevici přinesli; a jak jej na zem pustil, stála tu královna zas. A když potom černokněžník přišel a ji tu viděl, zlostí zajiskřily se mu oči a třesk! zas jedna železná obruč praskla na něm a odletěla. Zabručel a královnu z pokoje odvedl.
Ten den zas bylo všecko tak jako včera. Po večeři černokněžník zase královnu přivedl, podíval se ostře kralevici v oči a posměšně prohodil:
„Uvidí se, kdo s koho: zdali Ty zvítězíš, anebo já!“ a s tím odešel.
I dali si dnes všichni tím pilnější práci, aby se ubránili před usnutím; nechtěli si ani sednout, chtěli tu celou noc prochodit, ale všecko nadarmo, jeden po druhém usnul chodě, a královna jim zmizela přeci.
Ráno probudil se zase kralevic nejdřív, a když tu královnu neviděl, vzbudil Bystrozrakého:
„Hej, vstávej, Bystrozraký! Podívej se, kde je královna!“
Bystrozraký dlouho hleděl ven:
„Hó, pane,“ povídá, „daleko je, daleko! Tři sta mil odtud je černé moře, a uprostřed toho moře na dně leží skořepina, a v té skořepině zlatý prsten a ten prsten je ona. Však nestarejte se, přece ji dostaneme! Ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budeme ho potřebovat!“
Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel ..... co krok, to třicet mil. Udělal tedy deset kroků a když přišli k černému moři, ukazoval mu Bystrozraký, kam má pro tu skořepinu do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku, co mohl nejvíc, ale ke dnu přece nemohl dostačit.
„Počkejte, kamarádi, jen maličko počkejte, však já Vám pomohu,“ řekl Široký a nadmul se, co mu břicho stačilo; pak se položil na břeh a pil. Za maličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehoučko dna dosáhl a skořepinu ven z moře vynesl. I vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece trochu těžko se Širokým běžet, protože měl půl moře vody v sobě; i setřásl ho v jednom širokém údolí z ramena na zem. Bouchlo to, jako když měch z věže pustí, a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero; Široký sám ledva z něho vylezl.
Zatím bylo v zámku kralevici už velice těžko; sluneční záře začala se za horami ukazovat a služebníci ještě se nevraceli; a čím plamenější paprsky vzhůru vystupovaly, tím větší byla jeho úzkost; smrtelný pot se mu vyrážel na čele. Brzy pak ukázalo se slunce na východě jako tenký žhavý proužek a vtom rozevřely se dvéře silnou ranou a na prahu stál černokněžník a ohlížel se kolem po pokoji, a když viděl, že královna tu není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje. Ale vtom crňk! rozskočilo se okno v kusy a zlatý prsten padl na zem, a v okamžení tu stála královna zas. Bystrozraký uviděv, co se v zámku děje a v jakém nebezpečenství pán jeho je, pověděl Dlouhému; Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prask! ta třetí železná obruč pukla na něm a odskočila, z černokněžníka udělal se havran a vyletěl tím roztlučeným oknem ven.
A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala kralevici, že ji vysvobodil, a zčervenala jako růže. A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo: ten, co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří, jen zafičelo, a pak jej zastrčil do pochvy; ten, co brknul o práh, dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos, má-li ještě celý; ten, co seděl pod komínem, vstrčil to sousto pečeně do huby a jedl dál; a tak každý dodělal, co počal a kde přestal. V konírnách vesele dupali a řehtali koně; stromy okolo zámku zelenaly se jako brčál, na lukách bylo plno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděla se hejna drobných rybiček. Všude živo, všude veselo!
Zatím sešlo se mnoho pánů do pokoje, kde byl kralevic, a všichni mu za vysvobození své děkovali. Ale on řekl:
„Mně nemáte co děkovat; kdyby nebylo mých věrných služebníků Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také tím, čím jste byli Vy.“
A hned potom vydal se na cestu domů k otci, starému králi, se svou nevěstou a se svými služebníky Dlouhým a Bystrozrakým, a ti všichni páni ho doprovázeli. Na cestě potkali Širokého a vzali ho taky s sebou.
Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo; myslel, že už se nevrátí. Brzy potom byla hlučná svatba, trvala tři neděle, všichni páni, co je kralevic vysvobodil, byli pozváni. Když bylo po svatbě, ohlásili Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zas do světa hledat práci. Mladý král jim domlouval, jen aby u něho zůstali:
„Všecko Vám dám, co budete do smrti potřebovat, nic nemusíte dělat!“
Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo, vyžádali si od něho propuštění a šli přec, a po tu dobu se někde ve světě potloukají.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight